Tyler

Podle mnoha ohlasů a recenzí měl být "Alexander Veliký" hodně špatný film a já velice zvažoval, jestli na něj vůbec jít...Po Fishkiho doporučení (tímto díky) jsem se do kina přece jen vypravil a v žádném případě nelituju! Protože "Alexander" je opravdu strhující film, jehož tři hodiny vám uběhnou jako voda...A může za to především Oliver Stone, neboť jeho vize Alexandra Velikého má silný náboj a po filmařské stránce se jí nedá prakticky nic vytknout. Stone z Alexandra udělal v podstatě obyčejného člověka, stravovaného vztahem k vlastní matce a otci, mladíka ochotného jít za svými sny a ideály až na konec světa. Člověka přesto nesmírně zranitelného, hledajícího smysl života a především lásku, člověka někdy prchlivého, zbrklého a pochybovačného...Přes tohle všechno Stone v žádném případě nedegraduje Alexandrův mýtus...A je pravda, že ztvárnit takhle nejdnoznačnou postavu nebyl lehký úkol, naštěstí Colin Farrell se ho ujal přímo bravurně. Podařilo se mu z polobožského hrdiny udělat velice neobyčejnou, ale přesto pořád lidskou bytost a já mu věřím každý pohled a každé gesto. Ve Stoneově snímku mělo na formování Alexandra veliký vliv dětství a není se co divit - na jedné straně výchova v duchu jednoty těla a mysli, postavení budoucího panovníka - na té druhé zničující vztah Filipa a Olympiady, který zákonitě vyústil v boj o syna, jeho duši a nepřímo budoucnost Makedonie a skoro celého "známého" světa. V mladickém věku se taktéž zrodil Alexandrův asi nejpevnější cit - láska k Hefaistionovi (ve výborném podání Jareda Leta), věrnému druhovi až do hořkého konce. Kontroverze, která se filmu díky vztahu Alexandr - Hefaistion dostala, je však podle mě naprosto zcestná - vždyť v určitých dobách antiky byl za nejčistší cit považován právě vztah mezi dvěma muži...Stoneův film nestojí na velkolepých bitevních scénách, i když i těch se samozřejmě dočkáme, je to spíš komorní pohled do nitra velkého muže a je vyprávěný takovým způsobem, že nemůže nudit. Osobně mě velice potěšila scéna, v níž tehdy malý Alexandr zkrotí Bukefala a dokáže tak, že v něm "něco" je...Ovšem největším Stoneovým trumfem je stejně herecké obsazení. O Farrellovi a Letovi jsem už psal, musím ale vyzdvihnout i Vala Kilmera v roli Filipa. Jeho podání krále, v němž se snoubí čest, statečnost a láska k synovi, na druhou stranu schopnost bez milosti zlikvidovat všechny, kdo by jej mohli ohrozit (včetně vlastního potomka) je velice silnou kombinací. Nejvýraznější postavou ovšem je a při vzpomínce na tenhle film vždy bude Olympias, Alexandrova matka - přímo skvostně zahraná Angelinou Jolie. To ona byla Alexandrovou femme fatale, ženou, kterou nikdy nedokázal úplně odvrhnout. Ženou, jež byla schopna pro syna obětovat cokoliv a kohokoliv... "Alexander Veliký" asi nikdy nebude patřit k hrstce vybraných historických klasik. Na jednu stranu je to škoda, z druhého úhlu pohledu vím, že své diváky, kteří jeho kvality ocení, si najde. A věřím, že s léty jich bude jen přibývat.

František Fuka v recenzi pro Cinemu napsal, že "Transformers" jsou ryzí esencí ČEHOSI, co ho kdysi dávno donutilo vidět dvacetkrát "Dobyvatele ztracené archy" a třicetkrát "Hvězdné války". Ač já sám zmíněným filmům příliš nefandím, rozumím jeho přirovnání. A naprosto s ním souhlasím... "Transformers" jsou totiž jedním z těch filmů, které mají nezpochybnitelný potenciál neuvěřitelně pobavit a - což je ještě důležitější - okouzlit. Dvě a půl hodiny ve společnosti obřích robotů a sympatických hrdinů utekly jako voda a já z kina odcházel v báječné náladě. Snad jen jednou v životě jsem narazil na takhle megalomanský akční spektákl, který jsem si bez jakýchkoliv předsudků zamiloval. Byl jím "Den nezávislosti" - ale ten "Transformers" nesahá ani po kotníky. Nebudu (a ani nechci) se pouštět do jakýchkoliv rozborů, nemá to totiž cenu - "Transformers" jsou pečlivě vyvážený celek smíchaný z mnoha lahodných ingrediencí, který ovšem ani na moment nepůsobí uměle. Zní to asi absurdně, ale možná právě slovo "přirozenost" nejlépe vystihuje Bayův velkofilm. Netuším, jestli jsem se při jeho sledování vrátil do dětských let (což si vlastně ani nemyslím - to bych si nemohl tak moc užívat Samovo kouzelné nadbíhání Mikaele), ale už strašně dlouho mě žádný film tak lehce a nenuceně neodzbrojil. Čas od času člověk nepotřebuje v kině nic víc, než jen cítit to příjemné chvění hluboko uvnitř, které říká "To je ono!"... Neoddiskutovatelně jasných 5*.

