RomanHyde

Co ve mě film zanechal? Prázdno. Budu se na něj někdy podívat znovu? Nebudu. Tento film hodnotím jako zcela zbytečný, ikdyž místy bylo rozpoznat kvalitní filmové řemeslo, bohužel bez obsahu. Dnes již je svět plný těchto snímků, které staví na jednoduchém příběhu a tuto plytkost vyvažují chladným násilím, nebo se snaží šokovat jinak. A přesně tento druh snímku mne již odpuzuje. Rozhodně se neřadím mezi puritány a moralisty, ale zase na vařenou nudli se utáhnout nenechám, ikdyž ji uvařil Oliver Stone. Tento snímek nelze vůbec srovnat s mým oblíbeným Trafficem - nadvládou gangů, který žánrově spadá do úplně stejné kategorie. A co chybí? Určitá poetika, protože ta je nedílnou součástí umění. I krveprolití, násílí (nezbytně nutné drama a součástí těchto snímků) lze natočit buď tak, že cáká krev, střílí se a do toho hraje tuc tuc tuc a nebo použiju filtr na zjemnění obrazu, jiný úhel pohledu a do toho nám hraje Cliff Martinez krásnou deepovou moody muziku. Oliver Stone zvolil první možnost a tomuhle tleskat nedokáži.

Film není bez chybičky, každopádně mne na téměř tři hodiny připoutal do sedačky. Opět klasicky vytříbené rozhovory, originální použití muziky a vynikající výkony herců. Závěr byl na mne už trošku moc, ale to se naopak jiným může líbit. Určitě je to však velmi dobrý film a hlavně velmi dobrá zábava. Tarantino drží svou laťku pořád vysoko. Těším se na jeho další film :)

Let mě opravdu hodně bavil. Ve filmu jsem našel vše a krom jiného taky spoustu "zrcadel", naštěstí né všechny byly určené pro mne (jsem téměř abstinent :) Nemůžu opomenout výborně natočenou leteckou katastrofu a taky následné drama člověka, který se propil až na dno a přišel téměř o vše. .. Zemeckis je veliký filmař a s grácií natočí to, na čem by si jiný vylámal zuby. Let je komplexní, byť se zkládá z filmařsky různorodých střípků. Let prostě baví. Nehraje si na intelektuální záležitost, ale také obsahuje přesah.

Vynikající "studijní" záležitost pro psychoterapeuty, velmi přínosná osvěta pro běžného člověka a zároveň hodnotné filmové dílo. Peter Weir podal  v roce 1993 skvělou výpověď o vyrovnání se se zahlcující události, kterou byla účast při letecké katastrofě - tedy posttraumatickým šokem. Příběh čerpá ze skutečné letecké katastrofy, která se udála v Sioux City v USA, kdy během letu stroji s 296 osobami na palubě, explodoval ocasní motor a tím vyřadil veškerou hydrauliku. Letadlo pak přistávalo ve vysoké rychlosti a kokpit byl doplněn o "pasažera", kterým byl instruktor létání a ten reguloval tah motorů, kterým bylo letadlo řízeno. Po dosednutí na letiště, ale mimo dráhu a ve dvojnásobné rychlosti než je běžné,  se stroj převrátil a rozlomil. Zemřelo 111 osob. Film popisuje příběhy dvou přeživších hrdinů, každý se v následných dnech a měsících s touto události "pere" po svém, jejich cesty se spojí a vzájemně si pak pomáhají. Ve filmu je výborně zachycena přirozená reakce na život ohrožující událost  tedy zahlcení, zamrznutí a disociace, vinu z přežití i selhání, ale také léčení ve formě  "vybíjení", kterému může předcházet fáze znovupřehrávání, a znovuvyjednávání :) Ne nebojte se.. tohle jsou psychologické pojmy, ovšem ve filmu perfektně použity a odehrány. Jeff Bridges je opravdu naprosto vynikající - jedna z jeho nejlepších rolí. Závěr filmu je doslova bechderoucí! Za mě doposud nejlepší film na téma - trauma.

Výborný a svižný snímek! Po půlhodince bylo nastoleno takové tempo, odehrálo se toho tolik, kolik jiní autoři potřebují na celý akční celovečerák. V 89 minutách zažijete fičák a dokonce si i zapřemýšlíte. Kvantová fyzika v hlavní roli. "Druhé housle" tvoří to ostatní.. Vynikající herci, scénář a hlavně muzika. Chris Bacon se opravdu pochlapil a zažíváme poctivou práci orchestru od začátku až do konce. Žádné mašinky či elektronika. Poctivé a dramatické smyčce.. nahoru dolů, které drží diváka v tempu a nepustí. Zdrojový kón má velký potenciál a neměl by zůstat nepovšimnut. Všichni se snažili a povedlo se.. osobně dávám 4,5 hvězdy!

