Eldrick

Syn Anthony Perkinse (Psycho) natočil (dle vlastních slov) film o své vlastní matce (která před ním tajila, že jeho otec je gay), čímž zároveň představil film Nicolasi Cageovi, který zas založil svou postavu na předobrazu své matky. Chytrá virální marketingová kampaň předznamenala hype roku, který ale překvapivě dostál očekávání. Respektive překvapil rozuzlením. Oz Perkins od prvního záběru buduje stísněnou atmosféru ala The Silence of the Lambs, což byl, jak uvedl v rozhovorech, přesně jeho záměr. Kameraman Andrés Arochi a skladatel Zilgi (pseudonym Elvise Perkinse, bratra Oze) sehráli klíčovou roli. Arochiho použití zkreslených čoček a chladných, centrovaných záběrů zvyšuje napětí, přičemž vzpomínky na vraždy umocňují pocit noční můry. Zilgiho nervy drásající hudba udržuje diváky po celou dobu na hraně. To vše je posíleno autistickým výkonem Maiky Monroe (It Follows) a především výkonem Nica Cage, který je téměř k nepoznání. Osgood Perkins natočil horor, který vám zůstane v hlavě ještě doma po zhasnutí světel. Bez nadsázky nejznepokojivější film letošního roku a zároveň pro mě po Challengers druhý nejlépe zrežírovaný film roku 2024. Viděno 12.08.2024 na ČSFD projekci v Kině 35 (Francouzský institut), kde bohužel uvaděčka z nějakého kreténského důvodu vyzradila celou zápletku ještě před promítáním.

ALIEN: ROMULUS je heist film (ano, Fede aplikoval svůj prověřený model z Don't Breathe), který je primárně určen pro generaci Z, rozuměj pro děti. Už samotný herecký ansámbl, jemuž je lehce přes 20, působí, jak když zrovna vylezl ze základky, mě varoval z traileru. Fede Alvarez si před psaním scénáře nastudoval všemožnou dostupnou literaturu, videohru Alien: Isolation a hlavně první 2 filmy, mezi nimiž se děj Romuluse odehrává a na něž film nonstop odkazuje. Fede je jedním z mála filmařů, kteří kdysi vyhráli loterii a ačkoliv dodnes neumí základy anglické gramatiky, je mu dovoleno psát si vlastní scénáře. 'Alien: Romulus' je další franšízový film, který přináší víc nostalgie než originality. Celý film je protkaný modifikovanými scénami z prvních dvou filmů, citacemi, parafrázemi... V závěru se dokonce dočkáme scény, která jako by vypadla z filmu Hollow Man. Romulus sice dostal R rating za „krvavý násilný obsah a jazyk“, ale všechny postavy ve filmu se chovají tak strašně dětsky, hloupě a naivně, že není pochyb o tom, že koukáte na film od Disney, které nedávno koupilo Fox. Co filmu nechybí, jsou lekačky, napínací scény, krev a celkově násilná zábava podpořena praktickými efekty. Fedovi se i povedlo skloubit původní motivy s nápady z Promethea. Celkově ale zůstává pachuť překombinovanosti, co se zvratů v zápletce týče, a přeplácanosti citací na úkor snahy o něco nového, neviděného. Viděno 15.08.2024 při ČSFD projekci (Cinestar, Anděl), z které většina lidí odcházela s velmi smíšenými pocity.

Artsy version of HALLOWEEN meets FRIDAY THE 13TH.

Anatomie asexuální vagíny. Opět tu máme (pokolikáté už?!) studii chladnokrevné, bezohledné lidské svině (hraniční psychopatky), která nebere za žádnou cenu zodpovědnost za svoje jednání, ba naopak, hraje oběť. Oslavuje se tu výkon německé herečky, ale do jaké míry to jako žena musela hrát? Režisérky sterilní konverzační nuda plná klasických psychologických blábolů. Rozbředlý pozérský film, který jsem protrpěl stejně jako ten pes, který hrál ze zúčastněných vlastně nejlíp. Overhype roku, který by skvěle fungoval jako prostředek k mučení válečných zajatců. Vybízí k tomu především obludný cover songu od 50 Centa, jímž vás režisérka otravuje v průběhu celé stopáže.

