Jirkacek

Hvězdná brána je podle mého názoru nejlepším seriálem žánru Sci-Fi, který byl kdy natočen. Fanoušci jiných podobných počinů se mnou nemusí souhlasit, nicméně já jsem v něm našel vše, co má správný seriál mít. Nechybělo zde napětí, mnoho kvalitně natočených akčních scén, fantastické cizí světy nešizené na grafice, skvělé mnohdy až bizarní kulisy, sympatičtí hrdinové a nechyběla ani špetka lásky a dojemných příběhů. Kolikrát jsem žasl nad tím, jaké jiné planety, na které členové SG týmů hvězdnou bránou chodili, poté co archeolog Daniel Jackson zjistil, že je možné kruhem cestovat na jiné světy. Tímto faktem vlastně celý seriál začal a sám objevitel se stal nedílným členem SG-1, elitního týmu, se kterým jsme se setkávali v rámci všech deseti řad. Jedinou ženskou členkou jedničky byla nádherná dlouhonohá blondýnka Samantha Carterová, astrofyzička, inženýrka, pilotka a ta nejchytřejší osoba na půdě velitelství. Velitelem se pak stal na šest řad Jack O'Neill, plukovník a později brigádní generál, proslulý svou odvahou, neochotou poslouchat rozkazy a tajnou láskou ke Carterové. Po prvních dvou dílech se k týmu připojí mimozemšťan Teal'c, což je Jaffa, který nejdříve sloužil vládci soustavy Apophisovi jako jeho první muž. Mohutný černoch s pořádnými svaly mne zaujal svou urputností, odvahou, málomluvností a ochotou položit život za osvobození všech jaffů z područí Goa'uldů. Tito lidé, které ovládli parazité je potřebují pro růst nových symbiontů a zároveň mají Jaffy jako otroky, přičemž se sami prohlašují za Bohy. A tímto bojem mezi nimi a lidmi na mnoha planetách, více či méně vyspělými, se zabývalo hned osm řad seriálu. V té první se mi líbily hned první dva díly, ve kterých se k SG-1 přidal Teal'c, ale i zbývající byly hodně zajímavé. Sledovali jsme v nich totiž objevování nových planet, ve kterých neměli autoři žádné zábrany a popustili svou fantazii na maximum. Začali jsme od těch nejméně vyspělých planet, které obývali Mongolové, neandrtálci či živé krystaly, ale i Noxové, hodně vyspělí přírodní, žijící v míru v souladu s přírodou. Úsměvný byl díl na planetě Argos, kde Jack O´Neill podivně rychle zestárnul po sexu s místní obyvatelkou či Montér, kde jsme se poprvé setkali s androidními kopiemi SG-1. Akční byl díl Thorovo kladivo a ten o ženském Goa'uldovi Hathor. Hodně dojemný byl pak díl Tantalova muka či Osamění, který místy i nudil. Naopak mne nebavily části, ve kterých Teal'c řešil problémy se svým synem Rya´cem či politické handrkování o tom, kdo dál povede celý program Hvězdné brány. Z první řady mne nejvíce zaujal ale Paralelní svět, v němž se díky kvantovému zrcadlu dr. Jackson dostal do alternativního, takřka identického světa, v němž byla ale spousta věcí jinak. Druhá řada začala opět skvěle a bylo vidět, že autoři mají pořád co nabídnout. Po akčním úvodu a záchraně planety Země jsme se seznámili s Tok'ry, odpadlíky od Goa'uldů, kteří ač mají také symbionty, nesouhlasí s metodou násilného ovládnutí člověka. Některé díly navázaly na první řadu, třeba Thorův vůz, především se zde ale odehrávaly boje mezi lidmi a Apophisem, jedním z nejmocnějších Goa'uldů. K těm úsměvným patřil díl Správce, Dovolená ale hlavně 1969, kde jsme setkali s mladým generálem Georgem Hammondem, dlouholetým velitelem projektu Hvězdná brána. Důležité pro vývoj seriálu pak bylo setkání s Asgardy, vyspělou rasou se šedivými prdelkami. Ti se zavázali Zemi chránit před vetřelci z vesmíru, o což se zasloužil hlavně Jack O´Neill, ale i tak nebyla naše planeta v bezpečí. Hathor se totiž vrátila na místo činu a podařilo se jí ovládnout velitelství, čímž skončila druhá řada. A první díl té třetí pochopitelně navázal na tyto události. Stalo se to tak jakousi tradicí a díky tomu první a poslední díly jednotlivých řad vždy patřily k tomu nejlepšímu co jsem viděl. Ale v trojce se našly další napínavé kousky jako třeba pokračování o kvantovém zrcadle v díle Jiný náhled, Lovec Goa'uldů o zajetí SG-1 mimozemšťanem, Minulost a přítomnost o planetě kde si nikdo nepamatoval, Vzpomínky