PavelU

Další z těch filmů, kde jde o nasátí atmosféry, aniž by se v nich cokoli dělo. Jde zkrátka o souznění lidského ducha s prostředím, v němž se momentálně nachází. Unavený spisovatel postrádá inspiraci k psaní románů, nesvědčí mu civilizační návyky, v noci mu jedna stará paní cosi řekne, on si to vezme do hlavy a jde se přestěhovat na malé město. Občas je s ním v kontaktu redaktorka, které odevzdává rukopisy svých děl. Povídají si spolu, nenadále ho i překvapí, protože dozvuky dnešních technologií jsou všudypřítomné, jestliže si člověk nedá pozor a vyhoví přání jiných. Dobře to nastiňovala situace s mobilním telefonem, stále bzučel a bzučel. Podstatná část děje se soustředí na znovu nalezený klid, tolik potřebný k dalšímu rozvíjení sebe sama. A objevit při tom i zcela nové sféry toho, čemu se věnovat. Dát tomu vše, aby posléze došlo ke katarzi a rozpomenutí se na předešlou část jeho života. Dívá se na to velmi dobře, některé pasáže jsou totiž zajímavě a neobvykle nasnímány. Postav fakt minimum, o to větší prostor každá dostala. Jak se to dá zvládnout na dvaadevadesáti minutách? Jednoduše. Příběh o toulavých kočkách, jak se o ně starat, co mají rády, jaké jsou. Je okolím brán za podivína, ale osvojí si komunikační schopnosti a dopřeje vlídný přístup, všem, co to potřebují. Kulisy hýří profesionálním smyslem pro estetiku věci, ať už se týče úchvatných záběrů na ona zvířata, vyvedení jeho domku se zahradou, nebo koncipování začátku a konce filmu, sršícím patřičným nábojem a přesvědčením, že to celé mělo smysl a obohatilo je to.

Oba představitele jsem už viděl jinde. Tak mě zajímalo, co tu předvedou. Je to pěkně nasnímané, dobře to odsýpá, nechybí děj na přeskáčku. Je to vlastně celé dost cool. Příběh o dívce, která v zaměstnání potká svého spolužáka ze školy, do něhož byla zamilovaná, ale nedala mu city najevo. Místo toho se spokojila s malováním obrazů. Rozkvetlé sakury, v dost japonských filmech stěžejní kulisa, přispívající ke zkrášlení zabírané scény. Ono to jde ruku v ruce s tím žánrem, v němž jde o vztahy, lásku, sex, přátelství a tak. Podstata spočívá v tom, jak jejich vztah vezmou ostatní. Tedy, co spolu začnou chodit, když se mu Tsugumi konečně vyzná ze svých citů. Itsuki je upoután na vozíku, ona i přes to odhodlána mu být oporou, byť to má svá úskalí. Sledujeme tudíž reakci jejích rodičů, co pro ni chtějí jen to nejlepší. Vypořádat se obecně s tím, že je člověk něčím indisponován, poznamenává to i jeho psychiku. Že se následně uzavře do sebe, rezignuje, to může mít neblahý vliv na další soužití s jeho protějškem. Trošku netradičně je to celé vedené skrze bývalou přítelkyni, kamaráda ze školy, zdravotní asistentku, matku upoutaného. Primární roli tu jinak samozřejmě hraje to, jestli jsou oba šťastní s dosavadním průběhem. Možná jen ta scéna v metru byla příliš odbytá, na dalším průběhu se nijak neprojevující. Fatální mohou vesměs být jakékoli pády, nenadálá ztráta rovnováhy či zakopnutí. Stačilo se držet při zemi, dát najevo větší míru realističnosti, vzhledem k tomu, jakého tím  docílili tvůrci poselství. Rázem by z toho beznadějnost přímo čišela A už tradičně, uhlazený závěr za doprovodu tklivé melodie a nekončícího veselí, poměrně dlouhá, čtyřminutová, potitulková scéna. Začátek s koncem spolu opět úzce a plně souvisí.

