Niflheim

80 %. S očekáváním jsem vyhlížel tento snímek – jednak Scorsese, jednak poutavý námět. Pekelná délka není sice pohodlná, ale je naprosto adekvátní narativu (včetně tempa) a tomu, co chce režisér říct – nekrátil bych ani o snímek. Leitmotivy charakteristické pro Scorseseho tvorbu: hnus, osobní rozvraty a intrikánství; tentokrát však bez sázky na odlehčení a humornou stránku věci. Ono takovou látku s humorem ani dělat velice nelze... Divák každopádně celou dobu tuší, kam to všechno směřuje. Celkově vyvážené, bez vyložené gradace a se skvěle zapracovaným „multižánrovým“ závěrem, zároveň bez „potřebného“ zadostiučinění. A to i přesto, že agitka pracovala naplno a byla logická, oprávněná a nevlezlá. To, co se událo Mollie Burkhart, z toho se jednomu dělá fyzicky nevolno… Zklamán rozhodně nejsem, lhal bych ale, kdybych řekl, že jsem nečekal víc. Možná opakované zhlédnutí mě naplní úplně.

75 %. Ačkoliv jsem se před zhlédnutím vyhýbal podrobnému čtení recenzí, obecná hodnocení Bodu obnovy se shodovala v tom, že jde o dílo s „úchvatným vizuálem a průměrným scénářem“. Když jsem tuto premisu při sledování podvědomě držel na mysli, víc a víc se mi postupně zdálo, že scénář není až tak tupý (morální/etický přesah, úvahy nad povahou smrtelnosti, neprvoplánová zápletka) a řemeslně nacházím tu více, tu méně technické nedokonalosti (střihy, lipsync). Což o to, ta vizualizace je vskutku úchvatná a co do opulentnosti, barev, nasvícení a kulisáctví zjevně inspirována Villeneuvem (a zřejmě nejen jím). Některé představy blízké dystopické budoucnosti mi nicméně přišly, že si vzájemně odporují: ale co já vím, jak bude vypadat výstavba a technologie za pět let, natož za dvacet? A jestli ve střední Evropě budou na ulicích automaticky převládat anglické nápisy… Bavila mě práce s muzikou, hezky pojila, nebyla invazivní a Debussyho motivek snímkem v různých variantách pěkně prostupoval. Kvituju také jistou neohleděnost herců, resp. fakt, že se nesázelo na ksichty, ale filmařinu. Sečteno podtrženo, dávám slabší čtyři hvězdy: solidní a ambiciózní debut, kterému sice k dokonalosti a absolutní konkurenceschopnosti s hollywoodskou žánrovou produkcí ještě jeden větší krok chybí, ale našlápnuto má více než dobře.

90 %. Oppenheimer je o sváru pragmatismu s idealismem, o integritě lidské i společenské a okrajově i o historických paralelách. Formálně zase trochu jiná podívaná, avšak se zřetelnými autorskými prvky: koketování s různými žánry a narativy se poměrně hladce snoubí s hrátky s časovými linkami, audiovizuálním maximalismem a důrazem na introspektivní studii protagonistů. Horrorové prostřihy jsou naprosto funkční a onu introspektivní studii vhodně doplňují, ačkoliv si dokážu představit, že v této oblasti bylo možné jít více na dřeň (vědecká zodpovědnost, promítnutí práce tohoto typu do manželského života). Oproti mým nejoblíbenějším kouskům Christophera Nolana film maličko pokulhává v napětí, nicméně i zde nacházíme emočně platné a břicho šimrající momenty. Muzika až překvapivě líbivá, asi jí ale nemuselo být tolik – v některých dialozích slovo v podstatě zastínila, což ne vždy bylo ku prospěchu věci. Z hlavního obsazení mě navzdory takřka nekritické náklonnosti k Murphymu a Blunt nejvíc bavil Downey Jr. Drobná camea Oldmana, Branagha a vlastně i Caseyho Afflecka potěšující. Přiznám se, že jsem s pátou hvězdou trochu váhal, primárně ale proto, jak „Oppieho“ hodnotím v rámci Nolanovy kariéry. S drobným odstupem (a snad i přimhouřeným okem) film na piedestal nakonec stavím. I z toho důvodu, že mám prostě chuť se na něho podívat znovu. Očekávání naplněna a kino je nutnost, ostatně jako u každé „nolanovky“.

80 %. Zprofesionalizované „making of“ popového alba. Nedokumentární a veskrze korektně popisující některé byznysové postupy. Dobrý nápad, který je trefně obsazený a příběhově jednoduchý až schematický, a proto taky přiměřeně klišovitý. Ale i emotivní a chytlavý – pozornost těch sto minut udržíte bez jakýchkoliv potíží. Hezký hudební film.

90 %. Nesmrtelná předloha v originálním a dobově přístupném ztvárnění. Jak jinak s takovým příběhem dnes naložit? Bratři Kurzelovi servírují prvotřídní žrádlo pro oči i pro uši – barvy obrazové i zvukové uchvacující a podmanivé... Ambientní, minimalistické, se závanem severské melancholie, drsnoty a chladu, ale také zvláštně pábivé, meditativní a především plně funkční. Snad jen zasvítit občas chtělo líp, ale celkově to samozřejmě svědčilo zastřenému a správně špinavému až syrovému vizuálu. Paradoxně komorní a neupovídané. Étos ze Shakespeara zůstal myslím i pro konzervativnějšího diváka. Snad i trochu pokusu o art (střihem a inherentními hrátkami s nadpřirozenem), ale netlačí to nikterak na pilu. Neshoduji se se skepsí a průměrem všech hodnocení. Zdařilá, hutná a ambiciózní adaptace!

