Fragonar

Ještě donedávna jsem tvrdil, že bych se s láskou a vděčností podíval třeba i na legendární Kolotoč, jen kdyby to napínavé vytáčení dvacetikorun moderoval Arnold. Ale tohle - tohle je bohužel nesnesitelné...

Nečekaný poklad! Jakmile divák přijme poněkud klaunský styl moderování s dost viditelnou snahou napodobovat některé komické polohy Jima Carryho, otevře se mu nečekaně nový svět soutěže, ve které se nikdo nebere smrtelně vážně, zato každý něco umí!! To kouzlení s dorty je prostě fascinující, lidé milí, rozesmátí, vzájemně se podporující. Je to jako pustit si do žíly infuzi jednorožčí duhy, což může znít děsivě, ale já si naopak myslím, že takový doping právě všichni moc potřebujeme... A toho moderátora začnete mít mimochodem velmi brzy rádi. Stačí zhlédnout tak dva díly... Nemůžu se dočkat další řady, neboť chci do konce života naslouchat vášnivým výkřikům: "JE TOHLE DORT?!!" Jak očistné ve srovnání se stovkami smutnějších otázek, které se nám denně obsesivně derou na mysl...

Ve stručnosti, neboť vše, co chci říct, už se rozpíná přes mnoho jiných komentářů: Ano, velmi se mi líbí Dva papežové ve své až meditativní pomalosti, která tu vůbec není na škodu. Naopak. Je to slast, smět si na chvíli odpočinout od divoce a agresivně klipovitých snímků, které na divákův mozek působí podobně jako explodující šrapnely a kterými současná kina jen přetékají... Kdo čeká nějakou zásadní, velkolepou zápletku, která ho zvedne z křesla, nedočká se. Žádné prudké smeče přes síť, spíše příjemně zvládnutý pingpongový zápas, kdy malý bílý míček ťuká v pravidelném rytmu jako kyvadlo hodin - a ano, hrozí zde, že zatímco jednoho diváka pohladí svým delikátním pohybem po duši, druhého uspí. Nepochybuji, že tento film neocení zdaleka každý. Líbí se mi rovněž ta sebekázeň netlačit ve scénáři na pilu tím ani oním směrem - neadorovat ani výrazně nekritizovat, spíše nechat volně probíhat a posléze svobodně rezonovat v divákovi. Herecké výkony bezchybné a nesmírně příjemné. Retrospektivní pasáže bych - jako mnozí jiní zdejší komentátoři - rovněž zredukoval, neboť film je podle mého názoru nepotřebuje. Je nejsilnější v dialozích, těch zdánlivě banálních, rozkošně rozpačitých, tekoucích jako med.

Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že dobrá pohádka znamená mnohem víc než pestrobarevný guláš komických a karikovaných postaviček, situačního humoru, případně líbivých tradičních lokací, jako je začarovaný les, královský zámek či rozkošná vesnička s útulnými (obvykle valašskými) chaloupkami. A co víc, domnívám se, že dobrá pohádka znamená dokonce víc než povedený, inteligentní a dramatický příběh. Pokud se skutečně hluboce nemýlím, domnívám se, že pohádku odlišuje od podobných fantastických žánrů ještě cosi dalšího, velmi podstatného. Staří Řekové a Římané tvrdili, že dobrá divadelní hra přivede ve svém závěru diváka do stavu katarze. Do stavu zvláštního povznesení. Do stavu, který je velmi vzácný a delikátní. Dobrá pohádka má podobně vznešený úkol. Měla by člověku připomenout dobro, a především pak cestu k němu. A přitom nikdy nesklouznout k těžkopádné didaktičnosti či mravoučnosti, které nefungují, ba přímo člověka odpuzují. Myslím, že už dlouhá léta se české filmové pohádce nepodařilo splnit tento úkol tak bravurně, křehce a s takovou mírou neodolatelné laskavosti. Pro mne mnohem zralejší, dospělejší a moudřejší než první díl (který mám mimochodem velmi rád). A pokud jde o kritické připomínky ve zdejších komentářích: Uriáš vem nevelký počet opakujících se krumlovských uliček, celebrity ve vedlejších rolích či méně výraznou dějovou linku. Na tom všem, ve světle výše řečeného, pramálo záleží...

