capák

Velmi zajímavý sci-fi, který je sice vystavěný na poměrně častým tématu (přinejmenším v rámci žánru), ale přesto je to právě příběh, kterej je na tomhle filmu to nejlepší a dostal ho tam, kde je. Musím uznat, že takhle dobrej příběh se skutečně jen tak nevidí. Celej film má skvělou atmosféru, běží ve slušným tempu, nechybí v něm napětí a především tady najdeme zajímavou zápletku, řadu nečekanejch zvratů a navrch vynikající závěrečnou pointu. Tohle všechno je navíc podpořený skvělou hudbou a vynikajícím Bradem Pittem, kterej už tehdy prokázal svůj hereckej talent, a Brucem Willisem, kterej předvádí podle mě jeden ze svých nejlepších výkonů. 12 opic je výbornej film po každý stránce a v podstatě mu nemám co vytknout, přesto ale za sebe musím říct, že mě ani nijak zvlášť nedostal, a že bych mu dal pět hvězd a poslal ho na 91. místo v žebříčku nejlepších filmů mě nenapadlo ani na okamžik. Gilliam mě za celou dobu nedokázal ani jednou pořádně vtáhnout a mezi mnou a obrazovkou jako by byla nepřekonatelná propast. Jsem si jistej, že se na tenhle film v budoucnu ještě někdy podívám, ale v tuhle chvíli je pro mě 12 opic "jen" velmi dobrý sci-fi.

Ink je bez nadsázky jeden z nejzajímavějších filmů, jakej jsem v životě viděl. Je pravda, že je na něm citelně znát nízkej rozpočet a jistá míra amatéřiny, což se projevuje například poměrně lacinejma trikama, maskama, kostýmama a obecně snahou režiséra udělat z filmu něco, co není, prostřednictvím různejch zpomalovaček, prostřihů nebo kamerovejch filtrů. Je škoda, že Winans cítil potřebu, aby Ink nevypadal tak lacině, protože je to paradoxně něco, co mu uškodilo nejvíc. Nízkej rozpočet totiž ještě neznamená špatnej film a Ink je toho příkladem. Snímek je vystavěnej na často omýlaným ale pro mě osobně pořád zajímavým námětu a jednoduchým ale originálním scénáři, kterej navíc po celou dobu doprovází krásná hudba. Pokud překonáte pomalejší a mírně zmatenej rozjezd, dočkáte se přinejmenším nezapomenutelný řetězový scény á la Benjamin Button a dechberoucího závěru, kterej mě donutil několik minut v kuse čumět na film s otevřenou pusou. Vzít 250 milionů dolarů a natočit s nima dobrej film není takový umění, jako natočit dobrej film s minimálním rozpočtem. Jamin Winans je umělec.

Vynikající sociální drama, který se mě osobně sice nedotklo tak, jak bych u Iñárrita očekával, ale přesto se mě dotklo tak, jak bych očekával u dobrýho filmu. Srovnávat ale Biutiful s režisérovýma předchozíma snímkama je hloupost, každej film je zkrátka jinej. Amores Perros, 21 gramů, Babel a Biutiful spojuje především dobře odvedená práce, a to, jestli Iñárritu dosáhl nebo nedosáhl nějaký laťky, je mi ukradený. Biutiful má rozhodně co nabídnout - od zajímavýho scénáře, přes tradičně skvělou hudbu až po životní výkon Javiera Bardema v roli člověka, kterej se i přes svůj rozporuplnej charakter snaží za všech okolností pomáhat druhým, ačkoli je to právě on, kdo pomoc potřebuje nejvíc. Nenechte se odradit řečma těch, který Biutiful odsuzujou, a udělejte si na něj vlastní názor. Nebudete litovat.

