Bajda

Mladý Törless vypraví příběh chlapce, který se na internátní škole stane svědkem nikým netrestané brutality svých spolužáků. Film je adaptací knihy Roberta Musila z roku 1906, která ve své době vzbudila vlnu kontroverze kvůli otevřenému popisu fyzické i psychické šikany, ponižování, zotročování a homosexuality. Všechny tyto prvky se objevují i ve filmu. Törless od nich stojí jakoby stranou a spíše než aby jednal, všechno pozoruje a snaží se věcech najít řád a smysl. Místo aby oznamoval, raději se ptá. Raději než aby nechal svoje spolužáky týrat myš, vezme ji a rovnou zabije.___Vzhledem k tomu, že Schlöndorff svojí adaptaci natočil až o šedesát let později, není zmíněná kontroverze už tolik patrná. Praktiky Törlessových spolužáků ale na druhou stranu získávají nový rozměr a můžeme je chápat jako metaforu nacismu. Tito spolužáci například někdy dávají svoje chování do spojitosti s nějakou filosofickou teorií. Tím svoje morálně nekorektní činy odosobňují a omlouvají, což je přesně případ toho, jak nacismus zneužil teze Nietzscheho i dalších filosofů. Také vyděračské taktiky, které používají Törlessovi „kamarádi“ nejsou nepodobné těm, které používali nacističtí důstojníci během éry Třetí říše. Jejich zrůdnost pak nabývá ještě větších rozměrů, když se trýznitelé otevřeně přiznávají, že je jejich chování motivováno čistě zvědavostí a požitkem. Stejně jako Törless pochopí, že nikdo není ani úplně hodný, ani úplně zlý – a že normální lidé jsou za určitých okolností schopni strašných skutků – tak i jeho postava není vykreslená černobíle, protože i on se přizná, že všemu přihlížel ze zvědavosti, jak je tohle všechno možné. Brutalita jeho spolužáků pro něho byla stejně „obyčejnou“ záhadou jako imaginární čísla v matematice; i v něm dříme stejná možnost, dělat strašné věci, ale jak na konci filmů říká: „nakonec jsou to jenom naše skutky, podle kterých můžeme být souzeni.“

Otec je velice osobní a intimní film, kterým se zřejmě Szabó vypořádával z vlastní minulosti. Vztah filmu k realitě a skutečným událostem je podtrhován scénami připomínajícími výpovědi v dokumentárních filmech i zařazením skutečných archivních materiálů (pochodující vojska, zdevastovaná Varšava). Charakter osobní zpovědi je posilován i subjektivizujícími prvky: point-of-view záběry, snovými scénami se zpomalenými záběry, a také sekvencemi, ve kterých sledujeme idealizované představy hlavního dětského hrdiny. Ty mají podobu hollywoodských kriminálních filmů a gangsterek. Kouzlu filmu hodně přidává výtečná kamera Sándora Sáry.

Rozloučení se včerejškem sice způsobem narace i stylem kopíruje francouzskou novou vlnu, ale jeho téma je výhradně německé. Škoda jenom, že na mě tahle formální podobnost působila spíš jako kopírování, než jako zajímavý přístup.

Na tomhle filmu je nejlepší odvaha s jakou do toho Věra Chytilová šla a kontext v jakém film vznikal. Vizuální stránka je zajímává a film je rozhodně "jiný" než zbytek české filmové tvorby 60. let. Objektivně ale nemůžu dát víc než 3*. Většinu času jsem se nudil a čekal až přijde něco nad čím bych se mohl zamyslet (když už nepřichází děj). Dočkal jsem se až v druhé polovině a to ještě bohužel v malé míře.

Už v tomto filmu jsou náznaky většiny stylistických prvků i témat, která se poté v Jancsóově díle opakují. Těmi, které mě vždy na jeho filmech fascinují nejvíc, jsou promyšlená, působivá kompozice a zajímavá kamera. Jancsó si nepomáhá tolik střihem a místo toho s kamerou podniká jízdy od jedné postavy ke druhé, od akce k akci. Střídání rolí, které se objevuje nejvíce ve filmu Hvězdy na čepicích je patrné i zde. Hlavní hrdina je chycen, poté znovu propuštěn a pak zase chycen. Jindy se se svým novým přítelem po loukách honí a pozorují dívku dalekohledem, aby se o pár vteřin později stali pronásledovanými letadlem.

Pahorek je psychologické syrové drama z prostředí vojenské věznice. Asi nikdy jsem ve filmu neviděl tak dobré herecké výkony u VŠECH protagonistů a pokud jste shlídli Zelenou míly vězte, že "zlý strážný" z tohoto filmu nesahá tomu z Pahorku ani po kotníky. Film nabírá tempo a graduje od začátku až do dechberoucích závěrečných 20ti minut a mně ještě teď běhá mráz po zádech.

Zajímavý a hravý novovlnný pokus nabourat a zneužít konvence hollywoodských muzikálů dovedený často až do absurdních mezí. Oblečení nejen, že ladí barevně s kulisami, ale někdy má dokonce i stejný vzor :) Poslouchat postavy jak (často nerýmovaně) zpívají své nemuzikálové dialogy byl zajímavý, i když často ne úplně líbivý zážitek. Hudba pod zpěvem ale byla pěkná a některé melodie jsou opravdu nezapomenutelné.

//Komentář obsahuje spoilery!!// Už samotný název filmu a jeho úvodní titulky, pod kterými sledujeme řeku za zvuku intenzivní Vivaldiho hudby, naznačují, že voda nebude v tomto snímku zrovna přátelským elementem. Jeden z mladých kamarádů se v ní utopí a ti ostatní se pak s jeho smrtí musí vyrovnávat. Každý to dělá po svém: student medicíny se snaží od tragické události odpoutat používáním lékařských termínů, druzí se vztekají a obviňují, třetí truchlí a obviňují se z toho, že si ani pořádně nepamatují jeho obličej. Není náhoda, že se jedna z postav zeptá druhé: „Máš rád Camuse?“ Snímek, který vznikl pod vlivem existencialismu (v 60. letech tolik módního) tematizuje smrt ze všech možných hledisek, především ji ale ukazuje jako nevyhnutelnou a nezávislou na ostatním dění. Kamarádi zemřelého se na každém kroku setkávají s tím, že život jde i přes jejich osobní tragédii dál. V pekárně se nepřestává péct chléb, dělníci si dál povídají o banalitách a na pozadí pohřbu vidíme a slyšíme v druhém plánu děti, které hrají fotbal. Gaálův psychologický film (jehož výbornou kameru obstaral Sándor Sára) mi připomněl české filmy nové vlny. Má rozumně dlouhou stopáž a v jeho jednoduchosti, stručnosti (která nahrazuje melodramatičnost) je jeho síla.

Musím uznat, že atmosféra je skvělá, herecké výkony a přibližení doby také a zde neustále proklamované pomalé tempo má svoje kouzlo. 205 minut je ale opravdu moc a podle mě šel film udělat o hodně kratší. Asi to byl záměr, někomu se to může líbit, ale já se prostě často nudil a spousta míst podle mě bylo hluchých a zbytečných. Pro mě jeden ze slabších Viscontiho snímků. I když Angelika byla vážně okouzlující ;-)

I don't know much about psycho-analysis, but I'd say this is a dirty picture! ... Film, který zesměšuje plno věcí, které tady vypsal Subjektiv. Sledujeme abstraktní obrazce tak, jak je známe z tolika krátkometráků a slyšíme přitom komentář rozezleného kritika-sedmdesátníka, který "za tenhle shit zaplatil dva dolary." Trochu samoúčelné, ale vážně vtipné.