Michael Mann je génius. Spolu se scénáristy přetvořil nudnou Cooperovu knihu v neobyčejně silný příběh, podpořený výbornými hereckými výkony a nádhernou výpravou. Poslední čtvrthodina pro mě představuje jeden z nejsilnějších filmových zážitků, jaké jsem kdy prožil... Ano, i díky hudbě Trevora Jonese.

Michael Mann si mě sice získal hlavně "Posledním Mohykánem", ale tímhle snímkem svoji pověst jen potvrdil. Sehnal výborný scénář, ještě lepší herce a vytvořil jeden z nejlepších filmů 90.let. Vztah DeNira a Pacina je prostě fascinující a finále nevyhnutelné...A co se týče délky - berte to tak, že dostáváte kus kvalitního filmu zdarma.

Po prvním zhlédnutí jsem s nadšením "Nemovi" udělil čtyři hvězdičky - byl jsem spokojený s rychle ubíhajícím příběhem, mnoha nápady, vtípky, pečlivostí detailů a se spoustou vychytávek především pro starší diváky (žraloci, dialekty velryb, jednotlivé druhy ryb atd. atd.). A především jsem odcházel s dojmem, že "Hledá se Nemo" je skutečně film pro celou rodinu... Nedávno jsem ovšem "Nema" viděl podruhé - vychytávky sice zůstaly, ale ono celkové kouzlo, které jsem měl v paměti, se vytratilo pryč. A já si najednou všimnul, že až na některé detaily je "Nemo" skutečně především podívaná pro děti, která mě už nedokáže strhnout (tak jako to pořád umí třeba "Toy Story")... Asi jsem už zestárnul - jen mě děsí, že během dvou let :).

Chápu, že adaptace jakéhokoli literárního díla je velmi náročná, a že vždy dojde ke krácení a pozměňování předlohy - a právě proto si myslím, že některé knihy by měly zůstat pouze na papíře. Grafický román Alana Moorea "Z pekla" je jednou z nich... Ale když už tu máme filmové zpracování s hvězdným obsazením, jak vlastně dopadlo? Nijak valně - po důkladném vyšetření končí "Z pekla" s diagnózou "nepovedené hollywoodizace" (a to i když jsem si dával dobrý pozor, abych si uchoval odstup od již zmiňované předlohy). Nemůžu souhlasit s drtivou většinou ostatních komentářů - i přes veškerou snahu bratři Hughesové selhali v tom nejzákladnějším - NEpodařilo se jim vybudovat skutečně syrovou atmosféru. Mohu sice vyzdvihnout jisté kvality vizuálního pojetí především během snových sekvencí, ale ani ty, ani zvracející prosektoři, ani občasné brutální záběry, ani pohledy na špinavé a morálně pokleslé ulice Prahy suplující Londýn nevytvářejí kýžený efekt. Ještě horší než absence kvalitní atmosféry jsou naprosto nevhodné změny ve scénáři oproti předloze, které deformují komplexnost předestřené hypotézy a mnohdy staví zbytečný detail nad pro příběh zásadní věc (například scéna se "Sloním mužem" Johnem Merrickem). Veškeré slučování postav, pozměňování jejich motivací, totální překopání postavy inspektora Abberlinea, implementace nabytečné romantické linie, totální nevyužití zednářské tématiky a pro mě naprosto nepochopitelné upozadění doktora Williama Gulla vytvářejí prazvláštní mix, v němž není úplně jednoduché se orientovat a v němž dějové zvraty přicházejí jakoby z čistého nebe, bez pevného podkladu, a působí tak velmi násilně... Možná by pomohlo, kdyby si bratři Hughesové nesnažili hrát na krvavou detektivku, ale přiznali hned na začátku, kdo je v jejich filmu Jackem Rozparovačem - a mohli se tak soustředit místo falešných stop na budování atmosféry, údernost příběhu a utahování smyčky kolem krku diváka. Cit pro kameru, tempo a výběr kvalitních hereckých matadorů (Depp, Holm, Coltrane), kteří ve skutečnosti dělají tenhle film, jim nechybí - chtělo to ale přidat i jinde... Konečné tři hvězdičky jsou proto jen s přihmouřenýma očima a přihlédnutím k tomu, že mi "Z pekla" poměrně svižně uběhlo, a že pokud zapomenu na geniální knihu Alana Moorea, v rámci žánru nejde o žádný propadák. Ale pochybuju, že bych se kdy podíval na reprízu.

