poz3n

Příliš digitální, příliš seriálové, příliš průměrné a příliš nudné. Za mě osobně možná nejslabší Fincherův film. Fincher na jedné straně vše zaobaluje do vyleštěného černobílého provedení a hraje si s dobovým mono zvukem, zároveň ale záběruje podle těch nejnudnějších moderních trendů a absolutně rezignuje na cokoliv koncepčního, co by alespoň trochu mohlo připomínat dobové filmové vyjádření (pár prolínaček to opravdu nezachrání). Předkamerový prostor je neskutečně plochý, nudný a postrádá jakoukoliv tvůrčí finesu. Zcela chybí vnitrozáběrová montáž. Proč vše toto absentuje a i přesto tam Fincher rve ten nechutný černobílý postřik? Pokud mě alespoň něco málo na Mankovi zaujalo, byla to určitá plastičnost charakteru hlavního hrdiny a to jeho určité latentní hrdinství. V tom vidím potenciál, který ale zůstal zdaleka nevyužitý a utopený v průměrnosti podání a absenci zručné filmařiny, kterou bych od někoho, jako je David Fincher, vždy očekával. Zklamání. 5/10

Jako kdyby se Nolan rozhodl zkusit, co jeho divák ještě vydrží. Tenet obsahuje snad vše, co dělá Nolana Nolanem, je to ovšem tak podivný a přebujelý slepenec, že si říkám, jestli on si z nás nedělá vlastně jenom srandu. Nolan podobně jako v Dunkerku zcela rezignuje na střídání dynamických pasáží s těmi odpočinkovými a láduje to do diváka od samého začátku, aniž by měl šanci si jakkoliv v průběhu odpočinout (pro mě nepochopitelně tomu napomáhá i střihová skladba v přechodech mezi jednotlivými obrazy). V zásadě sledujeme neskutečně brakovou zápletku se směšně pohroceným záporákem a hrdinou, jehož úmysly a motivace jsou mlhavě nejasné. To sice může být součástí mistrovsky zatwistované zápletky, pro dramaturgii příběhu to ale znamená poměrně důležitý nedostatek. Celková stavba a konstrukce je jakýsi průnik Mementa a Počátku (právě s Počátkem lze navíc v průběhu filmu najít nejvíce společných postupů, které jako kdyby Nolan už jen bezostyšně recykloval). Jenže tam, kde Nolan dokázal dříve spojit určitou svoji patetičnost s přirozenou elegancí, uchyluje se v Tenetu k podivné neurvalosti, která ten patos až nečekaně zdůrazňuje. Snad nejvíc je to patrné na dialozích. Nolan nikdy nepsal vytříbené dialogy, vždy se u nich člověk mohl pousmát, ale rád to v rámci celku odpustil. Teď jsem měl při poslechu dialogů pocit, že sleduju nějaký céčkový pokus o thriller, ve kterém se musí zachránit svět. Snaha o neustálé vysvětlování, která je zároveň vzápětí shozena hláškou typu "Nesnažte se to pochopit". Neustálé zdůrazňování toho, jak je celý svět v ohrožení a jak je třeba udělat tohle, ačkoliv tomu vlastně nikdo nerozumí. První polovinu filmu jsem se doslova nudil a to, co se dělo na plátně, mě téměř nezajímalo. V druhé části jsem logicky alespoň čekal na všemožné vysvětlování a ten nolanovský pocit, kdy všechno do sebe zapadá. Jenže i když to proběhlo, bylo mi to vlastně dost jedno. 150 min kvalitně natočeného maglajzu je bohužel pořád maglajz. 5/10

V podstatě půjdu s proudem a odsouhlasím ten většinový názor. James Gray se chvílemi pokouší diváka ohromit novou Vesmírnou odyseou, aby vzápětí sklouzl k béčkovému feelingu Horizontu událostí a dohromady to prostě asi nefunguje. Brad Pitt je samozřejmě fajn, ale ty malickovské promluvy jsou podle mě zbytečné. Film by byl silnější, pokud by myšlenky vyprávěl obrazem a ne monologem. Vesmírná Sci-Fi, obzvlášť ta, která ráda filozofují, patří mezi můj oblíbený žánr. O to víc mě mrzí, že Ad Astra mnou tak nějak profrčelo, ale vlastně nic moc nezanechalo. 5/10

Pro fanoušky PJ Harvey patrně zábavný dodatek k jejímu albu, pro diváka, který její hudbu jen povrchně zná, případně ji nezná vůbec, je těch 90 min zacyklené dramaturgie příliš. Střídající se systém "pár abstraktních záběrů cizí země doplněné o lyrický komentář" a "pár záběrů z nahrávání souvisejícího songu" je zajímavý třeba 20 minut. Na stopáž celovečerního filmu to nemá dostatečnou dynamiku temporytmu a dramaturgickou rozmanitost a co si budeme povídat, ani nějaké nosné téma. //KVIFF 2019// 5/10