Jolinar z pekelné planety a na něj navazující Vyhánění čerta ďáblem. Hodně se mi líbil díl Démoni ze středověké planety, na kterou chodil pravidelně pro své oběti Unas, člen nové rasy, se kterou jsme se v seriálu setkali a která se objevovala i v pozdějších dílech. Nejvíce akčním byl Bitevní řád, v němž jsme se setkali s již mrtvým Apophisem. Kupodivu i politická Mírová konference byla zajímavá. Bylo zde i pár nudnějších částí jako Seth, Rozloučení navždy a ty legrační jako Urgo či Křišťálová lebka. Závěr třetí řady pak obstaral boj s replikátory, jakýmisi mechanickými pavouky, složenými z bloků jako kovové Lego. Replikátoři jsou poprvé zmíněni v již zmíněné epizodě Mírová konference, když asgard Thór informoval Jack O'Neilla o nepříteli horším než jsou Goa'uldi. A na boj s kovovým hmyzem navázal tradičně první díl čtvrté řady, jenž byla neméně skvělá jako tři předchozí. Hned v druhý díl rozšířil morální myšlenky, zda je možné dát jedné straně zbraně proti druhé a změnit tak běh dějin jedné planety. Tento problém se řešil v mnoha epizodách, z pohledu Země to pak byly ty díly o Tolánech, vyspělé civilizaci, která nám nechtěla poskytnou svou technologii proti Goa'uldům. Hodně se mi líbil díl Odkaz Ataniků, který humorem nešetřil a na něj navazující Na rozcestí. Nejvíce bodů bych dal ale epizodě Časová smyčka, kde nechyběl humor, zábava, morální otázky i odpovědi v mém oblíbeném tématu cestování časem. Hodně zajímavý díl byl Spálená země o dvou rasách, co mohly žát jen na jedné planetě, potom První hostitelé o již zmíněných Únasech, dále Kletba o novém Goa'uldu Usirevovi, Hadí zášť o minovém poli ve vesmíru a setkání vládců soustavy, výborný byl rok 2010 o nové vyspělé rase Aschenů, která využívala vesmírné lodě za použití jen vlastní technologie, které ovšem používali jen v okolí jejich domovského světa a nepouštěli se do průzkumu zbytku galaxie. Ta Mezi nudné díly bych zařadil Vodní bránu v příběhu o ruské ponorce, dále Pod povrchem v němž byla SG-1 nucena pracovat v podzemí jako dělníci, Není cesty zpět, Zkušební let, Světlo, Entita, Absolutní moc a průměrné bylo i Zázračné dítě o výjimečně nadané žákyni. Předposlední díl této řady V dvojím ohrožení byl zase skvělý a ke slovu se v něm dostaly Harlemovy kopie členů SG-1. A závěrečný Exodus byl tradičně skvělý. Jak již z tohoto výčtu vyplývá, čtvrtá řada nebyla špatná, ale objevil se zde již větší počet nudných dílů, přičemž tento trend se zvýšil v následujícím pátém pokračování. To se ovšem netýkalo skvělého prvního dílu, v němž se odehrálo velké drama na lodi Apophise, jenž byla napadena a ovládnuta replikátory. Pokračování v další části o tom, jak se Teal’c zbavoval následkům vymytí mozku od svého bývalého pána s pomocí přítele Bra’taca byl nudný. Nikdy jsem neměl v oblibě na Zemi se odehrávající díly a tak se mi nelíbil ani ten o povzneseném antikovi Orlinovi, který vlezl Carterové do bytu. Ani díl Pátý člen v němž byl Jack O'Neill ovlivněn chemikálií a na jedné planetě zůstal spolu s vymyšleným poručíkem Tylerem nebyl zábavný. Poté přišel na řadu díl Rudé nebe, sice neakční ale konečně byl zajímavý a SG-1 se v něm vydala na novou planetu, kterou málem nešťastnou náhodou zničili. Pak jsem musel přežít další pozemní díl o adoptované dceři sympatické doktorky Fraserové jménem Cassandra. Zklamání jsem si vzápětí vynahradil skvělým dobrodružstvím na planetě, která využívala Unasy jako otroky a následným dílem V hrobce, v němž se SG-1 a ruský tým vydali na pouštní planetu, která byla doménou Goa’ulda Marduka. Díly o Tollanech, vyspělé rase, byly vždy napínavé a nejinak tomu bylo i v devátém díle páté řady s názvem Mezi dvěma ohni. Jedním z nejlepších dílů vůbec byl ten desátý o další vyspělé rase Aschenů, kteří byli až moc ochotní podělit se Zemí o své technologie. V dalších dvou dílech jsme opět zůstali na Zemi a tak bych přeskočil až na třináctý, nabitý akcemi během výcviku nováčků, které vede poručík Elliot. Vzápětí přišlo nezajímavých 48 hodin, během nichž se Teal’ca snažili ostatní z velitelství zachránit, když