Vyprávění z minulosti tu dostane poměrně nečekaný rozměr. Stačí se druhému s něčím svěřit, ale on vám toho moc neřekne. Rozdílnost jejich charakterů je značná. Jde o to, že se každý z nich chová oprávněně tak, jak má. Vystihuje to je samé, jací jsou, co mají za sebou. A nezůstane jen u slov, čelení vzpomínkám a odrážení jich. Kapot slz neutiší. Neobvyklost jejich soužití spočívá dále i v tom, že on vidět může, ona nikoliv. Občas utrousí nějakou lež, byť je stav věci naopak. Nevidomost má svá úskalí. Jako ostatně cokoli, co člověka nějakým způsobem ochromí či poznamená. A na tom všem snímek stojí. Čímž je o zábavu postaráno, dokud to celé neskončí. Příliš se v něm nemluví, podstatný je pohled na tvář. I když mají diametrální odlišnost vůči sobě, stanou se pro sebe nepostradatelnými. Moc se mi líbila ta rozmanitost její mimiky, kterou dávala najevo svou vlídnou a milou povahu. Ne vždy se jí ale takový postup vyplatil. Naštěstí měla jeho, v tu správnou chvíli po ruce, bylo-li něco nutné učinit. Z filmu čiší ta správná atmosféra, nápomocná k pohlcujícímu stylu vyprávění. Mně moc nevadí v Asii časté zpracování mnohých děl, získávajících si velkou popularitu napříč různými kouty, aby postupně hýřila až kultovním statusem. Nevyhnulo se to tak i korejskému Allways, následovaného japonským Your Eyes Tell. Jak už zmiňují jiní uživatelé, lpí to na doslovném zachování původních scén. Liší se proto snad jen délka stopáže. Originál mám mezi oblíbenými, jeho připomenutí proběhlo skrze tu novější verzi. Velmi mě zaujala i ta, pochopitelně. Noví herečtí představitelé tudíž válí i v ní.

V mnohém podobné Heavenly Forest, jako zápor to ale nevnímám. Vyznění možná vychází nastejno, byť má vedlejší rys a slouží jen ke směřování ústředních postav. Viděno už před lety, to mi ještě oba herci nebyli příliš známí. Nyní mě výslovně zajímala Jui Aragaki, zde ještě mladá a s delšími vlasy. Každé její gesto, mimika, úsměv, přikývnutí a tak. Radost pohledět. Než mi došlo o koho jde, jistý jsem si byl pouze tím, že ji z čehosi už znám. Ten kultovní seriál z roku 2016, co jí hodně změnil život. Na filmu oceňuji opravdu krásné záběry, ty skvěle ladí k tomuto romantickému ději. Je udělán přehledně, nijak se netlačí na pilu. Začalo to jízdou ve vlaku, kde se potkali, ale každého život zavál jinam. Občas spolu být mohli, pak zase ne. Jinde se seznámili s někým jiným. Štěstí střídalo neštěstí. Tvůrci se ale nespokojili pouze s hlavním párem a smysluplně si posvítili i na ostatní aktéry, co sloužili k vedlejším úlohám. Jejich kamarádi či rodiče. Divák může vidět vývoj u otce jejího přítele, který na něm v jeho školském věku nenechal niť suchou. Atmosféru podtrhává ladění do vícero osudově zbarvených okamžiků, kdy se vidí na dálku, těsně se minou, zrovna se jakoby náhodně potkají. Roli hraje i fakt, jak moc ostatním oplácí laskavosti. Ostatně, ten majestátní strom s růžovými květy, dokáže, že nic není nemožné. Chce to jen se zasnít, obdivně pozorovat krajinu a užívat kouzlo okamžiku. A nikde jinde dosud neviděny tak uhrančivě zpracované závěrečné titulky, u nichž platí jediné, že jak to celé začalo, tak to tak i skončilo. Totiž pokračování úplně první ikonické scény.

Ryouji a Yukiho, dvě ústřední postavy tohoto mrazivého příběhu. Natočeného podle známé předlohy, zfilmované v Asii už několikrát. Nějaká další a modernější verze zpracování by jí rozhodně slušela. Více to hodit do současnosti a udělat atraktivnější pro oko diváka. On to není špatný film. Začátek s precizním policejním vyšetřováním nepostrádá věrohodnou výpravu a zanícení pro věc. I scéna s bezdomovci je solidně zvládnutá. A ať už dopadne pátrání jakkoliv, jisté je, že se to stále posouvá dál. Jako sám život člověka. Jen vyšetřovatelé postupně odpadávají, kromě jednoho. Zprvu vše vypadá krásně jednoduše, ale jde o pouhé zdání. Realita je mnohem děsivější, než si lze představit. O to autentičtější chování postav je. Jsou nám vylíčeny jejich strasti a období dospívání, čelení posměchu a šikaně. Vyrovnání se s tím, co prožily v dětství. Odehrává se to v osmdesátých a devadesátých letech 20 století. Žánrově poctivá detektivka, doplněná směsí psychologie a dramatu. Kriminalizace si drží hutnou a dominantní roli, prošpikovaná zahaleností a neurčitostí. Délka trvání je 149 minut, poskytující adekvátní prostor k odkrytí veškerých technik, jak vést podnětné dějové linie, abych se měl pořád čím kochat. Zejména na konci. Byť se nedá mluvit o tom, že sršel snímek líbivými kulisami. To si pochopitelně nemohl ani dovolit. V závěrečných titulcích nechybí ukrytá scéna. Rok  výroby je 2011, nikoliv 2010. Mně se to celkem líbilo. Plynutí není složité. Dobové líčení, oblečení, účesy, stárnutí, to vše lpí na umu.

