tomeš

Deset hvězd a medaile za zásluhy by bylo málo. Intimní, vtipné, opravdové, krásné, dojemné, poznávací.

Tématika druhé světové války mě nezajímá, takže teprve když jsem zjistil, že byl AT teplej, začal jsem o tom uvažovat. Nicméně přiznávám, že nebýt nudy na čtrnáctihodinovém letu, film bych si asi nepustil. A jsem spokojenej tak napůl. Filmařsky mě to věru nijak neoslovilo (viz komentář Dudka), ale uznávám, že Benedict je tu dobrej. Takže to bych dal tak dvě až tři hvězdy. No ale to hlavní, za co nakonec dávám čtyři: filmy s výrazným sociálním tématem a podle skutečné události, to je můj šálek. Dovysvětlovací texty v závěru filmu tomu nasazují korunu, takže nakonec zasloužené čtyři hvězdy. Pokud by filmy měly mít nějaký společenský význam, pak Imitation Game udeřila hřebíček na hlavičku.

Zobrazené násilí je v tomto druhu filmu zcela špatně a zbytečné.

V rámci českých sitcomů rozhodně to lepší.

Mně to velmi sedlo, a to jsem poslední dobou zmlsanej. Dokonce jsem na film myslel ještě den poté. Je to takové dojemé akorát, dobře natočené i zahrané (viz sladká tancovací scéna) a herecký ensamble je "easy on the eye". Jistě, scénář by šel ještě vyhladit, ale i tak mám z téhle brazilské novinky radost. Jednak proto, že je to velký posun od posledního brazilského queer fláku, který jsem viděl (Do Começo ao Fim /2009/), a jednak film Brazílie vyslala do letošního klání o Oscary. Zcela jistě nevyhraje, ale to je teď vedlejší. Zkrátka Daniel Ribeiro mě svým autorským dílkem potěšil, jó, takové konce (napadá mě ještě Silent Youth /2012/) mám rád.

Mně to neurazilo. Jak někdy říkám - je to obstojné. A to jak po stránce hraní, natočení i třeba hudby. Existují tuny laciných, dojemných, romantických fláků o heterácích a berou se jako běžná součást kinematografie. U queer filmů tomu tak ještě není, ale tenhle film je dobrej začátek.

Na začátku se mi to zdálo nějaký prkenný a trapný. Ale pak jsem tomu jednoduchoučkýmu, lineárnímu příběhu bez odboček začal propadat a nakonec mi to náramně sedlo. (Což je možná i tím, že jsem za poslední půlrok filmově zcela vyhladovělý). Inovativní hudba, vynalézavá kamera, skákání na trampolíně (vybavil se mi Billy Elliot), vzorné Holandsko, kde i motorkáři jsou vlastně milí kluci. Takhle si představuju gay teen TV romanci 2014. Za mě dobrý!

Ani dvanáctihodinový let (!) vás nedonutí si myslet, že je tohle dobrý film. Let jsem přečkal snímku navzdory, jedna hvězda za námět a Robin Wright.

Můj šálek filmu do letadla. I jsem se smál! Animovaná klasika, ale v tom nejlepším slova smyslu.

Uhrančivé lyrické drama o náhodném setkání a následném spolužití (sic) venkovského popeláře a bulimického narkomana se sebevražednými sklony, dokonale nasnímané na pozadí zamrzlých pláží ostrovního letoviska Sylt. Na přečtení tenké knížky německého spisovatele a dramatika Tima Staffela (*1965) Jesús und Muhammed s jednoznačným podtitulem "eine Liebesgeschichte" (vyd. 2008) potřebuje člověk zhruba stejně času, jako na shlédnutí její filmové adaptace pod názvem Westerland. Pro tu si Staffel na základě své knihy nejen sám napsal scénář, ale chopil se také režie - a nutno podotknout, že i přes své debutantství na všech frontách uspěl. Příběh Cema, syna tureckých emigrantů v Německu, a Jesúse, notorického kuřáka trávy a lháře, je nejen příjemně osvěžující a originální sám o sobě (Staffel se sympaticky vyhýbá stereotypům národnostních menšin nebo homofobie), ale ještě přichází ve výborném filmovém balení, ať už v podobě herců (jak nováček Wolfram Schorlemmer, tak otrkanější Burak Yigit zaslouží pochvalu), kamery (kritiky vyzdvihovaný Fabian Stuck beze zbytku vytěžil fotogeničnost větrných a zmrzlých písečných dun mého oblíbeného Syltu), hudby, režie... Během adaptace Staffel svůj námět značně přepracoval formálně i obsahově, a to ku prospěchu věci. Svižný, strohý ráz knihy ('Hauptsatzprose') je pravým opakem pomalu plynoucícho, rozvláčného stylu snímku, který je ve svém důrazu na "vyprávění obrazem" dokonale filmový. (Jediné, co ve filmu styl knihy připomíná, jsou krátké, máloslovné přímé řeči obou představitelů.) SPOILER WARNING Staffel ve filmu obrousil i hrany příběhu - ten je oproti knize zbaven téměř všech sexuálních náznaků (kolikrát se vůbec dotknou? jednou? dvakrát?), Cem nepřijde o práci, nepřestane studovat večerní školu, nerozhádá se s rodinou,... Autor si tak připravuje možnost věnovat se výlučně vztahu obou hrdinů, jejich naznačovaným (téměř nikdy explikovaným) citům, které záleží jen a jen na nich - tj. nejsou "rušeni" zlým vnějším světem (např. homofobií). Westerland je tak díky tomu univerzální studií vzestupu a pádu jednoho vzplanutí, které by se stejně tak mohlo týkat muže a ženy. Hypnotický snímek, na který člověk musí mít náladu. Podobně laděných filmů se v poslední době urodilo několik, nejen v Německu, které se stává skvělou studnicí GLBT snímků. Atmosférou západoevropského zapadákova je Westerlandu blízký (belgický) snímek Noordzee, Texas (2011), tématicky - analýzou vlivu mentální poruchy na vztah - pak obstojný a rovněž německý Silent Youth (2011), problematikou národnostní menšiny v Německu pak odlehčený Saša (2010), kde už ovšem národnostní jinakost tématem je. (PS: Pro mě jakýmsi předobrazem filmů, které se zaměřují portréty "obyčených" vztahů, je pak nedostižný Blue Valentine (2010), který už ale do rámce GLBT filmů nespadá.)