Jirkacek

Třetí dobrodružství detektiva Carla Mørcka a jeho asistenta Assada z kriminálního Oddělení Q jsem paradoxně viděl jako čtvrté v pořadí, i když jsem už předtím již pokukoval po jiných dílech a chtěl se na ně podívat. Jednoho večera ale uživatel CommanderCZ zavelel, že se podíváme na film s dobrým hodnocením zde na ČSFD s názvem Vzkaz v lahvi a ten se tak rozběhl na obrazovce naší TV. Po zkušenostech se čtvrtým a prvním dílem, které jsem ohodnotil plným počtem cípatých, přičemž ten druhý v pořadí ode mne získal o jednu hvězdu méně, jsem se na třetí případ docela těšil a doufal jsem, že udrží vysoko nastavenou laťku. Příběh začal scénou v temné místnosti, částečně naplněné vodou, ve které někdo pečlivě napsal dopis, vložil ho do lahve a hodil ho vody. O několik let později byla zpráva v láhvi nalezena a dopis skončil v oddělení Q, kde se jej pokoušeli rozluštit kriminalista Assad (Fares Fares) a docela chytrá asistentka Rose Knudsenová (Johanne Louise Schmidt). Z obtížně čitelné zprávy se jim podařilo zjistit, že dopis v lahvi odeslal P. Mørck a že v něm žádá o pomoc, protože byl někde zavřený. Po dalším vyšetřování ve škole, kam Paul Mørck chodil a ze které zmizelo více dětí, vypátrali jeho bratra Trygveho, který byl spolu s Paulem zároveň unesen. Ten řekl Assadovi a jeho kolegovi Carlovi (Nikolaj Lie Kaas), který se k vyšetřování po zdravotní dovolené přidal, že je někdo věznil v boudě nebo domě s vodou na podlaze a slyšel z venku jakýsi zvuk. Bohužel se také stal svědkem vraždy svého bratra, kterého neznámý muž zabil poté, co je držel svázané v oné místnosti několik dní. Později se z onoho vraha vyklubal Johannes (Pål Sverre Hagen), který jezdil ve svém voze po kraji a předstíral roli náboženského misionáře. Jednoho dne se zúčastnil bohoslužby náboženské sekty Jehovistů, k nimž patřil otec rodiny Elias (Jacob Lohmann), jeho manželka Rakel (Amanda Collin) a dvě děti. O několik dní později Johannes sledoval děti na cestě ze školy a když nasedli k němu do auta, unesl je. Situaci však viděl náhodný svědek, který incident nahlásil na místní policii, jenž informace předala oddělení Q. Vzápětí se na místo vydali Assad a Mørck a spolu s místní policistkou (Signe Anastassia Mannov) začali hledat unesené děti. Jejich práce byla ztížena, protože rodiče zpočátku odmítali ze strachu spolupracovat s policií. Johannes od nich za propuštění dětí požadoval celý jejich majetek. Oběma detektivům se podařilo otce dětí přesvědčit, aby s nimi spolupracoval a ten jim pak řekl, že únosce požadoval uložení výkupného do tašky a odnesení do vlaku do Hamburku. Potom Mørck přesvědčil náčelníka policie Marcuse Jacobsena (Søren Pilmark), aby sestavil tým s vrtulníkem a nechal vlak na trati sledovat. Hlavním důvodem byl fakt, že sériový vrah unesl vždy dvě děti z náboženských rodin, pak požadoval výkupné, a když peníze dostal, tak jedno dítě zabil a druhé propustil. V tomto případě měl otec dětí Elias nastoupit do vlaku a čekat na telefonát od únosce. Když se tak stalo a po několika minutách jízdy zavolal, měl Elias tašku vyhodit z vlaku na nepřístupném místě v zalesněné oblasti. Po chvilce váhání tak učinil, pak sám vyskočil z vlaku také a ačkoliv byl zraněný, podařilo se mu najít únoscovo auto. To bylo ale prázdné, jenže Johannes se u něj záhy objevil a Eliase bodl nůžkami do břicha. Mezitím Mørck a Assad sledovali vlak ve služebním voze a když ve vysílačce uslyšeli, co se stalo, zamířili do lesa, kde našli ještě žijícího Eliase. Vzápětí Mørck vystřelil několik ran z pistole na Johannesův vůz, který se snažil z místa ujet, což se mu i přes zranění povedlo. Elias byl pak převezen do nemocnice a jeho manželka obvinila detektiva Mørcka, že svůj slib zachránit děti nesplnil, což ho totálně rozhodilo a málem se nervově zhroutil. Vzápětí mu zatelefonoval únosce, který jej viděl v televizních zprávách a ten mu řekl, že děti zemřou jeho vinou. Během telefonátu byl slyšet jakýsi zvuk, z něhož Carl poznal, že když s Johannesem hovořil, tak byl v té stejné nemocnici jako on a Elias. Únosce se totiž přestrojil se za doktora a vypnul Eliasův léčebný přístroj. Pak vlákal Mørcka do podzemní garáže nemocnice, kde zabil jiného policistu a vzápětí přemohl Mørcka a odvezl do osamělé loděnice u moře, kde byly také unesené děti. Mørck musel sledovat, jak Johannes topí malého uneseného chlapce pod vodou a přitom mu vysvětloval, že se stal poslem samotného ďábla. Jeho posláním bylo narušovat víru v boha tím, že unášel děti pobožných rodičů a vrátil jim pouze jedno, zatímco se modlili za jejich záchranu, čímž je měl bůh zklamat. Když kluka utopil a chtěl pokračovat v činnosti, zaslechl pátrací vrtulník, protože se policii podařilo podle zvuku, který před osmi lety slyšel Trygve, vytipovat místa, kde by děti mohly být zavřené. Když Johannes opustil boudu, využil toho Mørck, kterého osvobodila unesená dívka a potopil se pod vodu, ze které vytáhl jejího bratra. S pomocí masáže srdce a dýchání z plic do plic se mu jej podařilo oživit a mezitím se Assadovi podařilo vystopovat Johannese, s nímž svedl souboj a po boji jej utopil v mělké vodě. A byl konec celkem nechutného případu, který mne opravdu bavil a dokonale přikoval na 112 minut k televizní obrazovce. A i když mi Vzkaz v lahvi připadal méně zábavný než první a čtvrtý díl, byla to opět skvělá detektivka. Přesně takové případy, do kterých nějakým způsobem zasahuje záhadná minulost, se mi vždy velice líbily a čím víc bude těchto mysteriózních detektivek, tím lépe. Už se těším na další díly z oddělení Q. Suma sumárum, snímek Vzkaz v lahvi ode mne získal čtyři lahvové hvězdy ****.

Druhé dobrodružství detektiva Carla Mørcka a jeho asistenta Assada z kriminálního Oddělení Q jsem paradoxně viděl jako třetí, i když jsem předtím již pokukoval po jiných dílech a chtěl se na ně podívat. Jednoho večera ale uživatel CommanderCZ zavelel, že se podíváme na film s dobrým hodnocením zde na ČSFD s názvem Zabijáci a tak se rozběhl na obrazovce naší TV. Po zkušenostech se čtvrtým a prvním dílem, které jsem ohodnotil plným počtem cípatých, jsem se na ten druhý v přadí docela těšil a doufal jsem, že udrží vysoko nastavenou laťku. Příběh začal tím, že kriminalista z oddělení vražd Carl Mørck (Nikolaj Lie Kaas) a Assad (Fares Fares) získali na večírku ocenění od nadřízených policejních složek za vyřešení prvního starého případu a zároveň jim byla přidělena nová asistentka Rose (Johanne Louise Schmidtová). Znuděný Carl opustil policejní večírek předčasně a venku jej zastavil starší muž, bývalý policista, který se ho zeptal, jestli už četl jeho dopisy. Carl odvětil že ne, což vyvolalo hrůzu v očích staršího muže, který pak podivně vykládal něco o neděli. Carl odešel a za několik hodin mu zazvonil telefon s tím, že onen bývalý policista spáchal sebevraždu doma ve vaně, přičemž mu v bytě nechal krabici plno fotek, faktů a poznatků o starém případu z roku 1994. Ukázalo se totiž, že onen muž byl otcem dvojčat, kteří byli před lety zabiti, přičemž dívka byla předtím znásilněna. Detektivové se začali v případu ihned šťourat, i když viník byl vlastně už odsouzen. Tehdy se k dvojnásobné vraždě přiznal Lars Bjørn (Morton Kirkskov), který se pohyboval v blízkosti internátní školy, kam dvojčata chodila. Za svůj čin dostal směšně nízký trest, pouze 5 let a navíc byl už po třech letech propuštěn. To vrtalo detektivům hlavou, stejně jako podivný telefonát v době činu, kdy nějaká dívka volala z budky na tísňovou linku a řekla, že udělali něco hrozného a pak zmizela. Z tajemné volající dívky se vyklubala Kirsten Marie Larsen alias "Kimmie"(Danica Curcic), která chodila také na tutéž školu a během studií se chovala asociálně a neměla moc kamarádů kromě tří. Jedním z nich byl již zmíněný odsouzený Lars Bjørn, který dodával drogy, ale na školu nechodil, pouze bydlel v blízkém městě. Kimmie se zamilovala do pěkného a bohatého chlapce Prama, který měl za nejlepšího kamaráda Dybbøla a chodil všude s nimi. Pram svou milou totálně ovládal, dokonce když se potřeboval zbavit učitele chemie, který ho chtěl nechat propadnout, tak poslal Kimmie, aby se s ním vyspala a pak předstírala znásilnění. Každopádně tato čtveřice Kimmie, Dybbøl, Pram a Lars Bjørn každou neděli, kdy se ve škole neučilo, chodila ven a páchala násilí v okolí školy. Vždy někoho zmlátili nebo znásilnili nějakou dívku a považovali to za výbornou hru. Vše fungovalo až do chvíle, než Kimmie otěhotněla a chtěla si dítě nechat, což se však Pramovi vůbec nelíbilo a tak se zbytkem party Kimmie jednoho večera zmlátili tak, že o dítě přišla. Kimmie se doklopýtala do nemocnice, kde jí sdělili tuto špatnou zprávu a protože dítě v bříšku bylo mrtvé, chtěli provést interrupci. V tom Kimmie zmizela a 20 let po ní nebyla ani stopa. Když se Assad a Carl ujali vyšetřování, fakta je brzy dovedly k učiteli fyziky, který jim řekl, že styk s mladou Kimmie byl tenkrát dobrovolný, ale vše svědčilo proti němu a navíc na něj hodili znásilnění v lese, které ve skutečnosti spáchala opět Kimmie s partou. Musel tak odejít ze školy a vše bylo zapomenuto. Vyšetřování detektivy tedy záhy dovedlo ke skupině studentů z internátní školy, kde studovala převážně dánská smetánka. Na půdě školy začali rozplétat zamotané klubko desítek případů, které před 20 lety zkažená mládež spáchala a k nimž se vždy pod pohrůžkou nebo za peníze přiznal někdo jiný. V té době byl Ditlev Pram (Pilou Asbæk) byl již velmi bohatý a vlivný podnikatel a za manželku měl atraktivní Thelmu (Beate Bille), která však znala jeho násilnickou povahu a tak měla milence, jehož Pram zmlátil tak, že málem zemřel, ale opět mu slíbil peníze, když bude mlčet a nechá jeho manželku na pokoji. Se svým kamarádem Ulrikem Dybbølem (David Dencik) chodil na lov, jehož se zúčastnil také právník, který zařídil kdysi nízký trest Larsovi za dvě vraždy a jehož si najímali bohatí lidé v Dánsku. A na lov vyrážel také policejní šéf kriminálky, který zakázal vedoucímu oddělení Marcusu Jacobsenovi (Søren Pilmark) dát Carlovi více lidí pro hledání zmizelé Kimmie. Když na tyto vazby šéfa s Ulrikem Carl poukázal, Jacobsen zákaz zrušil a dal oddělení Q pár lidí a tak brzy Kimmie našli. Žena žila celá léta jako bezdomovec a bydlela v železničním nákladním vagoně na nádraží, kde ji také policisté našli. Jenže nebyli jediní, jelikož ji našel také zabiják Børge Bak (Michael Brostrup), jehož si najal Pram, aby ji umlčel. Ten Kimmie našel díky tomu, že ji prozradila její kamarádka z ulice, feťačka a prostitutka, které dal za odměnu drogy. Když si je vzala, záhy zemřela na předávkování a zase bylo o jednoho svědka méně. Vzápětí přepadl Kimmie ve vagóně a ta se štěstím prchla. Když zjistila, že její kamarádka zemřela, naštvalo jí to a rozhodla se pomstít. Dala si sprchu, převlékla se, nasadila paruku a vyrazila do baru, kde ji sbalil zabiják Børge Bak, s nímž pak odešla na hotelový pokoj. Vzápětí ji ovšem poznal a v souboji se jí podařilo zmocnit se jeho pistole, se kterou ho donutila skočit z balkonu, takže se dole rozplácl jako žába. Smrt na dlažbě ulice sem přivedla také Carla s Assadem, kteří záhy Kimmie dopadli a zavřeli do vězení kvůli vraždě. Carl nešťastné ženě slíbil, že s ní půjde druhý den před soudce, když mu pomůže nějak případ rozhýbat, protože důkazy proti zabijácké dvojici Pram a Ulrik byly nepřímé. Kimmie mu řekla, že druhý jmenovaný si vždy schovával věci po obětech jako suvenýr a tak se vydali je hledat do jeho domu. Ulrika jim pomohla z domu vylákat manželka Prama a tak měl Carl s Assadem volnou cestu. Večer v domě našli černošskou mladičkou služku, která ji zděšená řekla, který pokoj by mohl ukrývat děsivou Ulrikovu sbírku a opravdu se jim podařilo truhličku s věcmi obětí najít. Jenže se zároveň spustil tichý alarm, který donutil Ulrika vrátit se domů a detektivové měli co dělat, aby utekli. Jenže na útěku byli trefeni uspávacími šipkami, neboť Ulrik byl výborný střelec a druhý den ráno se probudili svázáni v hospodářské části domu. Ulrik a Pram se domluvili, že nastrčí fingovanou nehodu, při níž Carla s Assadem zabijí, jenže vše mělo být jinak. Když Carl ráno k soudu nepřišel, Kimmie v cele přemohla policistu, který ji měl před soudce odvést a odjela do Ulrikova domu, Zde osvobodila oba detektivy a v přestřelce byl zabit Ulrik. Zároveň omráčila svého bývalého milence Prama, kterého záhy zapálila a sama následně vstoupila do plamenů. Kruh se tak uzavřel a byl konec celkem nechutného případu, který mne opravdu bavil a dokonale přikoval na 119 minut k televizní obrazovce. A i když mi Zabijáci připadali méně záhadní než první a čtvrtý díl, byla to opět skvělá detektivka. Přesně takové případy, do kterých nějakým způsobem zasahuje záhadná minulost, se mi vždy velice líbily a čím víc bude těchto mysteriózních detektivek, tím lépe. Už se těším na další dva díly z oddělení Q. Suma sumárum, snímek Zabijáci ode mne získal čtyři zabijácké hvězdy ****.