uvízl v hvězdné bráně jako pouhý otisk. Následná Schůzka na nejvyšší úrovni byla pro mne opět jedním z nejzajímavějších částí, ve které zemřel zmíněný poručík Elliot na planetě Tok’rů, ale hlavně se Daniel Jackson zúčastnil na jedné velmi chráněné neutrální planetě schůzky vládců soustavy a drama pak pokračovalo v následujícím díle Poslední boj. Jedním z lepších pozemních dílů byl Kritický bod o obřím asteroidu, který směřoval k naší modré planetě. Co mně také moc nebavilo, byly díly o s Jaffy a jejich boji za svobodu, ale ten s názvem Bojovník, v němž byl Teal’c s Bra’tacem spolu s povstalci na planetě Cal Mah mezi ně rozhodně nepatřil. I další pozemský díl o replikátorce Reese byl zajímavý, stejně jako Strážce, kde SG-1 musela zachránit planetu Latona před rozmary počasí. V následujícím díle Velká cesta jsme se poprvé setkali s Jonasem Quinnem, vědcem z planety Kelowna, kde se nachází prvek, který se nevyskytuje nikde jinde v galaxii – naquadria. A právě zde překvapivě zemřel Daniel Jackson, jehož později zmíněný Jonas v týmu SG-1 vystřídal. Poslední díl páté řady Překvapivá odhalení znovu nezklamal a rozehrál napínavou partii, v níž se utkali Asgardové a Goa'uldi, kteří nad šedivci začali mít navrch. Tento souboj pak pokračoval ve dvou úvodních dílech šesté řady a v podstatě i v tom třetím. Následný V zajetí ledu mne nedokázal rozmrazit, stejně jako pozemní část Noční směna a Kobka, kde Goa'uld Baal mučil donekonečna Jacka a kde jsme se setkali s dr. Danielem Jacksonem jako povzneseným. Na domovskou planeta Jonase Quinna Kelownu jsme se vrátili hned poté a řešili morální otázky - už poněkolikáté - jestli pomoci jedné straně zničit tu druhou. Jaffský díl Svornost byl opět nuda, naštěstí následný díl Lék o matce Tok’rů mne zase bavil. Jméno Prometheus se poprvé objevilo v jedenáctém díle šesté řady a jednalo se o moderní vesmírnou lidskou loď, která později mnohokrát pomohla ochránit Zemi a která hrála roli i ve dvanáctce. Díly Karanténa, Kouřová clona, Ztracený ráj, Proměna, Prozrazené tajemství se víceméně opět odehrávaly na Zemi, čili nuda. Osmnáctý díl Trosečníci na planetě P2X-131 a souboji vězňů z lodi Sebrus s mimozemšťany byl opět dobrý, zato Dvojí realita o bludech Teal’c byla hrozná. Zato Svědek minulosti a dobrodružství lodi Prometheus na planetě Tagrea byla ucházející. V následném díle Proroctví hrál hlavní roli Jonas, který dokázal předvídat pár hodin dopředu, co se stane a to mne bavilo hodně. V závěrečné epizodě 6. sezóny, jsme se vrátili tam, kde seriál začal a to na Abydos. Na scéně se opět objevuje Skaara, O´Neillův malý abydoský přítel, který byl hostitelem Goa´ulda a povznesený Daniel Jackson. Vše pak gradovalo během souboje s Anubisem, ale docela mne překvapilo, že sedmá řada nepřinesla pokračování, nýbrž v uvozovkách pouze návrat Daniela Jacksona mezi živé. Poté Anubis unesl Jonase a zaútočil na jeho planetu, což bylo také zajímavé. Třetí díl sedmé řady Křehká rovnováha byla zase na Zemi, takže mne zaujal až následující Orpheus, v němž se týmy SG-1 a SG-3 se vydávají na Erebus zachránit Teal'cova syna Rya’ca a přítele Bra’taca. Velmi zajímavý byl jeden z mála dílů, v němž se SG-1 vydalo v sedmé řadě na novou planetu a tento se jmenoval Revidování o životě pod kopulí. Šestý díl Záchranný člun se ale moc nepovedl, z toho bych se asi zbláznil. Nepřátelský důl opět vrátil do hry Unase, kteří mne opět pobavili, stejně jako Vesmírný závod či komediální Mstitel o zasněném vědci. Právo na zrození pak představilo mimozemské amazonky a pěkný příběh s nádechem feminismu. Dvojdílná Evoluce nebyla také špatná, zato Grace byl jeden z nejhorších, co jsem kdy viděl. Následná Hrozba z podzemí pojednávala opět o Keloně a Jonasovi a mne tento díl hodně bavil. Ve dvou dalších dílech dominovala Carterové - nejprve si našla nového přítele na Zemi a zmizela při zničení stanoviště Alfa, únikové planetě. Dvoudílní Hrdinové byl opět vrchol nudy a k mému smutku zde zemřela moje oblíbená doktorka Fraserová. Inaugurace byla politickým dílem - hrůza. Poslední