claudel

Jsem nadšený fanoušek knižní série Adlera-Olsena. Se zkušenostmi s knižními adaptacemi jsem mírnil svá očekávání. Zhruba do půlky jsem si v duchu říkal, že to postrádá tempo a šťávu, což vykazuje kniha, od níž se nedá odtrhnout. Ale pak jsem názor začal přehodnocovat, protože především filmařsky, vizuálně se mi film moc líbil. Dalo by se toho hodně vyčítat, jak se to u filmových adaptací slavných knih často děje, ale tak nějak se mi zdá, že se negativa postupně přeměnila v pozitiva, anebo byla zčásti či úplně potlačena. Carla jsem si představoval padesátníka a výše, Lie Kaas se mi s ohledem na věk nepozdával, ale postupně mi to taky přestalo vadit. Fares Fares je výborný Assad, tak nějak podobně jsem si ho představoval. Sonja Richter mě ještě nikdy nezklamala, velmi dobrá volba pro Merete. Ostatně, volba herců je výborná snad ve všech rolích. Film není strhující jako kniha, ale pozitiva převažují. Hurá na Zabijáky.

Rozhodně je to netradiční romantická komedie, pokud bychom film do této kategorie mohli vůbec zařadit. Levitt přinesl zase něco nového v záplavě ohraných a dokola se opakujících amerických komedií. Já bych Dona Jona komedií asi ani nenazval. Ve filmu zazní podněty k zamyšlení, ale chtělo to ještě scénář trochu víc propracovat, některé scény vypustit, jiné přidat. Jako celovečerní debut Don Jon obstál s lehce odřenýma ušima.

Ve třinácti, možná v šestnácti letech bych byl z takového filmu určitě nadšený a ještě se nad ním dlouho rozplýval. Ano, srdce všech romantiků může plesat, ale mně v dospělém věku už leze na nervy, když vidím po sté padesáté prvé totéž klišé, když postavy pronášejí tatáž moudra, a když hlavní hrdina/ka má ztřeštěného/ou nejlepšího kamaráda/ku. S láskou, Rosie má pár moc pěkných momentů, ty jsou ale doslova vymazány naprostými scénaristickými lapsy, které mě doslova šokovaly, jestli je to vůbec možné. Nevím, jestli tak naivní, nereálná až absurdní byla samotná literární předloha anebo si to scénaristka pro film upravila. Když jsem se podíval na filmografii režiséra, tak jsem prozřel, ale S láskou, Rosie bude rozhodně jeho nejlepší počin. Závěrem tradičně kapka pozitivna - hudební složka výborná, ta mi občas dala vzpomenout na dobu, kdy mi fakt bylo těch šestnáct.

SPOILER. Jemná a hezká tvářička Alice Vikander je v příkrém rozporu s postavou Katariny, kterou ztvárnila. Ale zahrála ji zatraceně dobře. Nedivím se, že si jí všiml Holywood. Film mě nejvíce potěšil svojí hudební složkou. Nevím, čím to je, ale nevědomky volím snímky, v nichž stěžejní úlohu sehrává Beethovenova 7. symfonie, to už snad nemůže být ani náhoda, že je to už třetí film za poslední měsíc, z něhož se na mě linula ta zdánlivě nenápadná, ale značně dramatická a burcující melodie. A téměř se stydím za to, že jsem si poté, co Katarina Adama shodila z okna, pomyslel: "Patří Ti to, ty arogantní hajzle!"

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 30 - Francie. To nejlepší na konec, doslova a do písmene. Sladká Francie nezklamala a opět oblažila srdce mé. Dlouho jsem se načekal, až někdo sesadí Rumunsko (ne, že bych mu nepřál celkové vítězství) z prvního místa. Které jiné filmové velmoci by se to mělo podařit?! Jean Becker je znamenitý režisér a po Rozhovorech s mým zahradníkem mě opět potěšil. Dupontel nepatří zrovna mezi herce, které bych aktivně vyhledával, ale naplňuje recenzi z Le Point, jež je stručná a výstižná - "Le meilleur film de Becker, Dupontel exceptionnel".

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 29 - Dánsko. Od začátku do konce jedna velká beznaděj, bezútěšnost a deprese až na kost. Vinterberg je mistr severského dramatu a dokázal mi to již třetím filmem. V duchu jsem si říkal, který z bratrů byl víc v prdeli, konec filmu mi tuto otázku částečně zodpověděl. Jsem rád, že jsem v Kodani nikdy nebyl na podzim nebo v zimě, to bych si asi moc hezkých vzpomínek nepřivezl. Dánsko bylo, je a bude mou filmovou zemí zaslíbenou a potvrdilo roli favorita.

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 28 - Polsko. Dle očekávání silný a drsný příběh. Úvod z normálního prostředí je velmi krátký, a pak už jen více než 100 minut utrpení a hrůz v ženské věznici. Mimořádný a strhující výkon Krystyny Janda, zcela zasloužená cena za nejlepší ženský herecký výkon v Cannes. Její podání je dechberoucí a ne nadarmo je její výkon označen za životní. Překvapilo mě trochu, kam snímek směřoval v poslední třetině, nevím, nakolik je to uvěřitelné, ale asi to nelze vyloučit jako nemožné. Polsko filmově snad nikdy nezklame.

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 27 - Česká republika. Jako všechny filmy Jirky Stracha i tenhle má duši a sálá z něj na diváka lidskost a pozitivní energie. Příjemný, dojemný, veselý, smutný, zábavný, dalo by se nalézt ještě spoustu dalších adjektiv, která vystihují Vrásky z lásky. V titulní roli exceluje Jiřina Bohdalová. Její hořkosladké soužití s Jiřinou Jiráskovou a především roztomilé hašteření s Otou v podání Radoslava Brzobohatého filmu vévodí. Příběhů se starým párem na cestách se u nás, ale ani v Evropě či za oceánem příliš netočí, o to je takový snímek cennější.

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 26 - Norsko. Asi musím konstatovat, že jsem čekal přece jen trochu víc. Film předcházelo mimořádně silné renomé a hodně jsem se těšil na klasický severský psychomasakr. Pár silných a pár černohumorných scén se našlo, ale není to úplně zásah do srdce. Velmi dobrá podívaná, ale není to absolutní špička. Myslím si, že divadelní adaptace může působit silněji a poskytnout hercům ideální příležitost vyniknout. Švandovo divadlo volá...

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 25 - Portugalsko. Z mnoha stran jsem slyšel, že portugalský film za moc nestojí, a že jediný režisér, který se na mezinárodní úrovni zviditelnil, byl nedávno zesnulý Oliveira. Asi je pravda, že sousední Španělsko udělalo ve filmu větší díru do světa, ale po shlédnutí tohoto filmu bych Portugalce nezatracoval a nepodceňoval. Není to asi zrovna snímek pro většinové publikum, avšak pokud divák přistoupí na pravidla hry pana režiséra, dostane se mu kvalitní psychologické drama o jedné lisabonské rodině, jež se vyznačuje dlouhými záběry a zdánlivým pomalým tempem, přitom silné emoce bobntají a hrozí velké neštěstí.