První dobrodružství detektiva Carla Mørcka a jeho asistenta Assada z kriminálního Oddělení Q jsem paradoxně viděl jako druhé, i když jsem předtím již pokukoval po následujících dílech a chtěl se na ně podívat. Jednoho večera ale uživatel CommanderCZ zavelel, že se podíváme na film s dobrým hodnocením zde na ČSFD s názvem Žena v kleci a tak se rozběhl na obrazovce naší TV. Po zkušenostech se čtvrtým dílem, který jsem ohodnotil plným počtem cípatých, jsem se na ten první docela těšil a doufal jsem, že udrží vysoko nastavenou laťku. Příběh začal tím, že kriminalista z oddělení vražd Carl Mørck (Nikolaj Lie Kaas) neposlechl příkaz nadřízených a při tragické přestřelce jeden z jeho kolegů přišel o život a další ochrnul, za což byl degradován do sklepní kanceláře nově zřízeného Oddělení Q, jež mělo za úkol protřídit nedořešené a odložené případy. Jeho novým kolegou se stal muslim Assad (Fares Fares), kterého naopak nová práce potěšila, neboť předtím pracoval v kanceláři a pouze razítkoval. Přes počáteční nevoli se hned první den paličatý komisař přes výslovný zákaz střemhlav vrhl do řešení případu Merete Lynggaardové (Sonja Richterová), populární političky, která před pěti lety záhadně zmizela při plavbě na trajektu. Jediným svědkem zmizení byl její duševně nemocný bratr Uffe (Mikkel Følsgaard), který byl po události nalezen v podpalubí. Případ byl tehdy uzavřen jako jednoznačná sebevražda, ale dvojici vyšetřovatelů se takové vysvětlení nezdálo a znovu případ přes nesouhlas nadřízeného Marcuse Jacobsena (Søren Pilmark) otevřeli. Vyšetřování naznačovalo, že žena byla ve skutečnosti unesena, což se nám divákům potvrdilo, když nám filmaři ukázali Merete zavřenou v tlakové komoře. Hlas zvenku jí oznámil, že zde stráví zbytek svého života, přičemž každý den dostane najíst, jako záchod jí bude sloužit kbelík a tím celá hygiena skončila. Hlas jí dále řekl, že v komoře zvýší tlak, na což si prý zvykne a že se uslyší zase za rok. Aby se Merete nezbláznila, pořád si dokola opakoval své jméno i bratra a data narození. Čas plynul, uběhl rok, dva, tři, pak ji začal bolet zub, takže jí věznitel poskytl kleště, aby si jej mohla vytrhnout a čas plynul dál. Mezitím její únosce opět zvýšil tlak v komoře, což pochopitelně mělo vliv na chování Merete, které jednoho dne ruply nervy a pomazala průzor. Únosce na oplátku začal vypouštět vzduch z komory a nepřestal, dokud okno neumyla. Pak jí řekl, že až se uvidí příště, tak to bude naposledy a ona zemře. K tomu došlo právě po pěti letech od doby, kdy zmizela. Mezitím oba novopečení zástupci oddělení Q pokročili v pátrání, takže bylo víceméně jisté, že žádná sebevražda neproběhla, ale že politička byla prostě unesena. Byla tedy otázka, kdo to udělal. Aby to zjistili, chodili do psychiatrické léčebny za Meretiným postiženým bratrem Uffem, jenže ten vůbec nemluvil. Díky radám ošetřující sestry se však Assadovi po mnoha a mnoha sezeních s Uffem podařilo navázat s ním kontakt. Donesl mu na ukázku fotografie mužů, kteří se zúčastnili konference ve Švédsku, kde byla také Merete velmi pravděpodobně i její únosce. Uffe na jednu z těch fotek reagoval úzkostí a detektivové tak zjistili, že únoscem byl zřejmě muž jménem Lasse (Peter Plaugborg). Zjistili o něm, že vyrůstal v dětském domově, kde se ocitl poté, co při autonehodě přišel o sestru, otce a matka byla upoutána na invalidní vozík, takže se o něj nemohla starat. Až v pozdějším věku Lasse začal s matkou bydlet na opuštěném statku, kam jednoho dne přivedlo zdlouhavé vyšetřování Carla s Assadem. Bylo to právě včas, protože našli správného muže, který byl rozhodnutý Merete zabít. Předtím jí ještě stihl říct důvod - byla to právě ona, kdo způsobila ona tragickou nehodu, když zakryla oči svému otci, který řídil jejich auto, které se pak střetlo s tím, v němž jel Lasse. Ona přišla o oba rodiče a vlivem traumatického zážitku byl její bratr mentálně postižený. Právě nyní nastal den, kdy měla za svou nerozvážnost definitivně zaplatit a tak po odhalení důvodů jejího únosu začal Lasse s vypouštěním vzduchu s komory. V tom na statek přijeli Carl s Assadem, kde je přivítala Lasseho invalidní matka, která jim tvrdila, že její syn je už půl roku na moři. S tímto vysvětlením se samozřejmě nespokojili a když začal prolézat statek, potkali se s Lassem. Ten jim tvrdil, že matka je už senilní a byl ochotný s nimi okamžitě odjet k výslechu na policejní stanici, zatímco Merete ve vedlejší zamčené místnosti ucházel vzduch z komory. Trojice nasedla do auta a pomalu vyjela směrem na policejní stanici, když obou detektivům začalo docházet, s kým mají tu čest. Lasse na nic nečekal, pěstmi a kopanci se zbavil detektivů a vyskočil z pomalu jedoucího auta. Prchal směrem domů, kde se ztratil. Zraněný Assad zatím ležel v autě a zavolal pomoc, zatímco Carl doklopýtal zpátky na statek, kde záhy objevil přetlakovou komoru. Zastavil únik vzduchu a volal na Merete, že vše bude v pořádku. Jenže vzápětí se objevil Lasse, zase začal upouštět vzduch a pak svedl souboj s kriminalistou, jehož by asi zabil, kdyby nepřišel Assad a únosce nezlikvidoval několika ranami tyčí. Merete pak skončila v další přetlakové komoře, ale tentokrát v nemocnici, kde se měla postupně adaptovat na běžné podmínky k životu. A byl konec temného případu, který mne opravdu bavil a dokonale přikoval na 96 minut k televizní obrazovce. Přesně takové případy, do kterých nějakým způsobem zasahuje záhadná minulost, se mi vždy velice líbily a čím víc bude těchto mysteriózních detektivek, tím lépe. Už se těším na další dva díly z oddělení Q. Suma sumárum, snímek Žena v kleci ode mne získala plný počet pěti hvězd v kleci *****.

