falky

Jedna hvězda za vizuální stránku. Druhá hvězda za většinu herců, z nichž polovina má pro mě ještě neokoukaný obličeje. A tři hvězdy dolů za: všechny ty hloupý time-travel klišé; neuvěřitelnou předvídatelnost; fyziku 101: aneb časoprostor pro idioty; motivace hlavního protagonisty, kterej, ač je je profesionální agent, víc se zajímá o holku, co mu nedá, než o misi jako takovou; hudební složku, aneb Dark Knight/Inception stokrát jinak (rozuměj - stejně); závěrečnou bitevní scénu (to jako půlka lidí cítila žár výbuchů a druhá půlka omrzla?) a mám sto chutí tomu sebrat ještě jednu hvězdu po tom, co jsem si od rádoby intelektuálů na ČSFD přečetl, že "všechny možné nedostatky je možné považovat za důležitou součást jeho (Nolanovi) umělecké výjimečnosti", nebo že "cokoli z hollywoodské produkce, co uvidíte potom, vám bude připadat banální, hloupoučký a řiďounký", protože je to právě neuvěřitelně "banální, hloupoučký a řiďounký", jen servírovaný tak, aby si u toho hloupý lidi připadali chytrý. Kdyby byly filmy odborný besedy, pak Tenet je ezoterický kvákání Jardy Duška. Pokud si to chcete užít, prostě jen koukejte na obrázky a dávejte si majzla, ať nezačněte během stopáže přemýšlet.

Jsem textař a muzikant se vzděláním v divadelní scenáristice, takže si tohle dílo možná užívám na více rovinách, než "běžný" divák. Z pohledu textaře je to absolutní masterpiece. To, jak Lin-Manuel využívá mnohoznačnost anglických slov, aby tvořil pointy, ta kadence, ta stavba jednotlivých songů je prostě absolutně na špici. Genialita se ale dá rozklíčovat i v hudbě, která na první dobrou může působit jednoduše. Je totiž protkaná leitmotivy jednotlivých postav a to, jak nám ukazuje možnosti hip-hopu, je skutečně zážitek. To ale není všechno. K celkovému dojmu přispívá i neuvěřitelně povedená složka kostýmní, fantastická scéna a kulisy, no a samozřejmě herci. Obě hlavní ženské postavy, Leslie Odom jako Burr nebo Jonathan Groff se svou stylizací do krále Jiřího vám vyrazí dech. Po prvním zhlédnutí jsem se do muzikálu Hamilton tak zamiloval, že jsem o něm několik týdnů nepřestal mluvit. A bál jsem se, že lidi, co nemají podobné zázemí to jako já neocení. V tom jsem se hluboce mýlil. I přes (mnou nastavená) vysoká očekávání, všichni, kdo měli to štěstí Hamilton vidět, byli uchvácení. A vy budete jistě taky! 10/10!

Když si v roce 95' Mel Gibson natáhl pletenou sukni, nabil si pár cvočků na koženou vestičku a namaloval si obličej na modro, zamilovali jsme si jeho přehnanou pohádku o Vilíkovi z rodu Wallaců. A možná si i pamatujeme, jak Robert the Bruce odmítl Vildovi pomoct a zradil ho. Hajzl jeden! Král psanec teď představuje Boba Bruce v trochu jiném světle. Přebírá otěže v době, kdy Vilda bojuje svoji poslední bitvu. A dokonce se v něm Vilík na chvíli objeví, jen tedy ne vcelku, objeví se tu jeho paže s kusem ramena. Ale - a to je hlavní - je mnohem historicky věrnější než Melův velkofilm. Skotští vůdci tu už nevypadají jako komiksoví vikingové po hodině výtvarky v mateřské škole. Mají své šlechtice (což byl i reálný Vilda Wallace), nosí zbroje, bydlí v hradech. Od zabití Williama sledujeme Roberta, který je vržený do války, kterou nechce bojovat, ale jednoduše nemá na vybranou. Horko těžko shání podporu a přichází o muže rychleji než je získává. Chris Pine, kterého jste možná naposledy viděli jako fešáckého kapitána Kirka v novém Star Treku, ho hraje výtečně. A ty šediny a neupravený vzhled mu vyloženě sluší. Po jeho boku se objeví Florence Pugh jako Elizabeth de Burgh. Herečka, kterou jsem si oblíbil díky hlavní roli v hororu Midsommar nebo dramatu Malé ženy. Ani tady nezklame. Film je vizuálně poutavý, ale i chladný a syrový. Tempo není tak zběsilé, aby nebyl čas na dobrý dialog, zároveň ale příběh příjemně graduje a směřuje k nevyhnutelné poslední bitvě. Na nudu jednoduše není čas. TL;DR: Další zářez Netlfixu, na který může být produkce pyšná.

