Niflheim

65 %. Argylle je co do poetiky a řemeslného pojetí bezesporu rozpoznatelným a svojským dílem Matthew Vaughna. Samotný námět mi přijde neohleděný a nápaditý – rozhodně jsem mu přišel na chuť. Největší slabinou snímku je však jeho nevyrovnanost, a to snad ve všech směrech. Nejde mi do hlavy, jak může papírově tak skvělé obsazení hrát tak unyle a/nebo nevěrohodně. Všechny válcuje Rockwell, pak dlouho nic a pak digitální kocour. A když už jsme u toho digitálu, tady se nějaké penízky přihodit rozhodně měly… Přehršel cliffhangerů nevadil, jen prostě opět několik z nich působilo naivně až stupidně (a tím nemyslím mnohá žánrová klišé, která vůči celkovému pojetí nejsou velmi rušivá). Celkově ale film vcelku hezky odsýpá, občas je vtipný a jako nenáročná špionážní oddechovka jistě zafunguje. Osobně to vnímám jako dílo zdařilejší než poslední Kingsman, připodobnil bych ho k „Ritchieho béčkům“. Je ale Argylle lepší než U.N.C.L.E. nebo Fortune? Pokud ano, patrně bych musel ubrat hodnocení ritchieovkám než přidat tady.

85 %. A pak, že z prosté zápletky nelze uplést prvotřídní dílo. Bastard si na nic nehraje a třebaže mnohé dění v něm vždy o chvilku dříve odhadnete, stejně vás samotné provedení dostane. Děj i vizuál má svůj čas: plyne pomalu, avšak přímočaře. Zkrátka obrazově i emočně surové a nesmlouvavé drama o ctižádostivém souboji eg motivovaných touhou po uznání – vždy z trochu jiného úhlu pohledu. S odstupem času nadšení krapet ochladlo, každopádně po projekci na velkém plátně jsem byl unešen. Fajn česká stopa v obsazení.

85 %. Jak bylo mnohokrát řečeno, tentokrát jde Lanthimos více na ruku mainstreamovému divákovi a nabízí mu šikovnou fúzi popcornové zábavy a artového hloubání. Hraje si s absurditou a táže se, co je normální a konvenční: skrz (dětinskou) naivitu obrušuje hrany mezi idealismem, realismem a cynismem, přitom nezapomíná být ztřeštěný a dekadentní. Přijde mi však, že Chudáčkům někde v pomyslném zlatém řezu spadl řemen a čím byla Bella vyspělejší, tím se snímek stával umírněnější, patetičtější a doslovnější. Což je snad i symptomatické – „polite society can destroy you“… Rybí oko, nejen v širokoúhlých záběrech, bylo svěžím doplňkem, jen si nejsem jistý, jestli nešlo pouze o manýru. Kulisy jsem si užíval a rozmýšlel, jestli stylizace Stravinského Svěcení jara a Shakespearova Hamleta byly úmyslné… Co musím (nepřekvapivě) říct je to, že jakkoliv bych sošku Lily Gladstone moc přál, Emma Stone o ni přijít nesmí. Delší dobu jsem neviděl tak fenomenální herecký výkon v tak padnoucí roli. Chci Chudáčky vidět víckrát a chci je ohodnotit nejvyšším počtem hvězd, teď zůstávám těsně pod vrcholem. Možná spíš intuitivně a taky proto, že Humr mě bavil víc.

85 %. Duši nelze vnímat jako dětský animák, ale jako animovanou látku pro dospělé. Největší přednost snímku vidím v jeho vyváženosti: je inteligentní, ale ne složitý, a zároveň dojemný, ale ne patetický. Humor není trapný a je na úrovni (nejvíc jsem si v tomto smyslu užil „camea“ bývalých mentorů dvaadvacítky). Hudební koláž prolínající jazz, elektroniku a jakýsi post-industrial velmi zdařilá a trefně podtrhuje atmosféru té které scény. Váhal jsem nad pátou hvězdou, nedávám ji kvůli (nečekaně) malému emocionálnímu zásahu a (možná) až velké přímočarosti. Ale patrně od toho vyžaduju zbytečně moc.

75 %. Přirovnání k Drive mi moc nesedí, náladově je to totiž docela odlišné. Hlavně díky soundtracku a celkově hudebnějšímu (muzikálovějšímu?) feel good pojetí. Scénářem Baby Driver spíš klouže po povrchu, ale odsýpá dost svižně a vlastně se na něho kouká velmi obstojně. Hezké prostředí, občas slušný nečekaný moment, celkově nápaditější režie by tomu však bezesporu neuškodila. Lily James je zlatíčko a zbytek obsazení náramný, i když tak nějak nepřirozeně přehrávající. Nenáročného diváka film uspokojí, náročnějšího neurazí ani nenadchne. Líbí se mi POMOvo označení „krimi popík“ – zkrátka solidní průměr.