Čtvrté dobrodružství detektiva Carla Mørcka a jeho asistenta Assada z kriminálního Oddělení Q jsem paradoxně viděl jako první, i když jsem předtím již pokukoval po předchozích dílech a chtěl se na ně podívat. Jednoho večera ale uživatel CommanderCZ zavelel, že se podíváme na film s dobrý hodnocením zde na ČSFD s názvem Složka 64 a tak se rozběhl na obrazovce naší TV. Předem jsem od něj nic neočekával, jelikož moje mínění se zde na ČSFD často neshoduje s jinými uživateli, dále se můj názor na dobrý snímek neshodoval ani s CommanderCZ a dokonce jsem předem netušil, že se jedná o čtvrtý díl Dánsko-německé kriminální série. Příběh se začal odehrávat roku 1961, kdy otec přistihl svou dceru Nete Hermansen (Fanny Bornedal) při souloži s nevlastním bratrancem a tento nevhodný sexuální vztah ji přivedl do polepšovny na dánském ostrově Sprogø, kam byly internovány mladé dívky, které byly údajně obtížně přizpůsobivé. Když dívka lodí na ostrov přijela, setkala se zde vedle dívek s nějakou morální kaňkou nacházely i s těmi mentálně zaostalými nebo cizinkami. Mladou dívku do zařízení přijal podivně se chovající doktor Curt Wad (Elliott Crosset Hove) se zdravotní sestrou Gitte Charlesovou (Luise Skov). Vzápětí se seznámila s další mladou pacientkou Ritou (Clara Rosager), která si na Nete vynutila lesbické hrátky, kterým s radostí přihlížela sestra Gitte. Nicméně Nete byla už těhotná a se svým bratrancem čekala dítě, což se nikdo nesměl na ostrově dozvědět. Doktoři a sestry se totiž k pacientkám nechovali zrovna v rukavičkách a nejednou byly záměrně týrány a ponižovány. Jednoho dne její těhotenství zjistila Rita, která ji jako kamarádka nabídla, že jí pomůže s útěkem z ostrova. Zavedla ji do přístavu na pobřeží, kde kotvili rybáři a ti oplátkou za sexuální služby dívkám vozily dárky, cigarety a podobně. Nete neměla žádné peníze, takže za svůj odvoz na pevninu musela posloužit svým tělem, ale když k tomu málem došlo, Rita do rybářského domku dovedla sestru s doktorem, kteří ji odvedli zpátky do psychiatrického zařízení. Její těhotenství tak vyšlo najevo a následně se doktor Wad pokusil Nete znásilnit na samotce, ale dívka mu ukousla kus ucha. Pomsta doktora byla strašná, neboť nejenže jí provedl potrat, ale také celkovou sterilizaci a Nete tak nemohl mít děti. Tyto události se prolínaly s těmi, které se už odehrávaly o 50 let později. Po pěti letech spolupráce dostal asistent Assad (Fares Fares) nabídku jít pracovat na hospodářskou kriminálku. Očekával, že jeho nadřízený a parťák v jedné osobě, komisař Carl Mørck (Nikolaj Lie Kaas), na to zareaguje nějakým způsobem, kterým by mu dal najevo, že si jejich profesního i lidského parťáctví vážil. To ale od tohoto morousovitého a sociální vazby jen obtížně pěstujícího detektiva nemůžete čekat. Nesl to pochopitelně nelibě, ale dával to najevo svým osobitým způsobem, který v Assadovi vyvolával pocit, že mu na něm vůbec nezáleží. Assadovo povýšení a jeho odchod ze sklepního oddělení Q mělo proběhnout během týdne, což zároveň mohlo negativně ovlivnit průběh vyšetřování nového případu, který se jim dostalo na stůl. Dva dělníci totiž udělali ve starším kodaňském bytě otřesný objev, když za falešnou zdí objevili tři mumifikované mrtvoly, sedící kolem jídelního stolu a vlevo ještě jednu prázdnou židli. Případ rychle skončil na stole Carla a Assada, kteří jej vzali svému kolegovi z kriminálky. Pak museli trpělivě zjišťovat, jakými lidmi byli předtím ony mumie a pro koho bylo čtvrté křeslo určeno. V tom jim pomohly doklady, které ona nešťastná trojice měla u sebe. Byli to zmíněná dívka Nete, její spoluvězeňkyně z ostrova Rita a pak právník, který zastupoval doktory z ostrova při některých soudech. Carl a Assad poté vynaložili veškeré úsilí na nalezení nájemníka bytu, který stále platil poctivě nájemné. Nebylo žádným překvapením, že tím nájemcem byla poslední do party dívek, sestra Gitte, po které bylo zahájeno pátrání, neboť svůj byt v jiném městě opustila. Nicméně všechny indicie oba detektivy stále posílaly na ostrov Sprogø, na který se tedy vydali a setkali se tam se správcem, který je provedl opuštěným lékařským zařízením. Později zavolal asistentce obou detektivů Rose (Johanne Louise Schmidt) a řekl jí, že má v případu důležité informace. Muž všem pak opravdu dal tip na podezřelého, kterým byl již zmíněný doktor Wad. Ten se za ty léta mezitím vypracoval ve vědeckou špičku a měl dokonce vlastní kliniku, kde se svou manželkou a personálem pomáhal ženám otěhotnět. Nikdo však již nevěděl, že zároveň prováděl tajné potraty a to zejména cizinkám či muslimkám z řad přistěhovalců, které nesnášel. Pak správce z ostrova opět volal Rose, aby za ním přijela, neboť zjistil nové skutečnosti. Když však policejní asistentka do jeho kanceláře dorazila, našla jej mrtvého a vzápětí na ni vrah znovu zaútočil. Svedli spolu nelítostný souboj a Rose měla štěstí, že se mu dokázala tak tak ubránit. Muž pak prchl pryč a slehla se po něm zem. Oběma detektivům pak svitla naděje, když navštívili manželku zabitého právníka, jehož složky si pak ve sklepě vyzvedli a jeli na stanici. Cestou je ale napadla dvojice útočníků v maskách na motorce a oni v autě havarovali. Vůz dokonce začal hořet a Carl ze všech složek zachránil alespoň jednu s číslem 64, která se týkala právě případu Nete a její nedobrovolné sterilizace provedené doktorem Wadem. Assad jednoho z útočníků postřelil do ruky a tím se zachránili, protože je chtěli zabít, ale místo toho ujeli pryč. Následně se podařilo vypátrat pohřešovanou Gitte, která měla do města přijet autobusem a tak se za ní Carl vydal. Mezitím Assad vyrazil na kliniku doktora Wada, kde hledal muslimskou dceru svého známého, která u doktora podstoupila tajnou interrupci. Samozřejmě se ukázalo, že na ní provedl sterilizaci a tak si to s ním dívka šla na kliniku vyříkat a zmizela. Assad ji začal hledat a mezitím se Carl setkal s Gitte, z níž se vyklubala zestárlá Nete (Birthe Neumann). Ta před ním utekla na trajekt, ale detektiv ji dohnal a pak se spolu posadili ke stolu a on si vyslechl její děsivý příběh. Řekla mu, že když byla polepšovna dánským státem oficiálně zrušena v roce 1961, vrátila ke svému bratranci, ale jelokž nemohli mít děti, posléze se zase rozešli. Zároveň v ní doutnala touha po pomstě, na které pracovala několik let. Postupně nalákal do svého bytu v Kodani všechny tři, kteří podle ní zavinili její nešťastný život a identitu svou zaměnila s tou sestry Gitte. Po této zpovědi Nete vysypala do moře prach svého milého bratrance, k němuž se na stará kolena vrátila a prožila s ním několik let svého smolného života. Pak zmizela a detektivovi volala Rose, že Assad zmizel na klinice doktora Wada a neozývá se jí. Carl se tak rychle vydal na kliniku, kde se mezitím Assad setkal se svým policejním kolegou, z něhož se vyklubal útočník na motorce, jehož postřelil. Pak se mu mladou muslimskou dívku podařilo najít, ale vzápětí Assada postřelil kolega a tak se ho snadno zmocnil doktor Wad, který mu chtěl píchnout smrtící injekci. V tom se na kliniku vřítil Carl a podařilo se mu svého těžce zraněného kolegu zachránit, když zabil zrádného policistu a zneškodnil Wada. Ten pak byl i se svou manželkou zatčen a policie začala rozplétat širokou síť doktorů a dalších lidí, kteří byli do aféry ze sterilizacemi zapletena. Carl potom u Assada v nemocnici strávil několik dní a muslimský detektiv se konečně dočkal zadostiučinění od svého zamračeného kolegy, který se mu omluvil a přál si, aby spolu zase mohli pracovat. A byl konec temného případu z ještě temnější dánské historie, neboť film byl natočen podle skutečných událostí. Musím pochválit dánské filmaře, že se nesnažili nijak změkčovat fakta a dali nám divákům nahlédnout do otřesných podmínek, které často v takových ústavech panují, Znovu se mi tak potvrdil fakt, že pokud je nějaký člověk vydán napospas jinému lidskému tvorovi, ten toho dokáže šíleným způsobem zneužít, že i zvířata v divočině mají více lidskosti než člověk sám. Jsem rád, že jsem se do žádného takového zařízení nedostal a pevně věřím, že ani v budoucnu nedostanu. Složka 64 mne tedy velice zaujala a přes drsně studené dánské prostředí a ještě drsnější vyšetřování otřesného případu se mi to celé velmi líbilo. Přesně takové případy, do kterých nějakým způsobem zasahuje záhadná minulost, se mi vždy velice líbily a čím víc bude těchto mysteriózních detektivek, tím lépe. Suma sumárum, snímek Složka 64 ode mne získala plný počet pěti složených hvězd *****.

Snímek s poněkud tajemným názvem Gothika z roku 2003 jsem si koupil nedlouho po jeho natočení na DVD a disk pak putoval do šuplíku, kde vydržel dalších přibližně 15 let. Teprve po takto šíleně dlouhé době se na něj dostala řada, nicméně to jsem se na něj už docela těšil, i když zrovna horory nijak nevyhledávám. Dokonce tento druh filmového žánru nemám příliš v lásce, nikoliv snad protože bych se při nich bál, ale ty krvavé mi připadají ubohé a čím více červené tekutiny při něm vyteče, tím horší hodnocení pak ode mne ten horor dostane. Naopak mne velice baví ty duchařské s pořádným napětím a když se děj odehrává v nějakém opuštěném domě, starém příbytku, sirotčinci potažmo psychiatrii, moje filmové srdce jásá a těší se na jeho shlédnutí. Tím posledně jmenovaným případem pak byla právě Gothika, jejíž děj se překvapivě odehrával v současnosti a nikoli ve středověku, jak jsem si podle názvu původně myslel. Vše začalo představením všeobecně uznávané psycholožky Dr. Miranda Grey (HALLE BERRY), která byla expertkou na posuzování toho, co je racionální, logické nebo co již překračuje hranice jasné mysli. Pod vedením svého manžela Dr. Douglase Graye (CHARLES S. DUTTON), vedoucího oddělení psychiatrie Woodwardské ženské věznice, kde se léčily nebezpečně psychicky narušené pacientky, mezi které patřila i Chloe (PENÉLOPE CRUZ) charismatická vražedkyně, jejíž svědectví o satanistickém mučení byly uvážlivou doktorkou považovány za pouhý výplod paranoidní mysli. Jednoho večera za deště se rozloučila se svým kolegou Dr. Petem Grahamem (Robert Downey Jr.), který ji obdivoval a ona pak odjela svým autem domů. Po cestě se potkala s kamarádem svého manžela a zároveň šerifem Bobem Ryanem (John Carroll Lynch), který ji kvůli propadlé silnici poslal objížďkou přes les. Když Miranda přejela most přes řeku, málem srazila holčičku, stojící uprostřed cesty, ale včas strhla volant a havarovala. Naštěstí se jí nic hrozného nestalo, vylezla z auta a spěchala za dívkou, aby zjistili, jestli nepotřebuje pomoci. Holčička ale vypadala podivně a když k ní Miranda přišla blíže, začala dívka hořet a nastala tma. Po třech dnech se Miranda probudila a se zděšením zjistila, že její manžel byl zavražděn a všechny stopy ukazovaly na to, že ho zabila právě ona. Další nepochopitelnou věcí pro ni bylo, že ji její obdivovatel Dr. Pete Graham zavřel do cely na psychiatrii a začal ji léčit. Zatímco Miranda se vyrovnávala s životem v nemocnici, z holčičky se vyklubal duch dívky, která nedávno spáchala sebevraždu skokem do vody z mostu, kde ji před tím potkala. Duch mrtvé dívky používal tělo Mirandy k plnění různých úkolů, které nikdo nechápal a jedním z nich bylo vyřezání slova "ne sama do Mirandiny paže, což vedlo její bývalé kolegy k přesvědčení, že Miranda má sklony k sebevraždě. Jako pacientka se Miranda spojila se svou vlastním bývalou pacientkou Chloe Savou. Jedné noci otevřel dveře Mirandiny cely duch holčičky a ona pak vyšla na chodbu a postupně došla až k pokoji Chloe. Uslyšela její vzlykání a jakmile nahlédla dovnitř, na chvíli uviděla mužskou hruď s tetováním Anima Sola. V tu chvíli si Miranda uvědomila, že si Chloe příběhy o znásilňování nevymýšlela a tak když Chloeho další den potkala, omluvila se jí za nedůvěru a objali se. Chloe varovala Mirandu, že jí útočník řekl, že příště bude na řadě Miranda. Po této události si Miranda začala postupně vzpomínat na smrt svého manžela a došla k tomu, že ho opravdu zabila. Uvědomila si, že duch použil její tělo k této brutální vraždě sekerou a proto všechny důkazy ukazovaly na Mirandu. Svůj příběh pak vyprávěla Petovi, se kterým