"Když bychom se drželi reality, tak by to nebylo zábavné." Tak nějak se už léta vymlouvají tvůrci historických a historizujících filmů, když jim lidi vyčítají strašlivé chyby a nepřesnosti ve filmech. Prý by na historické filmy nikdo nekoukal, kdyby zobrazovali tehdejší realitu. Prý je středověk vlastně nuda, když se trochu nepřikrášlí. Těší mě, že se tím naštěstí neřídí všichni. Rozhodně ne film Král (The King), potažmo Netflix, který ho produkoval. Král samozřejmě není inspirovaný ani tak historií samotnou jako spíše Shakespearovou hrou. Atmosféru Anglie a Francie přelomu 14. století ale zobrazuje tak, jako skoro žádný film před ním. Potemnělé interiéry neosvětlují (až na jednu výjimku) pochodně, ale tak jako tehdy - denní světlo nebo svícny. Neuvěřitelná péče je věnovaná kostýmům a rekvizitám. Trůnní sál s biskupy a lordy je přímo pastva pro oči. Skutečná pečlivost se ale nejvíc projeví během bitev. Rytíři mají dobové zbroje se vším, co k nim správně patří. Řadoví vojáci pak kroužkové košile a jednoduché brigandiny - mimochodem nejběžnější zbroj tehdejších vojáků. A žádné meče tu magicky nesekají skrze zbroj. Ostatně meče tu - správně - skoro nejsou. Hlavní roli hrají kladiva, sudlice, kopí a dobře mířené hroty dýk do podpaží, pod helmu nebo do otvorů pro oči. Obléhání hradu a následná bitva u Agincourtu je pak lahůdkou samo o sobě, protože namísto CGI scén uvidíte pálit skutečné reprodukce obléhacích strojů. CGI je tu obecně pomálu. A přidává to filmu až neuvěřitelnou váhu, když namísto digitálních oblud proti sobě pochodují živí rytíři v chrastící zbroji, vstříc několika řadám těžké jízdy, na kterou prší šípy z dlouhých anglických luků. Angličané mluví anglicky, Francouzi francouzsky nebo anglicky se silným přízvukem. Každý z herců je ve své roli díky tomu přesvědčivý. Timothée Chalamet perfektně servíruje Jindřicha se všemi jeho náladami a démony. Největší překvapení je ale Robert Pattison. Ano, ten Pattison. Namísto stupidního upíra se zálibou ve třpytkách tu dokonalou francouzštinou provokuje nejen Jindřicha ale i diváka. Představí se totiž v roli syna francouzského Krále. Hraje svou roli tak, že jsem ho až do konce filmu nepoznal. Takže ne, milý Hollywoode. Není to o tom, že by nás to jinak nebavilo. Je to o tom, že to jinak neumíte. A proto vás Netlifx i HBO tak strašně drtí. 9/10

Tenhle film je těžké uchopit i pochopit. Hořká komedie o fanatickém klukovi z Hitlerjugend, který chce jenom zoufale někam patřit a každodenní společnost mu dělá jeho imaginární kamarád - sám führer Adolf osobně. Nebo spíš jeho roztomilá verze. Od prvních minut film skáče po hlavě do vod naprosté parodie, aby vás vzápětí o to více nachytal nepřipravené při brutálně syrových scénách, které vás díky tomu o to více sestřelí. Minuta Rebel Wilson v roli karikatury německé oficírky střídá minutu oběšených "zrádců Německa". Sam Rockwell se tu představí jako zahořklý esesák, který musí vést letní tábor pro malé nacíčky, protože přišel v boji o oko. Scarlett Johansson zas jako elegantní a často až k sežrání roztomilá maminka malého Johanna alias Jojo. Film o nečekaných hrdinech, lidskosti uprostřed hrůz válečného Německa a probíhajícího holokaustu. Film, který bude atakovat váš dobrý vkus, morálku i hodnoty. A právě proto je to film, co stojí za to vidět. "Tak co, aspoň malý hajlíček?"

