DarthArt

Naprosto netuším, jak tahle zapomenutá "talk-show" dlouho běžela, ale nezapomenu na celkem zábavný díl, ve kterém ostřílený Aleš Brichta čelil mírně xaverovským dotazům hned tří moderátorek. "Sufražetky" dostávaly na své zjevně feministické dotazy okamžitě zpátky lehce šovinistické, ale rychlopalné a inteligentní odpovědi a já se u televize smál na celé kolo. O Alešově metalově-srdíčkovém životním stylu si s odstupem doby, kdy jsem to cítil podobně, můžu dneska myslet svoje, ale že je to inteligentní člověk a že se jeho rozhovory dobře poslouchají/čtou, je jasný fakt a tak tohle kolo Mužů podle Nesvadbové vyhrál z očividným přehledem!

Už si úplně přesně nepamatuju, kdy jsem si tuhle kazetu přehrál a od koho jsem si ji půjčil. Ani moc z paměti nevydoluju, jak přesně ta hodinka celuloidovýho pásku a občasnýho zrnění na obrazovce probíhala, nicméně při pohledu na soupisku vynikajících skladeb a lepších i horších klipů Arakainu si musím připomenut, že kapela byla v téhle době opravdu na špici a jejich do té doby čtyři alba (+ album coververzí a výroční kompilace znovunahraných stařičkých skladeb) byla na úrovni valné většiny lepší části zbožňované západní konkurence. Za pár let se perfektně jedoucí stroj trochu zadrhl, Arakain nahráli dalších nevím kolik alb s jinými zpěváky a uprchlík Brichta (za tenhle příměr by mě zrovna Aleš asi moc nepochválil :) měl několik, přesně řečeno mnoho dalších kapel, které neznám a asi po nich ani nebudu pátrat, ale i dneska se po těchhle starých albových skvostech (hlavně Schizofrenie, Black Jack a Salto Mortale) pořád vyplatí sáhnout. Ovšem videokazetu Arakain 15 si už asi nepustím.

Chachá, totální cesta do pravěku! Papundeklový kulisy, nudnej moderátor, devět "videoklipů", z nichž tak na jeden se dalo koukat (respektive ho poslouchat). Ale, sakra, vždyť to bylo jediný, co bylo z žánru "populární hudby" k mání. První třetinu, sekci Písničky pro všechny, jsme odzívali, další tři, Z klubového pódia, ingnorovali, jenže pak přišel Rytmus mladých a tam se to na nás sypalo: Elán, Tublatanka, Peter Nagy, Vidiek, Žentour, Team, ale taky Citron, Arakain a Törr. Čemu by se dneska člověk jenom smál, bylo ve své době (tak 1983-1989) to nejzápadnější a nejatraktivnější v dostupným světě, a tak není divu, že jsme každej měsíc (bylo to fakt jednou měsíčně?) seděli přibitý u televize a na příšerný monomagneťáky nahrávali písničky, na který se před Supraphonem stály hodinový fronty. Byly to dobrý nebo špatný časy? Já vlastně nevím, každopádně kdyby nějakýho nešťastníka napadlo starý díly Trianglu znovu pustit na obrazovku, asi bych se neudržel a do těch osmdesátek se na chvilku vrátil.

"Další Jurský park? Se poseru!" Asi takový pocity ve mně vyvolaly vzpomínky na fádní druhý díl dinosauří telenovely a představy, že ve trojce bude zase víc namakanců, pašovanejch zbraní a majitelů Raptor-landů. Ale pozor, jaká změna k lepšímu. Ono to má nápad, na nic si to nehraje, dinosauři jsou prezentovaný jako živý zvířata a ne jako přemrštěnej mikymaus, hlavní hrdinové jsou lidi jako já, který se stejně podělaj strachy, když na ně vycvaknou zuby o velikosti trabantu, a já se směju vtipným sekvencím ze života rozvrácenýho manželskýho páru a nezívám nudou při stupidním chlapáctví. Takže dobrý, čistá hlava, a za rok to můžem zopakovat. O čemž by se slavnýmu Spielbergovi v době Ztraceného světa mohlo nechat jen zdát.