dva díly sedmé sezony s názvem Ztracené město byly opět naprosto skvělé a Anubis v nich konečně dostal na frak. Osmá řada začala dvěma díly Časy se mění a velkými potížemi SG-1 - O'Neill byl stále uvězněn ve stázové komoře na Antarktidě a pak se replikátorům podařilo unést Carterovou. Již třetí díl Karanténa mne nudil, vše vynahradila Hodina H a mimozemská rostlina na základně, rostoucí jako z vody. To již byl velitelem uzdravený O'Neill, který vystřídal legendární Hammonda, který odešel do Washingtonu. Díl Ve jménu víry o zraněném a zmizelém Jacksonovi opět řešil spory mezi vojenskou planetou a Zemí. Hodně akční byla Nebezpečná hra, odehrávající se na základně, kterou měl Teal'c zachránit před virtuálním útokem mimozemšťanů. A i v další části byl mohutný černoch hlavním hrdinou, jenže tentokrát v civilu řešil problémy s bytem a sousedy, takže nuda a stejně mne nebavila ani následná Úmluva. V díle Oběti pak bývalý Jaffa řešil svatbu syna i záchranu milenky z řad Amazonek Ishty. Masové vraždění Jaffů jsme pak viděli v díle Konec hry, což považuji za průměr. Zajímavý pak byl díl o replikátorské kopii Carterové, která požádala SGC o pomoc při zničení sebe sama. V dalším díle Upoutaný Prométheus jsme se poprvé setkali s mimozemšťankou Valou, pozdější členkou SG-1, která se jako přítelkyně Země zrovna nechovala. Byl jednou jeden král a tím byl bývalý plukovník Maybourn, který utekl ze Země a na jiné planetě se stal monarchou - toto byl zajímavý počin. Konfrontace a Občan Joe byl jen slabými odvary dvoudílného boje s replikátory s názvem Poslední boj. Poté Osobní záležitosti řešil Jackson a otázkou bylo jestli se povznese nebo ne. Došlo zde i na dvě úmrtí a to Anubise a bohužel i otce Carterové Jakoba, který s SG-1 zažil mnoho zapeklitých situací. V posledních dvou dílech osmé řady se tento legendární tým vydal do minulosti pomocí antického stroje času, aby umně poupravil dějiny. Mám pocit, že zde celý seriál mohl skončit, ale nestalo se tak. Devátá a desátá řada totiž byla jen jakýmsi nechtěným dezertem, který moc lidí nechtělo, ale budiž, stalo se. Devátá řada mne nicméně bavila hodně. Po odchodu O'Neilla se k SG-1 připojujil Cameron Mitchell, na Zemi přišla již zmíněná Vala, která Danielovi a sobě připevní náramky, kvůli nimž musí být stále spolu, jinak zemřou a odmítá je sundat do doby, než najdou bájný poklad Avalonu. Tím byla rozehrána napínavá podívaná, přenesená do mnoha dalších dílů V tom třetím jsme se setkali s Orii , což byli povznesení Antikové, posedlí chorobným uctíváním věřících. A ve jménu této víry nechali pomocí svých lidských uctívačů zabíjet nevěřící. Tímto bojem mezi oběma stranami se pak nesla devátá i desátá řada. Líbil se mi komediální čtvrtý díl Trvalé pouto, v němž se Daniel snažil zbavit náramků a navazující díl Sláva bohům na výsostech, v němž se Vala vrátila na planetu, kde vládla kdysi jako bohyně Keteš. Už v dalším díle Předsunutá základna zaútočili Oriové a na jedné planetě vše zničili, aby zde začali s výstavbou hvězdné brány. Díky ní se chtěli dostat do naší galaxie a získat miliardy nových věřících. Následoval nic neřešící díl s Baalem na Zemi a hned poté jsme se poprvé setkali s vynikajícími sodanskými bojovníky. Zašlo slávu Goa´uldů se snažil oprášit díl Prototyp, ale ani u mne ani jinak neuspěl. Zato dvoudílný Čtvrtý jezdec apokalypsy o hledání léku na oriiský mor byl velmi, velmi napínavý. Následovaly Paralelní vzpomínky a po dlouhé době nová planeta, na které byl Michell obviněn z vraždy, kterou podle svého svědomí spáchal. Hodně moc mne bavil Rezonanční efekt, ve kterém se na Zemi dostavilo hned několik desítek rozličných týmů SG-1 a tak jsme se opět setkali s některými již mrtvými postavami prvních sedmi řad. Síla vůle a Satelit byly pouhými kroky zpět, takže nic moc. Zato Narušená síť, kdy se v celé galaxii se začínají ztrácet Brány, byla skvělá a i když Metla o broucích na stanovišti Alfa byla průměrně šedivá, následující série o hledání zbrani proti Oriům byla lepší díl od dílu. Už ty názvy Plášť krále Artuše, Křížová