kinderman

Zřejmě umělecky nejhodnotnější film režiséra M.Cikána vznikl podle románu a divadelní hry Josefa Haise-Týneckého. Fr.Smolík přesvědčivě ztvárňuje advokáta Uhera, který se po odhalení manželčiny nevěry propadá alkoholovým oparem na samé dno společnosti-do pražské hospody Batalion, kde kromě dalších ztracených existencí potkává i režisérovu Múzu-H.Vítovou v roli „číšnice“ Mimi.

Netuším, jestli skutečná Johanka byla stejně půvabná jako L.Sobieski (zřejmě ne), ale zcela určitě je mi jasné, že když ji vedli k hranici, neměla na sobě moderní teplé zimní boty, jak je patrné z jednoho záběru. Nadstandardní televizní záležitost s příjmně nehysterickou (na rozdíl od M.Jovovich) představitelkou titulní role. Ale kdoví, jak to tenkrát doopravdy bylo? (Teda až na ty boty)

J.Cusack si věru užívá roli nájemného čističe, který si mezi zakázkami odskakuje na terapii k psychoanalytikovi („Přes víkend nikoho nezabíjej!“), a navíc je konfrontován se svou minulostí během abiturientského srazu. Zábavný kousek s akcí podle Johna Woo.

Solidně odvedený přepis Puškinovy veršované klasiky se opírá zejména o ústřední hereckou dvojici: R.Fiennese coby Oněgina, který zahodí jedinou příležitost k naplnění svého prázdného života, a L.Tylerové jako nešťastné Taťjany, jejíž pokus vzepřít se dobovým společenským konvencím končí přesně v tom typu manželství, o které nikdy nestála.

Snad nejskvělejší příklad antimilitaristického filmu natvrdo říká, že největším nepřítelem prostého vojáka není člověk oblečený do jiné uniformy v protilehlém zákopu, ale banda ambiciózních, zvrácených a dementních „zelených mozků“ ve vlastním velitelském štábu. (Plus dva suverénní dlouhé záběry: velitel prochází zákopy a zjišťuje bojovou morálku vojáků a K.Douglas vede muže do předem ztraceného útoku.)

Skvělý „klasický“ animák studia DreamWorks o Mojžíšovi a vyvedení Izraelců z Egypta co do působivosti hravě strčí do kapsy DeMillův na hranici kýče balancující opus Desatero přikázání. Žádná zpívající veselá zvířátka ala Disney, nýbrž opření se o biblický text (samosebou s příslušnou autorskou licencí), monumentální Zimmerova hudba a silné písně (především úvodní Deliver Us) v podání špičkových interpretů.

Akční komedie M.Bresta Midnight Run se mi líbí víc než jeho populárnější Policajt v Beverly Hills. Na rozdíl od E.Murphyho, který předvádí sám sebe, podává R. De Niro věrohodný portrét cynického lovce lidí, kterému se v důsledku poctivosti (to když ještě sloužil u policie) rozpadla rodina. Tam, kde Murphy své partnery na place válcuje a odbourává, sekunduje De Nirovi výborný Ch.Grodin v roli mafiánského účetního či Y.Kotto jako agent FBI. Přesně napsané a pointované dialogy namísto bezbřehé improvizace, překvapivý děj plný zvratů, napínavé akční scény…snad jen ono „Uvidíme se v příštím životě“ si mohli tvůrci odpustit.

Kdo pořád ještě pochybuje o tvrzení, že A.Kurosawa je největším humanistou filmového plátna, nechť stráví tři hodiny svého času v nemocnici pro chudé za přítomnosti svérázného lékaře v robustním podání T.Mifuneho.

Vysmívaný film, od něhož se režisér McTiernan pro neshody s autorem literární předlohy M.Crichtonem znechuceně distancoval, není zdaleka tak špatný, jak se traduje. Téma „kultivovaného cizince“ přinuceného spolupracovat s „primitivními barbary“ je docela nosné, mnohé scény mají výbornou atmosféru (postupné padání mlhy, „ohnivý drak“, pátrání v lese) a hudba J.Goldsmithe pomáhá podobně jako ta Zimmerova v Králi Artušovi. Určitou zmatenost v inscenování bitevních sekvencí je možné chápat jako snahu po realistickém ztvárnění pohledem opravdového účastníka a poslední bitvu (natočenou zcela odlišným způsobem) si přivlastnil sám velký R.Scott v Gladiátorovi-jen místo dešťových kapek použil sněhové vločky.

Navzdory oprávněným výtkám, že se tvůrci v posledních dvou sériích trochu vyčerpali (pár epizod se dá vskutku označit za dementní), i těm neoprávněným, že jde jenom o bezduché rvačky a předvádění půvabů hlavních představitelek na pozadí prznění starořecké mytologie (kterou stejně většina zná jen z převyprávění E.Petišky), vytahuju plné hodnocení. Podle Karla Theina (Rychlost a slzy) je seriál „uceleným výkladem světa… Xena přináší svobodu ve smyslu osvícenské emancipace, jejíž naprostá otevřenost a láska k pohybu se nevylučují se zároveň křesťanským i feministickým výkladem řeckých mýtů“. Podle mě jde navíc o zásadní otázku, zda lze minulost nechat za sebou a zda je možné vykoupení prostřednictvím konání dobrých skutků, a co se týká náboženské a mytologické různorodosti, je mi pořád milejší, když se zjevné nesmysly s převtělováním a minulými (či budoucími) životy prezentují takto otevřeně než za pomoci více či méně skrytých narážek ve filmech, kde by je člověk opravdu nečekal.