DeliCZ

Říká se, že tento film měl Sergio Leone v hlavě 12 let a až v roce 1984 se mu ho podařilo zrealizovat. Dalo by se to považovat za Leoneho životní dílo a je to na snímku znát. Film je dlouhý skoro 4 hodiny (režisérská verze má tuším přes 4 hodiny), které utečou jako voda a tomu napomáhá i fakt, že je film rozdělen do tří dějství. První část se odehrává v desátých letech a zachycuje dětství protagonistů, druhá v období prohibice a jejím konci a třetí část se odehrává v šedesátých letech. Film je dále velmi epický a svou okázalostí může konkurovat Kmotru II., nebo velkofilmům z padesátých a šedesátých let, ale jestli je zde prvek, který filmu vynikl nejvíc, a bez kterého by tento film nebyl brilantní, ale jen skvělý je hudba Ennia Morriconeho, která dává filmu výbornou atmosféru a nejspíš je to jeden z Morriconeho nejlepších soundtracků.  Podle mě se Tenkrát v Americe může bez problému srovnávat s Kmotrem a myslím, že je to nejlepší film z gangsterského prostředí vůbec.

Amadeus není klasický životopisný film o umělci, který by nám shrnul nejdůležitější umělcovi okamžiky (jako třeba Bohemian Rapsody), v podstatě by tento film ani nemusel fungovat, jako životopisný (samotný příběh rivality Mozarta a Salieriho je navíc smyšlený). Tento film je hlavně o snaze zařazení se do určité kategorie, nebo sorty, do které by jedinec sice chtěl patřit, ale nemá na to dostatečnou kapacitu. V tomto ohledu bych film přirovnal třeba k Barry Lyndonovi. Miloš Forman se tedy zaměřil na téma, co se stane, když se střetne průměrnost s genialitou. A právě tato myšlenka může fungovat zcela samostatně bez ohledu na to, zda je film životopisný příběh o Mozartovi, nebo úplně smyšlený. Pokud bychom se měli bavit o ostatních aspektech filmu, tak zde funguje naprosto všechno. Přes bezchybnou precizní Formanovu režii, tak herecký koncert obou protagonistů, přes Pištěkovy kostýmy a výpravu, až po skvělou Ondříčkovu širokoúhlou kameru.

Ačkoliv jsem film vůbec nepochopil (po zhlédnutí jsem si musel hledat na internetu, o čem, že to vůbec bylo a celkovou pointu), tak svojí mysteriózní noirovou atmosférou, které se dostalo dobrou kamerou a skvělou Badalamentiho hudbou, mě film poměrně zaujal a ani chvíli nenudil.

Myslím, že u tohoto filmu a u francouzské nové vlny celkově by se dalo říct, že se točily filmy před ní a po ní. Jelikož francouzská nová vlna měla na budoucí filmy opravdu veliký vliv. Sám se přiznám, že jsem viděl pouze dva novovlnné filmy: U konce s dechem a Banda pro sebe, ale už jenom z těchto dvou filmů je vidět značný rozdíl, od klasických hollywoodských filmů zlatého věku. Jsou daleko více experimentální, začalo se experimentovat se střihem, kamera je víc dokumentaristická, filmy jsou vcelku nedějové a totéž by se dalo shrnout i o tomto snímku. Řekl bych, že ovlivnil řadu filmařů, jak z pozdějších let, tak ze současnosti. Jinak, i když byl film vcelku o ničem, tak musím vyzdvihnout výkon Jeana Paula Belmonda, který si roli opravdu užívá. A i když ho mám nejraději ve filmu Profesionál, tak zde předvedl opravdu výborný výkon anti-hrdiny, po kterém sice pátrá policie, ale i tak s ním divák sympatizuje. Dále bych zmínil dialogy, které sice byly improvizované, ale i tak neztrácely šarm. Za mě dobré ****