následně zašla za ředitelem nemocnice Philem Parsonsem (Bernard Hill), který jí také nevěřil. Když odcházela, zahlédla ve Philově kanceláři fotografii dívky a v ní poznala onu holčičku od mostu a jako ducha. Parsons jí řekl, že dívka byla jeho dcera Rachel (Kathleen Mackeyová), která spáchala sebevraždu před čtyřmi lety skokem z mostu. Další den Miranda uprchla z nemocnice poté, co ji Rachel v její cele brutálně zmlátila a začala hledat stopy k tajemství, proč zabila svého manžela. Šla do svého domu a tam uviděla představu Dougovy vraždy. V tom si uvědomila si, že zabila svého manžela, zatímco byla pod Racheliným vlivem. Vzpomněla si na Douga, který šel kdysi na statek ve Willow Creek na ostrově Rhode Island, a doufala, že tam něco objeví. Ve sklepě stodoly objevila místnost s postelí potřísněnou krví a také videokameru. Pustila si nahrávku a uviděla svázanou dívku na posteli, která křičela a v posledních vteřinách záznamu do záběru vešel Douglas, zakryl ženské mrtvé tělo na posteli plachtou a promluvil do kamery. V tuto chvíli dorazila policie a jeden z příslušníků namířil na Mirandu zbraň a křičel na ni, aby pustila z ruky nůž. Miranda ustoupila na schodiště, kde se najednou objevila zraněná dívka a křičela na ně hrůzou. Když policie obsadila dům, putovala Miranda prozatím do vězení, kde mluvila s ředitelem nemocnice Philem jemuž řekla, že smrt jeho dcery nebyla sebevraždou a že protože ji Doug znásilnil a zavraždil. Miranda také věřila, že slova na její paži „ne sama“ znamenal,a že Rachel nebyla Dougovou jedinou obětí. Později do vězení přišel šerif Ryan, který byl Dougovým nejlepším přítelem a začal vyslýchat Mirandu. Zajímalo ho, jak věděla všechny ty věci se stodolou a pak Miranda pochopila skutečný význam slov „ne sama“ která znamenala; že existoval ještě druhý vrah. Ryan nevěřil jejímu tvrzení, že duchové jí řekli všechno, a ptal se jí jako bývalé psychiatričky na profil toho druhého vraha.Když to Miranda začala vysvětlovat, uvědomila si, že Ryan se k profilu dokonale hodí. On se vzápětí opravdu přiznal, že byl druhým vrahem a poté na ni zaútočil. Během souboje odhalil tetování Anima Sola na svém těle. Když se Ryan chystal vstříknout injekční stříkačkou Mirandě omamnou látku, světla začala blikat a Miranda dokázala otočit injekční stříkačku na Ryana a omámit ho. Když šel hledat Mirandu, Ryan se pod vlivem drogy začal chlubit, že s jejím manželem začali tajně znásilňovat a mučit ženy ve Willow Creek, přičemž Rachel se stala jejich první obětí. Během bitky Ryan způsobil únik plynu na policejní stanici výstřelem z brokovnice a když pak uviděl ducha Rachel, vystřelil na ni a způsobil tak výbuch, který ho zabil. O několik vteřin později se ukázal na stanici Pete, jenž se obával o bezpečnost Mirandy, když také pochopil řešení záhady. Přibližně o rok později Miranda šla s Chloe po chodníku ve městě a diskutovala o tom, jak každý pomohl druhému vyrovnat se se svými zážitky. Pak Chloe odjela pryč taxíkem a vzápětí Miranda spatřila mladého chlapce stojícího uprostřed silnice, jehož pak přejel hasičský vůz. Jenže se mu nic nestalo, protože to byl další duch, kterého Miranda zahlédla a byl konec. Se závěrečnými titulky jsem měl už jasno, kolik cípatých ode mne Gothika dostane, ale v průběhu filmu jsem měl někdy chuť filmu dát čtyři, jindy tři a když mne děj nebavil, tak jen dvě hvězdy. Nicméně postupně děj gradoval a když Miranda prchala z vězení a následně odhalovala tajemství smrti svého manžela, tak se věru jednalo o notně napínavé okamžiky. V té chvíli psychologický a značně zmatený horor přešel do pořádně zajímavého thilleru s velmi krvavou zápletkou a i na ty duchy přišla řada, takže jsem nijak zklamaný nebyl. Třešničkou na dortu bylo hvězdné trio Halle Berry, Robert Downey Jr., Penélope Cruz, přičemž první jmenovanou černošskou herečku mám docela rád, Robert má určité charisma a Penélope naopak moc nemusím. Suma sumárum, horor Gothika u mne získal tři gotické hvězdy ***.

Snímek Krvavá nevěsta z roku 2019 jsem shlédl na doporučení uživatele CommanderCZ, který u něj předpokládal dobrou zábavu. Tento 96 minutový snímek totiž kombinoval dva protipóly filmového žánru, kterými byla komedie a horor, což ve mne vzbudilo zájem. Nicméně ne vždy s CammanderCZ souhlasím, takže jsem od filmu raději mnoho neočekával. A dobře jsem udělal, neboť bych byl asi zklamaný, zatímco takhle jsem se dobře bavil celkem průhlednou zápletkou, trapně komediálními situacemi a cynickými vraždami. Vše začalo scénou v jakémsi starém domě, po jehož chodbách běhali dva mladí bratři Alex a Daniel Le Domasovi, přičemž starší Daniel schoval toho mladšího do skříně a sám zůstal stát venku. Vzápětí k němu přiběhl vyděšený muž ve svatebním oblečení a prosil Daniela, aby mu pomohl. Ten se na něj chvilku zíral a pak zařval : „Je tady!“ Muž se opět rozběhl, ale ihned byl zastaven členy rodiny Le Domasů, kteří měli děsivé masky a různé zbraně. Jeden z nich trefil muže do hrudi dvěma šípy a zraněný svatebčan pak prosil svou nevěstu, aby s tím přestali. Vzápětí byl muž zvednut ze země a odvlečen do místnosti, přičemž se za nimi ihned zavřeli dveře. Pak jsme se přesunuli v čase o třicet let dál do doby, kde se Alex (Mark O'Brien) vrátil domů, aby se oženil se svou snoubenkou Grace (Samara Weavingová), která byla sirotek a toužila po vlastní rodině. Když nastala jejich svatební noc, Alex své milé řekl, že v rámci rodinné tradice musí každý člen Le Domasových hrát hru. Rodina zahrnovala Alexe, jeho bratra alkoholika Daniela (Adam Brody), jejich sestru závislou na drogách Emilii (Melanie Scrofano), jejich otce Tonyho (Henry Czerny) a matku Becky (Andie MacDowell), Danielova snobskou manželku Charity (Elyse Levesque), Emiliina manžela Fitche (Kristian Bruun) a pochmurnou tetu Helen (Nicky Guadagni). O půlnoci se tak všichni shromáždili v jedné místnosti, posadili se ke stolu a vzápětí jsme se dozvěděli důvody ke hře. Bylo vysvětleno, že jejich předek Victor Le Domas uzavřel dohodu s mužem jménem Le Bail, který vybudoval jmění Le Domasů výměnou za hraní her. Bylo to na Grace, aby pomocí karty vybrala hru, přičemž ona karta byla schována v tajemné malé skříňce. Grace si vylosovala kartu s nějhoší možnou variantou, což byla na hru na schovávanou. Pravidla byla jednoduchá, nevěsta se musela schovat tak, aby ji do svítání nikdo z její nové rodiny nenašel. Grace ale netušila, že zatímco si ve velkém sídle Le Domasů hledala vhodný úkryt, její budoucí příbuzní a jejich služebnictvo vytáhli různé střelné, bodné i sečné zbraně. A jen co doznělo tradiční „Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát“, vyrazili na lov nevěsty, který měl skončit velmi krvavým způsobem. Grace se schovala v jídelním výtahu, ale po pár minutách z něj zase vylezla, protože ji hra na schovávanou už nebavila. Za pár vteřin se musela ukrýt na chodbě za rohem, kde ji vyhledal Alex a zatáhl ji do ložnice, kde jí chtěl vysvětlit pravidla hry. Jenže do ložnice vstoupila Emilie se zbraní v ruce a ta omylem zastřelil jednu ze služebných, která tam taky vešla. Grace byla v šoku, ale měla štěstí, že si jich ostatní členové rodiny nevšimli a odešli z ložnice pryč ji hledat. Pak konečně Alex šokované novomanželce vysvětlil pravidla hry, která byla o tom, zabít nevěstu proto, aby nezemřeli za úsvitu ostatní členové rodiny, jak pravila legenda podle dohody s Le Bail. Naposledy někdo vytáhl tuto kartu před třiceti lety, když byl zabit Helenin manžel, což byla ta scéna na začátku filmu. Potom Alex odvedl Grace do sklepních prostor, aby se šokovaná, vyděšená a naštvaná žena dala dohromady a mohla přežít. Alex se pak vydal zničit sledovací kamery do jedné místnosti, což se mu sice povedlo, ale pak ho tam načapali Daniel a Tony a přivázali ho k posteli, aby manželce už nepomáhal. Když Grace potkala v herně Daniela, měli spolu krátký rozhovor a její švagr, rozčarovaný z krvavé rodinné tradice ji dal náskok, aby mohla utéci a pak zavolal ostatní. Grace utekla do kuchyně a sebou si vzala pušku s náboji, kterou našla na chodbě. Jenže když chtěl odejít dveřmi na zahradu, bylo zamčeno a následně do kuchyně přišel Stevens (John Ralston), komorník rodiny Le Domasů. Během napínavých okamžiků se dívka schovávala pod linkou a když se pak zvedla a chtěla komorníka zastřelit, ten se jí vysmál a řekl jí, že náboje jsou slepé. Nastala krátká bitka, během níž Grace komorníka opařila vařící vodou na půlce obličeje a utekla pryč oknem z panského sídla. Běžela zahradou a pak se schovala ve stodole s kozami, kde se setkala s Emiliiným mladým synem Georgiem, který ji střelil do ruky a udělal ji tam pořádnou díru. Zraněná Grace kluka uspala dobře mířenou ranou do tváře a pak bohužel spadla do jámy plné rozpadajících se mrtvol předchozích obětí. Po chvilce špinavá a zakrvácená vylezla po žebříku ven, opustila stodolu a běžel k plotu, kterým se krkolomně i za cenu dalšího zranění protáhla na ulici. Jenže ji brzy začal v autě pronásledovat komorník odhodlaný ji najít a tak Grace utekla do lesa. Po chvilce ji ale dohnal a po krátké bitce ho přemohla, zmocnila se auta a ujížděla v něm do města. Jenže když chtěla telefonem v autě zavolat policii, bezpečností technik auto zablokoval jako kradené a tak ji komorník zase dohnal a omamnou látkou ji uspal. Během jízdy zpět do zámku se Grace probudila a zaútočila na Stevense, takže havarovali a auto spadlo do příkopy. Komorník při tom zahynul, jenže Grace byla ihned nalezena Danielem, který ji střelil uspávací šipkou a pak ji společně s Tonym, který se v lese také objevil, odnesli do zámku. Zbytek rodiny pak přichystal slavnostní ceremoniál, při němž chtěli Grace obětovat. Každý vypil z číše trochu vína a brzy po něm začali zvracet krev, protože Daniel nápoj lehce otrávil tak, aby jim bylo špatně, ale neumřeli. Vzápětí švagr osvobodil Grace a dali se na útěk, jenže se na chodbě objevila jeho manželka Charity a střelila chotě do krku, takže Daniel spadl na zem a začal silně krvácet. Potom Grace švagrovou praštila pistolí a sklonila s k Danielovi, aby mu poděkovala za pomoc. Pak utekla a hledala východ z domu, přičemž potkala Tonyho, na něhož hodila olejovou lampu a tak neúmyslně zažehla v domě oheň. Potom na ubohou dívku zaútočila její tchyně Becky, kterou umlátila onou tajemnou krabičkou, ze které si před několika hodinami vytáhla špatnou kartu. V tom se u mrtvoly své mámy objevil Alex, který se konečně osvobodil z pout u postele a při pohledu na ztrápenou manželku si uvědomil, že mu už nevěří a asi s ním potom nezůstane a požádá o rozvod. Sám tedy svou ženu chytil a společně ji opět odvlekli do místnosti s obětním stolem, na němž ji Alex chtěl probodnout, ale Grace se na poslední chvíli otočila, bodla ho do ramene a chtěla zase utéci. V tom se za okny objevilo sluníčko a hra tedy skončila přežitím nevěsty, což melo znamenat smrt všech ostatních. Chvíli se nic nedělo a členové rodiny už začínali věřit, že kletba byla lež, když v tom Helen náhle vybuchla a pak začali explodovat jeden po druhém i ostatní. Alex prosil o Grace o odpuštění, ale ona sundala prsten a hodila ho po něm, V tom okamžiku vybuchl i Alex a když se pak Grace rozhlédla kolem sebe a uviděla hořící zámek, uvědomila si, že smlouva s Le Bailem byla skutečná. Když přijel k domu policie a hasiči, našli vyčerpanou Grace sedět na schodech na terase ve zkrvavených svatebních šatech jak spokojeně kouří cigaretu. Když se zeptali co se stalo, jednoduše odpověděla Inu příbuzní a byl konec. Film Krvavá nevěsta se mi docela líbil, měl velice svižné tempo, pořád se něco dělo, na nudu nebyl čas a oněch 96 minut rychle uteklo. Potěšily mne také komediální prvky z pěkně morbidního černého humoru, zato jsem byl zklamán těžko uvěřitelnou dějovou linkou, která byla opravdu z říše fantasy. Také otázka, že když se členové rodiny tak vyvražďovali po celá desetiletí, tak jak to, že jich bylo tolik naživu, zůstala prostě nezodpovězena. Pokud se na film ale podívám jednoduchým okem a nic víc než zábavu v něm hledat nebudu, tak potom dokonale splnil svůj účel. Suma sumárum, snímek Krvavá nevěsta ode mne získal tři novomanželské hvězdy ***.

