Bajda

Amatér je film o zásobovači z malého městečka, který si za dva měsíční platy koupí 8mm kameru, aby mohl natáčet svojí právě narozenou dceru Irenu. Následně je ale svým nadřízeným přemluven, aby natočil film pro svůj podnik, a právě tento snímek odstartuje jeho cestu za úspěchem. Hrdinu filmu Filipa Mosze ale jeho nově objevená vášeň tak pohltí, že se začne vzdalovat své manželce i dítěti. Přestože film je primárně právě o morálních hodnotách a o vyrovnávání se s úspěchem, jedná se o filmově vysoce reflexivní dílo. K této reflexi dochází na mnoha úrovních. V první řadě samozřejmě objektem, který uvede do pohybu všechny následující události, je kamera a na ni natočený film. Ve filmu se objevuje proces natáčení, pořizování rozhovorů, promítání i sledování televize. Hlavní hrdina chodí do kina, čte filmové časopisy a nechává se inspirovat. V jedné části filmu například zmiňuje scénu, ve které žena hází po muži věci, ale v záběru je vidět pouze on, jak kolem něj lítají házené předměty. O několik minut později vidíme jednu z hádek manželů snímanou právě tímto způsobem. Ve filmu se dokonce objevuje film Ochranné zbarvení i jeho režisér Zanussi.___Velice zajímavé je také pozorovat, jak se Kieslowski stylem přibližuje stylu natáčení hlavního hrdiny. Rámování nebývá vyrovnané, záběry jsou někdy roztřesené a také dalšími prvky připomínají amatérsky pořízené záběry. V mizanscéně převládají šedivé barvy, což také hlavnímu hrdinovi také vytýká ředitel podniku.

Apocalypse Now není film, na který se díváte a už u toho si říkáte, jaká to je bomba. Pomalé tempo, cesta po řece, přerušená jenom několika málo událostmi; ve filmu se toho moc skutečně nestane a to může plno divákům vadit. Podle mě se ale jedná o nejlepší film na téma vietnamské války, amerického intervencionismu i střetu kultur. Událostí se za tu dlouhou stopáž skutečně neodehraje tolik, zato jsou všechny nezapomenutelné. Silný zážitek.

Obraz alkoholičky je film, který jsem si musel pustit doma znovu, protože jsem při projekci v kinosále usnul. Tím nechci říct, že je nudný, ale absence téměř jakéhokoliv děje a kauzality zmohla moji pozornost. S hlavní hrdinkou se navíc nemůžeme nijak ztotožnit – neznáme její jméno, neznáme její motivaci a navíc nemluví. A k tomu se nechová zrovna sympaticky. A právě v jejím konání je klíč k tomu, o čem se autorka imho snažila natočit film. O stereotypech a škatulkování podle pohlaví. V tomhle kontextu je film důmyslně podvratný a postupně bourá jeden stereotyp za druhým, čímž reflektuje „obraz“ mužů/žen nejenom v kinematografii ale v celé společnosti.

Tak z tohohle seriálu si pamatuju snad víc faktů než ze školy...no ze základky každopádně :-D

Taky miluju Hvězdný války a jsem taky rád za cokoliv co se z jejich světa natočí, ale to že "jsou to Hvězdný války" je asi jediný, za co můžu dát tomuhle hvězdičku. Šok a zklamání jsou asi dvě slova,který vystihujou moje dojmy z tohohle filmu.

Hoffman, hlavní postava Nože v hlavě se probudí v nemocnici s prostřelenou hlavou. Kromě toho, že se musí znovu učit základním lidským dovednostem, trpí také ztrátou paměti. Musí proto zjistit, jaká je jeho minulost a pokusit se s ní vyrovnat. Je jako nepopsaný papír a od začátku podléhá dvěma tlakům. Policisté se ho snaží přesvědčit o tom, že je terorista a že pobodal policistu, zatímco jeho levicoví přátelé se ho snaží přesvědčit o tom, že u sebe žádný nůž neměl a že jde o projev policejní šikany a tyranie. ___V zápletce, která až příliš nápadně připomíná situaci, ve které se ocitlo Západní Německo po konci druhé světové války, je napětí vyvoláváno hlavně tím, že divák až do poslední chvíle neví, která z verzí je pravdivá. Vodítka, která jako diváci dostáváme, se totiž dají interpretovat jako argumenty pro jednu i pro druhou verzi. Žádných ale není víc.