70 %. Ambiciózní antiwesternová minisérie odehrávající se převážně v roce, kdy se udál masakr u Wounded Knee. Což o to: nádherné scenérie, decentně podchycený historický kontext, více než ucházející dialogy, na hraně přehrávání excelující Rafe Spall, k tomu faktor Emily Blunt… Vzhledem k mnohým doporučením jsem však očekával více… Angličanka je nejsilnější ve zmíněných dialozích a kulisách, zkratkovitá a nedotažená zápletka mi ale nesedla (asi se nebojím některé její aspekty označit za debilní) a hudba – i přes názvuky hlásící se k Morriconeho odkazu – na výjimky nevýrazná. První půlka série pro mě osobně kvalitnější. Asi paradoxně, jelikož právě od retrospektivního čtvrtého dílu se začne ona „debilní zápletka“ teprve rozvíjet. Možná jsem kvůli předcházejícímu namlsání zbytečně přísný. Místy patřičně hořké („Not looking for blame, favors neither.“), místy sklouzávající ke klišé. Níž s hodnocením určitě nepůjdu, výš s časovým odstupem a po případném zopakování jen možná.

90 %. Příjemné překvapení a vlastně nadšení. Jak mnohokrát zaznělo, The Outfit je komorní gangsterkou – komořina ale nespočívá pouze ve redukci prostor a kulis, v nichž se vše odehrává, ale také v pojetí akce. Ve výsledku jde totiž o dost staticky pojatý snímek, v němž se dá napětí krájet a dramatičností (ve smyslu onoho napětí) se blíží některým z děl Agathy Christie nebo Dvanácti rozhněvaným mužům. Herecky samozřejmě exceluje Mark Rylance, zbytek obsazení se však ve svých menších či větších vstupech nenechává zahanbit. Možná té prvoplánové hudby bylo někdy (!) až příliš… Nicméně se jedná o zopakování hodnou jednohubku ve více než přijatelné (a vůči narativu adekvátní) stopáži.

70 %. Zasazení do prostředí klasické hudby je zde spíše berličkou, jelikož úplně stejně by podstata narativu a samotná pointa vyzněla ve sportovním, politickém nebo univerzitním prostředí. Akcentování ženskosti a všech souvislostí oproti řadě kritických hlasů nevnímám jako stereotypizaci – předsudečných výjevů (ať už myšlených zcela vážně nebo jako ironie či karikatura) zde nacházíme několik především mimo hlavní postavy (vykreslení charakteru a vlastností ruského umělce, imanentní zhroucení při neúspěchu, vnímání estetiky soudobé klasické hudby). V podstatě jde o hutnou sociodramatickou konverzačku s občasnými prvky snovosti, přičemž osvěžující byly některé řemeslné aspekty (počáteční titulky, snímání skrze mobilní displej). Katarze je však plytká, nepřekvapivá a snad i zbytečně moc prodlužovaná. Přesto nejsem úplně zklamán a za to jedno zhlédnutí na velkém plátně to stojí. Přísné hodnocení totiž vychází spíše z jisté znalosti kontextu, v němž se Cate Blanchett a její souputnice pohybují než ze zaujatosti vůči snímku jako takovému. Pravdou ale je, že ačkoliv může být laický divák mnohdy poučen, nezřídka se patrně ztratí v trefných (!) hudebních narážkách na Johna Cage, Glenna Goulda, atonalitu a jiné.

85 %. Zábavná, podmanivá, živelná a nenudící pocta kinematografii ve formě velmi osobní výpovědi. Vůbec na nic se nečeká a rovnou jste posláni na dekadentní a nikterak cenzurovaný večírek tisíciletí: řemeslně (nepřekvapivě) místy až muzikálové, hlavně teda v opulentních pasážích. Obsazením svěží i ověřené, povšechně potěšující, hlavní trojice v čele se suverénní Margot herecky táhne a ostatní zdatně sekundují (nejvíce snad Adepo a Byrne). Zběsilé tempo kolem poloviny logicky trochu zpomaluje a akcentuje příběhy jednotlivých postav. I když ty tři hodiny veskrze odsýpají, nemůžu se zbavit dojmu, že se ve střižně místy zaspalo. Snad poprvé u Chazella výrazněji převládá forma nad obsahem. V rámci kinematografie jde určitě o nadstandardní počin, ale musím ho vidět ještě jednou, abych nějaká procenta případně přihodil. Každopádně mít před čtyřicítkou na svém režisérském kontě čtyři tak silné, a přesto odlišné snímky… Damien Chazelle je zcela jistě “part of something bigger“.

70 %. Nemyslím si, že jde o špatný film. Řemeslně takový béčkový Fincher se solidní atmosférou, kterou vhodně doplňuje Elfmanova subtilní muzika (až bych si tipl, že hudbu skládal Desplat). Místy mi to (vzdáleně) evokovalo i seriály z ranku True Detective nebo Mare of Easttown. Herecky velmi uvěřitelné, a to ani nemusím přihlížet ke své slabosti pro Emily Blunt. I nějaké emoce to vzbuzuje – samotné rozuzlení může překvapit a na rozdíl od jiných „recenzentů“ v tom nevidím nelogičnost. Celkově samozřejmě nejde o nic nadstandardního, ale průměrné čtyři hvězdy si to bezpečně zaslouží.