Klasický detektivní žánr neumřel! Jen už mu nekraluje Belgičan s přehnaným knírkem, ale Daniel Craig s naprosto přehnaným jižanským přízvukem. Tenhle film má všechno. Skvělé herce, skvěle hrající skvělé postavy, skvělou kameru, atmosféru i zápletku, ale hlavně - výborný humor, který se ukrývá i v těch nejmenších detailech (např. jména postav) a na němž se často podílí právě důmyslná kamera. Film perfektně dávkuje drama a komické scény, které vychází z chytrých dialogů. Při monologu Craigova detektiva Blanca, kdy přirovnává celý příběh k donutu, jsem pak v kině upřímně brečel smíchy. Zároveň by ale bylo příliš krátkozraké, vnímat film jenom jako lehkou komedii. Pod povrchem se tu totiž ukrývá poměrně ostrá kritika Trumpovo Ameriky, což se nejvíc otevřeně projeví při politické debatě povedené rodinky, ale průběžně to probublává i v drobnostech - např. když o své pomocnici z Jižní Ameriky mluví jednou jako o Kolumbijce, podruhé jako Brazilce, Uruguayce nebo Mexičance. Pro mě i přes velká očekávání jeden z nejlepších filmů poslední doby.

I stokrát ohraný příběh o muži, co se mstí za vraždu své ženy/přítelkyně/dcery/matky (dosaďte si) může být originálně pojatý. Film UPGRADE mě v roce 2018 úplně minul. Ani nevím, jestli šel tehdy v kinech? O to větší překvapení bylo, když jsem na něj včera narazil a rovnou si ho pustil. Tohle akčně-kriminální-sci-fi-drama strčí hravě do kapsy všechny marvelovky a terminátory. CGI tu totiž nehraje hlavní roli, jako je tomu poslední dobou zvykem, ale pouze doplňuje to, na co nestačí výborný Logan Marshall-Green v hlavní roli a místy neuvěřitelně nápaditá kamera. Společně vytváří dokonalou iluze člověka, který neovládá plně svoje tělo, ale jemuž k tomu pomáhá počítač. Příběh perfektně plyne, nechybí mu solidní akce, občasná překvapení ani komické momenty. A ani ve finále film nesklouzne do klasického klišé "ten, co se tváří jako přítel, je ve skutečnosti můj hlavní nepřítel"...ačkoliv... vlastně ano, ale vezme to ještě o jeden krok dál. O jeden podstatný krok dál.

Na scenáristice nám vždy vštěpovali do hlavy: cokoliv se dá zahrát, to postava neříká. A cokoliv se dá vyškrtnout, aniž by se změnil smysl děje a jeho vyznění, to se vyškrtnout musí. Touhle optikou je jasné, že postava Premiéra zkrátka musí všechno říkat nahlas, protože Soukup nedokáže zahrát ani příčetnou osobu, natož nějakou roli. Co se týče druhé poučky, pak se dá vyškrtnout všechno a děj se skutečně nezmění. A když říkám všechno, tak nemyslím jenom dialogy, ale i kameru, světla, celé studio, zvukaře, produkci, toho, co nosil na plac kafe, ateliéry... a možná i celou planetu. Protože dokud bude tohle existovat, nebude dávat smysl nic.

