Zíza

Bavila jsem se. A viděla se v tom (a teď to nemyslím kvůli oblíbeném žánru Narumi a Hanako). Taky jsem na to koukala se svým již-bývalým-otaku manželem. O to větší zábava to byla. Noitaminu mám ráda, protože se opravdu snaží vysílat seriály zaměřené na starší publikum a tohle anime jedním takovým dílkem je. Celé to dávalo smysl. Postavy se držely svých rolí a nevybočovaly – hlavně nebyly přehnané, přestože byly otaku. Možná to nebude bavit tolik ty, kteří o otaku subkultuře nic nevědí, jsou prostě trochu jako Naoja, Hirotakův mladší bratr, mimo mísu, ale přesto mohou najít zalíbení v roztomilosti některých postav, komediální stránce a dvou dospělých vztazích, pardon jaoistky, mezi mužem a ženou. Doufám, že bude další série. Slabší 4*.

Tak nějak mi byli nesympatičtí herci (ale možná to bylo jen tím, že jejich postavy byly napsané, tak jak byly napsané), a tak jsem jim v jejich trablech nemohla fandit a tudíž jsem si to vůbec neužila. Vlastně mi to přišlo poměrně nudné. A konec nebyl vůbec pro mě. Milionkrát viděné a je úplně jedno, jestli doktor Divnoláska miluje ženský, chlapi nebo stromy. Pokud chcete film, kde dojde ke coming outu, zkuste sáhnout po něčem jiném, podle mě hledat nebudete muset dlouho, když omrknete, co tu ostatní doporučují.

Epizodické, pokaždé zaměřené na jiný problém, ale vždy vykreslující Minata jako velmi hodnou osobu. Korejská verze jde víc do hloubky, co se týče sociálních obstrukcí, šikany a nemocniční politiky. V podstatě korejská verze je komplikovanější, ta japonská je něžnější, spíše na pohodu, u které se klidně můžete nechat dojmout. Velkým plusem je Jamazaki, který mi už poněkolikáté dokázal, že není jen hezká tvářička, ale že v něm fakt nějaký ten talent bude. Tomuhle autistovi sekundují zkušení herci (Ueno, Fudžiki, Emoto), takže se není třeba bát špatných výkonů. Nenapínavý seriál o jednom milém autistickém lékaři. Lepší 3*.

Taková ta klasika. Hotelu se nedaří, tak nastoupí extravagantní postava, která jim všem ukáže, jak to mají vést, hotel se pozvedne a samozřejmě extravagantní postava již není nutná, protože všichni jsou nyní na správné vlně. Různé postavičky rozházené po hotelu dělají seriál stravitelnější, protože tam prostě máte od všeho něco – svéráze, tichošlápka, drsňačku, ustrašence, kamenný ksicht, nadšenkyni, … plus každý díl začíná skvělou hudbou a fajn vzpomínkou. V žánru to asi nic nového nepřináší, zajímavostí může být jedině to, že to jakž takž zvládlo ukočírovat opravdu velké množství postav, nesoustředíme se výhradně na dvě tři ústřední. A samozřejmě každý díl má příběh navíc. Slabší 3*.

Nebylo to špatné. Co taky chtít od adaptace takového kolosu? Je sice pravda, že jsem chtěla trochu víc kůl bitky, ale i tak musím uznat, že choreografie některých škorpení nevypadala zle. Sóta se na Ičiga hodil, Hana jako Rukia nezklamala – v podstatě herecky kralovala celému filmu. Příběhově nic zvláštního. Je to skoro jako lehce ospalý úvod k nějaké super bitce. Když bude, budu ráda. Průměrný snímek, který se dá na pohodu zhlédnout.

Nejvíc mě na tom bavilo to, že se tu setkali herci, kteří ten samý rok ztvárnili L a Lighta v Death Notu – asi se nejdřív museli očuchat, aby se jim spolu dobře hrálo. Nemluvě o tom, že tu byl i Higašide, který si taky zahrál v Death Notu, ale v jeho pokračování... ano, tohle mě na to bavilo. Pak také ty anglické písničky. No a pak... asi nic moc. Je to všechno takové polovičaté, načaté a nedokončené, charaktery nejsou pořádně vykreslené, divák vlastně jen tak nějak tápá a dohaduje se, proč se kdo jak chová a kam vlastně běží. Chápu, že film je o hledání sebe sama a nakonec končí sluníčkově, doslova, a já taková díla mám většinou ráda, ale tohle je opravdu ne moc vydařené. Pokud máte rádi Arimuru, Jamazakiho nebo Kubotu, tak je to ok. Jinak to asi nemá moc smysl. Titulky.

