Anatomie pádu

Na Anatomii pádu jsem byl dost zvědavý vzhledem k pozitivním ohlasům a úspěchům na všelijakých festivalech a po zhlédnutí mohu odsouhlasit, že se rozhodně jedná o povšimnutíhodný snímek, jenž v sobě umně mísí vztahové a soudní drama, a díky napínavému příběhu, v němž se postupně a účelně odkrývají jednotlivé dílky puzzle, dokáže po téměř celou dobu stopáže diváka nadmíru zaujmout. Anatomie pádu je předně hereckým koncertem Sandry Hüller, jejíž postava byla neuvěřitelně plastická, kde divák po většinu stopáže opravdu neví, k jakému "soudu" (vinná vs. nevinná) se přiklonit. Z dalších hereckých výkonů nutno ještě zmínit mladičkého představitele Daniela a úlisného Antoina Reinartze. Filmu bych vytknul poněkud zdlouhavý závěr a dále pak podobu rozhodujícího svědectví v případu - asi jsem čekal "něco víc", nicméně pokud se nad tím člověk z jistého úhlu pohledu zamyslí, může film v závěru působit nejednoznačně a otevřeně, což lze určitě hodnotit pozitivně. Tak či onak stojí rozhodně Anatomie pádu za zhlédnutí. P. S. (Spoiler alert!) Chudák (pokusný) pes! (22.01.2024)

Na povrchu obyčajná detektívka s anatómiou jedného (nešťastného?) pádu a detailného súdneho procesu, v jadre silná psychologická dráma s detailným rozborom jedného manželského vzťahu, ktorá vie klásť tie správne nepríjemné otázky zo života, ktorými si prechádza/môže prechádzať každý z nás. Síce pomalý, ale plne sústredný film, ktorý vie čo chce povedať a hovorí to bez zbytočných príkras. Surová dráma, ale o to intenzívnejšia v prezentovaných dialógoch. Výborne napísané, v poriadku zrežírované. Akurát škoda, že sa režisérka trochu viac nevyhrala aj s vizuálom, pretože Anatomy of a Fall pôsobí občas až príliš televízne, čo síce podčiarkuje chladnosť celého snímku, no uchvátiť diváka aj po tejto stránke a mohol byť ten zážitok nezabudnutiľný. Takto "len" veľmi dobrý film. CELKOVO: 8/10 (01.01.2024)

Na tomhle filmu cením to jak umožňuje interpretovat děje a nejspíš se v tom dost odráží pozorovatelovo pohlaví, pohled na manželství, role ve společnosti atd. Samozřejmě i vynikající herecké výkony. Někdo tu kritizuje teatrálnost žalobce, ale řekl bych, že filmu a tomu soudnímu přelíčení ( a ty já všeobecně ve filmu rád ) dodal potřebnou šťávu. Hlavou se mi ve výsledku mísily dvě základní premisy: in dubio pro reo a ta věta o tom, že vraždící spisovatelka je vždycky zajímavější než sebevražda učitele. No, "rozsoudit" si to musí každý sám nebo pak v diskuzi s kamarády :-). Přišly mi tam ale dvě věci z té kriminalistické linky dost zásadně nedotažené, proto nemůžu dát plný počet. A to ikdyž je tam ještě jedna úroveň vnímání, která mi ve výsledku přijde nejmrazivější - vcítit se do situace a pocitů toho kluka, protože tam je tolik možných motivů... V jeden moment jsem myslel, že to paní režisérka ukončí ještě úderněji, ale to už by bylo na jeden film asi moc. (19.11.2023)

