Huntelaar

Knihu jsem četl sice dávno, ale dal bych ruku do ohně zato, že ten konec je trochu úplně totálně jinak a musím tak tady poslat tvůrcům velký dík, že to dokázali tak domrtě zprasit. Víc než půlka filmu byla chvályhodnou adaptací (na vrub to míří hereckému ansámblu, výpravě, řekl bych i režii), ale posledních deset-patnáct minut si překopali po svém a z pro mě minimálně 4* filmu udělali stěží 3*. PS: Už se asi dá říct, že Radcliffe překročil Potterův stín, ne?

Asi není dobře, když za každou replikou vidím Zacha Braffa jak se sedí za stolem a píše scénář, co? Na druhou stranu mě poetika Braffova herectví a i předešlé režisérské Garden States něčím nepopsatelně přitahuje, což mi jen totálně dokázal místní epilog. Zřejmě jeden z nejosobnějších filmů, které jsem kdy viděl.

Shledávám velmi geniálním myšlenku vyprávět příběh Roty E pohledem jednotlivých členů, o to víc, když se nejedná o partu akčních hrdinů, ale civilistů zavátých okolnostmi do situace, kdy museli hrát na schovávanou se smrtí. To vše včetně castingů a výpravy dělá z Bratrstva neohrožených ultimátní podívanou. „Před pikolou, za pikolou, nikdo nesmí stát, nebo nebudu …“

Režisér Gareth Edwards má v oku žánr katastrofického filmu a umí díky tomu zabrat (scénu) a navodit atmosféru blížící se apokalypsy. V Godzille mu v této snaze však těžce podráží nohy příběh aka scénář, který si za A) nedokáže vybrat hlavního hrdinu a diváka s ním sympatizovat a za B) neví, co vlastně chce. Ať už je to o lokaci děje, rozškatulkování monster až po „katarzi“, která je v mých očích jen škaredým oslím můstkem před dalším možným nemastným - neslaným sequelem.

Jen v už tradiční rázovitosti dánské kinematografie se může odehrát romantická komedie na vztahu „místního“ nekňuby, jehož charisma si vás ale získá od prvního záběru, a slepé dívky pracující v otcově smíšeném zboží. A proto je příjemné čas od času sledovat film, který není přeplněný klišé a já pak nečekám každou další scénu podle předepsaného rastru. Lukase Schwarz Thorsteinssona hrajícího hlavní postavu Jona bych si klidně nechal líbit v nějakém dalším filmu.

Zákoutím, specifikům a pravidlům amerického fotbalu vůbec nerozumím a může se jen domnívat, že draft NFL je podobný s hokejovou NHL, čímž pro mě Draft Day získal na zajímavosti. Problém nastal už po pár minutách, kdy mi bylo jasné, jak ten film skončí, a došlo na strašlivé dilema. Protože to v sobě Kevin Costner (sympaťák až na půdu) pořád má, chtěl jsem aby to dopadlo podle předepsaných notiček, jenže nebylo by to jako celek zajímavější, kdy byl před koncem nějaký twist?

Jedna věc je nepopiratelná. Lars von Trier má ten dar vtáhnout diváka a nepustit ho ven až do závěrečných titulků. Věc druhá, zda má u něj navrch myšlenka, forma nebo téma………………..........................................................................................

Co si myslet o filmu, který přistupuje k divákovi jako k totálnímu tupci a ignorantovi a od druhého záběru mu to dává poctivě vyžrat. Nejvyšším hereckým předpokladem Brendana Frasera bylo umění freneticky řvát a občas to bylo i k uvěření. Dvě hvězdy z milosti.

Útok na Bílý dům my ass. Tam, kde byla největší síla Tatumova dobrodružství, je Butlerův největší průšvih. Bylo třeba se snažit tvářit tak vážně? Mě pak hlava nebrala, co to ten Banning mele za hovna. PS: Dvacet minut se tam řeší, jak bude prezident drsňák a nevydá žádné kódy, aby se to pak událo mimo záběr ve prospěch teroristů?! Proč?

Od první zmínky o tom filmu, včetně hlavní role Vince Vaughna, jsem myslel, že půjde o nějakou ztřeštěnou komedii, ale obrovská chyba lávky. Je to 100% feel-good movie. Když přistoupíte na jeho pravidla hry a přečkáte lehce kostrbatý začátek, dostane se Vám na konci docela překvapivý pocit. Nejkomediálnější vsuvky jsou jakýkoli výstup Chrise Pratta, ten člověk mě nepřestává překvapovat a bavit.