Nálepka „německého Borata ze sedmdesátých let“ filmu Bierkampf opravdu sedí. Sám režisér Achternbusch si v něm totiž zahrál muže, který se v převleku za policistu dostane na slavný německý Oktoberfest a provokuje jeho návštěvníky. Podobně jako v posledních filmech Sachi B. Cohena, i v Bierkampfu pramení většina komických situací z toho, že se Achternbusch chová jako hovado a při svých interakcích s náhodnými kolemjdoucími improvizuje. Styčných bodů s Boratem je zde ostatně víc. Ani u jednoho z filmů si nejsme jisti, do jaké míry je celá situace nahraná a do jaké se jedná o náhodu, a v obou případech bylo imho záměrem autorů někoho zesměšnit. Bierkampf má tu nevýhodu, že je poněkud undergroundovější, méně líbivý a méně hollywoodský. Filmu prakticky chybí děj a zřejmě i proto nebyl film ve své době příliš populární. Z hlediska inovativnosti, unikátnosti a také odvahy režiséra se ale jedná o jedinečné dílo.

Ochranné zbarvení. mě zaujalo mnohem více než Iluminace. Formálně se sice jedná o výrazně konvenčnější dílo, v němž je styl téměř neviditelný, ale jednotlivé dialogy a témata, na která se Zanussi soustředí, mi byla mnohem bližší. Děj filmu se odehrává na táboře katedry lingvistiky a jeho hlavními postavami jsou mladý doktorand Jaroslaw Kruszynski a starší docent Zbigniew Zapasiewicz. Zatímco mladý Jaroslaw je ztělesněním idealismu a snažení se o spravedlnost, starší Zbigniew působí jako cynický realista, který rád manipuluje s lidmi a na studentech mu až zas tolik nezáleží. Zpočátku jsem jako divák stranil jednoznačně Jaroslawovi, jehož jednání ale později také není prezentováno veskrze pozitivně (neboť Jaroslawova touha po šlechetnosti a spravedlnosti se ukáže jako trochu egoistická a zastírající objektivní kritéria). Film je o konfrontaci dvou pohledů na svět, z nichž ani jeden není zcela správný nebo zcela špatný. Je také zajímavým svědectvím o polské společnosti, ve které se neustále diskutovalo, ale jenom o určitých tématech. Kritizována je také hierarchie moci a neochota projevovat svoje city a řešit je s ostatními.

Tohle je pro mě nejlepší Asterix. Sice není podle původního comicsu, ale přesto je dokonalý. 12 ůkolů, každý úplně jiný, originální a hlavně vtipně zpracovaný. Vždycky jsem se jenom těšil, co dalšího přijde. Některé hlášky se citují v naší rodině a okruhu kamarádů dodnes a tak na tento určitě nikdy nezapomenu. U Osirise a Ápise....5* ;-))

Postavy dalšího Jancsóova snímku nejsou až na Elektru nijak blíže představeny, takže jsem se v nich dlouho velmi špatně orientoval, natož abych si k nim vytvořil nějaký vztah. Ale možná i to byl Jancsóův záměr. Maďarský režisér totiž tentokrát využil antických vzorů, které převedl do neurčité maďarské pusty a svojí symboliku učinil ještě doslovnější. Aigisthos balancuje na vratkém kouli nesené davem, ocitá se (doslova) v síti atp. Antický časoprostor je narušen nejen umístěním děje filmu do Maďarska, ale také využíváním současných předmětů (například ruční pistole). V závěru je symbol fénixe nahrazen červeným vrtulníkem, který potvrzuje, že film ve skutečnosti není o antice, ale o současnosti, nebo snad, že jeho tématika je univerzální a věčná. Z hlediska stylu zašel Jancsó ještě dál než ve svých předchozích filmech; záběry trvají několik minut a mizanscéna podléhá komplikované a promyšlené choreografii. Přestože se jí účastní několik desítek protagonistů, tentokrát tance pozorujeme až ve druhém či třetím plánu, jako pozadí dramatu odehrávajícího se nám přímo před očima. Divácky se bohužel jedná o poněkud náročný (a ne úplně zajímavý) zážitek. A to i v případě, že jste obeznámení se zbytkem Jancsóovy kinematografické tvorby.