Velmi kritický komentář nejenom tehdejší doby, ale obecně české povahy. Pokud v padesátých letech vznikaly propagandistické filmy, jako Zítra se bude tančit všude, které zachycovali rozvoj a vyspělost socialistické kultury, tak filmy šedesátých let, tuto myšlenku nejenom kritizovali, ale ukazovali ji ve zcela absurdním obraze. Film, ve kterém myšlenka všechno všech selhává už při rozkrádání tomboly, která slouží jakožto metafora tehdejších hodnot a větou „Ten kdo si nic nenakrad, tak to musí chápat, jakože nic nevyhrál“ vystihuje celý film. Dále zde Forman skvěle pracuje s trapností, kdy každá z postav se snaží problém vyřešit co nejokázaleji, jenomže svojí nepřipraveností se dostává do čím dál více trapných situací, které se sice snaží zakrýt, ale vůbec to postavám nejde. (viz. Volba královny krásy) Samotné herectví je velmi naturalistické a uvěřitelné, jelikož ve filmu hrají pouze neherci, což působí velmi reálně. (a sám si myslím, že by byla škoda obsazovat zde profesionální herce), a reálnost dále doplňuje dokumentaristická a šmírácká kamera Miroslava Ondříška. Pokud u předešlých Formanových filmů byli hlavními postavami mladí lidé, kteří měli problém porozumět tehdejší společnosti, tak v tomto filmu je hlavní postava samotná společnost, ve které lidé jednají absurdně, až komicky a i když je film skvělá komedie, tak Vám pochvíli dojde, že se smějete svým vlastnostem. Za mě je tohle jeden z nejlepších českých filmů vůbec.

Společně s Tenkrát na západě, jeden z nejlepších westernů, co byl vůbec kdy natočen. Právě ta neutralita všech postav, kdy zde není přímo vyhraněný klaďas ani záporák dělá z filmu velmi netradiční a realistický western, jelikož do té doby byl typicky Wayneovský cowboy synonymem hrdiny. Dále pak musím vyzdvihnout výkon všech tří hlavní postav, jelikož ani jedna postava zde nezaostává. Všichni tři herci se ujali výborně své role. Předci jen ale musím vyzdvihnout roli Clinta Eeastwooda, jelikož ani nepotřebuje dialogy, ale stačí mu pouze doutník a ten jeho výraz. V neposlední řadě musím zmínit hudebního boha Ennia Morriconeho, kde je hudba samozřejmě nezapomenutelná a bez které by tento film rozhodně nedosahoval takových kvalit, právě bez Morriconeho hudby. Je tu ještě hodně věcí, které bych mohl chválit do nebes. Například výborná režie Sergia Leoneho, skvělá kamera, kdy ve finální přestřelce je úplně úžasná kompozice, celá epičnost filmu, nebo skvělý scénář. Myslím, že je jen škoda, že tento snímek nezískal žádného Oscara, nebo Zlatou Palmu.

Tarantino v tomto filmu přepisuje dějiny kinematografie. Představuje nám metody vyprávění příběhu, které se ve filmu nikdy nevyskytli, a posouvají médium film, na další úroveň. Film ovlivnil mnoho pozdějších tvůrců, ať už řadu gangsterek (Guy Ritchie), nebo formou vyprávění (většina filmů Christophera Nolana, nejvíce ale Memento). Film čerpá z celé řady jiných snímků. Sdílí odkazy na jiné filmy, napodobuje záběry z jiných filmů, „bere“ si atmosféru z jiných filmů, a nejenom, že kombinuje filmové žánry, ale hlavně je revolučně obnovuje. Převážně se tedy jedná o staré, většinou zapomenuté, brakové exploatační filmy, které, ale kombinuje s celou řadou jiných filmových žánrů a jejich principů. Ať už napodobuje Film-noir, Evropský artový film (konkrétně filmy francouzské nové vlny), nebo i prvky Spaghetti-westernů. Dále se zde úžasně pracuje s diváckým očekáváním kdy Tarantino ví, co si zrovna divák myslí, co očekává, že se stane a on udělá něco naprosto nepředvídatelného a divák hledí jen s otevřenou pusou. Dále využívá filmovou strukturu vyprávění k budování příběhu (na příklad: jak dopadne loupež v restauraci v úvodu, se dozvíme až v závěru filmu) a celkově film působí lépe nechronologicky, než klasickým chronologickým vyprávěním. Pokud bych se měl vyjadřovat k dialogům, hudbě, kameře, nebo hereckým výkonům, tak si myslím, že asi neřeknu nic originálního, protože už to bylo řečeno mnohokrát. Osobně si myslím, že tento film má ve světě kinematografie stejné zastoupení a je stejně důležitý a revoluční, jako třeba Občan Kane, nebo Kmotr.