dvopet

dvopet

Petr Dvořák

okres Olomouc


19 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    2001: Vesmírná odysea (1968)

    Kdybych měl jmenovat jen jeden jediný film, byl by to pravděpodobně tento.

  • poster

    Ghost Dog - Cesta samuraje (1999)

    Jedna z pouček na zdi pana Naošiga tvrdí: "Záležitosti velkého významu je nutno brát s nadhledem." Mistr Ittei odpověděl: "Záležitosti malého významu je nutno brát vážně." Citáty z Jamamotovy filozofické sbírky Hagakure se táhnou jako pevná niť celým filmem a jsou leitmotivem nejen samotného snímku, ale i Jarmuschovy tvorby obecně. Nájemný vrah ve službách místní mafie, černoch, jenž se řídí samurajským kodexem cti a osaměle žije na střeše jedné z výškových budov, kde chová holuby. Hlavní postava, jakkoliv na první pohled absurdní, je ve výsledku daleko opravdovější než většina ostatního světa a lidí kolem ní (i díky hereckému výkonu Foresta Whitakera, který dodává svému stínovému zabijákovi obrovský vnitřní rozměr). Jeho nejlepším přítelem je francouzský zmrzlinář, se kterým si sice intuitivně rozumějí, ale navzájem neovládají jazyk toho druhého – neustále se navracející Jarmuschovo téma jazykové bariéry, která však dorozumění nebrání. Jarmusch karikuje chod mafiánských rodin, když obecná klišé v jejich zobrazování užívá záměrně ad absurdum. Po formální stránce jsou Dogovy noční jízdy zobrazeny podobně jako v Noci na Zemi, je zde přítomna také významná role náhody (s níž Jim pracuje pravidelně). Přestože se Jarmusch zdánlivě vrací do linie předchozích snímků před Mrtvým mužem, témata obsažená v Dead Manovi však intertextuálně propojuje do současnosti. Ghost Dog má styčné tématické prvky nejen v přímém odkazu v podobě Garyho Farmera („Nobodyho“). Jasně viditelná paralela zde existuje mezi zastřelením jednoho z posledních černých medvědů lovci a vyhlazováním Indiánů, Ghost Dog podobně jako Nobody stojí vyčleněně na pomezí starých a nových časů a je představitelem kultury, jejíž duchovní hodnoty už v dnešní době prakticky neexistují. Symbol, jenž nosí Ghost na krku, jsou ptáci uzavření v kruhu, což vyjadřuje cyklickou povahu přírody, jež se projevuje v závěru Mrtvého muže „návratem“ do mořského lůna. A nakonec, motiv alegorické cesty za smrtí je přítomný i zde, neboť: „Každý den bez výjimky by se dotyčný měl považovat za mrtvého. To je podstatou cesty samuraje.“ Typický autorský rukopis, který mám na tomto tvůrci tak rád, prozrazuje např. scéna, kdy Ghost Doga krmícího v parku holuby ze zvědavosti osloví holčička jménem Pearline (jež v závěru snímku nese naději do budoucna). Nechat takto své postavy jen tak si sednout v parku, a povídat si o svých zálibách, umí jen Jarmusch. Závěrečný nesmyslný anti-souboj mezi Ghost Dogem a Louiem záměrně popírá veškerá pravidla přestřelek díky absurditě důvodu a neozbrojenosti Ghosta. Müllerova kamera je opět fascinující, soundtrack RZA v hip-hopovém stylu ve svých čistě instrumentálních částech s dotykem východních melodií výborně dokresluje jednotlivé scény. Vrcholný Jarmuschův film (společně s Mrtvým mužem) předkládá své filozofické myšlenky velmi nenápadně, o to déle ale rezonují.

  • poster

    Největší z Čechů (2010)

    Naprostý úkaz české kinematografie posledních X let, srovnatelný snad jedině zase se Sedláčkovou další hranou tvorbou (Muži v říji, Rodina je základ státu). Nesmlouvavě kritický, ostře ironický film, neuhýbající ani milimetr z autorského záměru. Úplné odsouzení české malosti a hra s odkazy a vrstevnatostí samotného filmového média. Zvednutá žluč ze společnosti a principů jejího smýšlení a fungování. To celé natočeno jako neuvěřitelně zábavná nízkonákladová komedie. Vynikající výrazové sjednocení skutečných "rekordmanů" s profesionálními herci (geniální Robert Mikluš jako pan Pešek sbírající miniatury). Film, při němž slzíte smíchy a přitom vám není dobře od žaludku. Pecka.