Romantické drama se silným sociálním podtextem "Tian mi mi" vypráví o dvojici lidí, kteří se roku 1986 setkávají v Hong Kongu a sleduje jejich vzájemně se proplétající osudy po celých deset let... Peter Chan natočil v mnoha ohledech sugestivní drama, které reflektuje nejen touhu mladých pevninských Číňanů po vydobytí si lepšího místa na slunci, než jaké jim nabízí jejich mateřská země, ale i proměny samotného ostrova. A dělá to právě prostřednictvím vztahu ústředních postav, jimž své tváře propůjčili Maggie Cheung a Leon Lai. Jejich setkání začíná z nutnosti, ale postupně se proměňuje v osudový vztah, který je hlavní devizou snímku a stavebním kamenem, na jehož základech vznikla tato vícevrstevnatá romance. Romance, která rozhodně není banální, ale při špatném výběru herců by mohla snadno sklouznout k šedému průměru. Peter Chan měl však šťastnou ruku - především výkon Maggie Cheung opět potvrzuje, jak mimořádnou herečkou je. Civilní, uvěřitelná v každém momentu, a navíc nadpřirozeně krásná. Už jen kvůli ní stojí za to "Tian mi mi" vidět... P.S.: Malá zajímavost - v roličce učitele angličtiny se představí Christopher Doyle, dvorní kameraman Wong Kar-waie.

Když si tak pročítám zdejší komentáře, vidím samá slova jako cynismus, hlášky, boží, zábava, urážky, lékařská detektivka, sarkasmus...ale jedno se pořád opakuje - Dr.House. A právem, jelikož tento netradiční medicínský seriál skutečně stojí na ústřední postavě. V tom máte všichni pravdu. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že "Dr.House" jakožto seriál i jakožto osobnost vidíte jednorozměrně. Pro mě, studenta medicíny (když pominu případy dotažené ad absurdum, které jdou ovšem na ruku zábavnosti, a občasné nesmysly a chyby dokonce ve výslovnosti odborných termínů - natož množství nákladných vyšetření jež si může Houseův tým dovolit provést ), je přístup doktora Gregoryho House nesmírně osvěžující. Doktor House jde prakticky proti všem pravidlům a poučkám, kterými nás zásobují na fakultě a v praxi o tom, jak přistupovat k pacientovi, jak jednat s rodinou, s kolegy lékaři atd. Chová se po 99% času jako zvíře, které v životě neslyšelo o Hippokratově přísaze (a právě to je neskutečně osvěžující)... jenže je tu jedno velké ALE - ve zbylém 1% se skrývají hluboké pravdy a zajímavé myšlenky, kterých si bohužel málokdo mimo obor všimne... "Dr.House" tedy rozhodně není prvoplánovou zábavnou hříčkou o zlém doktorovi - přesto jde o svěží vítr v oblasti doktorských filmů a seriálů, u kterého si báječně odpočinu a pobavím se... Ale dostanu od něj také spoustu podnětů na přemýšlení - proto ve výsledku "Dr.House" nabízí opravdu hodně.

Ač je děj "Vysněné země" ve své podstatě předvídatelný a v určitých momentech se nevyvarovává očekávaných klišé, není důvod "Come l´America" jakkoliv zatracovat. Právě naopak - silný příběh mísící motivy matky bojující za lepší život sebe a svých dětí s příběhem italských imigrantů pomáhajících budovat moderní Kanadu, není tuctovou pohádkou. Jde o příběh se silnými emocemi a s úžasnou schopností zachytit specifika italského národa - především ten fakt, že Italové skutečně žijí. Za svou existenci se perou nejen s nepřízní osudu, ale i s vlastními chybami - a dokáží v jedné chvíli plakat a smát se zárověň... "Vysněná země" je pro mě koncentrátem Itálie (možná právě proto, že se odehrává až v Kanadě) - a je také pohledem Italů na sebe sama. Pohledem velmi zajímavým, mnohdy kritickým, ale citlivým a hluboce lidským... Až někdy bude možnost, "Vysněnou zemi" nepropásněte - už jen samotný poslech italštiny ve všech jejích barvách stojí za to.

Krátkometrážní jednohubka, která je povinností pro všechny nudící se mediky.