Musím říct, že zdejší relativně nízké procentuální hodnocení tohoto filmu mě překvapuje. Možná jsem v posledních měsících zakusil až příliš hořko-kyselých kinozážitků, nicméně domnívám se, že Život nabízí divákům rozhodně víc než jen řemeslně zvládnutou hodinu a půl, jak se zde dočítám. Především tedy se mi líbí velmi vhodně zvolená kombinace ingrediencí, ze kterých je toto hororové dílko ukuchtěno. Realistická vesmírná hrůza, která spolehlivě funguje prostě proto, že představa studené, tiché, mrtvé kosmické nekonečnosti je pro lidského ducha nesnesitelná. Do toho pak vyzkoušená zápletka s neznámým tvorem, který brzy přeroste jemu laboratorně vymezené akvárko a z místa, které má být pro člověka jediným, útulným útočištěm před okolní vesmírnou prázdnotou, v mžiku učiní smrtonosnou past, kde nepomáhá ani střídavé upouštění a napouštění kyslíku. Od začátku zajímavé, svižné, bez zbytečných promlk a rádoby chytrých dialogů. Bez sentimentu (dětská knížka letí velmi záhy vznášet se někam do kouta). Trvale děsivé, atmosférické, podbarvené velmi přiléhavou hudbou. A za ten konec také prst nahoru. Takže u mě dobrý. Velmi. 80%

Absolutní vítězství formy nad obsahem. Forma je v tomto případě ovšem podmanivá natolik, že i přes nestoudnou debilitu rozuzlení příběhu dělá z tohoto snímku cosi výjimečného. A vzhledem k tomu, že minimálně dobrou polovičku filmu ještě věříte i v cosi inteligentnějšího (nebo jsem pouze já tolik naivní?), rozhodně stojí za zhlédnutí. Něco z Burtona, něco ze Švankmajera, něco i z hraběte Draculy a Zlatých úhořů... Naházeno do kotle na zázračné elixíry. Takové vaření obvykle dopadá tristně a trapně. Léku na život přesto neupírám podmanivou atmosféru, kulisy, kameru - a alespoň v první půli filmu i napjaté očekávání. Že není naplněno? Tak to přece, milé děti, většinou chodí.

Hůl nelámu. Celá ta epizoda pro mě byla posezením na houpačce, jejíž prkénko se ovšem - dlužno říct - nacházelo po většinu času dole. Zvykl jsem si už na to, že Sherlock je neustále ozvláštňován nejrůznějšími filmařskými postupy, že neustále vizuálně překvapuje, nebo se o to přinejmenším pokouší. Tentokrát mi ale silně přerůstal přes hlavu nedostatek realistické kamery. Všechno se to pořád houpe, rozostřuje a zpomaluje, ať už je důvodem Holmesova kokainová sjetost, nebo fakt, že náš hlavní padouch opětovně promazává paměť vybraných zpovědníků. Toho mimoňství, té vyšinutosti je tady zkrátka tolik, že místo lákavého, napínavého matení zvědavého diváka se dostavuje jenom otrávenost a nuda. Kriminální zápletka se ocitá, zdá se, opravdu někde bokem. Mnohem více pozornosti musíme soustředit na to, jestli se všichni naši milí hrdinové dokážou do týdne nezastřelit žalem, případně zda jim do té doby neselžou játra. Hraje se teď vabank o to, jestli diváci po třech sériích svého Sherlocka a Johna milují natolik, aby tvůrcům s blahosklonným mávnutím ruky odpustili, že žánr tohoto seriálu se značně proměnil. V závěru sice přichází překvapení - jako obvykle - , jenom mám nepříjemný dojem, že i tohle překvapování se poměrně snadno stává nepřekvapivým a celkový dojem už pak vylepší jen s obtížemi. Dávám tři hvězdičky, protože musím přiznat, že přese všechno řečené jsem se párkrát hezky zhoupl. A zvědavost na poslední díl se z té houpačky naštěstí taky nevysypala.

Tak tomuhle dílku se podle mého sluší poněkud zvýšit kredit. Když uvážím, že tu jde o naprosto nevynalézavou sci-fi zápletku toho nejprimitivnějšího řádu (meteory - nejsou to meteory, vypadá to na emzáky - emzáci si nechtějí povídat, jdou rovnou řešetit, poněvadž jde jen a pouze o nerostné zdroje - zlikvidujeme teda centrálu, ony jim pak dojdou baterky), tak tedy když uvážím tento téměř nulový potenciál, musím Battle Los Angeles (promiňte, ten lingvisticky nesmyslný český název používat nechci) přiznat nečekaně vysokou zábavnost. Rozbíhá se to velmi rychle, a to natolik, že tahle na minimum skrouhnutá expozice nezavání ničím dobrým. Jenže pak začíná čistá válečná akce, se vší tou nepřehledností, prachem a sutí, bordelem ve vzduchu i na zemi. Každou chvíli zapomínám, že nekoukám na reálný válečný konflikt (jako třeba Černý jestřáb sestřelen), ale že na druhé straně barikád se seskupujou podivné mimozemské potvory. Pak mi je na chvilku ukážou, takže se zase vzpamatuju, zamyslím se nad pár evidentními hovadinami ("Bacha, mají srdce napravo jako my!" - myšleno asi z pohledu ostřelovače), jenže než se začnu zlobit, zase zapomenu a nořím se do toho atmosférického bordelu znovu. Pak se taky bojím sentimentu, vlasteneckých řečiček, až přijde na to praní starého špinavého prádla. Ale ono kupodivu nic - štábní kapitán Eckhart to zvládne věcně, funkčně a po vojensku (působivá deklamace přesně zapamatovaných osobních čísel padlých vojáků). A v závěru jakbysmet. Prostě se jde znovu fasovat, co se jen do khaki kapes vejde, protože o čem bychom ještě teď sakra měli žvanit... A ještě to po celou dobu muzikou podmazává Brian Tyler, při jehož mazurce s lehkostí vykosťujou nejen všichni expendables, ale i sám starý John Rambo. Tak nebrblejte.

