Arbiter

Nostalgický transfér do dob minulých zhořkl kouzlo ušlapávající pointou.

Tak nějak jsem si těch přespříliš dlouhých a na informace přecejen chudých 100 minut smutně (všeznale) kýval hlavou a vlastně měl problém i dokoukat. Tak, jako na zdi místní zastávky žhnuly a posléze vybledly umělecky vyvedené a fikaně promyšlené revoluční nápisy, tak žhnula a vybledla trapná chvilka slávy spousty blbců, kteří měli tu smůlu, že je v jejich blbosti zachytila kamera na časy útrpně věčné. Ať už je to blbec v sáčku a s Mercedesem nebo v teplákový soupravě se štípačkama. Udivilo mě, jak moc se k dané tématice snaží vyjádřit lidi, kteří ví hovno obalený v novinových titulcích. Ale ono je to logické. Lidé znalí a moudřejší si dokáží spočítat předem, jaká groteska se bude odehrávat a zdaleka se tomu vyhnou. Jak záběry na anketu ze školky. Všichni se tváří tak bojovně a chytře a mají tak jasnou zástavu pravdy ve svých rukou. Achjo. Jeden řve 76%, druhej řve zájmy státu, třetí suverenita a já mám chuť jim vydloubat oči. Stěžovat bych si mohl ještě dlouho. Vondra měl pravdu, když říkal, že o určitých věcech by masa lidí opravdu rozhodovat neměla. Ještě když se ta masa vzteká, že za peníze z daní se je stát snaží (nutno samozřejmě podotknout, že standartně blbě) o potřebě jejich kroků přesvědčit. Lidé si zvolili představitele státu a tím jim toto právo propůjčili. Pravda ale také bohužel je, že češi si jako všude jinde volí vládu, kterou si zaslouží.. což zní doufám dost výmluvně. A to nemluvim o tom, že se opět stejnak v pravdě řešily úplně jiný věci, než radar jako takovej. 3,6* Hlavně kvůli zdlouhavosti (bez 15-20 minut by to dílu slušelo mnohem víc). To, že autoři nenutí vlastní názor, ale chválím.

Není o Facebooku, je o facebooku.. Samozřejmě, že je. Trochu. Mnohem více ale o tom, co na současnou společnost platí a jaké mechanismy s ní hýbají. Ve filmu nikdo nikoho neglorifikuje, nesnaží se určit tu dobrou a špatnou stranu nebo vyzdvihovat něčí zásluhy či význam sociálních sítí. Respektive film sám v důsledku tak nepůsobí, protože nabízí tolik pohledů na věc, až z toho vzniká realisticky nejistá a mnohovýznamově uchopitelná úvaha. Obrovská ukecanost, která bavila, herci osobití a výborně zvolení (hl. Mark a Sean).. Hudba (!!). Výborný filmek, ale k výjimečnosti mu něco chybělo.

.. a nepřestal vyděšeně smíchy plakat, dokud v něm zbývala jediná kapka tekutiny a nerozpadl se v prach ..

Samota je mu prokletím. Nechat se obklopovat prázdnotou. Trhá ho to na kusy, ale musí to tak být. Potřebuje někoho, kohokoliv. Ale jeho mysl je nenávratně nemocná. Není lehké žít sám se sebou, když vás obepíná stěna tlustá natolik, že každá snaha o to dostat ze sebe jen náznak tak strašně bolí. Stejně nikdo nic nepochopí. Jak by taky mohl. A proč.. Obhajoba sebe sama? Jak se hájit když on sám nevěří, že si jakoukoliv obhajobu zaslouží. Je laciné říct, že nikdo není bez viny. Je důležité si ale uvědomit, že někteří si jsou té své vědomi a litují. Moc litují. ___ Je neuvěřitelně zvrácené, jak jeden na druhého lepíme ty sračky, tu špínu našich duší. Bez a nebo s výčitkami, dokonce i na ty čisté, kteří brzy převezmou naší štafetu, o tom není pochyb. Na první pohled čistá společnost, ale ve výsledku tak bolestně malá ve svém duchu a náchylnosti k ubohosti, ke které se upírá tak jednoduše omezenosti schopná lidská přirozenost. Najdi si v takovém světě ostrov a ráj duše. Stejně falešný a pomýjivý jako vše okolo. I tam totiž tkví zárodek té zhnisané rány. Jinak by to nebylo realné. Jinak by nemohlo jít o nás, o lidi.

Touha být někým jiným. Koukám na filmy a jsem na chvíli někým jiným. Hraju hry, čtu knihy, sleduju celebrity a jsem někým jiným. Člověkem, osobností, opačným pohlavím. Na okamžik. Touha mít víc než mám. Hezčí ženskou, víc žen, vyjímečných, nevšedních. Touha ovládat. Mít tu moc a být pánem situace, pánem všech. Vytvořit si svůj svět. Touha být sám sebou. Mít jistotu, že jsem svým pánem, že se rozhoduji jen a pouze na základě svého vědomí. Že ostatní na mně mají rádi právě to, co sám považuji za ryzí Já. Jednoduše touha po nevlastněném, moci a po jistotě bytí .. Nikdy se nechci ani koutkem oka podívat do vlastního podvědomí ..

.. Nosím s sebou masky, divadelní. Mám k tomu důvod. Chránim svůj kousek štěstí. Aby se nemuselo bát. Abych mu neměl důvod lhát. Každá je jiná, zásoby nepřeberný. Na noc je zamykám, ve skříni pod pelestí. Svou tvář si musím ohlídat. S tím není bezpečné si hrát. Já budu kdo chci. Já budu kým chci. Stačí, když budu někdo jiný. Já budu kdo chci, já budu kým chci. Poctivá maska ze mne smyla zbytek viny ..

Lidé si nesou nůši s klestím a poctivě hází klacík za klacíkem pod nohy. Sami sobě, ostatním.. Většina jí nezahodí nikdy. A ti co ano, tak převážně pozdě.

.. tak takové to tedy bylo .. Pohled do fotoalba Tarrantinova tvůrčího mládí, kdy s jistotou poznáváme autorův podpis, avšak plenkoidní. Jeho styl, protkaný ukecanými monology o ničem, díky tomu docela nudí. Je na tom však vidět, že každý někde začíná a osobitá vychvalovaná tvorba se nezjeví jen tak. Pro někoho možná jasný fakt, pro mě alespoň na chvíli důkaz, že z přirozeného projevu lze časem vybrousit mnohem hezčí šutřík, než když se jeden znásilňuje pod tlakem aktuálního neúspěchu a svou tvorbu směřuje jinam, než mu múza velí.

Malí-velcí, velcí-malí.. Klidně plyne avšak hravě popichuje. Největší dík za to, že ač jde o dílo tématicky a základní kostrou v našich končinách až přespříliš propírané, je vše podáno osobitě a nějak jinak, příjemněji. Nechápu, jak se to povedlo. 4,2*