Kivis

V lednu 2007 hodnoceno třemi hvězdičkami. Pravděpodobně na základě nějakých letmých vzpomínkek z dětství. Když jsem si teď Adélu pustil, měl jsem dojem, že jsem ji vlastně viděl vždy jen útržkovitě v TV a nikdy celou. Hodnocení zvyšuji na 4, protože je to povedená komedie s vtipnými hláškami. Stylově se hodně podobá Tajemství hradu v Karpatech, které už jsem viděl minimálně pětkrát, takže člověk má občas lehký pocit déjà vu. I když vím, že Karpaty jsou novější, takže jsou to spíš ony, kde se Lipský trošku opakuje. I tak pro mě ale Tajemství hradu v Karpatech zůstává o kus výš. Kdybych jako první viděl Adélu, možná by to bylo naopak.

Viděno jen pár týdnů po Rivalové navždy, takže se těžko ubránit srovnávání. Tohle pojetí je filmovější kamerou, střihem, hudbou,... ač TV film, působí jednoznačně víc "kinově" než Rivalové navždy. Oproti nim si musí vystačit se sotva dvou třetinovou stopáží a to je přesně to, co se tomuto snímku moc nedaří. Přitom za skoro dvě hodiny se strhující příběh odvyprávět dá. V tomhle případě si ale myslím, že by mě Duel bratrů nenadchl, ani kdyby pracoval s podobnou délkou jako Rivalové navždy. Místo toho, aby dával houšť a větší kapky, totiž zůstává dost povrchní s několika delšími zbytečnými scénami a pasážemi. Navíc mě nenadchlo vykreslení postav, když Adi vyzníval jako kladný hrdina a Rudy jako záporák. Možná to tak bylo i ve skutečnosti a možná se tento film drží víc reálií, ale i kdyby - v tomto typu filmů mám mnohem raději, když člověk nefandí nikomu a vlastně všem. Přesně to se daří Rivalům navždy, zatímco Duel bratrů na tom ztroskotává. Jediné, v čem Duel bratrů konkurenta předčil, bylo vrcholení rodinné krize. To bylo opravdu na dřeň a škoda, že po rozdělení firmy na Adidas a Pumu už spadl film zase jen do průměru.

Nikdy jsem nebyl fanouškem Hercula a ani po shlédnutí tohoto dílu nemám potřebu vidět další epizody. Ale na druhou stranu rozhodně koukání na P(p)ět malých prasátek nepovažuji za ztracený čas. Navíc vyprávění jednoho příběhu pořád dokola, ale vždy z jiného úhlu pohledu mám rád. A v průběhu filmu jsem podezíral snad všechny kromě skutečného pachatele. Takže shrnuto: příjemné vyplnění volného času, ale nic víc.

Aladina jsem v dětství nikdy neviděl a nikdy mně to nechybělo... a nikdy jsem tak netušil, jak skvělá Disneyovka tohle je. Obrovská porce zábavy, perfektní příběh, povinného moralizování velmi poskrovnu. A samotný Džin? To je týpek. Taková Maska Jima Carreyho v kreslené podobě... a navíc tu byl ve filmovém zpracování o pár let dřív.

Dějově prázdný film o jednom letním výletu. Americanovi ale nelze upřít, že diváka ofoukne pohodovou letní atmosférou. Neurazí, nenadchne, nepobaví, neunudí,... je to čisto čistý průměr. Nejzajímavější moment celého filmu je, když Joshua Jackson listuje svým cestovatelským deníčkem a má v něm vstupenku z Petřína :o)

Já 25 let, brácha 21 let, druhý brácha 19 let, nedělní brzké dopoledne, kdy se vám do ničeho nechce. Pustíte televizi a pokud tam není nic vyloženě odpudivého, necháte ji běžet. Tak takhle jsme všichni tři zkoukli celou Chrissu. Občas jsme se zasmáli, na co že se to vlastně díváme, ale nepřepnuli jsme. Myslím, že děti nezklame, ale asi ani nenadchne, ale těžko soudit. I když konec s nástěnkou byl už extrémně americký, za to, že jsme nepřepnuli, nemůžu dát takovému filmu méně jak tři hvězdičky.

Americká krása mě na první dobrou nedostala. Ta gloriola, která ji předcházela, byla asi až moc velkolepá a já se dočkal "jen" hodně kvalitního filmu. Ten lesk pěti Oskarů jsem nezachytil a nějak nepochopil. Ale viděl jsem ji potom ještě několikrát a jak jsem tu gloriolu vnímal méně a méně, tak se mně Americká krása líbila víc a víc. Najednou se dostala do kategorie filmů, které si jednou za čas moc rád pustím. Už si bohužel nepamatuju, co konkrétně mi nesedělo po tom prvním shlédnutí, ale ať to bylo cokoliv, teď už v tomhle filmu žádné nedostatky nevidím. Je zbytečné tady rozepisovat, co všechno se mi na Americké kráse líbí. A nedokážu napsat jedinou věc, která by mi neseděla. Tenhle film je prostě parádní.