výprava a Kamelot, mluví za vše. A tím nám skončila devátá řada a závěrečná desátá na ni plynule navázala. Vala porodila dceru, otec však byl neznámý a Adria rostla jako z kouzelné vody, aby se vzápětí stala lidským vyslancem Oriů s nadpřirozenými schopnosti a vedla armády proti nevěřícím. Ve čtvrté části Ba'alovy klony jsme se dozvěděli, že nejmocnější Goa´uld vytvořil vlastní kopie, což mne docela bavilo. Poté však přišlo zklamání v pozemním díle Nezvaný host, Dvoustá - rozuměj celkově tolikátý díl seriálu - byla trapárna a až Protiúder a návrat nezvaných bohů v díle Orijská loď byla jaksepatří akční, stejně jako Spolek zlodějů o činech Luciánské aliance, jejíž dobrodružství vyplňovala hluché části seriálu. Dvoudílná Výprava o hledání protioriské zbrani byla úžasná, následná Čára v písku dobrá a Cesta, po níž jsme se nevydali o alternativní realitě pouze seriál prodloužila. Akční díl Maskování s Jacksonem jako převorem Oriů byl hodně dobrý a napínavý, nicméně následovaly průměrné díly Odměna, v níž se nájemní vrazi z celé galaxie vydali na Zemi, aby členy SG-1 dostali a získali slíbenou odměnu od Luciánské aliance a poté Padouchové, kde SG-1 navštívila planetu, na níž by podle dr. Jacksona mohl být ukrytý antický poklad, ale ocitli se v muzeu. Blížil se konec celého seriálu a namísto aby vše gradovalo, další dvě části byly o ničem a v té předposlední, kde zahynula Adria a Oriové již byli také zničeni, byl jen průměrný. A poslední díl pro mne byl také zklamáním.....Přesto jsem nikdy neviděl jiný seriál, který by tak podrobně využil historie naší Země, Egypta a dalších starých civilizací a Anglie s králem Artušem, řídil i neřídil zákony fyziky, chemie a nebyl jen pouhým výmyslem nějakého jiného světa a čistě o fantazii. Za to je pro mne seriál Hvězdná brána výjimečný a proto ode mne za celkový dojem získal plný počet pěti hvězd na bráně *****.

Dlouho jsem považoval kultovní seriál o deseti řadách Hvězdná brána za nejlepší, téměř dokonalý a nepřekonatelný ve všech směrech. A pak jeho tvůrci dostali nápad vytvořit druhý seroš, který bude vycházet z Hvězdné brány a do názvu mu dali mu dodatek Atlantida. A já poznal, že jsem se ve svém úsudku zmýlil a že může být natočeno něco minimálně stejně kvalitního a v jistých ohledech ještě lepšího než originál. Zkrátka tento seriál o 100 epizodách jsem si okamžitě po dvojím shlédnutí zařadil mezi nejoblíbenější. Je pravda, že mi ze začátku vadilo, že v něm hrají jiní herci a ne ten starý dobrý O Neill, Jackson, Tiel ´c či Carterová. Musel jsem si zvykat na doktorku Elizabeth Weirovou jako velitelku na Atlantidě, jejího zástupce a velitele průzkumného týmu podplukovníka Johna Shepparda, jeho kolegyni Teylu Emmagan jenž pocházela s galaxie Pegas, dalšího člena týmu a odborníka kterým byl doktor Rodney McKay známý už z několika dílů Hvězdné brány a poručíka Aidena Forda, kterého od druhé série nahradil Ronon Dex, vlasatý urostlý bojovník. Zvykl jsem si docela rychle i na ostatní hlavní postavy, třeba lékaře Carsona Becketta, kterého vystřídala od čtvrté série Jennifer Kellerová či českého vědce Zelenku. Jsem rád, že v Atlantidě bylo minimum politických dílů, žádný opakovací a minimum těch, které by se odehrávaly na Zemi. Téměř všechny se totiž děly v již zmíněné galaxii Pegas, kde tým v létající antické lodi opět navštívil několik planet při hledání ZPM, což byl zdroj energie, který by umožnil spojení hvězdnou bránou mezi základnou antiků Atlantidou a starou modrou planetou. Expedice ale narazila hned v prvních dílech na nepřátelskou rasu Wraithů, se kterou bojovali Antikové před více než deseti tisíci lety. A protože Antikové válku prohrávali, svou základnu Atlantidu potopili na dno oceánu, aby jej zachovali pro svůj případný návrat. No a o tom to bylo. Válka s Wratihy, později replikátory, hledání ZPM, poznávání nových světů a hlavně spousta dobré sci-fi zábavy, to bylo na tomto seriálu naprosto skvělé a úžasné. Proto nemohu jinak a uděluji seriálu Hvězdná brána: Atlantida plný počet pěti atlantických hvězdiček *****.