Poslední roky se něco děje. Jakoby i hollywoodští režiséři čím dál víc přicházeli na to, že CGI a 3D se prostě rychle okouká, kdežto kvalitní příběh se člověku zaryje pod kůži. A Joker se zaryje sakra hluboko, o což se podstatnou měrou zasloužil famózní Joaquin Phoenix. Ten tu zcela jistě podává oscarový herecký výkon. V jedné vteřině budí sympatie, aby vzápětí děsil. Bez efektů a podbízivé hudby - jen svým herectvím. Ale hlavně, jeho Joker přináší do komiksového univerza všechno, co by měl mít dobrý padouch: lidský příběh a lidské motivace. Po všech těch naprosto odcizených vesmírných příšerách, jejichž jedinou náplní života je ničit světy a zabíjet lidi po tisících, přichází člověk z masa a kostí. Člověk, který nikdy být padouchem nechtěl, ale jehož okolí ho od dětství pomalu přetvářelo v monstrum. Jako diváci pro něj máme pochopení. Nemůžeme se rozhodnout, jestli je pachatelem, nebo pouhou obětí. Litujeme ho. Chceme mu pomoct. Philips nám ukazuje, že každý z nás je potenciálně monstrum, které je jen potřeba dostatečně dlouho dráždit holí. Film, ačkoliv má celé dvě hodiny, ani na vteřinu nenudí. Akci v něm ale téměř nehledejte. Nejsilnější je v úplně obyčejných lidských momentech. Nejslabší je paradoxně tehdy, kdy připomíná, že je součástí étosu o Batmanovi. Mimochodem, viděl jsem různé komentáře, které srovnávají, kdo byl nejlepší Joker. To je podle mě velmi hloupé. Aby je totiž šlo srovnávat mezi sebou, museli bychom znát i jejich protistranu - Batmana. A ten tu absentuje. Nejlepším Jokerem - myšleno vyzyvatelem Batmana - by tedy byl ten Ledgerův. Přesto je Joker v podání Phoenixe jednou z nejlepších, ne-li nejlepší postavou inspirovanou komiksem. Joker má všechno, co v kině poslední roky marně hledám: Skvěle napsané postavy, které se chovají logicky vůči svým motivacím. Příběh, který není prvoplánový a předvídatelný, a to i přesto, že předem víme, jak to nakonec celé dopadne. Minimum počítačových efektů, maximální fokus na vyprávění. Přesto ve filmu byla jedna scéna, která mi přišla lehce hloupá. Když hlavního "hrdinu" ke konci příběhu vytáhne dav z auta na kapotu a jen na něj všichni koukají. Nicméně hned dalších několik minut mi tenhle moment dostatečně napravilo. Díky za úžasný zážitek. (https://www.tomcortes.com/single-post/2019/10/07/JOKER-N%C3%A1vrat-k-filmov%C3%A9mu-um%C4%9Bn%C3%AD)

PRVNÍ SLOVO, CO MĚ NAPADÁ? Řemeslo. Jednoznačně. Potom dvě podobná slova: syrovost a surovost. O Nabarveném ptáčeti se toho napsalo hodně, a právě tahle slova vytvořila určité očekávání, místy přerůstající ve zbytečné obavy. Snímek není totiž zdaleka tak nezvladatelný, jak se nám snažily první ohlasy namluvit a skoro si říkám, jestli to nebylo jen promyšlené PR nebo způsob, jak si vyselektovat z diváků ty, co o podobné snímky skutečně stojí. Z promítání v Městské knihovně neodešel nikdo, aspoň myslím. Moc jsem po lidech popravdě nekoukal. Stejně jako oni jsem tři hodiny mlčky koukal na plátno a vstřebával všechno, co nám Marhoul lopatami servíruje. A není toho málo. A nemlčel jsem jenom já, mlčelo i plátno. Marhoul dialogy nerozdává na potkání. V devíti jednotlivých kapitolách filmu se údajně dohromady mluví jen 9 minut a nejvíc toho říká právě ticho. Technika, na kterou jakoby dnešní filmaři zapomínali: Ticho, které hraje. Marhoul pro své dílo zvolil (logicky) černobílý film. Ale není to jen absence barev, která diváku připomíná staré klasiky. Je to i práce s kamerou, která je často velmi statická, libuje si v detailech, úsporném střihu a až fotografické kompozici každého záběru. Co se týče avizované brutality, nemyslím si, že právě tohle slovo popisuje správně, co se místy na plátně odehrává. Ano, je tu sice všudypřítomné (fyzické i psychické) mrzačení, zabíjení, dokonce se objeví i pedofilie a bestialita, ale režisér naprosto správně nechává většinu těch hrůz na divákově fantazii. Ukazuje jen to, co je nezbytně nutné. Nevyžívá se v krvi, ani se nesnaží samoúčelně šokovat. Nabarvené ptáče není film pro každého. Není to polopaticky natočený Hollywoodský biják. Je to komplexní materiál o hrůzách naší nedávné historie, proměnách lidí tváří v tvář tomu nejhoršímu v nás a o tom, že někde tam na konci, možná bude záblesk naděje. Přesto - nebo možná právě proto - si myslím, že by ho měl každý vidět. Jednou. To bohatě postačí. 9/10