Hodně kontroverzní a diskutovanej film, kterej mimo jiný výrazně přispěl ke vzniku druhý éry Ku Klux Klanu, zároveň ale taky strhující historickej velkofilm, kterej ve svý době nemá obdoby. Film má sice dost pomalej rozjezd a první polovině by vzhledem k celkový stopáži neuškodilo prostříhání, pokud ale tuhle část překonáte, dočkáte se velkolepejch válečnejch scén, napínavýho atentátu na Lincolna a tak perfektních záběrů nájezdů Klanu, až zamrazí. Griffith se už v desátejch letech nebál experimentovat s dynamickou kamerou a prolínáním záběrů a stejně tak zaujme i skvělá hudba. Ony bouřlivý reakce ohledně rasismu a velebení Ku Klux Klanu jsou určitě na místě, rasistický narážky se objevujou dokonce i v samotnejch mezititulkách a řada historickejch faktů je ve filmu překroucená tak, aby "negři" vypadali jako zločinci, který chtěj vládnout bílým. Tahle kontroverze je ale na druhou stranu podle mě na filmu to nejzajímavější, protože alespoň mě osobně začal snímek pořádně bavit až ve chvíli, kdy se na scéně objeví Klan. Pro někoho bude sledování Birth of a Nation určitě neúnosný, a to nejen kvůli svý délce, ale i kvůli svýmu vyznění, v americký kinematografii a u mě každopádně svý místo mít bude.

Především je nutný říct, že tenhle dokument není o Banksym, jak by se mohlo podle názvu zdát, ale o (pseudo)umělcovi, kterej si říká Mr. Brainwash, a jeho proniknutí do prostředí street artový scény, osudovým setkáním s Banksym a počátcích vlastní tvorby. I přesto je však film zajímavou ukázkou ze světa pouličního umění, kterej se nebojí ukázat i řadu kontroverzních záběrů a nahlížet na spoustu věcí kriticky včetně postupný komercializace, která se stejně jako punku nebo hip hopu nevyhnula ani street artu. Osobně bych možná uvítal víc informací o pouličním umění obecně, o jeho vzniku, vývoji nebo problémech se zákonem, na druhou stranu chápu, že tenhle dokument je primárně trochu o něčem jiným. Důležitý je spíš to, že film vyvolává spoustu otázek o tom, co je ještě umění a co ne, popřípadě zda projevy street artu postihovat. Já osobně bych se v ulicích výtvorům Banksyho a spol. rozhodně nebránil, znamenalo by to ale problém najít hranici mezi uměním a vandalismem. Kdo totiž určí, zda se v případě "díla" nějakýho kreténa, kterej přes celou zeď s nově natřenou omítkou v podchodu u nákupního centra nastříká sprejem ANTIFA nebo SMRT NEONACISMU, jedná o poškozování cizí věci a v případě Banksyho výtvorů už ne? Z tohohle hlediska tak Exit Through The Gift Shop splnil svůj účel.

Protektor patří k tomu nejlepšímu, co u nás v rámci kinematografie v posledních letech vzniklo, a svoji kvalitou dosahuje přinejmenším evropský úrovně. Už od prvních minut zaujme na první pohled krásně stylizovanej obraz, kterej jsem u českýho filmu na takový úrovni viděl naposledy u Normalu, a stejně tak vizuálně zaujmou i stylový prolínačky během jednotlivejch let. Už jen díky svýmu obrazu mě Protektor donutil ponořit se do příběhu a na chvíli se vžít do nelehkýho období 40. let. Samotnej příběh osudovýho vztahu, kde se role obou manželů postupně obrátěj o 180 stupňů, je perfektní a jeho propletení s atentátem na Heydricha mě velmi příjemně překvapilo a potěšilo. Konec je pak neuvěřitelně působivej a beznaděj Hany, která se prolíná téměř celým filmem, je tu sečtena a podtržena v nejvyšší možný míře. Hereckej výkon Marka Daniela mě osobně nijak zvlášť nezaujal, Jana Plodková však ve svý roli exceluje a Českýho lva si odnesla po právu. Stejně tak mám trochu problém i s hudbou, která, ačkoli je sama o sobě zajímavá, mi do filmu příliš nesedla. Přesto však Marek Najbrt natočil něco, čím se nemůže pochlubit ani většina jeho zkušenějších českejch kolegů, a před jeho kvalitně odvedenou prácí smekám.