Snímek Malý velký muž jsem poprvé viděl někdy v osmdesátých letech 20. století na obrazovce prvního programu československé televize, ale neviděl jsem ho celý. Navíc jsem mu úplně neporozuměl, přece jen v mladém věku člověk uznává jiné hodnoty než později a k pochopení je potřeba mít také ty správné informace. Když v dalších letech nějaká televizní stanice film Malý velký muž vysílala, v podstatě jsem to zaregistroval anebo se na něj krátce podíval, ale opět jsem ho neviděl celý. Pamatuji si ovšem a to mne na tomto snímku z roku 1970 velice zaujalo, jak hlavní hrdina Jack Crabb (Dustin Hoffman) prožíval svůj život, který byl plný náhod, když ho jako malého kluka přepadli s rodinou Čejeni, kteří se pak stali jeho novou rodinou, náhodou byl po několika letech bílými odvlečen zpět ke svým a svěřen do laskavé péče křesťanské rodiny, odkud utekl s pokoutním lékárníkem, aby ho náhodou v dehtu a peří vyválela jeho znovu nalezená sestra a pak se náhodou stal zvědem a mezkařem, poté pistolníkem a obchodníkem, náhodou se potkal s Billem Hickokem i generálem Castrem, jednou byl indiánem, pak zas bělochem a bylo by to tak možná až do jeho smrti, kdyby nepotkal mladou indiánku Sluneční záři, se kterou zplodil syna. Tito lidé se mu stále vraceli do života a právě tento kruh mne velice zaujal. Ale vraťme se na začátek snímku, který zahrnoval několik filmových žánrů včetně komediálního, dramatického a dobrodružného westernu. Film by se dal rozdělit na několik částí a tou první bylo dětství Jacka Crabba, s nímž jsme se přenesli do roku 1859, když mu bylo 10 let. On a jeho starší sestra Caroline přežili masakr svých přistěhovaleckých rodičů, které pozabíjeli Póniové. Vzápětí je objevil indián Stín z kmene Čejenů, který oba naložil na svého koně a vzal je do své vesnice. Hned první jeho sestra Caroline (Carole Androsky) utekla, ale Jack u indiánů zůstal a byl vychován dobrým kmenovým náčelníkem Old Lodge Skins alias Stará stanová kůže (Chief Dan George). Léta ubíhala a během života u indiánů si Jack díky své nevědomosti o jejich zvycích a pravidlech nevědomky udělal nepřítele z jiného chlapce jménem Mladší medvěd (Cal Bellini). Nicméně ten nakonec vděčil za svůj život Jackovi, když ho zachránil před zabitím jedním Póniem na válečné výpravě. Od té chvíle Jack dostal jméno Little Big Man alias Malý velký muž, neboť byl sice malého vzrůstu, ale také velmi statečný. V 1865, když bylo Jackovi 16 let, byl v malé bitvě zajat americkými vojáky a aby se zachránil před smrtí, odhalil vojákům svou totožnost bílého muže. Poté, co strávil čas ve vazbě americké armády a procházel výslechy, byl Jack vzat do pěstounské péče. Staral se o něj reverend Silas Pendrake (Thayer David) a jeho sexuálně frustrovaná manželka Louise (Faye Dunawayová), která Jacka málem svedla. Když se Jack stal svědkem sexuálního styku Louise s majitelem obchodu, tak Jack opustil domácnost Pendraků, vzdal se svých pěstounských rodičů a náboženství. V druhé životní etapě se roku 1866 Jack stal učedníkem podvodníka a prodejce hadího oleje Meriweatherem (Martin Balsam). Nějakou dobu jim jejich zázračný lék a jeho prodej procházel, ale když se olejem málem otrávilo sedm mužů, přišla je pomstít skupina lidí, kteří je vyváleli v dehtu a peří. Mezi nimi byla Jackova nyní dospělá sestra Caroline, se kterou se znovu po letech setkal. Začali spolu bydlet a sestra Jacka zkoušela naučit střílet z pistole, což mu záhy velice šlo. Jack tak začal žít jako pistolník jménem Limonádový Jack a brzy se setkal v saloonu s Wild Billem Hickokem (Jeff Corey), což byla legendární postava amerického Divokého Západu. Jeho schopnosti a dovednosti jako pistolníka a zvěda, společně s pověstí muže zákona, poskytly základ jeho slávě, ačkoliv některé z jeho hrdinských činů byly smyšlené. Tento pistolník si mladého Jacka oblíbil, ale když byl Hickok nucen zabít muže v sebeobraně, Jack ztratil chuť žít jako on a naštvaná sestra Caroline sbalila své věci a opustila město i bratra. O rok později se Jack stal partnerem jednoho obchodníka a vzápětí se oženil se švédskou ženou jménem Olga (Kelly Jean Peters). Jackův obchodní partner se ale ukázal být zlodějem a všechen jejich majetek byl prodán v dražbě. V té chvíli se poprvé v životě setkal se slavným důstojníkem kavalérie George Armstrongem Custerem (Richard Mulligan), který zchudlé rodině navrhl, aby se přestěhovali dál na západ a ujistil je, že se indiánů nemusejí vůbec bát. Jack a Olga se tedy vydali blíže k indiánským územím, ale jejich dostavník byl brzy přepaden Čejenskými válečníky. Olga byla unesena a Jack se vydal ji hledat. Na svých cestách se pak setkal se svým adoptivním dědečkem Starou stanovou kůží a také svým nepřítelem z dětství Mladším medvědem, který se mezitím stal válečníkem, který dělal všechno opačně. Místo dobrý den říkal na shledanou, chodil pozpátku či se umýval pískem místo vodou a také na koni seděl opačně. Jack se také spřátelil s Malým koněm (Robert Little Star), který byl známý svou náklonností ke stejnému pohlaví a vzápětí pokračoval ve svém hledání Olgy. Třetí část filmu se odehrávala o několik měsíců později, kdy se Jack stal mezkařem v Custerově sedmé kavalérii, protože tento podivný generál usoudil, že Jack podle svého vzhledu takovou práci už dělal. Během působení u armády se Jack zúčastnil bitvy proti Čejenům, ale když vojáci začali zabíjet ženy a děti, začal bojovat proti mužům v uniformách. Na Jacka proto začali kavaleristé střílet a ten se na útěku před bílými muži střetl s čejenským válečníkem Stínem, který ho kdysi zachránil jako malého kluka i se sestrou, ale ten nyní ho nepoznával. Když chtěl Jacka zabít nožem, byl indián střelen kavaleristou a vzápětí Jack objevil Stínovu dceru Sluneční záři (Aimée Eccles), která zrovna rodila své první dítě. jack ji schoval před vojáky a když vše utichlo, odešel s ní za svým dědečkem Starou stanovou kůží a opět začal žít u indiánů. Sluneční záře se stala jeho manželkou a dokonce spolu čekali dítě. Jack se v táboře opět sešel s Mladším medvědem, který už dělal věci normálně, přičemž se mu pochlubil, že se oženil. Když mu představil svou ženu, Jack v ní poznal svou ztracenou Olgu, kterou vlastně už ani nehledal od doby, co začal žít s krásnou mladou indiánkou. Sluneční záře vzápětí svého manžela - a to my chlapi můžeme jen závidět - aby se pomiloval s jejími třemi ovdovělými sestry a udělali jim děti. Nejprve se zdráhal, ale nakonec souhlasil a během jednoho večera se trojicí indiánek postupně v jednom stanu pomiloval. Indiáni v té době žili v rezervaci u řeky Washita, kde měli být v bezpečí, které jim zajišťovala smlouva mezi Bílým domem a některými indiánskými kmeny. Američané je však nebyli schopni ji důsledně dodržet a když odbojní indiáni v létě 1868 řádili zejména v Kansasu a v coloradském teritoriu, rozhodli se v zimě, kdy byla bojová aktivita indiánů nízká a byli trvale usazeni v zimních táborech, na rudochy udeřit. Jedním z cílů byl právě také tábor u řeky Wichita, na který v listopadu 1868 zaútočil generál Custer a jeho sedmá kavalérie. Custer při šeptem vedené poradě rozdělil jednotku na čtyři části s přesně vymezenými úkoly. Sám v čele nejsilnějšího uskupení tvořeného čtyřmi švadronami, čtyřiceti ostrostřelci, osagskými zvědy a plukovním bandem hodlal zaútočit na čelo obklíčené vesnice jako první. Dle rozkazu se měli všichni zkusit nehlučně přiblížit k osadě, kterou tvořilo 51 týpí a zhruba 250 obyvatel. Jakmile se ocitli na pozicích, zakázal Custer i přešlapovat na místě, neboť zmrzlá krusta na povrchu asi třiceticentimetrové vrstvy sněhu vydávala charakteristický křupavý zvuk. Modrokabátníci se choulili k sobě zachumlaní do kabátů a přemítali, co je čeká. S rozedněním se připravili k útoku a odložili kabáty a torny. Kapela už chtěla na Custerův pokyn spustit bojový song pluku Garry Owen, když náhle z indiánské