90 %. Přiznám se, že předlohu vůbec neznám a nemůžu tedy srovnat, k jakým scénáristickým zásahům došlo. Naturalistický fin de siècle příběh z tradičního polského venkova ale navzdory předpokládanému krácení zůstává plně funkční – byť místy zkratkovitý a předvídavý, tak s dobrým spádem a ohavně silným závěrem (v tom shledávám podobnost s Piargy). Vizuální stránka je prostě uhrančivý secesní (chcete-li impresionistický) obraz v pohybu, který sice místy působí až moc digitálně, avšak nikterak rušivě a naopak inspirativně. Hudební složka (komponovaná i stylizovaná) na výši, i když nemůžu být při své náklonnosti ke slovanskému folkloru zcela objektivní. Vlastně se mi chce říct, že v jednoduchosti je krása, ale tím bych tvůrcům křivdil. Jagna je ještě o stupínek výš, než „vangoghovský“ předchůdce režijního páru. A to nejen proto, že jsem celé dvě hodiny přemýšlel, jak moc mi Kamila Urzędowska připomíná Margot Robbie…

50 %. Další Polanského pokus o absurdní drama, tentokrát ale velmi nepovedený. Jestli má Hotel Palace nasrat, tak se mu to daří, ale nikoliv v rovině metafory nebo nějakého jiného přesahu, který by vyprovokoval k zamyšlení, prostě ze své vlastní samoúčelné podstaty. Občasný vtip, beckettovskou satiru a zjevné rýpnutí do zaslepeného společenského požitkářství tomu upřít nelze, to ne, nicméně řemeslně jde o nedotaženou, nekatarzní koláž bizarních mikropříběhů opřených o stereotypní postavičky, z nichž přinejmenším polovina ve filmu vůbec nemusela být. K tomu ty průměrné efekty… Fakt se snažím o objektivitu a nalezení nějakého smyslu, ale čím dál víc netuším, proč tomu dávám tolik procent. Snad z úcty k režisérovi, kvůli pár zdařile humorným momentům a asi proto, že mi to stojí za sesmolení tohoto komentáře. Kdyby snímek vznikl před dvaceti lety, asi bude úspěšnější. Přál bych mu to, protože žánr absurdní drama fakt můžu – a to i od Polanského.

95 %. Chazellova druhotina o (ne)plnění snů a promeškaných příležitostech se zamýšlí nad vnitřní pří mezi vlastním přesvědčením a nutností kompromisu, tedy vyvážením rozumového a emočního. Je křehká i drsná, stylizovaná i realistická. Má prostě vše. Jistě, předvídavosti a formální schematičnosti se ani zde místy nelze vyvarovat, nicméně to není ani náhodou hloupé a poetičnost celkového podání to kompenzuje. Skvělá muzika, dialogy a vlastně dost trefná a zamyšlení hodná moudra (worship everything and value nothing, become revolutionary when being traditional). Výborné a především uvěřitelné obsazení celou látku posouvá ještě o úroveň výš. Nejsem úplný fanoušek (všech) muzikálů, ale tady to zkrátka (všechno) funguje jakoby nezištně. Závěrečné desetiminutovky mě pokaždé dostanou…

75 %. Režijní debut Natálie Císařovské se tváří jako dokumentární román o pozoruhodném životním příběhu Andrey Absolonové. Dokument to však zcela jistě není a ačkoliv nás protagonistka do své hlavy (!) či pod kůži (!!) vpouští spíše sporadicky, psychologizace jejího osudu je filmem hustě protkaná – spíše mimoděk a je nutné si k ní hledat cestu, ale ano. Je nutné říct, že názor na Její tělo se mi v průběhu projekce pozvolna měnil. Dost jsem třeba přemýšlel nad tím, jak na „sportovní“ část nehledět sexualizovanou optikou (obzvlášť, když se na vás ve druhé scéně vysypou prsa)... I když se snímek nezdráhá vtipu, ironie a hořkosladké stereotypizace pornoprůmyslu, o vypjaté momenty nouze rozhodně není. Obsazením a výkony moc zdařilé. Na dřeň to sice úplně nejde a velké katarze se nedočkáme (lze tak možná vnímat závěrečnou osudovost v kontextu dříve naznačeného či přímo vyřčeného), nemyslím si však, že jde o zcela povrchní a marné zpracování dané látky. Na ceny to patrně nebude, ale tak nízké hodnocení veřejnosti si to nezaslouží. Velmi poctivé čtyři hvězdičky.

70 %. Fajn variace na Vlka z Wall Street, náladově možná i blízko American Hustle. Námětově je to samozřejmě něco jiného. Ale toho podvratného humoru, opulentnosti a celkového drivu tam tolik není… Emily to každopádně extrémně sluší a je fajn ji po Angličance a Oppenheimerovi vidět (po většinu času) neutrápenou a prostě a jednoduše krásnou a charismatickou. Obsazení celkově vydařené, zejména Garcia, O'Hara a konec konců i ten Evans. Morální apel silnější než u Vlka, a i když mnou velmi nepohnul, ta snaha o polidštění a ukázání druhé strany „amorální reality“ je zjevná. Dobré večerní pokoukání, něco tomu však chybí. Yates nicméně překvapil.