Atlas mraků přichází do kin a v hledišti sedí tak trošku jiné publikum. Totiž diváci lačníci po "jiném" a hlubokém filmu s duchovní náplní a filosofií, zabalenou do krásného audiovizuálního balíčku. Jak píše kolega Renton : "nemějte strach, ono to na konci bude dávat smysl.. .....ba ne, ač s otevřenou náručí, minuli jsme se". .. Trojice režisérů, trojice hudebních skladatelů a minimálně trojrole hvězdných herců však nejsou zárukou uceleného a hlubokého zážitku. Možná právě naopak. Pestrobarevnou mozaiku skládali režiséři až s příliš vekého počtu střípků, které do sebe příliš nepasovaly a musely být někdy více upraveny, aby se v závěru dopracovali raději k vysvětlujícímu výkladu - co tím chtěl umělec říct - tedy hrdinů, kteří pronášeli věty o nekončící a bezpodmínečné lásce, která rozpustí veškerou temnotu, což nebyla dostatečně silná náplat na můj trpící a osezený zadeček :). Ke konci mého 172 minut trvajícího úsilí zůstat bdělý, jsem si několikrát vzpoměl na Fontánu Darrena Aronofského, kterému stačila poloviční stopáž, aby nás rozebral na kousíčky a následně zase složil, přičemž v nás zanechal neskutečně krásný a emotivní zážitek. Něco takového se rozhodně nepodařilo tvůrcům Atlasu mraků, jelikož látka byla patrně přespříliš komplikovaná k filmovému ztvárnění, a vyžadovala jednotnou vizi, což se trojici tvůrců (kdy každý točil jiné sekvence) , najít patrně nepodařilo. Zároveň se netajili tím, že na plátně uskuteční audiovizuální orgie, což v tomto případě byla spíše masturbace. V záplavě překrásných obrazů a taky na můj vkus až přiliš avatarovsko-terminátorovských akčních scén se ztrácelo to podstatné - tedy obsah, který se utápěl v rozstříštěné formě. Tvůrci se inspirují a odkazují už při tvorbě Matrixu na svůj vzor - Blade Runner, film který těmto tvůrcům (stejně jako mi ) změnil život a který je zářným důkazem toho, jak lze obsah propojit s formou a naprosto nenásilně vytvořit hluboký přesah, který oslovuje diváky už 30 let.. Nechme Atlasu mraků tedy čas, který jej prověří a objektivně oznámkuje. Svým subjektivním hodnocením však doporučuji přistoupit budoucím divákům k tomuto snímku bez očekávání, protože bohužel ono TO tam není..

Film řadím mezi to lepší, výrazně lepší v daném žánru. Zůstane ve vás. Obsahuje onu esenci jinakosti a atmosféry, která odděluje zrno od plev. Je to velmi originální snímek umístěný do nádherného místa, kde i drsní gangsteři jihnou. Zápletka i finále jsou opravdu povedené, emoce jsou na pochodu. Film je do jisté míry komorní a psychologický. Soustředí se na tři hlavní postavy, které balancují mezi zpytováním, hledáním sama sebe, pomstou, spravedlností a ctí. Jako červená niť se filmem táhne otázka, co je vlastně dobro a co je dobře? Kdy a jak se rozhodovat, čemu věřit? V Bruggách doporučuji velmi vřele a dokonce bych se tam rád i podíval :)

V prvé řadě mne mrzí, že jsem neviděl původního staršího Slídila. Tento na mne působí velmi chladně a technicky. Stejně jako ten dům Michael Cane je skvělý herec, Jude Law také, ale v jiných filmech a Kenneth Branagh je také dobrý herec, dobrý režisér, ale tady ne .. Vzal si příliš velké sousto. Přece jen interiérový film s komorním "divadelním" konverzačním dějem potřebuje precizní vedení, stačí jedno hluché místo a začíná se to rozpadat. To se bohužel stalo zde a režisér neudržel tempo a napětí. Ve finále už byl divák rád, že je konec.. Ps. moc se mi nelíbil ani hudební doprovod, v jednoduchosti je sice krása, ale motiv by měl mít "koule". Prázdné drnkání na klavír hutnou atmosféru nevystaví.

Ne ne, na takové filmy se dívat nemohu a nechci. Co z takového filmu mám? Mé hodnocení je opravdu maximálně subjektivní, vím, že jim nejsem schopen obsáhnout skutečnou uměleckou kvalitu snímku, ovšem neustále řvaní a psychopatické projevy nehodlám tolerovat ani v běžném životě, natož si to ještě pouštět ve filmu. Chudáci herci, ti si tady opravdu užili.

Poslední film Sydneyho Lumeta, ve kterém jde při zachycení studie lidské psychiky až na morek kosti. Film díky svému zpracování a posunování v čase drží diváka v pozornosti, umožňuje mu sledovat postavy z různých pohledů, odkrývá jejich touhy a motivy, čímž pozorovatele vtahuje hlouběji a hlouběji. Jde tedy o silně emoční snímek, který se asi nestane díky tomu vaším nejoblíbenějším, každopádně stojí za vidění. Je fajn, že se Lumet rozloučil takto povedeným filmem a dal vzpomenout na Serpica či 12 rozhněvaných mužů.