Konečně to vypadá, že konec roku 2019 bude pro originální tvorbu Netflixu krokem vpřed. Dva papežové jsou dalším více než slušným počinem, který má hlavu a patu a zároveň nabízí určitou tvůrčí nadstavbu samotného tvůrce. Ta je patrná především v tom celkovém formálním pojetí a střihové skladbě. Oba aspekty napomáhají celkovému záměru filmu, ukázat 2 světově známé osobnosti v civilnější podobě. Ta je chvílemi vážná, kritická i soucitná, jindy zase ironická a vtipná. Dohromady to kupodivu docela funguje a téměř proti mé vůli si mě film pomalu ale jistě získával. A v tom vidím asi jediný zásadnější problém. Tluče se ve mně divák a kritik. Zatímco divák se bavil a nechal se unášet hlavně herectvím obou postav, kritik uvnitř mě nebyl ochoten na to přistoupit a soucítit s představitely organizace, která mi není příliš po chuti. Závěrečné dojetí tak pro mě znamenalo téměř až provinile pokrytecký zážitek, který ve mně patrně zůstane a postupně se stane vzpomínkou definující film jako celek. 7/10

Když si budou 10letí hrát na 40leté, bude to patrně úsměvné. Když si na ně budou hrát skoro 80letí, bude to možná úsměvné, možná ale taky smutné anebo třeba tak trochu nedůstojné. Tohle Scorseseho rozhodnutí je ve výsledku tím nejzásadnějším, které z pohledu diváka mohl udělat. Paradoxní je, že v následných rozhovorech se o tom všichni zúčastnění dokonce baví a plácají se po zádech, jak skvěle to zvládli. Bohužel, když vstáváte z křesla a je vám něco přes čtyřicet, je to něco jiného, než když z něj vstáváte po sedmdesátce. Když se tím pádem čilý čtyřicátník De Niro sotva dobelhá ke krámku s ovocem, aby následně udělil nekompromisní lekci nebohému prodavači, který vztáhl ruku na jeho dceru a máte přitom strach o křehké zdraví 76leté hollywoodské hvězdy, není podle mě Martyho rozhodnutí tím pravým ořechovým. Scorsese naštěstí stále prokazuje, že je zručným režisérem a těch úmorných 209 min ozvláštňuje různými pojezdy kamer (mnohdy podle mě až zbytečnými), zajímavými úhly záběrů a několika skladebně poutavými momenty. Ve výsledku se ale jedná o podobnou nudu, kterou jsem zažíval u všech jeho mafiánských filmů. Furt se jen mluví, většina jsou zbytečné plky o tom, kdo co komu udělá, když někdo jiný udělá zas něco jiného, neustále se někam přeskakuje, všude je milion postav, jejich motivace jsou nejasné či povrchní a jejich vývoj pražádný. Přesně proto mi tenhle žánr i nadále zůstává až na čestně výjimky cizí a Irčan na tom nic nemění. Pokud ale má být přelomovým dílem z hlediska CGI omlazování herců, pak prosím, aby někdo odcestoval časem nazpět a nakopal Martymu zadek. 5/10

Chaotické poplácávání se po ramenou, jak jsme všichni skvělí a úžasní a jak jsme stvořili něco zcela zásadního. Sebereflexe nulová, výpovědní hodnota téměř žádná. Jak Martyho jako režiséra uznávám, tak mám pocit, jestli už mu stáří trochu nebere soudnost. 3/10

Klasický festivalový bizárek, aneb povinný výmaz mozku, který si chcete proti své vůli dopřát. Geniální úvodní scéna. //KVIFF 2019// 2/10

No asi jsem koukal na jinej biják. Kombinace klišovitého scénáře a Mangoldovy průměrné režie dělá z Le Mans '66 docela zklamání. Tisíc podobných filmů jsme už viděli a velká část z nich s podobným příběhem naložila o parník líp. Závodní scény jsou tuctové a digitální, dialogové scény jsou často přepálené, postavy mluví, i když by nemusely a neměly, někdy pak mluví postavy dokonce jen samy se sebou. Nebýt té ústřední herecké dvojice, byla by to ve druhé části filmu nuda k nevydržení. Jediné, co bych naopak pochválil, je zvuková postprodukce. Mix na verzi k Atmosu byl výborný. To je ale zatraceně málo. 5/10

Jako hejtr, který používání CGI v kinematografii kritizuje snad všude, kde to je možné, jsem paradoxně naprosto nadšený. Od Války o planetu opic jsem neviděl film, kde by využití fotorealistické animace dávalo výtvarný smysl. Vypadá to opravdu nádherně, chvílemi téměř dokonale. Příběh funguje stejně dobře jako v původní verzi (nicméně chápu ty, kteří tuhle novou verzi vidí jen jako naprosto zbytečný klon originálu) a v mnoha místech to dává funkční smysl i jako komedie pro dospělé. Za mě ideální rodinný film pro 21. století, který perfektně spojuje vizuální nároky doby, s archetypální potřebou prožít si a užít si příběh. 8/10