Je to přesně ten seriál, u kterého si řeknete: „Není to špatné, ale...“ Člověka to baví, je to sranda, má to smysl, dokonce hlavní hrdinka nebyla nána, ale dokázala být silná a stát nohama na zemi. Štěkavé výlevy hlavního hrdiny byly příjemný zpestřením. Záporák měl smysl, ale tak nějak bylo jasné, že to s ním tak nějak dopadne. Což ovšem nevadilo. Občas to bylo napínavé, občas deus ex machina, občas reálné, občas přitažené za vlasy. Dobře se na to koukalo, dokázalo to být v některých aspektech zdlouhavé a naopak někdy velmi přímočaré a záživné. Jak říkám, není to špatný seriál, ale dokážete na něj velmi snadno zapomenout.

Není to nejlepší zpracování klasiky Hana jori dango, ačkoliv je jedno z nejpřesnějších. Některé chvíle byly geniální, jiné ale úplně o ničem. Někdy herci hráli, někdy se jen divně ksichtili. Ano, umí to být velkolepé, bohužel také plné product placementu a levné. Je milé, že odkazovali ústřední písní na předchozí tchajvanské zpracování z roku 2001, kterému dokonce v posledním díle vzdali hold. Ale je to také nudné a bohužel hlavní hrdinka byla dost často na zabití. Abych se přiznala kromě japonské verze, kde jsem měla Makino fakt ráda a byla velmi dobře zahrána a zpracována, tak v jiných verzích mi občas lezla na nervy, tady nejvíce. Ale její představitelka byla vcelku roztomilá, tak se to dalo skousnout. Je to dobré i hrozné. Velmi, velmi rozporuplný seriál. Skvělá předloha, ale... Vše je tu jen na půl. Co tedy stojí za to, tak sladké momenty mezi ústřední dvojkou. Co to celé zabíjí, jsou poslední dva díly. To je prostě... jeden velký flashback a wtf moment v bílém. Nakonec to ve mně zanechává tak špatný dojem, že z původních 3* musím prostě snížit na 2*. Zbyla mi potom děsná pachuť. Silné 2*.

Mě ta Kong Hyo-Jin prostě baví. Většina jejích seriálů má v sobě určitou dospělost a díky ní mají její postavy kouzlo, že člověk na ně nekouká jako na dvourozměrné postavičky, prostě vždycky mají něco do sebe. A to platí i v tomhle případě. Přestože na můj vkus je seriál poměrně dlouhý, tak jsem ho měla zhltnutý za poměrně krátkou dobu, protože mě opravdu bavil. Navíc Hyo-Jin sekundovali dva pohlední a hlavně sympatičtí herci, tak nebylo co řešit. Navíc i oni měli kromě charisma i osobnosti, takže nebylo co řešit, tenhle milostný trojúhelník byl velmi dobře napsán, zahrán a ukočírován. Kromě milostných vztahů těchto tří se v seriálů nakousnout i vážná a stigmatizovaná témata, mimo jiné rakovina prsu u muže. Myslím si, že tohle téma bylo velmi dobře zpracované a třeba to i nějakým způsobem promluvilo ke společnosti. Obdobně jako jiný Hyo-Jinin seriál Thank You promlouval ke společnosti o AIDS. Častokrát nemusím omáčku kolem ústřední dvojice, ale tady to bylo fajn, protože všichni byli tak nějak sympatičtí, měli své zvyky, osobnosti a celkově bylo velmi jednoduché mezi nimi rozlišovat a člověku nespadli jen do jakési rozmazané masy v pozadí. I na ně koukat byla zábava. Přestože některé věci zůstaly nedotažené a samozřejmě nejsem nadšená na 100 %, tak si myslím, že tenhle seriál má smysl zkouknout. Bavila jsem se, smála se nahlas, užívala si s nimi. Konečně korejský seriál, o kterém mohu tvrdit, že byla zábava ho sledovat. A asi je pro starší diváky, myslím, že středoškolák si v tom nenajde tolik jako někdo, kdo už pracuje/je nějakou dobu na vysoké.

Postavy jsou na vysoké, a tak by měly být o něco dospělejší, ale těžko říct. Vlastně je to tak, jak všichni říkají – ti dva se vůbec nezměnili (Uehara a Nao). Sice se do jejich světa dostalo víc nových podmětů v podobě pohledných rivalů, ale nakonec je to dost podobné předchozí středoškolské sérii, jen mi přišlo, že je tam méně ujetého uvolnění. Spíše je tam více trápení a nedorozumění. Není to špatné, je to zase posun směrem k nejistému Ueharovi... Prostě taková normální vysokoškolská romantika s příjemným ústředním párem, který si musí projít tradičním kolečkem asijských romantických komedií.