Snorlax

Tohle je nádherná ukázka toho, jak se i z malého příběhu dá udělat velkolepé formální divadlo. Bravurně zvládnutá kamera, rámování i střih posunují příběh o přátelství dvou mladých lidí z rozdílných světů do až mystického zážitku. Místy bohužel selhává scénář, například sekvence nahánění dívky vyšumí naprosto do ztracena, přitom měla ohromný potenciál. Režijně je však zvládnutá skvěle.

Nechala jsem se zlákat zajímavým námětem, ale dostalo se mi zcela průměrného zpracování, bez emocí, bez čehokoliv zapamatováníhodného.

Politický cestopis Michaela Moora nás provází velkou částí Evropy, aby ukázal různé sociální vymoženosti, které by zřejmě chtěla každá země, jen není jasné, zda by mohly fungovat společně.

Dokonalé shrnutí všech nejznámějších nemocí USA v mírně bilančním dokumentu režiséra, který se neostýchá nenáviděnému politikovi pokropit zahradu cisternou vody z Flintu.

Úžasné první dvě třetiny filmu jsou natočeny záměrně humpoláckým stylem, který se místy mění až na dokumentaristickou strohost. Činí tak v těch nejzajímavějších chvílích, a tak se divák ocitá s mladými lidmi na střeše a přihlíží jejich diskuzi o zábavě. Poslední třetina je nudná a pocitově trvá déle, než předchozí film. Až do závěrečného surrealistického rozuzlení není o co stát.

Tvářit se, že Moore je jediný dokumentarista, z jehož filmů je jednoznačně znát postoj autora, by bylo důkazem neznalosti, hlouposti, nebo potřeby lhát. Moore to dělá okatě, nehraje si na jediného nositele pravdy, jen ukazuje tu svoji pravdu, která je většinou diametrálně odlišná od té oficiální. Po zhlédnutí protibushovského dokumentu mne přepadl smutek, že nemáme svého Moora, který by stejným způsobem zmapoval dobu panování Babiše.

Pro milovníky konspiračních teorií bude tento dokument pošušňáníčko. Já si na něm ověřila jen to, že člověk s chutí přitaká tomu, čemu již dávno věří. Jako zarytý ateista jsem si vychutnala první část, která cupuje křesťanskou víru. U 11. září jsem ještě udržela pozornost a pak jsem již jen bojovala s touhou usnout.

Nikdy jsem neholdovala americkým vážně se beroucím komediím o tom, kterak mimozemšťané přijdou zplundrovat Washington, neb jiných měst neznají. Ale ve světle této televizní inscenace všechny ty vysokorozpočtové slátaniny blednou ještě více. Na malém prostoru, a to jak časovém, tak místním, rozpracovává Moskalyk plejádu různorodých charakterů. Skvěle si zpracoval předlohu Jindřišky Smetanové a výborně ji zrežíroval. Chápu, že každému Konec velké epochy nevoní, vždyť každý z nás se může najít v jednom z archetypů v hospodě.

Snad jediný film o mužích pro ženy (a to nejen proto, že zde pánové pobíhají nazí), který se nebojí dospělé muže ukázat vlastně v tom nejlepším možném světle (pro přátelství) a zároveň v tom nejhorším (pro společný život) jako přerostlé kluky. Zábavné, nepředstírající a velmi dobře zahrané.

Dokumentu by se dalo vytknout leccos, ale nad drobnými prohřešky lze mávnout rukou. Nevadí mi přítomnost Ivany Gottové, dle mého do filmu patří. Nevadí mi malé množství mluvících hlav z okolí Karla Gotta. Ale nedokážu se smířit s tím, že mnohé scény jsou strojené, vypadají jako pečlivě nazkoušené. Gottovo herecké neumění se ukázalo v několika filmech, zde bohužel navíc odhaluje připravené scény pro „dokumentární“ kameru. Na druhou stranu je nutné uznat, že Gott strávil stylizováním sebe sama do co nejpřijatelnější podoby pro fanoušky celý život, bylo by tedy nesmyslné očekávat, že se své potřeby vzdá právě v dokumentu, u nějž věděl, že je jeho posledním. Zde se Gottův perfekcionismus v oblasti sebeprezentace bohužel otočil proti němu, záběry z domova jsou nedůvěryhodné, obdobně jako ty z nemocnice. Přenesu-li se přes tento nelichotivý kámen úrazu celého snímku, musím konstatovat, že film jako celek působí sympaticky pozitivní energií, která z Gotta vyzařovala. Obdivuhodná je jeho potřeba rozdat se publiku. Jeho poslední vystoupení už rozhodně nebyla postavena na dokonalém hlasovém projevu, ale na něčem, co má málokterý zpěvák, obrovské úctě a lásce ke svému publiku, které to Gottovi oplácelo nemalou měrou. Mohli bychom spekulovat, zda Gott neodešel z pódia příliš pozdě. Ti, co chtěli poslouchat jeho sytý hlas, si mohli pustit doma cd, ti, co chtěli zažít něco mimořádného, šli na jeho koncert a k zážitku by jim možná stačilo, kdyby Gott mlčky poseděl na barové stoličce.