  • poster

    Přelet nad kukaččím hnízdem (1975)

  • poster

    Spílání publiku 2010 (divadelní záznam) (2013)

    Tuto naprosto zásadní inscenaci Pražského komorního divadla jsem měl tu čest vidět dvakrát živě - jednou v Olomouci a jednou v domovském prostoru Komedie při derniéře. Jedná se o vynikající Pařízkovo uchopení Handkeho textu, který samotný je dekonstrukcí a zkoumáním aktu divadla jako takového. Když bych měl mluvit o katarzi, tak ta nepřišla v momentě, kdy bylo publiku vyspíláno, ale až ve chvíli, kdy byla herci rozřezána scéna a diváci byli pozváni na jeviště, aby si společně s nimi otevřeli pivo. Toto okamžité setkání s herci ihned po představení (a setření hranic jeviště a hlediště) totiž dokázalo naprosto proměnit atmosféru a optiku, s jakou běžně přicházíte do divadelního prostoru a skutečně navrátit smysl divadlu jako místu primárně určenému pro setkání lidí navzájem. Jakékoliv napětí, které bylo při představení vytvořeno, bylo tímto jednoduchým způsobem smazáno a jeviště se proměnilo v neformální prostor společné "afterparty". Tříska ze scény včetně podpisů zúčastěných divadelníků patří k mým nejcennějším artefaktům. ------- Ze záznamu naprosto nepřenosné! ----- Třikrát hanba zemi, která si ve své nevědomosti a zlodějství dovolí svou otřesnou kulturní politikou zlikvidovat takovéto divadlo.

  • poster

    Pink Floyd: The Wall (1982)

    Skrz Pink Floyd jsem objevil podstatu hudby. Nebo alespoň to co za onu podstatu považuju. Film jsem viděl poměrně pozdě až když jsem měl doma všechny jejich desky a The Wall samozřejmě řádně naposlouchanou. Netvrdím že je to jejich nejlepší album a to z prostého důvodu. Nikdo si podle mě nemůže dovolit vyzdvihnout jedno jejich album nad ostatní, jednak protože pocity při poslechu ať už jakékoliv hudby jsou ryze subjektivními dojmy a jednak proto, že mají natolik úžasnou prakticky celou tvorbu že to prostě nejde. Před prvním zhlédnutím jsem si říkal že by to mohlo být dobré, ale to co se na mě opravdu vyhrnulo z obrazovky jsem opravdu nečekal. Přemýšlím zda jsem viděl něco, co by na mě mělo stejně hluboký emocionální dopad jako tento film. Pravda existují filmy které na mě dopad měly, ale tomuto se nic nevyrovná. U několika prvních zhlédnutí jsem pokaždé brečel jako malý kluk. A nelze hovořit o tom že by to vě mě vyvolaly některé pasáže, ale dopadlo to na mě jako celek. Někomu to může připadat patetické, ale pro mě to takové absolutně není. Protože Waters psal o (své) skutečné bolesti, o skutečném nejen Barrettově šílenství. Předkládá spoustu otázek k zamyšlení a zároveň popisuje tlaky kterým je jedinec vystaven ve svém životě a to jak na něj působí či co v něm zanechají. A jaké jsou následky. A od jedince k celku a zase nazpět. Obdivuju Waterse že to vůbec dokázal, že to ze sebe dostal prostřednictvím tohoto obřího konceptu, nepochybuju o tom že pro něj to z velké části byla terapie. Protože jednotlivé náznaky tohoto tématu či celé koncepty – Dark Side Of The Moon & Wish You Were Here – Waters uplatňoval v celé předchozí tvorbě Pink Floyd. Zeď je vyvrcholením, následující Final Cut, věnováno z velké části Watersovu otci, dovětkem. Nelze se divit že prakticky pro každého fanouška Pink Floyd je film jediněčným zážitkem. Nebudu vyzdvihovat jednotlivé scény, to už tu udělali jiní, důležitý je celek. Možná akorát bych chtěl podotknout, že některé skladby byly pro film znovu nahrány a vyznívají možná ještě přesvědčivěji než na desce. Zejména The Happiest Days Of Our Lives, Young Lust a Another Brick In The Wall 3. Žádné dílo není úplně dokonalé tudíž výjimkou není ani tento film. Z mého pohledu má 2 lapsy. Mother se ve filmu nachází v hudebně jiné – horší verzi než na albu a její děj je do filmu zapracován řekl bych téměř opačně než je opravdový význam textu a skvostná Hey You – jako jediná z alba – ve filmu zcela chybí. Ale i tak dávám ze svého pohledu absolutorium. Protože je opravdu úžasné, co i přes původní úplně jinak pojatý záměr a neshody na ose Parker – Waters, vzniklo. Když se podívám na některé komentáře, respektuji zcela že vyjadřují vlastní náory, ovšem asi nelze očekávat po člověku, který se těší pouze na Another Brick In The Wall 2 a který ve filmu vidí jen dlouhý videoklip, že se alespoň pokusí pochopit… 5 hvězd a to nikoliv proto že se to očekává…

