tomeš

Průlomový film.

Treasure your sanity. Sice seriál s tímhle nápadem je originální věc (respect, Showtime), ale jsem z toho rozpačitý. Plusem je však už to, že jsem dokoukal všechny tři série (držely mě u toho asi hlavně naprosto skvělé herecké výkony, ať už Toni Collette či neuvěřitelně talentovaného Keira Gilchrista, nebo i Eddieho Izzarda v nečekané roli psychologa). Problém je v tom, že to fakt šlo po té první dolů, jako asi u většiny seriálů. Komedie je zapomenuta, je to spíš jakože drama, ale jaksi rozmělněné, protahované (co víme na konci třetí série, co jsme netušili na začátku první?), místy přehnané (když si jednotlivá alterega začla hrát samy na sebe tak už mě to fakt začalo štvát) a člověk u toho zůstává spíš ze zvyku. A to si představuju, že by se seriálu stát nemělo. Tak nějak se nedivím, že to po třetí sérii utnuli. Ale jak říkám, je to dobrý nápad (jestli dobe využitý je jiná věc), dobře zahraný, není to odfláklé, navíc sympaticky vedlejší linie dospívání gay teenagera. Takže proto tři hvězdy. A co v člověku zbyde? Enjoy your sanity.

Velmi milé překvapení, a myslím, že takovým bylo pro všech šest lidí, co jsme se takhle v sobotu večer v kině sešli. Člověk je vždycky příjemně překvapen, když si myslí, že všechny variace na romantické komedie už viděl a ono ejhle, z Holywoodu vypadne tohle. PS: Otvírací scéna s crème brûlée je za deset hvězdiček.

Jo, dneska bych tomu dal pět, ať si říká kdo chce co chce. Někdy se mi zdá, že uměním je i vidět správný film ve správný čas. A to se mi s It's Kind of a Funny Story povedlo a od toho tady filmy jsou. Jako celek to pro mě fungovalo - kreslený vložky, Vanilla Ice song a lá 2011, dialogy, tempo... Plus fantastický výkon pro mě zcela neznámého Keira Gilchrista (*1992), kterému role skvěle sedla. Thumbs up. Favourite quote: "Instead of trying to trace maps of Manhattan, why dont you just make up your own maps, of imaginary places."

Takové polozábavné polosci-fi. Je to jaksi šablonovité, to mi vadilo nejvíc, a pak to, že to prostě přesáhlo míru uvěřitelnosti (spoiler warning: naskakovat na Humvee z kanálu ze spoda? Opravdu? Jako oukej, je to děvče geneticky modifikované, ale, mno, stejně...). Ale tak samozřejmě, že Saoirse Ronan i Cate Blanchett jsou rozkošné (nimcéně Eric Bana, který místy vypadá jako Ricky Martin, už méně). Ani vizuálně to nebylo špatné (ty tunely na začátku, dlouhý záběr na autobusovém nádraží - kde ale zase ty rvačky, ehm). Nicméně stejně podivné to bylo, místy takové nudné, ve smyslu jako pojďme zabít všechny, kteří se ve filmu mihnou... Tak nějak ty Wrightovy pecky stylu Pokání /2007/ nebo Pýcha a předsudek /2005/ mu (mně) sedly více.

Holding a shot until the cows come home, are milked dry and put out to pasture once again does not make an art movie. Nebýt italského, řekněme impresária, Alessandra Calzy (který se částečně podílel na příběhu a zahrál si Itala, co se na něj dobře kouká - na herecký debut to nebylo úplně špatné!), Ciao by nebylo ani na ty dvě hvězdy, je to zklamání týdne (ano, jen týdne). A z toho jedna hvězda je za to, že se ve filmu nikdo nesvléká. Film je i přes necelou hodinu a půl zdlouhavý až dlouhý (viz úvodní citace z recenze v NYT), je to bohužel nudné, ukňourané, a to i přes původně zajímavý nápad, který ale pak trochu sklouzne do klišé... tomu ani neříkám spoiler warning. A to ještě nemluvím o zpracování, které je místy až na facku (nechci hnidopišit, ale za všechny zmíním aspoň zvuk - viz zcela bezvýznamně hlasité polykání (sic!) snad všech herců, to přece muselo rušit všechny - anebo zhůvěřilé svícení: totálně rušivé /asi "umění"?/ spodní nasvícení herců doma při večeři, proč?!). Dialogy působí škrobeně, paradoxně příliš "filmově" (všichni hned vědí co říct, na co se zeptat, kde je aspoň náznak přirozenosti?). Ke konci se film místy trochu zlepší (jako by začal režírovat někdo jiný?), ale oba předchozí snímky původem malajského režiséra Yen Tana (*1975) budou přece jen zdařilejší (Happy Birthday /2002/ a Deadroom /2005/). Škoda.

Nezačalo to špatně, ale pak už se to jen propadalo a propadalo do šedivé nudy a bezvýznamnosti. Komedie s gay postavami známe lepší.

Je to takové přímočaré, ale velmi dobře se na to kouká a jako portrét členů jedné balkánské rodiny a jejich vzájemných vztahů je to velmi přijemné. Herecky za vyzdvihnutí stojí zejména role otce v podání původem srbského nestora Predraga Bjelace. Svěží film, na autorský debut to téměř nemá chybu. Vzhledem k národnostnímu zakotvení průkopnické dílko, že by ale člověk odcházel z kina omráčen, to zase ne.

Zářez: Shakespearovy sonety v němčině. Filmařsky vybroušené dílko plné dokonalých obrazů, kterému téměř není co vytknout, Tykwer v plné síle - klasický a přesto jdoucí mílovými kroky kupředu. K tomu všemu nebeská a odzbrojující Sophie Rois. Přesto, přesto "jen" drei hvězdy, které spíš než kvality filmu vyjadřují můj dojem. Někde méně by bylo více (příliš mnoho postav), někdy příliš pomalé a výslovné, snad až překombinované. Zkrátka s vyhlazením filmových postupů se Tykwerovi bohužel nějak podařilo vyhladit i něco z té surovosti, dravosti, neokoukanosti, které jsme hltali u jeho starších snímků.

Nejdřív se přiznám, že mám hodně rád Tinu Fey, kterou jsem poznal díky tomu, jak neodolatelná byla její Sarah Palin (zasvěcenci vědí). A říkal jsem si, že by nehrála jen v tak nějaké té akční romantické komedii, které mě jako žánr míjejí. A měl jsem pravdu, Date Night funguje od začátku do konce, je čemu se smát, nad čím se zamyslet, komu držet palce. Film diváka vtáhne, nehraje si na nic světoborného, ale zároveň je dobře natočený a výtečně zahraný příhodně vybranou partou ostřílených herců. A s originálním humorem, a to se cení. PS: A taky mi nikdy nedá, když někdo dá filmu pět hvězdiček, i když většina dá dvě.