Tak ne že bych byl nějaký přehnaný puritán, dokonce ani nežiji v domnění, že na přelomu 19. a 20. století nosil děti čáp, ale opravdu bylo šoustání jedním z nejzajímavějších Dvořákových počinů? No možná jo, když měl s manželkou devět dětí a přitom měl ještě svoji múzu... I přesto na mě film působil dost nevyváženě. Jako by Brabec vložil veškeré vášně, emoce a syrovost do spousty erotických scén (a propos divím se, že to ČT1 dávala v osm večer:o)) a většina dalšího měla být jen takovou omáčkou na vyplnění času. Kdyby to bylo opačně - spousta emotivních dialogů... strach, nenávist a utrpení (jak říká Yoda) a k tomu sem tam nějaká ta holá zadnice, byl by to super film. Takhle je to sotva průměr. Možná mě dokonce o něco víc bavil vztah Suka a mladé Dvořákové než trojúhelník jejího otce a jeho dvou osudových žen.

Naprostá legenda. Film, který na přelomu milénia formoval můj vkus a podpořil moje sympatie ke všemu iberoamerickému, mexickému pak obzvláště. Ta syrovost, surovost, ty emoce, ta hudba... Tehdy jsem navíc poprvé prožil přes dvě hodiny s trojicí chlápků, kteří se mi zaryli pod kůži. Paradoxně právě Iñárritu pak trochu zpanchartěl a začal někdy více, jindy trochu méně vykrádat sám sebe. Bernal tady předvedl také životní výkon, ale dokázal se mu ještě několikrát přiblížit. Kdo mně ale dělá radost doposud, téměř čtvrtstoletí od našeho seznámení, je Santaolalla. Jeho hudba na mě působila silně už tehdy, ale mám pocit, že s přibývajícími roky dokáže moje city rozvibrovat ještě víc. A to nejen ta z Amores Perros, ale i novější tvorba jako depresivní Last of Us, písničková Kniha života nebo elektronické úpravy ve spolupráci s Otnickou. Nicméně právě soundtrack k Amores Perros se pro mě stal kultem. Tehdejší dvojCD mě baví doteď a velká škoda pro všechny ostatní, že není v plné kráse k poslechu i na Spotify. Amores Perros, film, kterému jsem jako adolescent propadl, film, který za 23 let neztratil ze své krásy ani špetku, film, který bude zřejmě navždy patřit do mé top 3.

Hodně smíšené pocity. Nejen z obsahu, ale i formy. Místo, abych přemýšlel o pomíjivosti slávy, její odvrácené tváři, nebezpečí drog a významu vztahu mezi rodiči a děti, rojily se mi hlavou spíš otázky kolem dokumentu samotného. Dal starej Winehouse rozhovor zdarma a co Amyin manžel? Hrozně moc pochybuju o tom, že se na dokumetnu pořádně nepřiživili, ale nepídil jsem se po tom, tak třeba se pletu. A co ty bulvární záběry, které nás tolik nechávají okusit z první řady jaké to je, mít kolem sebe neustále smečku fotografů a kameramanů? Funguje to skvěle, člověku se z toho zvedá žaludek, ale na druhou stranu se právě jednou z bulvárních kamer na to dění díváme. Prozřel někdo z bulváru a poskytl dokumentaristům tyhle záběry zdarma, aby aspoň trochu ulevil svému svědomí, nebo si za ty záběry nechali znovu pořádně zaplatit? Odpovědi na tyhle otázky začnu záměrně hledat až po napsání tohoto komentáře a ať už budou jakékoliv, na mém hodnocení to nic nezmění. Pro mě bude tenhle dokument mít vždycky dochuť lehké kontroverze. Ale takový byl konec konců i život Amy. A ve výsledku musím uznat, že film přinejmenším skvěle vykresluje, jak dopadnete, když se necháte využívat pár sakra šikovnejma manipulantama. A starej Winehouse si vesele dojí dál - plánované turné s hologramem a za pár týdnů nám bude zpívat jakožto "swingový zpěvák a filantrop" v Brně. Ještě bych si tady zvládl vylívat srdíčko dál, ale raděj tenhle komentář ukončím, jelikož už se mi z toho všeho opět začíná dělat šoufl...