THE ZONE OF INTEREST velmi volně inspirovaná románem Martina Amise z roku 2014, působí jako pomalá, zákeřná síla, živě zachycující banalitu zla v rodině Rudolfa Hössa, velitele koncentračního tábora v Osvětimi. Jonathan Glazer použil podobné metaforické prostředky, které jsme mohli vidět už v jeho předchozím krátkém filmu, THE FALL (2019). Režisér se šikovně vyhýbá grafickému zobrazení čehokoliv, naopak podněcuje divákovu představivost. Ke zvýraznění hrůz genocidy spoléhá na zdánlivě běžnou rutinu opírající se o vynikající zvukový design, jenž diváka ponoří do světa, kde jsou všichni, i děti, zapojeni do zločinu proti lidskosti. Glazer obratně demontuje klišé okolo holocaustu, ukazuje, jak i domácnost může koexistovat s masovým vyvražďováním a hlavně poukazuje na to, že film není jen o minulosti, ale zároveň připomíná, že tyhle hrůzy se i nadále dějí a my před nimi i nadále zavíráme oči. Dokonalý režisérský minimalismus, který ale nemusí každému sednout.

Eli Roth režisérky roste. Překonal sám sebe a natočil svůj nejlepší kariérní počin. Troufám si říct, že jsem letos lepší a zábavnější slasher neviděl a už se těším na potvrzené pokračování. THANKSGIVING hodně odkazuje nejen na HALLOWEEN a SCREAM, ale hlavně na I KNOW WHAT YOU DID LAST SUMMER, z něhož cituje překvapivě nejvíc scén. Narozdíl od svých vzorů se však nebere vůbec vážně, ale jede v hodně černohumorných vodách, stejně jako původní GRINDHOUSE trailer.

BARBIE představuje všechno, co je na dnešní společnosti zvracené. Jedná se o studiovou propagandu feministického hnutí. Bezpohlavní urážka lidské inteligence, makabrózní exkrement a 2-hodinová lobotomie mozku zaživa. Chudáci děti vyrůstající v dnešní době.

Fincher opět sám sebou, tudíž ve velké formě. Běžný divák to ale nepobere, protože se jedná o moderní nediváckou verzi starých béčkových filmů a hlavně Melvillova LE SAMOURAÏ s Delonem, na kterého odkazuje asi nejvíc. “When we took the still we were going to use for the poster with him wearing the bucket hat, I told him, ‘Touch the brim. This is our Le Samouraï shot.’” - “I’m going to do it stripped-down. This is a Don Siegel movie. It’s a fucking Michael Winner movie. It’s Charley Varrick, Get Carter, The Mechanic. This is meant to be ballistic. The style can be described as: a Quinn-Martin production. It’s Mannix chic.” Tudíž jsem přesvědčen, že THE KILLER bude doceněn až po letech. Návrat ke kořenům, tak trošku ve filosofickém duchu, kde se Fincher zamýšlí nad (ne)smyslem lidského bytí. Film chtě nechtě pokládá otázku, na kolik je hlavní postava zrcadlem režiséra samotného? Fincher se tímhle filmem nesnaží o velkolepou narativní výpověď, i když se dá vyčíst hlubší význam z jiného pohledu, a to, jak moderní technologie podporují kulturu izolace a anonymizace, která umožňuje vrahovi vykonávat své řemeslo bez interakcí. THE KILLER je jedním z jeho stylistických cvičení nižšího kalibru co se komplexnosti a hloubky týče. Má blíž spíš k jeho bijákům jako PANIC ROOM nebo THE GAME. Přesto u mě film roste s každým dalším zhlédnutím. ’Why aren’t you making movies like your earlier, more complex ones?’ Oh my God. You know, all you can do is go: Yeah, OK. This is just fodder for my future version of Stardust Memories.”

Jak řekl David Fincher, když zmínil tento zapomenutý film Dona Siegela na premíéře THE KILLER v Londýně jako jednu z inspirací z dětství, jedná se o obskurní kousek, který je naprosto nevypočitatelný, protože jde proti jakýmkoliv pravidlům. Master class ve vyprávění obohacená o ujetý černý humor.

Výborně zpracovaný originální nápad, ale jak už to tak bývá, zároveň trochu overhype vzhledem k tomu, že když už se to rozjede, tak to taky v nejlepším skončí. Největší problém ale tkví v tom, že není komu fandit, protože ani jedna postava není napsaná tak, aby vám na ní záleželo. Režisérká dvojčata s otravným pisklavym hlasem si ale našla svůj niche někdy mezi standardním mainstreamem a elevated horrorem. Jsem zvědav na avizované pokračování.