Platí mé tvrzení z komentáře u Cyborg Girl, zde dovedené k dokonalosti. Dokonce mi v jedné scéně její chování připomínalo právě tu o rok starší roli cestovatelky časem. Jak jde o ten choulostivý a závazný slib, tak když leží se svým přítelem v posteli a on jí rozepíná oblečení, najednou ona vstane a zachová se přesně tak, jakoby stále hrála robota v mnou uvedeném díle z roku 2008. Ta její gestikulace rozhodně nelhala. Byla totiž mírně vykolejená, vzhledem k tomu, co jí problesklo hlavou. O to pernější navíc bylo, co při té příležitosti vypustila z úst. Není rozhodně běžné, zajímá-li se o ni takto parta jejích studentů. Byť tu vzpruha k trénování sportovní činnosti být nějaká musí. Tvůrci se s tím ale vypořádali s citem. Nad to ještě přihodili i laskavý náhled do mládí oné učitelky, kterak se seznámila se svým kantorem. Později ji nabádající ke studiu a oboru učitelky. Tyto její vzpomínky a scény ze současnosti byly hodně skvělé. Hezké je rovněž to, jaké prozření jí u něho v bytě dojde. A aby tu nebyli jen kluci, došlo i na jejich kolegyně z jiného týmu, sloužící jim jako inspirace. I ony musely časem nabýt dojmu, že už se v hraní ti nezbedové o dost zlepšili. Učitelka má svůj soukromý a profesní život, snaží se je k něčemu přimět a povznést se nad tím, jak se to celé vyvinulo. Dobové zasazení je zhruba o několik desítek let nazpět, používají tu ještě normální telefony. I auta, účesy či oblečení, to vše tomu nahrává. Celková lehkost, humor a atmosféra pasují k začátku a konci příběhu perfektně. Z titulků srší hravost.

Hodně v náznacích, s dlouhými záběry, prokládané průpovídkami, prosycené všudypřítomnou poetikou, vyprávěné mnohovrstevnatě. Je to příběh mladé dívky, co se seznámí s klukem z motorkářského gangu. Ona si vůbec nerozumí s matkou. Je nešťastná, ale přes své kamarádky se dostane k zábavě, o níž by si jinak nechala zdát. Z počátku je málomluvná, nedůvěřivá, ale touží po nějakém odvazu a hození starostí za hlavu. Klasická rozvernost mládí, vykašlání se na školu a z toho plynoucí problémy. Zkaženost dnešního světa indikuje i jízda autem, která se zvrtne. Sloužící primárně k prohloubení vztahu obou, že musí být spolu, dávat na sebe větší pozor. Vše má svůj důvod, lidská duše je poznamenaná, komunikace vázne. Záleží, jak si kdo vyloží chování jiných. Jde pochopitelně o psychologickou hru zúčastněných, kdy jednotlivá sezení mají na ně mít patřičný dopad. Atmosféra je ponurá, většinou za šera noci, držící  se celou dobu na výši, okořeněná napětím a nejistotou. Měla by si Kazuki více sebe vážit, neboť jí nejsou cizí zdravotní kolapsy. Vyznění realističnosti nepřichází nazmar, ale právě naopak. Jakmile dojde na nějaké ty akční sekvence, není z nich toho příliš vidět. To platí i u scén s motorkami, nijak zvlášť to naštěstí nevadí. Na startu má nedůvěra k ději byla velká, ke konci už zcela opadla. Postarala se o to působivost ústřední aktérky. Začátek měl pro mě i jistou symboliku. A opět mě nezklamala podmanivá hudební melodie v závěru. Dopadlo to tak, jak mělo.

