špaček421

Dokument sestříhaný snad docela z archivních rozhovorů, které vyšly na různých DVD a Blu Rayích během let. Takže pokud budete žasnout nad mladistvým vzhledem Edwige Fenech, žasněte, ale v době natočení rozhovoru jí přece jen bylo o nějakých 12 let méně než dnes (na skoro 60 stejně vypadala úžasně). O giallu se dozvíme leccos, ale po probrání hlavní trojky režisérů film, řízený vlastně komentářem italského odborníka (také archivním, nebo novým?) skáče poměrně nelogicky od režiséra k režisérovi, tu nakousne Sergia Martina, prudce odbočí k Ernestu Gastaldimu, a pak od něj přejde zase zpátky, a končí... Nekončí. Poslední dostane slovo Umberto Lenzi, historik zmíní, že Lenzi na stará kolena psal knihy, a konec. Nic o vyprchání hlavní vlny v půlce 70. let, nic o krátké resuscitaci žánru pod vlivem amerických slasherů v 80. letech. Odborníkův komentář je navíc poměrně nudně podaný, stejně jako sebeoslavné výpovědi Daria Argenta, takže asi půlhodinka, která je Argentovi věnována, je poměrně úmorná. Nejzábavnějšími pasážemi jsou tak rozhovor s Fulcim, který si v hodnocení zvláště Argenta nebere servítky, Lenziho vzpomínání na zmatky s názvy, a potom pasáž o Martinovi, kdy odborník konečně mlčí a o slovo se střídají Martino, Fenech, Hilton a Gastaldi, takže dokument konečně dostal nějakou dynamiku, Martino působí věcně a skromně oproti Argentovi i Gastaldimu, a vzpomínání zvláště jeho a Edwige je radost poslouchat. Na druhou stranu, trochu moc se věnovali tomu, jaké měla Edwige dokonalé tělo, a jak bylo pro Hiltona strašně těžké točit s ní milostné scény (a jak o tom dlouze vykládá, úplně mu to věříte, že ano...). Pár drbů ze zákulisí dodá i Barbara Bouchet, ta bohužel ani nic jiného. Na závěr doporučení: pokud jste neviděli minimálně Ptáka s křišťálovým peřím, Torso, Don't Torture a Duckling a asi ani Lenziho Orgasmo, a pokud jste nečetli Deset malých černoušků od Agathy Christie, ani se na dokument nedívejte.

Snaha vytřískat úspěch na postavě Ježíše z Big Lebowski spojená s ambicí nezávislého tvůrce udělat americký remake francouzské komedie. Téma rebelů bez příčiny je zastaralé, oba hlavní představitelé jsou na ně staří, Audrey Tautou přehrává, děj neexistuje a celkově těch 75 minut působí jako tři hodiny, tolik jsem se nemohl dočkat konce, abych se aspoň přesvědčil, že jsem už na začátku odhadl, jak to skončí. Až na jednu drobnost jsem se trefil naprosto přesně.

Kesslerová vypráví poutavě, komentátor doplňuje informace o italském filmu té doby, ale ten film nemá žádný úvod. Jak se Kesslerová dostala do Itálie? Proč začala hrát částečně tady a z větší části tam? Určitě by bylo velice zajímavé podívat se na to, jaký vztah k tomu zaujaly komunistické úřady v ČSSR, zvláště když manžel i dcera mohli zjevně poměrně volně cestovat za ní. Ne, nic z toho se nedozvíme. Rovnou se začne tím, že se Kesslerová nějakým způsobem mihla v The House of Laughing Windows a pak se jede film po filmu. Jako bonusový materiál na nějakém DVD by to bylo dostačující, jako samostatný dokument moc ne.

Vykreslit atmosféru počátku okupace a vyhrocených antisemitských nálad se Sedláčkovi daří dobře, byť technicky při všech těch záběrech z výšky a podobně mám trochu problém vzít, že to jsou třicátá léta. Ovšem vůbec nevím, o čem první díl vlastně vyprávěl, chyběl mi tam nějaký ucelenější děj. Pokud se jednalo jen o rozjezd dalšího vyprávění, dobře. Javorský je coby Vlasta Burian geniální a fakt jsem mu ho sežral, Dlouhý coby Štěpánek rovněž výborný, Rašilov coby Oldřich Nový se zatím jenom mihnul, takže moc dojem nezanechal. Nezanechal ho ale ani kdokoli jiný. Vedlejší postavy režisérů a producentů a dalších pracovníků jsou obsazeny natolik sobě podobnými herci, že jsem se v nich vůbec nevyznal. Snad jen se těším, jestli dostane více prostoru Plesl nebo Jan Novotný, a postava arizátora kultury vypadá rovněž zajímavě. Míchání fakt a smyšlených filmů a osobností ovšem budí dojem jisté nedůvěryhodnosti. Judit Bárdos mohli klidně dát roli třeba Nataši Gollové a nevymýšlet si úplně fiktivní filmovou hvězdu. A co je největší problém, nejméně ze všeho funguje postava vypravěče. Rok 68 do toho všeho vůbec nezapadá (Ondřeje Pavelku taky vůbec nemusím), ale ta postava mi je ukradená i v událostech válečných. Více Buriana a Marvana, více konfliktů nacisté X češi X židé, méně milostných vztahů a sexuálních scén (a už vůbec žádnou se dvěma chlapama).

