RathuVSoak

První scéna mne chytila a vrhla přes zábradlí několik desítek vysoké budovy, která se zanedlouho celá zřítila. Všude chaos, křik, praskající beton a ocel. Všechno se to na mne svalilo dřív, než jsem se stačil rozkoukat a já zjistil, že se film téměř zastavil, stejně jako svět kolem. Počáteční vzrušení vystřídala klaustrofobická deprese a strach, že budu dvě hodiny sledovat něčí představy o ponorkové nemoci, bez čehož by se sice The Divide neobešel, navíc ale překvapil děsivou vizí toho, co z lidí zbude, když přestane existovat svět. Jisté scény sice dotvářely některé aspekty, bez kterých by se konec neobešel - co se logické stránky týče -, ale celou atmosféru a patřičný dojem z podívané spíše drancovaly, nežli doplňovaly a shledávám je také jedinými mouchami celého filmu. Naštěstí se ztratí v mnoha minutách, kdy jsem byl doslova topen v morálním úpadku a scénách, kde byla lidská identita ohlodávána na kost, dokud z ní nezbyl jen prach a popel - konec konců jako ze zbytku světa - a dosahoval tímto divácké nirvány. Samozřejmě nemůžu zapomenout zmínit i soundtrack, skvěle doplňující mé konečně emoce z filmu.

Jedna z mých oblíbených průvídek, "občas ze mne ta samolibost i kape" perfektně sedí na hlavní postavu Patrika Batemana, který svým egoismem musí logicky lézt krkem každému divákovi. Já si ho díky tomu zamiloval. Příběh na mne působil jako sociální kritika prázdnoty peněz a životů veleúspěšných kariéristů. Na druhé straně z části jako La Veyova Satanská bible pojatá v praxi. Psychopatické výstřelky Patricka Batemana dělají z Amerického psycha jeden z mých nejoblíbenějších snímků.

Páni! Páni! Páni! Doják s ksichtem od krve. Snad poslední člověk věřící v dobro vymetá smetí ze skvěle ztvárněného prohnilého města. Roztomilá gore akcička. Ultra-punks masakrující bezdomovce, pasáci prodávající školačky, Santa Klaus pedofil, policie...no...ACAB jako vždy a v čele démonický samozvaný vládce tohoto nadzemního podzemí a jeho vypatlaní synečkové, každá součást filmu je naprosto dokonalá. A přitom jedinej cíl (alespoň z počátku) našeho smrdutého vousatého Hobo je dost nemoderní sekačka na trávu. Zní to lacině ale symbolismus, který v tom nacházím, včetně pár srdceryvných proslovů, dělá z tohoto jinak dekadentního počinu dokonalé poselství.

Pokud očekáváte logicky plynoucí scénu po scéně navazující film, pak se třeste, neboť jste zabloudili daleko od světa, kde něco dává jakýkoliv smysl. Díky tomu je shlédnutí Nahého oběda od začátku do konce vcelku náročné. Na druhou stranu tu máme krásnou příležitost ocenit účelný chaos představující bortící se vnímání reality pomocí kvalitních filmových efektů, které jsou u Cronenbergových filmů legendární.