  • poster

    Apokalypsa (1979)

    Hypnotická tříhodinová jízda, která když vás pohltí, jste ztraceni. Emblematická 18-ti minutová sekvence, počínající vzlétnutím helikoptér za Jízdy valkýr a končící odjezdem lodi, by měla být povinně pouštěna všem studentům filmové režie, střihu, kamery a studentům filmové vědy, jako esence čirého filmového mistrovství. Stěží uvěřitelný film.

  • poster

    Mrtvý muž (1995)

    Mrtvý muž znamená v Jarmuschově filmografii zcela zásadní a dosud v podstatě ojedinělý krok. Neopouští zájem o konkrétní jedince, ti jsou ale přesahováni historicko-dějinným rámcem - přestože na ten není kladen důraz v prvním plánu - jenž existuje zdánlivě na pozadí příběhu postav. V tomto smyslu je film nejsilnější v tom, co neukazuje, a nebo zobrazuje (pouze na první pohled) jen letmo. Stežejní je zde téma, jež se prolíná celou Jarmuschovou tvorbou, a tím je téma cesty. Příběh samotný se stává více podobenstvím. Mrtvý muž tak z hlediska struktury představuje složité dílo, které současně popírá a bourá pravidla westernového žánru. Jonathan Rosenbaum ve své monografii věnované tomutu snímku mluví o subžánru tzv. "acid westernu", jenž spojuje s meskalinovými vizemi Blakea. Současně je zde cítit Jarmuschovo okouzlení poezií, stejně jako černý humor a ironie. Technika snímání Robbyho Müllera zde ponejvíce evokuje Mimo zákon, s tím, že zde Müller dosáhl ještě estetičtější černobílé kompozice. Specifický rytmus snímku je určován podobně jako v Podivnější než ráj zatmívačkami a v tomto případě obměňujícím se kytarovým motivem Neila Younga, jenž tak vytvořil zcela signifikantní složku filmu. Jestliže městečko v úvodu filmu, ve kterém sídlí Dickinsonovy železárny, představuje pro Blakea zpočátku možnost nového začátku a vzápětí jeho zhatění, vstup do indiánské osady v závěru snímku naopak předznamenává krok ke konci a možnost znovuzrození. Tato ambivalence se projevuje i v tom, že sekvence příchodu do města i osady jsou z hlediska střihové skladby a zejména snímání (zaběrování) téměř identické. Symboliku v závěru zaujímá moře, lůno, z něhož život pochází, ale které umí taktéž v jednom okamžiku zahubit. Představuje krok do neznáma, pohlcuje Blakea a jeho duši a odvádí jej kamsi na druhou stranu existence. A uzavírá za sebou paralelu bytí a cyklickou povahu přírody stejně tak, jako když se hladina vody po vhození kamene zase pozvolna uklidní. Po mnoha stránkách zcela výjimečný film a to nejen v kinematografii 90. let. Společně s Ghost Dogem Jarmuschův dosavadní tvůrčí vrchol.

  • poster

    Hodný, zlý a ošklivý (1966)

  • poster

    Na Hromnice o den více (1993)

    Experiment s časem ve filmu, který šikovně proklouznul do mainstreamové kinematografie. Výborná režijně-dramaturgická koncepce a navrch fantastický Bill Murray v hlavní roli.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace