orkadimenza

Vstup do mozku nesmělého? Proč ne, pro mě téma velmi blízké, rovněž pohledy na jednotlivé problémy jsou i v rámci nesmělosti diskutabilní, ovšem mnohem lepší je danou problematiku vidět v praxi. Tím bych spíš doporučil krátký dokument "Velmistr" o Davidu Navarovi, jehož "nesmělost" je zachycena na kameře.

Co si budeme namlouvat, Atkinson je neskutečný fenomén, ovšem kvalitu tohoto snímku sráží na průměr mluvené slovo, a také zbytek obsazení v čele s Peterem MacNicolem. Když Rowan promluví, tak tím poruší svou brilantní mimiku a já si nedokázal jeho katastrofu užít tak jako gagy v seriálu (kde mu, rovněž, show nekazí ostatní herci). Však si zkuste představit, jak by vypadal Kid, kdyby v něm Chaplin mluvil...Asi by to nebylo úplně ono.

Velmi zvláštní film, kde vůbec nemáte tušení proč je to tak a onak, velmi zvláštní postava Baggera Vance, který se zjeví zničehonic, stejně jako scénář, ovšem pokud berete tuto Legendu jako celek, tak můžete být přesvědčeni, že se vám zalíbí a vykouzlí úsměv na tváři. Film, po kterém budete usínat jako "andělé".

Velkofilm jako kráva, zaslouženě oceněn několika Oscary, ale nesmírně utahaný a zdlouhavý. Věta v prologu sice podobné životopisné filmy naprosto vystihuje, nicméně já věřím, že tohle šlo udělat rozhodně zajímavěji, a pojmout Gándhího život poněkud jiným způsobem. Také ale věřím, že na tu dobu byl Gándhí s precizním Kingsleyem atmosféru navozující natolik, že zdlouhavost mizela (tak jak jsem to cítil u Kmotra), jenže právě Gándhí je pro mě názorným příkladem navozující skepse, kvůli které jsem si dosud nepustil staré dlouhé filmy jako Jih proti Severu, Sedm samurajů nebo Ben Hur. Gándhí je opravdu propracovaný film ve všech detailech a záběrech, ale ve mně nějaký specifický pocit nezanechal, naopak, spíš ve mně zanechal ono kopí nejistoty.

Nenacházím slov pro to, co jsem byl ochoten podstoupit. Nerad dělám ukvapené závěry, ale tohle byl OPRAVDU ten nejhorší film, co jsem kdy viděl. Trapné, nevtipné a nechutné (u scény s padajícími kondomy se mi začalo navalovat). Právě sem patří nálepka "na vlastní nebezpečí", tohle opravdu nezkoušejte.

Skoro stejné jako Trhni si! Akorát místo namyšlených pipin jsou v hlavních rolích kluci (jestli se tak dají vůbec nazvat, čtyřicetiletí herci v rolích středoškoláků, jako vážně??). Podobně sračkoidní a nechutné (blitky a jebáky by se dali přirovnat k padajícím kondomům v Trhni si), až jsem musel zrak odvracet, protože tak špatný film jsem neviděl poměrně dlouho. Tohle by se mělo brodit v hlubokých žumpách na spodním okraji šedých nejhorších filmů.

Když mi kdysi dávno bratránek doporučoval dva filmy s Jeanem Renem, tak vyjmenoval Drž Hubu! a Wasabi. Zatímco Drž Hubu je výtečná komedie, které se nemůžu nabažit a stále si ji pouštím, tak u sledování Wasabi se ve mně probudily rozpolcené reakce. Jean se podle mě do japonského prostředí a celého příběhu vůbec nehodil, i přesto, že role crime postav (ať dobrých, či zlých, ale popravdě spíš těch zlých) mu sedí dokonale, takže můžeme sledovat obyčejnou, prakticky nic nenabízející záležitost, která mě nechala naprosto chladným, a z toho důvodu zde vnímám ten propastný rozdíl od Drž Hubu. Wasabi mi stačilo jednou, a víckrát už dobrovolně ne.

Tak to je pořad, který se mi moc zalíbil. Jednak v rovnoměrném rozvrstvení témat (příroda, historie, kulturní památky, vesnice, sport, věda, zábava), ale také v přehledném a srozumitelném podávání důležitých a zajímavých informací. Jen Minaříkův týden tam moc nezapadá.

Hned z prvních minut byste neodhadli, že Sullyho režíroval Clint. To proto, že s příchodem životopisného žánru odchází umění vyprávět tak jako v Million Dollar Baby či Gran Torinu, a nemůžete se zbavit pocitu, že tady to rozhodně nesedí. Myslím, že si Clint nevybral zrovna ideální téma, ono pořád dokola rozebírat těch samých 208 sekund není zrovna jednoduché, ale když pomyslíte na to, že film má "pouhých" 96 minut a přitom se neustále vrací pomocí flashbacků zpět, tak vám hned dojde, že námět je sakra blbej. A ať už by to režíroval Eastwood či Spielberg, nebo zahrál Hanks, diCaprio, nebo třeba Kublajchán, tak ze špatně strukturovaného schématu pořádné drama neuděláte. A právě tady je kámen úrazu, protože stejně víte, jak se to všechno bude vyvíjet (protože flashbacky), a až na zajímavý konec mi nepřišel tento film nijak výjimečný. Nějaké nominace na Oscara Sully (z principu stereotypu) rozhodně vytěží, ale fakt, že mě zrovna moc nenapadá kde, je celkem strhující, a jen dokazuje nevýraznost, průměrnost filmu, a tudíž i mé hodnocení.

Jsou kino zážitky, po kterých máte chuť se rozpovídat o všem, co jste viděli. A pak jsou filmy, po kterých všichni odcházejí mlčky ze sálu a nemají slov. Přesně takové bylo One More Time with Feeling, od prvního tracku "Jesus Alone", přes úchvatné popisy, jak ty nejlepší nápady vznikají v podvědomí a ne ve vědomí, jak jsou písně přirovnávány ke snům, jak jsou muži dvojrozměrní a ženy kurevsky trojrozměrné... Ale hlavně, jak každý chce žít svůj život podle svého starého já, ovšem co dělat, když po takové události je vaše nové já jiné, a třeba začne kouřit. Jak celý život je pružina času, jak plynete dál a dál, ale stejně se vracíte k událostem zpět. Zíral jsem 2 hodiny s otevřenou pusou a neskutečně prožíval tuhle jedinečnou podívanou podpořenou nesmírně emotivní černobílou kamerou a za zvuků fantastické muziky, která je uměním 21. století, mě tento snímek emocionálně rozložil. Já nemám co dodat, a na tenhle jedinečný zážitek rozhodně nezapomenu.