Líbilo se mi to. Dostatek prostoru tu mají obě ústřední postavy, byť je ve skutečnosti zřejmé, že je ona dívka spíše vedlejším elementem. Aby ke konci spřízněnost obou vyšla plně na odiv. Příběh musí nějak začít, mladík je umývač oken, případě maluje své objekty touhy. Je to jeho nejdůležitější potřeba, ačkoliv jí díky své nemoci nemůže dávat už tolik času, kolik by sám chtěl. Zatímco se snaží podstupovat léčbu, je oporou i ostatním, co jsou na tom stejně, ne-li hůř. Tak se spřátelí s dětmi, s jednou z matek, s mužem středního věku. Každá postava má svůj charakter, dostatečným způsobem vykreslující její motivaci. Je to film o nelehké životní situaci, jak můžeme snadno rezignovat, je nám vše fuk. Dotýká se to všech sfér existence. A ať chceme nebo ne, zanechá to v nás stopy. Jak je zpracujeme, to je právě tajemství našeho bytí. Filmy umožňují aktérům se jen tak mimoděk sebrat a vystoupit ze své komfortní zóny. Není tam totiž pak celá dohra viděného. Ke spatření je jen část, jíž si diváka tvůrci hezky omotají. Proto mají některé scény své kouzlo, bazén, jízda na kole, práce ve výškách. Přátelství je potřeba si cenit, vzájemně o sebe stát, strávit spolu dostatek času. A i když nejde vše podle plánu, zůstanou společné zážitky. Na ty z tohoto filmu nezapomenu. Z hereckého hlediska excelentní. Zejména ona školačka tu měla ty nejzajímavější a nejdůležitější scény. Závěrečná melodie adekvátně ladí k atmosféře.

Neobyčejně krásně nasnímaný a odvyprávěný film. To propojení s městem Lisabon je dobrým příkladem, jak někdejší portugalská kolonie ovlivnila ráz města Nagasaki. Dýchal z něho duch Evropy, hýřilo zajímavými dominantami. Hlavní hrdinka je zahrána výtečnou Miki Nakatani, která je tu dost nesmělá, dobře maskovaná, aby splynula s davem a nikdo si jí nevšiml. V té době měla už 30 let, ale s trochou fantazie bych jí něco málo ubral. Pojetí je jakoby se bezstarostně protlouct životem, mít hlavu v oblacích, upínat se na nereálné příběhy, opomíjet zájemce, o něhož nestojí, je jí jen kamarádem. Prošpikováno na přeskáčku koncipovanými scénami, na zřetel dávající její tápání. Postav tu není extra moc. Vesměs mají pouze dotvářet kulisu a sloužit jako opěrný bod. To hlavní musí učinit ona sama. Najít sebedůvěru, změnit vzhled, začít se kultivovaněji oblékat, a pak, světe div se, dokonce se za ní muži ohlédnou. Sledovalo se to samo. Romantická komedie, s trochou té dramatické roviny. Nevšedním prvkem je ten muž s dítětem, ti ji asi jen nepřítomně doprovázeli na její cestě. Začátek v divadle má celkovou strukturu, s níž to vše celistvěji drží po hromadě. Onen muž vysněný je uhrančivý Takao Ósava, i on tu má své chvíle slávy. Nezměnila se jen ona. Opačně dopadl její kolega. S dost kyselým výrazem, že je v pytli, se zmohl jen na příznačné konstatování. Patřilo mu to. Jako podnětné vnímám i chování nevěsty na svatbě, následně stavící hrdinku do ožehavé úlohy, jíž zapříčinila.

Velmi působivý a příjemný snímek, v němž je potřeba se nejdříve důkladně seznámit s jeho všemi aktéry. To probíhá jejich rozdílnými charaktery a příběhy. Pak se pouze adaptovat na pomalu plynoucí děj, podpořeném nastalou tmou a jí odkrytými tajemstvími, která by za normálních okolností neměla šanci vyniknout. Je patrné dokonalé souznění s duchem vánoc, svitem svíček, těmi nelehkými osudy zúčastněných, z nichž bylo některým dopřáno se i vzájemně potkat, jak už to u podobných počinů bývá. Atmosféra je opravdu zvláštní, umocněná tím výpadkem proudu. Zejména začátek je v tomto přesvědčivě svůj. Dívka na střeše, pozorující ji malý kluk, milá holčina z obchodu se svíčkami, co tak ráda sleduje majitele baru od naproti. O něm toho hodně ví, stačí se jen dívat. Co interakce vztahů jen nabízí, nevěra, zklamání, štěstí, nemoci, odloučení. Prostě život. Je tu několikrát naznačen určitý vývoj scény, až později divák ví, jaký byl její plný význam. Neobyčejná doba si žádá neobyčejná rozhodnutí. Je to zároveň psychologická sonda do života nás všech. Poselství je tedy nasnadě, zpomalit, rozjímat, užívat si jen prostý pohled na hvězdy. Nechybí nějaká ta decentní hudba. Moc krásní herečtí představitelé. Ona modelka vypadala přirozeně jako nenalíčená, pak mi už tak sympatická nepřišla. Od filmu jsem dostal, co tak nějak bylo očekáváno. Konec je hezky proveden. A tak to má být.