vesnice zazněl výstřel. Indiáni je sice odhalili, ale příliš pozdě. Zazněla polnice, muzikanti spustili a ozval se jásot modrokabátníků řítících se mezi stany. Spící válečníky výstřel probudil a rychle se chopili svých zbraní. Mnozí vyběhli z týpí a polonazí hledali opěrné body pro zahájení odvetné palby. Vojáci pálili mezi stany na všechno co se pohybovalo. Indiáni palbu zdatně opětovali a kavaleristé brzy poznali, že v sedlech koní nebudou schopni úspěšně soupeřit s válečníky schovanými za stromy nebo na březích potoka. Mnozí sesedali a zahájili pěší styl boje. Přesnou střelbou ze sedmiranných karabin Spencer brzy vyčistili hnízda odporu a bylo rozhodnuto vše spálit a postřílet 775 indiánských poníků. Shořelo ošacení, výzbroj, týpí, úplně všechny prostředky k životu. Jedno týpí si Custer nechal jako suvenýr. Jack sice zázrakem zachránil nyní slepého dědečka, ale jeho manželka se svými sestrami a čerstvě narozeným dítětem byly zabity. Jack se pak vrátil do tábora generála Custera, který ho opět přijal do svých služeb a chtěl se mu pomstít, ale když přišel do jeho stanu a Custer k němu seděl zády, ztratil nervy a odešel pryč. Začala se odvíjet další část jeho života, kdy zklamaný Jack začal žít ve městě Deadwood v Jižní Dakotě, kde strávil několik příštích let a začal pořádně pít. Zanedbaného Jacka jednoho dne potkal pistolník a šerif Wild Bill Hickok, který mu dal peníze na umytí a nové šaty. Pak se spolu setkali v saloonu a vzápětí byl Hickok zastřelen při hraní karet a se svým posledním dechem požádal Jacka, aby přinesl peníze vdově, se kterou měl poměr. Jack tedy navštívil vdovu a zároveň prostitutku, ze které se vyklubala Louise Pendrakeová. Jack jí dal peníze od Hickoka, aby mohla začít nový život u sestry ve Washingtonu, a poté znovu pohrdl její sexuální nabídkou a odešel. Pak se stal lovcem a poustevníkem a žil v lese do doby, než našel prázdnou past s ukousnutou zvířecí končetinou, která v něm vyvolala myšlenku na sebevraždu. Když chtěl skočit ze skály, uviděl dole pod sebou vojsko Custera a rozhodl se k nim vrátit, aby se jim pomstil za smrt kamarádů a manželky. V další etapě jeho života Jacka Custer najal jako skauta i když ho předtím chtěl zabít, což si zdůvodnil tím, že cokoli Jack řekne bude lež a bude mu to sloužit jako dokonalý barometr. Jack podváděl Custera, aby roku 1876 vedl své jednotky do pasti u Little Bighornu tím, že pravdivě řekl Custerovi o ohromné ​​síle indiánů ukrytých v údolí. A právě zde došlo na onu slavnou bitvu, která byla střetnutím mezi armádou Spojených států amerických a válečníky indiánských kmenů Lakotů, severních Šajenů a Arapahů, která se odehrála dne 25. června 1876 v Montaně v USA. Vojáky sedmé kavalerie vedl podplukovník George Armstrong Custer. Indiáni útočili pod vedením náčelníka Oglalů Splašeného koně a náčelníka Hunkpapů Žluče. Střetnutí se pasivně zúčastnil rovněž duchovní vůdce Lakotů Sedící býk. Bitva skončila katastrofální porážkou Custerových oddílů. Jde o jedno z nejznámějších a nejkrvavějších střetnutí mezi indiány a bělochy, byť jeho reálný význam nebyl příliš velký. Jediný, kdo z Custerova oddílu bitvu přežil, byl kůň Komanč, který se později stal doživotním čestným členem nové 7. kavalerie a podle zvláštního rozkazu ho nikdo nesměl osedlat nebo na něm dokonce jezdit. Šílený Custer se během bitvy pokusil zastřelit Jacka, když řekl Custerovi, aby držel hubu, ale byl zabit Mladším medvědem, který zraněného Jacka odnesl z bojiště. Poté, co tak konečně splnil svůj životní dluh, řekl Jackovi, že až se příště setkají, může Jacka zabít, aniž by se stal zlým člověkem. jack se pak vyléčil v táboře Čejenů, kde se opět setkal se svým dědečkem, jehož za pár dní doprovázel na nedaleký kopec, kde se nacházelo indiánské pohřebiště, kde starý muž prohlásil: „Dnes je dobrý den pro smrt“, a rozhodne se ukončit svůj život důstojně. Nabídl svou duši velkému duchu a lehl si na své místo v indickém pohřebišti, aby počkal na smrt. Jenže místo toho začalo pršet a nikdo nezemřel. Oba se tedy vrátili do tábora na večeři a pak už byl jen epilog, kdy jack dovyprávěl reportérovi svůj příběh a poslední snímek ukázal jak starý Jack seděl na svém invalidním vozíku a přemýšlel o svém životě ve světě, který již několik desetiletí neexistoval. A byl konec. Nevím, jak se na to díváte vy, ale pro mne byl přesun bělochů z Evropy a vytlačení indiánů z jejich území tou největší genocidou v dějinách lidstva, možná mnohem horší, než likvidace židů za druhé světové války. Jenže o tom ti hrdí Američané už dávno nemluví, přitom je to historie sotva 250 let stará. Zajímalo mne také, proč se vlastně odehrála ona slavná bitva u Little Bighornu. Tenkrát USA získaly na Mexiku území na západě Severní Ameriky a brzy zde vyrostla města, ale s tím se objevil problém. USA chtěly postavit železnice k těmto novým osadám, ale mezi osady a východ světadílu se vklínila rezervace přidělená Indiánům na věčné časy a ta by musela být objížděna dlouhou oklikou vedoucí jižním směrem. Navíc bylo na území Siouxů nalezeno zlato. Tím byl nad Siouxy vyhlášen konečný ortel. Smlouva se Siouxy šla stranou. Zlato bylo důležitější. Indiáni se o tom dozvěděli a schopný šaman Sedící býk sjednotil několik kmenů Siouxů. Rozhodl se postavit na odpor a nenechat se zahánět do stále menších rezervací. Washington vyslal generály Terryho, Gibbona a Crooka, aby Indiány porazili. Generálové svého nepřítele podceňovali. Dostali totiž z Washingtonu zprávy, že povstalců je nanejvýš dva tisíce. Generál Terry se setkal s generálem Gibbonem západně od Little Big Hornu. Crook narazil na Siouxy u Bighornu. Crook Indiány odrazil, ale měl příliš velké ztráty na to, aby mohl v boji pokračovat, a proto se stáhl zpět. Terry a Gibbon čekali na Crooka, ale když nedorazil, vyslali na průzkum sedmou kavalérii pod vedením podplukovníka George Armstronga Custera (někdy se u něj setkáte s titulováním generál, protože za americké občanské války zastával dočasně pozici generála milice). Custer hrdě odmítl nabídku generála Terryho, že mu bude přiděleno ještě 300 mužů a 10 předchůdců dnešních kulometů. Custer se vydal k Little Big Hornu. V jedné indiánské vesnici napadl pokojnou indiánskou slavnost, tím na sebe upozornil a Indiáni proti němu poslali menší skupinu bojovníků. Custer rozdělil svou armádu na tři části, chtěl v menším provést to, co chystali generálové. Custer ale nestihl dokončit obklíčení, Indiáni už 7. kavalérii napadli. První se s indiány střetl major Marcus Reno, chvíli držel své postavení, ale poté byl donucen se stáhnout na kopec za své postavení. Indiáni odjeli od Rena pryč a zamířili k ostatním skupinám. Custer byl překvapen indiánským útokem, považoval Indiány za méněcenné protivníky, které se svou kavalérií snadno smete, ale nyní byla jeho skupina zničena. Z Custerových skupin přežila pouze ta Renova, kterou z nepřátelského území vysvobodil Terry. Terrymu již zřejmě došlo, že Crook byl poražen a proto se s Gibbonem vrátili. Siouxům vítězství moc nepomohlo, jelikož generálové se vrátili s posilami a Siouxy porazili. Podplukovník Custer byl oslavován jako hrdina, což si vždycky přál, i když podle většiny historiků udělal zásadní omyly, jako rozdělení armády na tři části, vyvraždění indiánské slavnosti a odmítnutí posil. Ale vraťme se k filmu Malý velký muž, který s délkou 147 minut ve mne budil obavy, že se budu někdy nudit. Naštěstí se mé obavy nenaplnily díky skvělému prolínání několika žánrů a komediálních prvků, takže jsem si pohnuté osudy Jacka náležitě užíval. Občas jsem měl slzy na krajíčku, zejména když ti zlí běloši zabili krásnou Sluneční záři, ale i jiné situace byly velmi pohnuté. Celkově mne tedy film nijak nezklamal a i přes svou délku dokázal nabídnout skvělý divácký zážitek. Suma sumárum, snímek Malý velký muž ode mne získal pět malých i velkých hvězdiček *****.