Seriál Strážce duší mne fascinoval hlavně v době jeho uvedení v TV, tedy zejména jeho první řada. Později jsem byl nadšen, když jsem se dozvěděl, že se bude natáčet druhá řada, ovšem po shlédnutí těchto dílů jsem už tak nadšen nebyl. Ale vše popořádku. Když se na obrazovky dostala první řada tohoto mysteriózního seriálu, nic podobného u nás do té doby v podobném rozsahu nebylo natočeno. Pro mne jako člověka dychtivého odhalovat záhady a dozvídat se stále něco nového z historie, to bylo něco nepopsatelného, hltal jsem každý další díl a moc se mi to celkově líbilo. V době pozdější, čím více jsem už věděl, čím více jsem poznal, tím méně se mi strážce duší líbil a doporučil bych ho někomu, kdo nic neví o oněch záhadách a tajemstvích v něm uváděných. Kdyby byla nějaká škola, kde by se něco podobného vyučovalo, doporučil bych seriál promítat na prvním stupni. Ale rozhodně jej nezatracuji, není to přece žádné vědecké dílo, spíše má laikům oznámit, že takové záhady existují a jak by mohlo vypadat jejich vysvětlení. V prvním dílu jsme se setkali premiérově s tajemnou postavou Strážce duší, jehož skvěle zahrál David Suchařípa, aniž by kdy řekl jediné slovo. Nikdo jej nevidí, jen studentka Katka Nelserová v podání mladé a krásné Zuzany Norisové. Třetím do party byl Lukáš Vaculík jako spisovatel Armín, píšící příběhy plné záhad. Řekly bych, že se v něm poeticky ztvárnil autor scénáře Arnošt Vašíček, taktéž spisovatel a autor řady knih o záhadách z celého světa. Nejvíce mne bavil právě první díl z hradu Veveří, pojednávající o templářích, ten byl fakt skvělý. Naopak druhý díl Maska smrti o zabijácké aztécké masce mě nebavil. Ve třetím díle jsme se dozvěděli o posledním doloženém upírovi v Čechách Ulrichovi z počátku 19. století, který byl napínavý a šlo v něm našim hrdinům o život. Následoval díl o tajemném cestovateli časem z Anglie, který považuji za jeden z nejpravděpodobnějších a nejzáhadnějších z celého seriálu. Potom se tvůrci přesunuli do pohoří Jeseníků a nechybělo zde téma o čarodějnicích a v další části jsme byli svědky zázraku v kostele zasvěceného Panně Marii. Oba díly mne opět nebavily, i když jsem na některých těchto místech osobně byl. Naopak sedmá část z Prahy o Faustově domě a zázračném léku byl jeden z nejpovedenějších. Devátý díl o mrtvých tělech z pátého století , nalezených v jeskyni, byl opět slabší. Poslední díl číslo deset o princezně z Moravského Krumlova byla moje srdeční záležitost, neboť do tohoto malinkého města často jezdím a to už od dětství. Po čtyřech letech přišli tvůrci s dalšími čtyřmi díly, které takřka nestojí za řeč a vůbec se nepovedly. Slušný byl první díl o malovaných lebkách z kostela ve Křtinách, kde jsme byli s rodinou osobně. Druhý díl o lidech, žijících po staletí považuji za nejslabší ze všech dílů z obou sérií. Hrobka Vojtěcha z Pernštejna, nacházející se v Pardubickém kostele, nebyla dodnes otevřena a tento díl se mi líbil z hlediska záhady jako takové, ale příběh a postavy okolo něj byly však velice špatně napsány a byla to nuda. Podobné jsem to měl z posledním čtvrtým díle z hradu Houska, který mám velice oblíbený a rád se na něj zase někdy vrátím, ale to co k němu napsal Vašíček stálo za starou belu. Celkově hodnotím seriál velice průměrně za tři zádušní hvězdy ***.

David Suchet je v roli svérázného detektiva Hercule Poirota naprosto excelentní, dokonce to vypadá, jakoby mu Agatha Christie napsala roli přímo na tělo ! Zkrátka lepšího Poirota jsem neviděl. Co se týče samotných příběhů, některé jsou vynikající, se zápletkou tak šílenou, že by mne nenapadlo, kdo tím vrahem vlastně je. Jiné jsou pak pochopitelně slabší, nejméně mne bavily ty, které se odehrávaly v Egyptě. Ještě jedna poznámka - nejlepší byly ty první řady s inspektorem Japem a Hastingsem o délce do jedné hodiny, ty novější a delší byly již v určitých pasážích nudné. Celkově v nás však převažují pozitivní pocity a dojmy, vždyť jsme s tímto seriálem doma strávili mnoho příjemných večerů a tak ho rádi všem doporučujeme. Hercule Poirot si tedy u mne vyšetřil zasloužené čtyři hvězdičky ****.