RECENZE: Vinna? Posuďte sami, hlásí Anatomie pádu - Českokrumlovský deník Málokdy se v kinech zjeví film, jenž dokáže úsporně a nenuceně odvyprávět silné drama, aniž by se tvůrci místy podbízivě snažili předávat divákům patenty na velké pravdy. Anatomie pádu, letošní vítěz Zlaté palmy na festivalu v Cannes a teprve třetí celovečerní projekt režisérky Justine Trietové, je přesně jedním z té malé hrstky případů. O čem pojednává? Hlavní hrdinka – spisovatelka je po tragické smrti manžela nařčena z jeho vraždy. Na povrch vyplívají nové skutečnosti pramenící z poznamenání partnerského vztahu synovou nehodou a následného zcizení a závisti. Soudní drama či snad pouhá detektivka? Trietová zachází mnohem dále než jen k žánrové hříčce. Snímek vyniká úsporností procedurálního vyprávění budovaného v pomalejší náladě a chytře omezeného sevřeným prostředím prakticky dvou neustále se opakujících a z hlediska dramatického vývoje děje k sobě vzájemně odkazujících lokací. Ze složek stylových zaujme především nevšední práce s pohybem kamery, za níž usedl režisérčin osvědčený spolupracovník Simon Beaufils, ale také scénické využití klavíru coby jediné hudební složky. Pevná ruka režie a opora v kvalitním scénáři je znát v každé minutě, přičemž jednotlivé prvky jsou mistrně utkány do komplexního celku způsobem, že dílo funguje jako systém na všech úrovních. Zvláštní kapitolu si však zaslouží zejména herecké výkony Sandry Hüllerové a Mila Machada Granera. Hüllerová exceluje v roli tvrdé i nalomené spisovatelky, matky a vdovy, o níž si jen těžko lze udělat obrázek na první dobrou. Její postava je specificky nepřístupná, přesto díky Hüllerové herecké kreaci zůstává po celou dobu věrná. Pohled, s nímž se můžeme ztotožnit nejvíce, představuje malý Daniel, nevinný experimentátor, jenž se po vlastní ose snaží nalézt odpověď na otázku: Zabila máma tátu? Dětská autenticita výtečného Mila M. Granera se zde potkává s tichou osudovostí, jež nese dozvuky vlastní tragédie. Při aspirinovém testu, který chlapec zkouší na domácím mazlíčkovi, se vystřídá mrazivá tíseň s upřímným dojetím, kdy člověk malého hrdinu chápe, ale jen stěží ho jeho jednání zanechá chladným. Trietová skvěle reflektuje téma nemožnosti uchopit objektivní pravdu (viz. záměrně nejednoznačná fabule). Výsledný film je podmanivě strhující podívanou, již bych se nebál zařadit mezi největší počiny světové kinematografie za poslední dekádu. 85%. (04.10.2023)

Obyčejné, ale přesto mrazivé. Filmařsky na úrovni, ale přesto blízko k realitě. Film, který nejvíce těží zejména ze své “obyčejnosti” a faktu, že by se klidně mohl stát, čímž pádem je o to více intenzivnější a ubíjející. Precizní výkon a parádní sólovka Sandry Hüller, která se nejvíce zasluhuje za autencititu zážitku a díky níž si film právem vysloužil Zlatou Palmu. Stopáž utekla jako voda, celé dvě hodiny se prakticky pohybujeme jen v soudní síni a všechny soudní líčení mají šťávu. Právník obžaloby je slizký, dotěrný grázl, soudní dokazování je přišpendlující, napětí matka-syn postupně graduje a čím dále se děj dostává, tím víc znejisťuje i diváka a jeho vlastní teorie o pravdě. Ze všeho nejvíc se mi pak líbí dokonalá práce tvůrců s předhazováním důkazů, prvek vlastní interpretace diváka a závěr, který si každý divák může vyložit po svém a který víceméně jen načrtává “co se asi mohlo stát”, ale výsledný obraz nechává na každém z nás. Je fajn po dlouhé době vidět dílo, které k dokonalosti nepotřebuje přehnané CGI a milionový rozpočet, ale bohatě si vystačí s jasnou tvůrčí vizí a autentickým herectvím. Silné. (10.10.2023)