Snímek Tanec s vlky z roku 1990 se pro mne stal legendou a velmi známým, protože asi tři roky po jeho natočení jsem si jej koupil na originální videokazetě. Samozřejmě jsem si jej několikrát v mém šestihlavém videorekordéru přehrál a to ve verzi klasické a kratší, která měřila i tak neuvěřitelně dlouhých 181 minut. Snímek jsem viděl celkem asi třikrát a na základě toho jsem mu udělil plný počet cípatých potvůrek. Od té doby uplynulo hodně času a v řece Moravě proteklo spoustu hektolitrů vody a tak jsem se rozhodl, podívat se na tento dlouhý film znovu. Po menším rozhodování jsem si vybral ještě delší, režisérskou variantu, kterou upekl režisér filmu a zároveň představitel hlavní role Kevin Costner. Ten byl v devadesátých letech na vrcholu své herecké kariéry a roli ve filmu Tanec s vlky si ušil doslova na míru. Jeho poručík Dunbar byl perfektním kladným hrdinou a vůbec nic mu nešlo vytknout, až to nebylo normální. Film začal roku 1863, kdy byl poručík John J. Dunbar (Kevin Costner) zraněn v bitvě u St. David ve státě Tennessee. Měl zraněnou nohu a polní lékař mu ji chtěl amputovat, nicméně před zákrokem si dal přestávku, čehož poručík využil, odpotácel se z nemocnice, vzal si koně a vyrazil tryskem k nepřátelským zákopům, aby spáchal sebevraždu. I přes četné výstřely ho vojsko Konfederace nezasáhlo a jelikož tím odpoutal pozornost, jeho spolubojovníci mezitím zaútočili a dobyly nepřátelské pozice, což se jim podařilo po několika denním vyčkávání. Dunbar šílenou akci přežil a za odměnu se mu dostalo řádné lékařské péče a byl oceněn medailí. Když se plně zotavil, tak se spolu s koněm Ciscem, který ho nesl při pokusu o sebevraždu, dobrovolně vydal na západní hranici, aby mohl poznat život na pomezí území ovládaným bělochy na jedné straně a indiány na straně druhé. Dunbar odjel do pevnosti Fort Hays, v níž velel major Fambrough (Maury Chaykin) a který pohrdal nadšením mladého poručíka. Souhlasil s tím, že ho pošle na nejvzdálenější základnu, kterou byl Fort Sedgwick a krátce nato se zastřelil ve své kanceláři. Potom Dunbar cestoval na povoze s Timmonsem (Robert Pastorelli), přihlouplým a hrubým vozkou, který znal cestu do pevnosti. Když do ní po několika dnech konečně dorazili, našli ji opuštěnou, protože posádka zatím své stanoviště opustila, když marně čekali na zásobovací vůz. Přes hrozbu střetnutí s nedaleko žijícími indiány, zůstal Dunbar v pevnosti sám a pověřil Timmonse, aby ve Fort Hays vyřídil vzkaz a nechal poslat posily. Vozka odjel a mladý poručík začal opravovat poškozenou pevnost, přičemž si psal deník, do něhož zaznamenal mnoho svých pozorování. Mezitím byl Timmons na cestě do pevnosti Fort Hays zabit indiány z kmene Póniů, takže se nikdo nedozvěděl, co se stalo s Dunbarem. Jednoho dne se v jeho novém domově objevil indián z kmene Siouxů, ze kterého se později vyklubal Kopající pták alias Ziŋtká Nagwáka (Graham Greene) a chtěl mu ukrást koně. Když se o totéž pokusili tři mladí kluci ze stejného kmene, rozhodl se na nic nečekat a vydal se navštívit indiánský tábor a pokusit se o sblížení s rudými tvářemi. Na své cestě narazil na bílou ženu jménem Stojí s pěstí alias Napépȟeča Nážiŋ Wiŋ (Mary McDonnell), kterou jako malou holčičku adoptoval Kopající pták, když její rodinu zabili Póniové. Dospělá žena nedávno přišla v bitvě o manžela a ve svém smutku chtěla spáchat sebevraždu, takže si podřezala žíly na rukou. Zraněnou ji Dunbar naložil na koně a odvezl do indiánského tábora, kde ji předal rudokožcům. Nesetkal se však jen s přátelským přivítáním, zejména mladý bojovník Vítr ve vlasech alias Pȟehíŋ Otȟáte (Rodney A. Grant), mu dával najevo, že jím pohrdá. Dunbar se vrátil do své pevnosti a navázal přátelství s vlkem, který si k němu chodil pro jídlo a nechoval se nijak nepřátelsky. Díky tomu ho indiáni později pojmenovali jako Ten co tančí s vlky alias Šuŋgmánitu Tȟáŋka Ób Wačhí. Potom se několikrát setkal s Kopajícím ptákem, s nímž se velmi spřátelil a také s mladým Větrem ve vlasech či mladým klukem Ten co se směje, který mu kdysi chtěl ukrást koně. Nicméně Dunbar neuměl indiánský jazyk a oni zase anglicky, takže vzájemné sbližování trvalo mnoho dní a vázlo. Proto Kopající pták vyzval Stojí s pěstí, aby jim jako běloška dělala tlumočníka, i když už dlouho anglicky nemluvila. Žena souhlasila a konečně se jejich rozhovory pohnuly dopředu, takže Dunbar zjistil, že ohavné historky o indiánech nebyly pravdivé. Začal si jich vážit a respektovat, navíc se mu líbil jejich životní styl a kultura. Dokonce se začal učit jazyk Siouxů, kteří ho přijali jako čestného hosta. Jejich uznání si získal ale později, když indiány upozornil na migrující stádo bizonů, jejichž lov byl pro ně životně důležitý. Dunbar se lovu zúčastnil a dokonce zachránil život tomu, co se pořád smál. Později se mu začala líbit Stojí s pěstí a postupně s ní navázal vztah, jenže ona musela pořád truchlit pro zesnulého manžela. Když však Dunbar dal indiánům pušky, díky kterým jednoznačně porazili nepřátelské Pónie, kteří na vesnici zaútočili, byl považován za hrdinu a dostal od Kopajícího ptáka souhlas se se Stojí s pěstí oženit, což se také záhy stalo. Vzápětí opustil vojenskou pevnost, začal nosit indiánské šaty a žít jejich způsob života. Vzhledem k rostoucí hrozbě od Póniů, bělochů a také blížící se zimy, rozhodl se náčelník jménem Deset medvědů alias Matȟó Wikčémna (Floyd Red Crow Westerman) přesunout kmen do svého zimního tábora. Dunbar se rozhodl je doprovázet, ale musel si nejprve zajet pro svůj deník, který zapomněl v pevnosti Fort Sedgwick. Když tam dorazil, našel pevnost obsazenou americkou armádou a kvůli svému oblečení na něj zahájili vojáci palbu, přičemž mu zabili koně Cisca a Dunbara zatkli jako zrádce. Poté ho začali vyslýchat dva důstojníci, ale Dunbar nemohl svůj příběh dokázat, protože desátník Spivey (Tony Pierce) našel jeho deník a nechal si ho pro sebe. Poté, co odmítl sloužit jako tlumočník, byl Dunbar obviněn ze zrady a transportován zpět na východ jako vězeň. Během cesty se na kopci objevil Dunbarův vlk, na něhož vojáci začali střílet a bohužel ho zabili. Jenže to už konvoj sledovali Siouxové, kteří na návrat Dunbara čekali marně a tak se ho vydali hledat. Když zjistili, že byl zajat, rozhodli se ho zachránit, což také učinili a všechny vojáky pozabíjeli. Pak se vrátili do zimního tábora, kde Dunbar pochopil, že se svými přáteli nemůže zůstat, aby je dále neohrožoval. Bylo mu totiž jasné, že to vojáci nenechají jen tak a začnou ho hledat. Jeho rozhodnutí opustit indiány v nich vyvolalo rozčarování i hněv. Náčelník Deset medvědů mu řekl, že ho již nevidí jako bílého muže, ale jako bojovníka Siouxů, který měl nové jméno Ten co tančí s vlky. Jenže ani to už nezměnilo jeho rozhodnutí a tak se se svou ženou vydal na cestu. Když odcházeli, chlapec Co se pořád smál mu dal deník, který našel plavat v řece po zabití vojáků v konvoji a pak na Dunbara křičel ze skály Vítr ve vlasech, že zůstane navždy jeho přítelem. Následně do hor přijeli vojáci, kteří nebyli schopní najít indiánský tábor a byl konec filmu. V epilogu jsme se ještě dozvěděli, že o třináct let později byly poslední zbytky svobodných Siouxů podrobeni americké vládě, čímž bylo ukončeno dobytí států západní hranice a živobytí kmenů na pláních. Nevím, jak se na to díváte vy, ale pro mne byl přesun bělochů z Evropy a vytlačení indiánů z jejich území tou největší genocidou v dějinách lidstva, možná mnohem horší, než likvidace židů za druhé světové války. Jenže o tom ti hrdí Američané už dávno nemluví, přitom je to historie sotva 250 let stará. Ale vraťme se k filmu Tanec s vlky. Pro mne bylo zvládnutí 237 minut velkým rekordem, protože tak dlouhý film jsem dosud neviděl a nepotvrdily se moje obavy, že se při té délce budu nudit. Naopak mne ten lidský příběh o překonávání bariér mezi národy velmi zaujal a naprosto jsem se do něj ponořil. Dokonce tak, že když ti hnusní běloši zabili Cisca a ochočeného vlka, měl jsem co dělat, aby mi neukápla slza z mého vlhkého oka. Byl to opravdu silný příběh z divoké krajiny relativně opuštěných prérií v druhé polovině 19. století a já vůbec nelitoval, že jsem se na něj počtvrté podíval. Z dalších rolí mne ještě zaujala oddaná manželka Kopajícího ptáka Šiná Sápa Wiŋ alias Černý závoj (Tantoo Cardinal), přátelský kluk Iȟá S alias Smějící se mnoho (Nathan Lee Chasing His Horse), agresivní a nepochopitelní členové americké armády poručík Elgin (Charles Rocket), seržanti Bauer (Larry Joshua) a Pepper (Tom Everett) či odměňující generál Tide (Donald Hotton). A teď už nastal odměnit samotný film. Suma sumárum, pozoruhodný Tanec s vlky ode mne získal pět vlčích hvězdiček *****.

Snímek Stopy ve sněhu jsem měl více než 10 let doma na DVD, ale ač to zní poměrně neuvěřitelně, celá ta léta jsem se na tento mrazivý Dánsko-Německo-švédský film nepodíval. Až v únoru 2020 se disk s tímto filmem, jehož děj se odehrával ve studeném Dánsku a zamrzlém Grónsku, roztočil v našem blu-ray přehrávači, takže jsem si alespoň mohl užít trochu zimy, když u nás v ČR žádná nebyla. Film se začal odehrávat v roce 1859, kdy do ledovce Gela Alta v západním Grónsku spadl meteorit, který způsobil masivní explozi, jenž zabila jakéhosi eskymáckého rybáře (Ono Fleischer). Pak jsme se přenesli do hlavního města Dánska, v němž na konci 20. století studovala Smilla Jaspersenová (Julia Ormond) ledové krystaly v univerzitní laboratoři, na které byla odbornice. Po práci odjela do svého bytu a když přicházela k nájemnímu domu, uviděla policejní a sanitní vozy či hlouček lidí, kteří postávali nad tělem šestiletého Inuitského chlapce, ležícího ve sněhu. Mrtvým byl její známý chlapec, bydlící sám s maminkou Julianou (Agga Olsen) o patro níž, který se jmenoval Izaiáš Christiansen (Clipper Miano). Policie Smille řekla, že si chlapec hrál na střeše domu a spadl a tak se tam nahoru svobodná dívka vydala. Na střeše spatřila chlapcovy stopy ve sněhu a ihned měla podezření na chybný úsudek policie. Vzorek stop podle ní ukazoval, že kluk běžel přímo k okraji střechy a jelikož věděla, že se chlapec bál výšek, měla podezření, že před někým utíkal. O jeho smrti chtěla zjistit víc a tak se vydala do márnice, kde se setkala s Dr. Lagermannem (Jim Broadbent). Když spatřila mrtvé tělo, vzpomněla si na své přátelství s chlapcem, kterému četla, koupala ho a šla s ním do zoo. Její láska k tomuto zanedbávanému synovi alkoholické matky dávala osamělé dívce životní smysl. Byla překvapená, když zjistila, že dr. Johannes Loyen (Tom Wilkinson), přední profesor, provedl osobně pitvu. Další den navštívila Loyena, který jí řekl, že smrt dítěte byla nehoda. Smilla o tom však nebyla přesvědčena a podala stížnost u okresního zástupce. Pak šla za doktorem Lagermannem do jeho domu zjistit další informace a on jí řekl, že při pitvě objevil vpich na stehnu chlapce, z čehož usoudil, že někdo chtěl udělat po jeho smrti biopsii. Také dívce prozradil, že Loyen chlapce zkoumal každý měsíc v nemocnici, ale nevěděl proč. Poté proběhl pohřeb chlapce, na němž si Smilla všimla dr. Andrease Torka (Richard Harris), generálního ředitele Grónské důlní společnosti, který se snažil dát peníze truchlící matce, která je odmítla. Již dříve jí byla také nabídnuta penze z důlní společnosti po náhodné smrti jejího manžela v Grónsku, který pro tuto firmu pracoval na expedici. Po pohřbu přišel do Smillina bytu detektiv Ravn (Bob Peck) z kanceláře okresního prokurátora a souhlasil s tím, že se na tento podivný případ smrti podívá, ale vzápětí Smilla zjistila, že pracuje pro Torka z důlní společnosti. V