Krkonošské pohádky jsou mým nejoblíbenějším večerníčkem z kategorie hraných. Více se mi už líbil jen sovětský Jen počkej zajíci, Bob a bobek nebo všeobecně pohádky od Josefa Lady. Přiznám se, že i dnes bych se nestyděl se na pár dílů podívat. Zkrátka Anče, Kuba a Hajný beze jména a Krakonoš na straně dobra vždycky měli moje sympatie a ať už byl Trautenberk jakkoli utlačovaný, sám si za to mohl, když vymýšlel zlomyslnosti, kradl cizí majetek a podobně. Při pročítání ostatních komentářů bych se na Krkonošské pohádky díval opravdu jako na pohádky a ne jako poučný film pro hodnotitele lidských vlastností. No a já posílám do Krkonoš plný počet pěti horských hvězd *****.

Třídílný seriál Ztracená brána z roku 2012 navázal volně na podobný filmový počin Ďáblova lest od stejného režiséra Jiřího Stracha, který se tak o čtyři roky dříve u mne rázem katapultoval mezi nejoblíbenější režiséry. Scénář pak geniální Jirka napsal spolu s mysteriózním spisovatelem Arnoštem Vašíčkem a tato dvojice opět vyprodukovala na české poměry neskutečnou kriminálku. Tolik různých postav, velký počet mrtvol, celá řada neuvěřitelných skutků a mnoho slepých uliček jsem ještě v žádném filmu nebo seriálu českého původu neviděl. Ze seriálu jsem byl jako milovník historie doslova nadšen, protože do něj režisér skvěle zahrnul historickou či náboženskou záhadu a oblékl ji do moderního hávu detektivky. Zkrátka jeho zločinné mystéria mne velmi baví a když jsem viděl nějakou jinou českou detektivku, tak mně připadala jako jídlo bez koření či káva bez mléka a cukru. Jiří Strach tak podle mého názoru dokázal udržet laťku krimi žánru hodně vysoko ! Zatímco první triptych byl spojen s existencí Ďáblovy bible, tento se dotýká záhady unikátního středověkého díla, Voynichova rukopisu, nicméně jsem byl potěšen, že se vyšetřování opět ujala osvědčená trojice Ivan Trojan, Anna Geislerová a Jiří Dvořák. Ztracená brána začala vraždou člena zednářské lóže a akademie věd profesora Goldsteina (Stanislav Zindulka), jehož někdo umlátil v pražském kanalizačním podzemí zednářským kladívkem. Šéf pražské kriminálky Bervida (Pavel Rímský) pověřil vyšetřováním Lenku Šímovou (Anna Geislerová), která si jako parťáka vybrala komisaře Petra Sumaru (Jiří Dvořák). Jelikož si s případem nevěděli rady, požádali o pomoc religionistu doktora Runu, jehož si střihl skvělý Ivan Trojan. Ten záhy přišel na to, že zavražděný byl členem tajné zednářské lóže, protože vrah u něj nechal symboly této legendární skupiny. U mrtvoly byla dále objevena neznámá květina, kterou Šímová zanesla do pražské botanické zahrady, kde si ji převzala Táňa Medvecká a ta ji okamžitě předala svému nadřízenému profesoru Haluzkovi (Petr Pelzer). Ten policistům zalhal a řekl jim, že je to druh akácie, ve skutečnosti se jednalo o rostlinu, která se na světě nevyskytovala, pouze se objevila záhadném Voynichově rukopisu, což je ilustrovaná kniha, napsaná neznámým písmem v neznámém jazyce. Podle radiokarbonové datace byla napsána někdy mezi léty 1404–1438 a byla pojmenována po Wilfridovi Michaelu Voynichovi, americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, jenž rukopis získal v Itálii v roce 1912. V současné době je text ve vlastnictví Yaleovy univerzity. Jenže na konci prvního dílu botanika někdo v jeho pracovišti pověsil a devíti ranami z revolveru Glock zastřelil. Ve druhém díle vrah pokračoval v zabíjení členů zednářské lóže, když na řadu přišel znalec podzemí Kruml (Josef Abrhám), kde se odehrávala většina napínavých okamžiků seriálu. A netrvalo dlouho a byla tu čtvrtá oběť, vysoce postavený židovský odborník Taussig (Tomáš Töpfer), který před svou smrtí pošeptal podivná slova Runovi. Jednou ze záhadných postav byl syn zabitého profesora Goldsteina a další člen lóže Samuel (Pavel Kříž), u něhož jsem pořádně nevěděl, jestli s vraždami má něco společného nebo ne. Podivně se choval další člen akademie věd profesor Rohan (Viktor Preiss), který se dokonce dal na útěk před policií, která ho měla za podezřelého když zjistila, že botanika někdo zabil Rohanovou pistolí. Do výčtu zbýval poslední, sedmý člen zednářské lóže, který byl odhalen až v samotném závěru seriálu. Napnutý jsem byl tedy až do konce a i když jsem seriál viděl už třikrát, pokaždé mne velmi bavil. Moje zvědavost byla samozřejmě ukojena, jak to dopadlo ale prozrazovat nebudu, nicméně vše souviselo právě s tajemným Vojnychovým