Napůl informace o natáčení filmu, napůl emotivní vyprávění nadšenců o tom, jak znovu vybudovali filmový hřbitov. Občas je těch emocí lidí, které neznáte a zůstanou pro vás až do konce filmu anonymní, až moc, ale taky byste chtěli, aby vaši práci ocenil Clint Eastwood, ne? Sna jen zapojení koncertu Metalliky je totálně mimo a klade se na něj nezaslouženě velký důraz.

Paříž vypadá jako Praha, Maigret kouká jako vyoraná myš, a hlavně je to tak zkrácené, že závěr v této verzi nedává smysl. Ani nemůže, když se vynechá úplně všechno ohledně Marcelova vztahu s otcem, s matkou a s manželkou. Místo toho se tvůrci soustředili na zbytečnosti, jako jsou blbí šéfové, kteří vyšetřovatele zásadně odvolávají až ve chvíli, kdy se začne něco dít, a na naprosto zbytečnou Maigretovu ženu, či na početnou rodinu, která zůstala bez matky, a která pro děj nemá rovněž vůbec žádný význam. Velké zklamání.

Novou verzi jsem dopředu nezatracoval, i když obavy jsem měl, ale konečně jde o adaptaci románu. Jenomže nakonec to vypadá tak, že tvůrci kdysi možná četli něco o těch knihách, a pak napsali etno-eko-western, v němž je nejlepší ze všeho žít ve stanu v přírodě a být Indián. A to všechno se snahou o zachycení reality amerického Západu. Což je nesmysl. Natočit realistický western v Chorvatsku s místními herci v rolích Indiánů? Ale no tak. Tak jako May psal o Americe, ve které nikdy nebyl, staré filmy se točily stejně naivně pohádkovým způsobem. Jsou to sny, ne realita. Ale někdo v německé televizi si to neuvědomil. Old Shatterhand a Vinnetou jsou tu tak hrdinského lesku zbaveni a vlastně jde jen o dva jednotlivce, kterí se potkali na Západě, spřátelili se, Olda si vzal Vinnetouovu sestru a pak je otravovali různí padouši. Prostě jsou moc sami pro sebe. Ale já nechci vidět Old Shatterhanda, jak sám sobě staví dům. A už vůbec ho nechci vidět souložit. Chci vidět, jak udatně pomáhá ostatním. Martinovi Baumannovi zachránit otce, Fredovi Engelovi najít poklad, osadníkům usadit se v míru s Indiány, tak jako v knihách a starých filmech. Chci vidět, jak se Vinnetou snaží sbratřit kmeny, a ne proto, že jemu samotnému teče do bot, ale kvůli principu samému. V celé sérii jde jen o Oldu, Vinnetoua a Nšo-či, potažmo kmen Apačů, který je směšně malý. Pak se Olda s Vinnetouem diví, že jim nikdo v krizi nepodá pomocnou ruku. A když Vinnetou umírá (spoiler, ale věděli jste to, ne?), je to docela jedno zase nám. Dlužno říct, že představitelé hlavních rolí jsou poměrně sympatičtí a ve svých rolích uvěřitelní, ale co je to platné, když v nás nakonec nevzbudí emoce, které probudit měli.

Otřesná amatérská šmíra.

Schválně jsem zkusil, jaký bude western se synem Clinta Eastwooda, byť už podle traileru to vypadalo na běžnou lacinou videoprodukci. Že to bude nudný, to jsem očekával a splnilo se to. Že bude přehnaný důraz na krásy kanadské krajiny (nezlobte se, ale kdyby to točili na Šumavě, vypadalo by to tak nějak podobně), to jsem taky čekal. Ovšem zapomněl jsem, že tyhle filmy mívají snahu o neotřelost, která se míjí účinkem. Ze začátku to vypadá celkem lacině, ale jasně. Jenže pak se objeví Indiáni a s nimi snaha o mystiku, divnohalucinace a po objevení Dannyho Glovera v miniroli přijde zvrat. Zvrat, který je šílený a byť není tak úplně bez zajímavosti, pro mne film pohřbil. Scott chvílemi vážně vypadá jako klon svého otce, a zase tak špatnej není, byť na Clinta zdaleka nemá. Jediný herecký výkon ve filmu však předvádí démonický Goggins. O to víc mě nasralo, jakým způsobem zmizí ze scény. Produkce byla očividně hodně laciná, takže kromě dechberoucích, byť nepatřičných záběrů na horskou krajinu shora, dostaneme už jen městečko o dvou barácích a indiánskou vesnici o dvou stanech a třech Indiánech (!). Ale to by mi až tak nevadilo. Vadí mi nudnost a snaha o laciné šokování. A hudba, kterou snad skládal generátor, a hraje úplně pořád.

Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá? Ypsilonka se baví a já se bavil taky, byť jen u záznamu. A Bedřich Smetana by se určitě smál taky. Hlavně Petr Vacek coby Vašek (n-n-nekřičte na mě, z-z-zhorší se mi stav!) a Jiří Lábus coby Kecal jsou výborní.