Já jsem spokojen. Ono to asi neporve za srdce tak silně, jak by v rámci žánru mohlo, ale na druhou stranu jde o důstojný příspěvek do shaolinské filmové sbírky. Samozřejmě je to opět další využití známého a léty prověřeného schématu o vnitřní nápravě, o cestě od ryzího, bezcitného egoismu ke schopnosti empatie a k probuzení vlastní spirituality. Ale mám snad tohle snímku vyčítat, zvlášť, když byl natočen jako pocta právě tomuto druhu příběhů? Musel bych vyčítat všem mýtům a legendám, že se stále znovu převlékají do nových aktualizací, ale přitom zůstávají stejné. Jenže to bych mýtům upíral jejich samotnou podstatu... Na čínských filmech, jako je tenhle, mám rád především to naladění, životní filozofii (třebaže mnohdy podávanou zjednodušeně, divácky přijatelně), tu motivaci, díky které se pak příběh rozuzlí zcela odlišným způsobem, než jak by tomu bylo u západního akčního snímku. Tady se nekoná žádné Arnoldovské "Na to už nemáš páru, Bennette," třebaže podle vší (ovšem zcela nebuddhistické) logiky by tvůrce všeho neštěstí Cao měl ve finální bitvě obdržet nekompromisní nakládačku korunovanou osvobozujícím rozemletím do konzerv pro místní hladovějící obyvatelstvo. Jenže NAŠTĚSTÍ o tohle tu vůbec nejde. Protože, jako ve správném shaolinském filmu, vinu je třeba hledat jedině a zásadně v sobě. A druhé nepřivádět na lavici obžalovaných, nýbrž na novou cestu, která může člověka dovést ke štěstí a osvícení, bude-li se opravdu snažit. I na tom zdánlivém plýtvání životy je to tu krásně patrné - ono to totiž plýtvání není ani v nejmenším. Místo zvířecky vydrážděného pudu sebezáchovy, který v západních akčňácích udržuje hrdiny naživu, takže jsou schopni přečkat nepřečkatelné, tu máme krásnou ukázku nelpění na životě. "Když přicházíme na tento svět, přinášíme radost. Když odcházíme, přinášíme smutek. Nebylo by lepší vůbec nepřicházet?" Když k tomu přičtu hudbu - pro mě naprosto uspokojující - , Jackieho Chana ve velmi sympatické, komornější roli "pouhého kuchaře" a vizuální stránku filmu, pak klidně tvůrcům odpustím i fakt, že už jsem viděl vážně vymazlenější kung-fu. Nějak jsem nabyl dojmu, že tady na něm tolik nezáleží. A za takové dojmy pokaždé děkuji, ať už jsem divák sebejednodušší.

Tohle jsem zhlédnul čistě náhodou v odpoledních hodinách, v době, kdy se provoz televizních stanic pokorně vrátil od svého svátečního nudění k běžné prudě celoroční. Tudíž prostě klika, že jsem si vůbec všiml. No a ejhle - ono to vedle těch hojně diskutovaných letošních českých (slovenských) premiérových vánočních pohádek (no není to krásný příklad postupně rozvíjejícího přívlastku?) nejen že obstojí, ono je to vezme všechny rovnou do kapsy! Vizuálně povedené, zajímavě obsazené i zahrané (no dobře, Endres na mě působil od začátku trochu vulgárně), především ale zábavné. Ono to totiž neusíná v ději, pořád to kamsi zajímavě spěje. A co je nejdůležitější, nechybí tomu atmosféra kdesi na pomezí pohádky a thrilleru. Číhající zlo, ovšem odhalované postupně, chytře a po malých dávkách (vždyť král poměrně dlouhou dobu působí jako sice přísný, leč inteligentní a relativně spravedlivý monarcha). Brutalita na hraně vkusu, rozhodně nic tak nejapně nechutného a škodolibý sadismus vyzařujícího, jako předvedla letošní Slíbená princezna. K tomu ještě chytré dílčí nápady, jako je třeba ta železná mříž přímo pod jídelním stolem, na kterou stačí dupnout... Na konci jsem plesal. Jako vždycky, když vlastně nic příliš dobrého nečekáte a svět se ukáže lepším.