Fantastický soudní drama, který i přes svoji délku ani na okamžik neztrácí tempo. Skvělej scénář včetně brilantně napsanejch dialogů spolu s vynikajícíma hereckejma výkonama všech hlavních představitelů v čele s Maximilianem Shellem dělaj z Norimberskýho procesu nevšední filmovej zážitek. Snad všechny scény ze soudní síně mě posadily na prdel a při několika z nich jsem na plátno čuměl s otevřenou pusou, především u autentickejch záběrů z koncentračního tábora. Dramatický scény ze soudu jsou navíc umocněný minimálním střihem a dlouhýma kamerovýma nájezdama a veletočema. No a závěrečný doznání mě pak odrovnalo úplně. Nejsem si jistej, jesti jsem někdy viděl lepší soudní drama, Norimberský proces mě každopádně dokázal probrat z kocoviny, což se většinou nepovede ani platu ibalginů.

Tentokrát jsem neponechal nic náhodě, dal jsem si před filmem jointa a vyplatilo se. Pro mě jako velkýho fanouška Monty Pythonů byl i Svatý grál skvělej zážitek, od začátku až do konce jsem si užíval svůj oblíbenej druh humoru, úžasný nápady, vtipný vsuvky, nezapomenutelný gagy, vynikající konec a dalo by se pokračovat. Svatý grál je neuvěřitelně ujetej film, je tak ujetej, že jsem se několikrát musel pozastavovat nad tím, jak je to všechno, co se v něm děje, vůbec možný, ale je ujetej tak dokonale, že mi opět nezbejvá nic jinýho, než vytáhnout pět hvězd a těšit se na další setkání s touhle partou.

Síla tohohle filmu je především v tom, že ukazuje místa a osudy, který jen tak někde neuvidíte. Válka je tady na míle vzdálená a přesto je blíž, něž v jakýmkoli jiným filmu. Samotnej příběh sice nijak převratnej není a mně osobně v něm chyběla scéna, která by mě posadila na zadek, ale jako znepokojující pohled na dětství z úplně jiný stránky, než z jaký ho známe my, film rozhodně stojí zato. Silný autentičnosti navíc výrazně přispívaj i výkony jednotlivejch dětskejch (ne)herců. Na tomhle filmu nehodnotím ani tak jeho obsah, ale spíš oceňuju to, že mi zajímavou formou zprostředkoval náhled na věci, o kterejch jsem dosud jenom slyšel. A za to má u mě kladný hodnocení.

Vynikající válečný drama, fascinující výpověď generála Dallaira, nekompromisní kritika fatálního selhání OSN. Shake Hands with the Devil jde oproti Hotelu Rwanda daleko víc do hloubky samotnýho konfliktu a přináší tak ještě víc znepokojující pohled na rwandskou genocidu, přitom je však neustále objektivní a vyhíbá se zbytečnýmu sentimentu. Napětí, nejistota a strach tu jsou cítit téměř v každý scéně a film vás tak nenechá ani na okamžik vydechnout. Neschopnost vedení OSN a alibismus západního světa se táhne od začátku až do konce, nejvíc jsou ale vidět při scéně, kdy je mírová jednotka rebelama donucená složit zbraně a bez možnosti jakýhokoli zásahu sledovat počátek genocidy. Západ tak do značný míry nese zodpovědnost za tisíce životů, který měl a mohl zachránit, sebeobviňování generála Dallaira není vzhledem k jeho omezenejm možnostem na místě. Co se týče samotnýho filmu, Roger Spottiswoode zprostředkoval světu rwandskou tragédii víc než dobře a stejně tak Roy Dupuis je v roli generála Dallaira velmi přesvědčivej a dokázal na plátno přenést jeho lidskost, odvahu a odhodlání. Filmu v podstatě nemám co vytknout, pro mě osobně je velmi příjemným překvapením a jedním z nejlepších novodobejch válečnejch kousků. Z dvojice nejznámějších filmů o rwandský genocidě rozhodně číslo jedna.