rukopisem. Samotná existence této knihy a četné legendy s ní spojené, vyvolávají stále řadu otazníků. Historici i badatelé se už po několik staletí marně pokoušejí odhalit tajemství jejího původu a vzniku. Jedním z nich byl autor scénáře tohoto seriálu Arnošt Vašíček, kterého jsem vždy obdivoval a od něhož se mi líbil jiný seriál Strážce duší či jeho dokumentární filmy. Každopádně miniseriál Ztracená brána a její historický a mystický význam mne opravdu oslovil, protože mne historie hodně baví a záhady také můžu jíst po kilogramech. Navíc zde nechyběl břitký humor, jiskření mezi oběma vyšetřovateli a hodně tajemství, které mám rád. Dokázal jsem odpustit i docela dost nelogických nebo nevysvětlených scének - třeba když botanička Medvecká našla visícího profesora, jehož někdo před půl dnem, ale pořád z něj crčela krev na její mobil. Profesor Rohan se zase po propuštění z vazby nenechal odvézt právníkem domů, ale kráčel středem silnice a nechal se přejet svým vrahem. Třešinkou na dortu nesmyslů byl neviditelný tajný agent Zábranský (Jiří Langmajer), který mluvil s Geislerovou a Dvořákem, ale nikdo ho na záznamu policejních kamer neviděl. Z dalších rolí bych ještě zmínil milenku mladého Goldsteina s bujným poprsím (Jana Pidrmanová), posměvačného policistu Jandáka (Matěj Hádek), který na konci dostal co si zasloužil, členku tajné služby a bývalou manželku Sumary Ormovou (Zuzana Stivínová mladší), vtipného patologa (Martin Myšička), který se objevil už v Ďáblově lsti, stejně jako skvělý opat broumovského kláštera (František Němec). Vysloveně štěky si v seriálu střihli Martin Preiss (právník Rohana), Martin Stropnický (děkan fakulty), Tomáš Hanák (šéf tajné služby), Stanislav Fišer (rybář v loďce na Vltavě) či samotný režisér Jiří Strach jako mnich. Suma sumárum, Ztracená brána ode mne získal pět hvězdiček na bráně *****.

Sedmidílná první řada seriálu Labyrint je naprosto hodná svého jména, neboť stejné bludiště vytváří v hlavě diváka při jeho sledování. Tolik různých postav, velký počet mrtvol, celá řada neuvěřitelných skutků a mnoho slepých uliček jsem ještě v žádném filmu nebo seriálu českého původu neviděl. Rázem se tak jeho režisér Jiří Strach katapultoval mezi mé nejoblíbenější a to nejen kvůli Labyrintu jedna a dva, ale i dalším dílům, do nichž zahrnul nějakou historickou či náboženskou záhadu a oblékl ji do moderního hávu detektivky. Zkrátka jeho zločinné mystéria mne velmi baví a když jsem viděl nějakou jinou českou detektivku, tak mně připadala jako jídlo bez koření či káva bez mléka a cukru. Strach tak podle mého názoru nastavil laťku hodně vysoko ! Na první řadě Labyrintu se mi pak líbilo to, že hned na začátku byla objevena mrtvola muže nabodnutého na kůl, omotaného vzácnou kobrou a tak nebylo pochyb, že jej vrah zabil v duchu středověkých mučících praktik. Tento historický a mystický význam mne opravdu oslovil, protože mne historie hodně baví a záhady také můžu jíst po kilogramech. Vyšetřování zločinu se ujal tým Michala Remeše v podání Jiřího Langmajera, který svou roli zvládl naprosto perfektně. Myslím si, že v jedničce toho dokázal vyřešit mnohem více než ve dvojce nebo měl zde více prostoru. Neméně často se na obrazovce objevovala sexy tvář slovenské herečky Zuzany Kanócz, hrající vyšetřovatelku ze stejné republiky. Hodně sympatický mi byl třetí do party Stanislav Majer, který se k mému potěšení objevuje i v jiných detektivkách. Posledními do mordparty byla hodně sympatická Zuzana Kajnarová, kolega Michal Dalecký a jejich šéf Miroslav Donutil, který si v jedničce také zahrál více než v pokračování Labyrintu. Z dalších rolí bych vyzvedl Františka Němce, protože jeho biskup byl skvěle zahraný. V seriálu se objevila celá řada dalších více či méně známých herců a hereček, přičemž jejich role mnohdy zaváděly diváka do slepé uličky. Labyrint byl prostě tak rozvětvený, že bylo potřeba dávat neustále pozor, aby nám doma něco neuniklo. Nebýt velkého množství postav, možná by se seriál smrskl na pouhé tři čtyři díly, ale mne to vlastně nevadilo. Překvapilo mne dění v šestém díle, kdy byl odhalen vrah, ale tím seriál neskončil, neboť velké finále se mělo odehrát až opravdu v tom posledním sedmém dílu. Toto překvapení, stejně jako nečitelný děj, napětí, mystika a nádech historie, to všechno mne přinutilo udělit stejně jako druhé řadě seriálu plný počet pěti hvězd, ztracených v Labyrintu *****.