mh.mail

90% — Mně se film líbil více než Transport z ráje (1962) a řadím jej tedy pro sebe jako nejlepší film Zbyňka Brynycha. Vnější, především zvuková stránka filmu je pro diváka dost nepříjemná — ten veškerý hluk, ruchy, zvuky, zvonění zvonku apod. (a koneckonců i samotný hudební doprovod). Ale právě ta nejvíce přispívá ke stísněné atmosféře té doby, k tomu, abychom si uvědomili, že tenkrát se lidem opravdu nežilo hezky, ačkoliv mohli mít krásně zařízený byt a k ruce služebnou. Miroslav Macháček je ve své roli naprosto dokonalý, žádný hrdina, ale přihrbený mužíček, který dělá svoji práci a odevzdaně čeká, až se naplní jeho osud, o němž si nedělá žádné iluze. Za vypíchnutí pak stojí ještě můj oblíbenec Jiří Vršťala, který si střihl pro něj typickou roli nacisty, pragmatického, inteligentního a bezcitného. Vynikající výkony však podali všichni herci, jenom si nemohu pomoci, ale u Josefa Vinkláře jsem měl pocit určitého přehrávání, jeho Čurda z Atentátu mi přišel lepší. Chápu, že člověk nemůže udržet laťku stále stejně vysoko a točit pouze extra kvalitu, ale nerozumím tomu, jaké filmy režisér Brynych točil po většinu svého života. Jako kdyby rezignoval podobně jako jeho hrdina doc. Braun a jen odevzdaně dělal, co se po něm chtělo.

90% - Já tenhle klip žeru, i když nejvíc se při něm nažrali pánové Kopecký s Horníčkem.

100% — Absolutně dokonalé, děsivé, hrůzné. Kolik lidí muselo obětovat svůj život, aby zachránilo ten náš. A všechno to obsáhne jediná otázka: „Kde udělali soudruzi ze SSSR chybu?“ Šlendrián, kam se podíváš, politická rozhodnutí mají vyšší váhu než ta odborná, všude vládne atmosféra strachu (o místo, o svobodu, o život). Ne že by se šlendrián a katastrofy neobjevovaly i na západ od našich hranic, ale nepamatuji se, že by to někde bylo v důsledku fungování samotného státu, který ani tváří v tvář šílené katastrofě nedokázal přestat lhát všem a postavit se k tomu čelem. Seriál mě tak vtáhnul do děje, že jsem absolutně nesledoval, jestli je někde nějaká drobnost špatně nebo není. Pro mě to byl Černobyl, Pripjať a lidi těch dnů, hrdinové i ti opační, vše naprosto autentické. Trochu mě zamrzelo, když jsem se na konci dozvěděl, že postava Uljany Chomjukovové nebyla skutečná, ale byl to kompilát všech ostatních vědců, kteří s odstraňováním následků havárie pomáhali, ale to byla jenom drobná piha na kráse.

100% — Jedna obyčejná neděle v životě obyčejné rodiny ve chvíli, kdy nefunguje televize. Naprosto brilantní film, ve kterém se smějeme vlastním chybám a nedostatkům, neboť v každém z nás je kus Homolkových. Jaroslav Papoušek zdařile navázal na předchozí spolupráci s Milošem Formanem a vznikla další z černobílých perel naší kinematografie. Kvalita dalších pokračování už měla sestupnou tendenci.

100% — Nepatřím zrovna mezi nekritické obdivovatele pana Vojtěcha Jasného, z rozhovorů s ním mi přijde jako poměrně namyšlený a samolibý člověk, ale jeho Všichni dobří rodáci a Až přijde kocour považuji za klenoty české filmové tvorby. Samozřejmě netuším, jaká byla skutečná realita venkova poválečných let, nebyl jsem tenkrát ještě na světě, ale zdá se mi v tomto filmu vykreslena realisticky a věrohodně. Navíc je to zabaleno do zábavného hávu příběhu několika přátel, kterým ničí životy dílem komunistická kolektivizace a dílem „veselá vdova“. Já si nemohu pomoct, pro mě je tento film geniálním.

100% — Dokonalé grotesky nejen pro děti, ale i pro dospělé. Pokračování Bob a Bobek na cestách už ztratilo tu jiskru, která je v původních dílech nepřehlédnutelná.

90% — Jak vlastně na filmové databázi hodnotit záznam divadelního představení? Z pohledu toho záznamu to bylo průměrné, co taky jiného, že? Takže budu hodnotit hru samotnou jako ostatní a tady se dostáváme do úplně jiné kategorie. Hra je výborně napsaná a perfektně zahraná. Všemu samozřejmě vévodí Jiřina Bohdalová, která dokazuje, že je velká herečka, ale i ostatní herci jsou skvělí — zmínil bych především Miloše Kopeckého, ale uznání zasluhují všichni. Škoda, že jsem neměl možnost toto představení vidět živě.

100% — V porovnání s Démanty noci absolutně jiná káva. Zdánlivě banální historka z konce války zde byla na minimální ploše geniálně vystavěna. Žádné okázalosti, žádné samoúčelné experimenty a během klíčové minuty dosáhlo napětí absolutního vrcholu.

90% — Pokračování úspěšných projektů v sobě vždycky skrývá velké nebezpečí spočívající ve velkých očekáváních, které mohou vyústit ve velké zklamání. S potěšením mohu konstatovat, že tvůrcům Případů 1. oddělení se podařilo ukočírovat druhou sérii v minimálně stejné kvalitě jako tu první. Nepodlehli svodům všechno překopat, převrátit na hlavu, moralizovat, hrát si na něco víc nebo vykrádat sami sebe, což se bohužel u pokračování zhusta děje. Je skvělé vidět, že to jde. Zajímavým prvkem bylo připsání postavy Dušana Vrány, jehož vývoj mi udělal největší radost. Nejprve se jevil jako nudný, namyšlený a nepříliš schopný člověk, postupem času se však ukázalo, že je minimálně stejně schopný jako ostatní a že i takoví lidé jsou ve vyšetřovacím týmu potřeba. Trochu mě mrzelo, že z postavy Korejse se stal větší blbec a hajzl, než se mi zdálo v první sérii. Ale zahraná byla skvěle, jedná se pro mě po Vránovi o druhou nejzajímavější postavu seriálu. Ale vyzdvihovat jenom dvě postavy a dva herce by nebylo spravedlivé. Myslím, že oběma režisérům se podařilo uřídit všechny herce tak, jak bylo potřeba. Vznikly tak opravdu životné postavy, které jsem si uměl živě představit. Vůbec autenticita prostředí a samotného vyšetřování je asi největší devízou seriálu. Za to budiž všem tvůrcům velký dík. Nejsilnějším dílem byly asi jednoznačně „Děti na odpis“, trošku slabší mi přišlo následující „Tělo“. Jednotlivé díly jsem hodnotil v mezích tří až čtyřech hvězdiček (60% - 80%), ale celé sérii nakonec dám plných pět. Zaslouží si to.

90% - Nádherný příběh. Jiří Hubač to uměl napsat, František Filip natočit a všichni herci prožít. Příběh o muži, který hledal po téměř padesáti letech lásku a našel ji tam, kde ji asi nikdy nečekal. Nejdojemnější pro mě ovšem nebylo setkání dvou lidí, kteří kdysi prožívali společnou lásku (Karel Höger a Blanka Waleská), ale zpověď Kalinovy sestry (Stella Zázvorková), kterou učinila na lavičce svému prasynovci (Ivan Vorlíček), a pak její rozhovor se svým bratrem na konci filmu, kdy on pochopil. Po shlédnutí mi bylo příjemně smutno.