dalších dnech Smilla vystopovala bývalou účetní společnosti Elsu Lübingovou (Vanessa Redgraveová), která ji poradila, aby se šla podívat do suterénního archívu společnosti a půjčila jí klíč od budovy. Smilla se tam v noci vydala, vnikla dovnitř a opravdu tam našla pár dokumentů, týkajících se expedice do Grónska, při které zahynul otec malého chlapce. V archivu ji překvapivě načapal její soused z domu (Gabriel Byrne), který ji sledoval a nyní jí nabídlo svou pomoc při pátrání. Společně se vrátili do jeho bytu, kde si chvíli povídali o tom, co objevila. Druhý den si pro Smillu přišel Ravn a odvezl ji do své kanceláře, kde jí vyhrožoval vězením, pokud svého pátrání nenechá. Jelikož Smilla jako bývalá obyvatelka Grónska nesnášela malé a uzavřené prostory, vězení se bála a naoko souhlasila s tím, že nebude dál pátrat. Nicméně poté, co se dozvěděla od Izajášovy matky, že její manžel zemřel za podivných okolností, pokračovala ve svém vyšetřování. Smilla se pak setkala se svým otcem Moritzem Jaspersenem (Robert Loggia), aby ho požádala o pomoc při vysvětlení faktů z nemocniční zprávy mrtvého dělníka a on souhlasil, že se na to podívá. Vzápětí ve vlastním domě Smilla objevila kazetu skrytou za zdí poblíž Izaiášova starého úkrytu pod schodištěm. Nebyla však schopná porozumět zvukům nahraným na audiokazetě a tak vzala pásku ke slepému odborníkovi na zvuk, který ji dekódoval natolik, aby odhalil mrtvého otce mluvícího se svým zesnulým synem. Poté dívka odešla z lodi, kde odborník pracoval a když se za ním za hodinu vrátila, našla ho už mrtvého. Vzápětí došlo na lodi k požáru a výbuchu a loď se začal potápět do mrazivého oceánu, takže Smilla byla ráda, že se jí podařil doplavat na břeh. Tam ji okamžitě našel její soused, který ji odvezl domů a tak ji zachránil. Později Smilla se sousedem jeli k jejímu otci, brzy však zjistili, že je někdo sleduje, nicméně soused dívku v pořádku dovezl k otci a zase odjel. Smillain otec jí pak ukázal rentgenové snímky čtyř obětí z výpravy do Grónska, na kterých byl vidět smrtící prehistorický arktický červ, která byl považován za vyhynulý. Vysvětlil své dceři, jak přítomnost těchto červů uvnitř životních orgánů u člověka způsobuje toxický šok a smrt. Pak Smilla odjela do kasina v Kodani, kde se setkala se sousedovým přítelem a majitelem kasina Birgo Landerem (Peter Capaldi), který ji prozradil informace o lodi, jež se měla brzy vydat na další výpravu na ledovec v Grónsku. Zároveň jí ukázal kapitána této lodi, hazardního hráče Sigmunda Lukase (Mario Adorf), který dlužil velké peníze. Lander souhlasil, že jí pomůže dostat se na palubu lodi jako zaměstnanec a jakmile tam byla, Smilla se setkala s Nilsem Jakkelsenem (Jürgen Vogel), který jí pomohl dostat se do zakázaného prostoru lodi. V něm sídlilo vedení důlní společnosti, která loď vypravila do Grónska a Smilla zde objevila videokazety odhalující pravdu o předchozích výpravách a objevu meteoritu produkujícího energii, o které Tork věřil, že získá jeho společnosti dominantní postavení ve světě. Když se loď prodrala arktickými ledovými krami Smillu pronásledovali Torkovi muži po celé lodi. Její nový známý Nils jí opět pomáhal, ale vzápětí byl zabit. Smilla se schovala v cizí kajutě, kde ji objevil její soused, který ji tajně sledoval na palubě. Odhalil, že pracuje pro vládu a byl pověřen vyšetřováním důlní společnosti. Když se loď přiblížila k pobřeží, Smilla loď podle instrukcí souseda opustila a vydala se zamrzlou krajinou do 10 kilometrů vzdálené eskymácké vesnice, kde se měli později sejít. Jenže vzápětí objevila vstup do ledové jeskyně, kde společnost prováděla výzkum meteoritu, který sem padl v roce 1859. Uvnitř jeskyně byla zajata Torkovými muži, ale byla zachráněna sousedem a agentem v jedné osobě. Zraněný Tork vyběhl z jeskyně ven a snažil se vrátit na loď po ledových krách, protože nafukovací člun byl prázdný. Mezitím agent uvnitř jeskyně umístil silnou bombu, která komplex zničila. Následné vlny pohybovali ledem pod Torkem, který z kry spadl a utopil se v mrazivé vodě. A byl konec pěkně napínavého filmu, jemuž ovšem celou dobu pořád něco chybělo. Přirovnal bych to k oblíbenému César salátu, který bych si ale připravil bez zálivky a jedl tak neochucenou zeleninu s kuřecím masem a tousty. Už z počátku mi bylo jasné, že meteor, který spadl na ledovec v Grónsku bude mít nějaký význam, ale více jak hodinu a půl dlouhé čekání na ten význam jsem popravdě nečekal. Knižní předlohu jsem nečetl, a tak mě odhalení téhle slibné mysteriózní podívané dost zklamalo. Potěšili mne však neotřelé záběry severské krajiny, ledovců a vůbec neokoukanost prostředí z depresivním nádechem. V podstatě se zde odehrávala mysteriózní detektivka, která však měla špatné řešení, i když nabízela mnoho rozličných možností. Chtělo to víc zapracovat na scénáři a vyvarovat se předvídatelných scén v závěru, které jakoby vypadly z nějaké filmové parodie. Suma sumárum, snímek Stopy ve sněhu ode mne získal dvě sněhové hvězdičky **.

Snímek Pohanský král z roku 2018 se stal prvním lotyšským filmovým počinem, který jsem ve svém nudném životě viděl. Důvodem, proč jsem se na něj rozhodl podívat byl fakt, že jsem chtěl nahlédnout do časů, kdy bylo křesťanství 200 let pevně usazeno v evropských státech a křížová víra se začala roztahovat i do divokých území severu či v tomto případě pobaltí. Zatímco v myslích věřících 20. a 21. století bylo ukotveno, že jen křesťanství je ta správná víra a že právě oni spasí svět, tenhle film správně ukázal, že se ani toto rozšířené náboženství neprosadilo mírovou cestou a že kvůli víře v jediného boha celá staletí umírali zbytečně lidé, kteří měli prostě jiný názor. Také názor katolické církve, že pohané byli jen barbaři byl scestný, protože i když nebyli nijak vzdělaní a nesepisovali knihy jako Římané, žili v souladu s přírodou a zcela svobodně. Pravda je, že nejednali rozhodně v rukavičkách a intriky či vraždy byly také součástí jejich života, ale nikomu svou víru nenutili, řídili se přírodou které si vážili a i v sexu nebyli žádní puntičkáři. Ale vraťme se k filmu Pohanský král, který mne opravdu zaujal a celých 114 minut jsem se nenudil a těšil se na další odhalování jejich způsobu života a myšlení. Příběh se odehrával ve 13. století na území dnešních Litvy a Lotyšska, kde žil v pohanské víře baltský Zemgalů pod vedením krále Viesturse (Egons Dombrovskis), což bylo trnem v oku římskému papeži (Artūrs Skrastiņš). Ten se chtěl zmocnit nejen tohoto území, ale také legendárního královského prstenu, symbolu moci pohanů na tomto území. Po představení svobodných pohanů jsme se přenesli do Vatikánu, kde právě papež zabil vyslance spojeneckého pohanského kmene, který žil v sousedství Semigalie. Jeho nemanželský syn Max von Buxhoeveden (James Bloor) pak spolu se svým pobočníkem odvezl mrtvolu do rodné země, aby se zde zúčastnil pohřbu. Nechtěl však jen splnit svou občanskou povinnost, ale jelikož věděl, že se pohřbu zúčastní také Viesturs, nachystal na něj smrtelnou past. Během pohřebního rituálu nejvyšší účastníci pili ze zvířecího rohu víno, přičemž Max spolu se synem pohřbívaného Pihtem, nachystali rohy dva a v jednom z nich bylo víno otrávené. To vypil právě Viestrurs a také jeho malý syn a následník trůnu, kteří sotvy přijeli domů, upadli do horečky a po několika hodinách zemřeli. Umírající král s posledním výdechem na smrtelném loži odevzdal královskou moc do rukou neočekávaného dědice, mladíka Namejse (Edvin Endre). Ten nejprve netušil, jak se v nové roli chovat, ale v kralování mu pomáhal holohlavý Valdis (Ivo Martinsons), který mu byl věrným pobočníkem. Opět se konal pohřeb a to nikoli dvojnásobný, ale trojnásobný, jelikož si život vzala dobrovolně vdova královna Rámy (Elīna Vāne). Pohřbu se zúčastnil opět vykutálený Max, který měl zase nový plán, jak se zmocnit prstenu. Sebral nůž svého pohanského spojence a vládce sousedního kmene Pihta (Dainis Grūbe) a zabil jím dívku, kterou pak May přinesl králi Namejsovi a nabídl mu svou pomoc při pomstě. Naivní mladý král nabídku přijal a společně připluli k sousedům, aby zabili Pihta, jenže Max měl další plán. Vlákal Namejse s jeho vojskem do pasti, jeho vojáky zavřel do vězení a mladíka poslal na lodi do Říma. Namejsovi se ovšem podařilo všechny Římany na lodi zabít a pak se vrátil zpět pro své druhy. Mezitím se Max vydal pro prsten do Semigalie, kde zůstal holohlavý Valdis a pološílený Pihta zabil mečem doma několik zajatců, ale zbytek se podařilo Namejsovi osvobodit. Pak se lotyšští bojovníci vrátili tajným tunelem do své vesnice a překvapené Římany porazili. Maxovi a jeho pobočníkovi se ale povedlo utéci zpět domů do Říma, kde po svém otci žádal další bojovníky. Ten mu je odmítl dát a dokonce se pokusil svého syna zabít, ale to se mu nepovedlo a tak si Max poradil po svém. Nechal z vězení propustit divoké bojovníky ze severu a s nimi se vrátil na lotyšské území. Mezitím se Namejs oženil se svou dívkou Laugou (Aiste Dirziute) a pak se pokusil spojit všechny pohanské kmeny proti křesťanské armádě. To se mu podařilo, ale jak křehké spojenectví to bylo, dokázal zrádce Arko (Kaspars Kārkliņš), jehož otec se měl původně stát králem a proto přivedl Římany do vesnice, kteří zde pobili několik lidí. Namejs se o tom dozvěděl a Arka v souboji zabil, přesto mu jeho otec slíbil věrnost, ne však další synové. Pozůstalá rodinka se svými bojovníky jednoho přišla za Namejsem a sdělila mu, že nepřátelé na ně čekají na pobřeží, takže se za nimi ihned vydali a nečekali na další spojenecké kmeny. V boji padlo mnoho pohanských bojovníků, byl zabit otec Arka i další a sám Namejs měl co dělat, aby uprchl do své vesnice. Pak všichni obyvatelé utekli tajným tunelem na svaté území v močálech, kam vedla tajná stezka a zde se na pár dní ukryli. Římané mezitím obsadili prázdnou vesnici a pak za nimi přišel neznámý obyvatel Semigalie, který jim řekl, kde se všichni ukryli. Močálem však za nimi projít vojáci nemohli a tak vyslali posla, který jim řekl, že se mohou vrátit do vesnice a pokud odevzdají královský prsten, nic se jim nestane. Prolhaný Max tento slib však nemyslel vážně a chtěl je pak ihned pozabíjet, ale naštěstí byl Namejs už chytřejší a Římanovi nevěřil. Ráno se oba znepřátelené tábory setkali na okraji bažiny a proběhla závěrečná bitva, ve které Namejs slavně zvítězil díky spojencům, kteří je přišli podpořit. Max se utopil v bažině a na závěr jsme se dozvěděli, že křesťanům trvalo dalších 200 let, než si lotyšské pohany podrobili. Skončilo tak nenáročné historické dobrodružství, kde o boj nebyla nouze a jenom jsem si tak potvrdil, že to nebyla pro našince lehká doba. O bitvy nebyla nouze, vraždy a intriky ze strany křesťanů také ne a přál bych všem věřícím v jediného boha, aby se jim konečně rozjasnilo. Co se týče filmu, docela mi vadily zmatené záběry kamery při bitvách a také to, že neukázaly více nahoty pohanských dívek. Film názorně ukazoval střet obou kultur a to, jak agresivní římská expanze vnášela klíny rozporů a nesvárů mezi slovanské kmeny. Nejprve bylo nutné rozdělit jejich jednotu, poslat jeden bratrský kmen proti druhému a nejslabší článek využít pro zaprodání své kultury cizákům. Skrze osvědčené pravidlo “Rozděl a panuj” postupně nově nastupující západní civilizace rozložila a ovládla prostor svobodných slovanských držav a svobodný život Slovanů byl nahrazen ničením pohanské kultury a zotročením. Takhle to alespoň podal tento film, jak to bylo ovšem doopravdy, se asi nedozvíme. Suma sumárum, snímek Pohanský král ode mne získal čtyři pohanské hvězdy ****.