JimiH

Demýtizace Johna Lennona. Žádnej hodnej kluk, ale na druhou stranu ani takovej podpantoflák, jak se obecně soudilo (i když podle mě Yoko Ono rozumí hudbě jak já raketovému inženýrství). Výbornej muzikant, který se nebral smrtelně vážně a své názory přehodnocoval je se stejnou vervou, jako si za nimi stál.

Jeden z nejoriginálnějších koncertních filmů / dokumentů. Už název dává divákovi na výběr - buď pochopí, že vše přestalo dávat smysl a přistoupí tak na Byrneovy hudební, scénické i choreografické nápady, nebo má prostě smůlu... Já se bavil královsky. Talking Heads stále válí.

Psychologický příběh evokující svým názvem Havlíčkovou prózu Petrolojové lampy. I zde je mladá žena obětí podezřelého chování svého despotického manžela. Ten jí izoluje ode všech, podvádí se služkou, ale to není jediné tajemství co skrývá. Škoda, že Cukor trochu neubral na stopáži a scenárista pro změnu neubral hlavní hrdince na naivitě, byla by tak celá příhoda věrohodnější...

I přes lehkou rozveklost svěží a netradiční životopis jednoho lehce praštěného vojáka. Pobaví i fakt, že Deborah Kerr tu má ze symbolických důvodů trojroli, ale především britský suchý humor a nadhled jsou největší devizi tohoto filmu o válce. O půlnoci začne válka!

Hitch v tomto snímku vytváří perfektní atmosféru plíživého teroru a značně odporných lidských postav. Kdo je větší bídák? Naivňoučká dcera tušící pravdu, ale skrývající jí kvůli tomu, že neví jestli vraha nemiluje? Tajemný strýček? Tupá maminka, která pro oči nevidí? Otec, který se sousedem vymýšlí neodhalitelnou vraždu, aniž by zaregistroval, že se někdo snaží zabít jeho vlastní dceru? Hloupé vdovičky? Hitch opět využil příležitost k tomu, aby cynicky nahlížel na "obyčejnou americkou rodinku", která se v podstatě vlastní vinou dostává do potíží.

Kupodivu i Powell je jako Bogart vynikající. Hlavní devizou filmu je ale jeho neustálé střídání drsňackých hlášek s psychologickými a halucinogenními scénami. Skvělý noir.

Po přečtení Ejzenštejnovy knihy statí jsem byl připraven i na zvukovou tvorbu sovětského veterána. Ivan potvrzuje jeho neustálé proklamování montáže i v mluveném filmu. Přesto se ani ve 40. letech Ejzenštejn nedokázal zbavit přestřelené divadelnosti hereckého projevu, která ruší jinak výborné kompozice záběrů i jejich skladbu. Přesto se i zde najdou scény, které rozesmějí (např. velký detail na Ivanovou bradu a jeho dlouhý vous při jeho zkolabování apod.) Přesto se mi celé dílo jeví v kontextu doby staromilské a ne tak avantgardní, jak se Ejzenštejn ve svých studiích chvástal.

Na rovinu - bez Cagneyho by tenhle film skončil někde na dvou hvězdách. Jenže chamelon Cagney tu opět dokazuje, jak mu není žádná role cizí a perfektně zvládá hrát jak mladého, tak starého Cohana. Zároveň ale dokáže být rošťák, co provádí zlomyslnosti a málem svou neposlušností svou rodinu zničí, vzápětí však dokáže skládat patetické písně o vlastenectví... V době války jsou takové snímky pochopitelné, jen jsou často nestravitelné, naštěstí zde je se opravdu zásluhou hlavního představitele na co koukat.

Výborný Keaton. Naprosto dechberoucí akrobatické scény, ale i vynikající komika obalená několika chytrými hláškami v mezititulcích, které si (oprávněně) stříli ze škrobenosti textů v Intoleranci.

Opět další nevyrovnaný horor od RKO. Mnoho hloupých dějových kliček a béčková zápletka o satanistech, ale přesto se zde objevují i existencionální myšlenky, které jsou dovršeny vynikajícím závěrem. Jinak většina herců přehrává jak o život, ale to se u tehdejších béček předpokládá.