Očekávaný druhý díl Jurského parku dopadl podstatně hůř, a to ze dvou hlavních důvodů. 1) Film logicky neměl moment překvapení, lépe řečeno němého úžasu nad "živými" potvorami, jaké svět do té doby nespatřil. 2) První díl měl vlastně dětský příběh, nezatížený mafiánstvím, drsňárnama, "veteránama z Vietnamu", byznysmenama, kartelama a podobně. To Ztracený svět bohužel obsahuje a když už film o dinosaurech, tak se chci vrátit jako malej kluk do dětství, kdy jsem hltal kresby Zdeňka Burianama, a ne si podobný zážitek zkazit stokrát omletým klišé jaký jsou uvedený výše. Ani vlastně nevím, o co ve Ztraceným světě šlo, jenom že tam byli dinosauři, nějaký ranaři s bouchačkama a na konci flotila americký maríny. Což je na Spielberga i při vzpomínce na kouzlo původního Jurskýho parku strašně málo.

Když onehdy v Praze byly v době premiéry volné lístky na Jurský park, neodolal jsem možnosti zajít se podívat do Paláce kultury na přednášku pokořitele Everestu Edmunda Hillaryho. Byla to tehdy asi dobrá volba, protože slavný horolezec už není mezi námi, naproti tomu slavný film o dinosaurech si můžu na DVD-čku přetáčet až do zblbnutí. A i když ho tady spousta lidí vidí jako průměrný dobrodružňák, který fungoval jen ve své době, já prostě nikdy nezapomenu na to kouzlo a spadlou sanici, když se na stříbrném plátně objevil "živý" brachiosaurus a my všichni jsme prostě "jenom čuměli". Vzpomínám i na samolepky s logem Jurassic Park na mojí první elektrické kytaře a na gumové figurky, na který jsem mohl jenom tak koukat v krámě, protože byly předražený až běda. Takže i když od té doby po kinech přeběhlo asi milion různých dinosaurů, king-kober a mecha-king-kongů a teoreticky by zážitek z roku 1993 měli naprosto přebít, životní láska z Isla Nublar je jen jedna a pro mě v dinosauřím ranku asi nikdy nebude mít konkurenci.

Zbytečnost, zbytečnost, zbytečnost. Bez příběhu, vytahování zapomenutých figur z minula, mizerný herecký výkony. S předchozími díly to má společný jen stejný herce a jména, jinak naprostá ztráta času a pokus vydojit pár doláčů z peněženek týnejdžrů, kteří ale od prvního dílu odrostli a tenhle chabej pokus o návrat je nijak nerozvášní.

Lehce vybledlá, ale přece jen ještě docela stravitelná kopírka prvního Karate Kida, kde sice hrdina Danny už není školním otloukánkem, ale hrozící bitka s hajzlovským Japončíkem (patrně budoucím členem Yakuzy) přece jen vzbuzuje respekt. Jak to dopadne nebudu spoilerovat, stejně si to každý dokáže domyslet, ale jestli chcete na chvíli přepnout mozek na dobu, kdy vám bylo patnáct a udělat si náladu na sežrání dvou pytlíků brambůrek, tak to vám druhýho Karate Kida můžu docela doporučit.

NĚJAKEJ TEN SPOILER! Každej jsme měli na základce zlýho kluka, kterýho se všichni báli. Každej jsme měli na základce partu sráčů, kteří sice byli figurky a sami za sebe bezejmenný nuly, ale když fungovali jako pobočníci zlýho kluka, tak to z nich rázem byli páni situace. A každej jsme se občas ocitli v situaci, kdy se tahle banda debilů zaměřila na nás, aby si posílila nulový sebevědomí, zatímco všichni ostatní se klidili, aby náhodou nepřešla řada zase na ně. Čili natočit film o tom, jak takováhle banda debilů řádí na americký střední škole a tyranizuje sympatickýho "hodnýho troubu", aby se pak sympaťák (a vtělení každýho z nás co jsme to zažili) vzchopil a nakonec seřezal zlýho kluka tak, že jen čumí, je sázka na jistotu, se kterou se ztotožní snad každej kdo chodil do školy a měl někdy náběh stát se podobným otloukánkem. A když se to navíc natočí slušně, zapojej se další postavy typu hodnej děda nebo mlaďounká sexbomba na míru školákům, kteří na film půjdou, stane se z podobnýho filmu kultovní záležitost. Stejně jako pro mne, na základce někdy dva-tři roky před koncem bolševika...

Proboha proč? Aha, vydělalo to třista míčů. Tak to jo, tak to můžete za pár let natočit zas další verzi.