major.warren

Skvělý film a Burtonův grandiózní návrat do krajiny dětství a fantazie, kde byl vždy nejsilnější. Herecky je to přesné. Eva Green má šarm i jiskru, Butterfield potěší náctileté fanynky, byť největší pozornost na sebe strhává skvostný záporák Samuela L. Jacksona. Burton si na nic nehraje, nemotá se v estrádním oparu barev (viz. omalovánka Alenka v říši divů) ani se nesnaží překonávat své majstrštyky "Edwarda" a "Karlíka." Jako pohodová a nad míru poctivá žánrovka Sirotčinec slečny Peregrinové musí diváky zaručeně potěšit, přestože finále poněkud drhne. A Burtonův cit pro imaginaci a výstavbu fikčního světa to celé jen podtrhává.

Skleněný pokoj je výtvarně překrásný, ale emočně a scenáristicky je zcela prázdný. Je mi líto, ale je to bohužel tak. Nic moc jsem od filmu nečekal, ale tak nějak jsem věřil, třeba jen v malý zázrak. A nic. Začnu od začátku. Film je v angličtině. To jako Čech v tomto případě s tak domovským tématem nemůžu ustát. Na druhou stranu chápu tvůrce, že to chtěli usnadnit v rámci předlohy a zahraničních aktérů, a na druhou stranu s dabingem by to asi taky žádná sláva nebyla. Takhle si na jednu stranu mohl český divák udržet odstup. Ale je to správně? Julius Ševčík není hloupý, ale prostě nemá cit pro režii. Masaryk byl dobrý film. Na dvanáct lvů neměl ani náhodou, ale špatný taky nebyl. Kdyby byl Skleněný pokoj režijně na úrovni Masaryka, hned by bylo mé hodnocení o pět procent vyšší. Ševčík se věnuje prázdným a zbytečným záběrům, herce nevede dobře, emočně je ždíme, tak, že ve finále z toho nic není, a že ani sexy scény nestojí za moc. A snaží se opět o příliš velké umění, což se vůbec nevyplácí. Herečky a herci jsou ufňukaní. Nejlepší výkon podává náš Roden, coby architekt Von Abt, a za ním pak ze začátku Carice van Houten, která si vcelku drží hereckou úroveň, ale jinak nic moc. Hanna Alström neselhává a ani nehraje vyloženě špatně, ale nemá v sobě emoční prostor, který by její postava Liesel dost potřebovala. Plus dobrý Karel Dobrý, "Luďan z Mostu" taky potěšil, i když neřekl ani slovo, a zbytek fakt nic moc. Nikdo krom Rodena nehraje uvěřitelně. Jejich emoce jim divák zkrátka nevěří. Největší problém je jako vždy ve scénáři. S rozpočtem 80 milionů se to mělo vypiplat k nepoznání a od základů. Kdyby to Julius zkusil sám, mohlo to být lepší. Knihu Simona Mawera jsem nečetl, ale vlastně si cením jeho nápadu, a je dobře, že se o naše dějiny zajímají zahraniční autoři. Když se nepočítá změnění jmen postav a pár svých autorských nápadů, tak dal svým dílem o naší zemi zase slyšet. Ale scénář nefunguje. Nevím, jak moc je knize věrný, ale prostě nemá hlavu ani patu a snaží se o ohromné umění. Jede pořád dál, přes všechno dohromady. Od Němců, přes nějakou hloupou dívku Katu, o které nám neřekne vůbec nic, po komunisty, až se najednou objevíme v roce 1968, a to už divák buchne. Nějaké body obratu tam jsou, ale prostě nám tahle forma zpracování tak zajímavého příběhu nic moc neřekne. Andrew Shaw se snažil, ale měl si radši nastudovat Syda Fielda. Film pořád fňuká, a neřekne nám nic zajímavého, co by příběh posunulo skutečně kupředu. Nic o postavách. Místo toho se věnuje zbytečnostem, jako je úvodní scéna cesty do Milána, která je dělaná jen pro efekt, a podobných vylomenin ze strany Ševčíka se najde více. Co snímku nelze upřít, je hlavní postava - Vila "Landauer" (Tugendhat), která opravdu funguje, i když by si zasloužila mnohem více prostoru, avšak finální scéna se svítící zdí je opravdu výtečná. Obraz a světlo jsou prostě na nic. Julius jim dává až moc prostoru a příliš jasné osvětlení, které k tomu možná patří, mi tam nesedlo. Ale za to může fakt, že dnešní obraz filmů mě sám moc neoslovuje. Vizuálně je Skleněný pokoj však nejsilnější. Martin Štrba získá lva za kameru. Nádherné záběry. Kostýmy paní Štrbové jsou úchvatné, stejně jako zajímavá scénografie pana Býčka. Hudba také není špatná, a i když je stejně jako scénář příliš melodramatická, tak atmosféru utváří prostě dobře. Cením si toho nápadu a snahy. Za to je pět procent nahoru. Vila Tugendhat je národním klenotem, který si svůj film zaslouží. Ale teď je 80 milionů v čudu. Bierman se Ševčíkem to prostě nezvládají. Byly tu větší průšvihy, ale tohle je prostě škoda. Mohl to totiž být výtečný film. 55% a tři slabé hvězdičky. Nejlepší scéna je asi na letišti, i když do děje jinak moc nezapadá, a pak scény osamělé Hany ve skleněném pokoji.

Skrytá identita je film, jenž má v sobě raketový pohon. A navíc i herecká esa! Martin Scorsese je zárukou kvality. Skrytá identita netvoří výjimku, naopak je výborným "zakončením" Scorseseho mnohaleté tvorby, především z hlediska vývoje jeho filmové řeči. Jedná se navíc o remake, o to větší radost z filmu mám, obstojí totiž sám za sebe. Leonardo DiCaprio je vynikající, silně mu nahrává i Matt Damon a jakousi špičkou je Mark Wahlberg. Avšak hereckým králem je jednoznačně Jack Nicholson. Skrytá identita funguje na maximum od začátku do konce, ani na chvíli nenudí, spíše s každou minutou ještě víc baví. Oscara by si Martin Scorsese zasloužil už dávno (minimálně za Taxikáře či Poslední pokušení Krista). I tak jsem však rád, že cenu za režii konečně získal a že to bylo právě za Skrytou identitu, kterou opět aktivně dokázal, že jako filmař ještě rozhodně neskončil. 85%.

Jestliže jsou Ostře sledované vlaky a Postřižiny všeobecně považovány za vrchol spolupráce Jiřího Menzela a Bohumila Hrabala, pak musím s čistým svědomím i uctivým respektem k oběma jmenovaným titulům označit za tento vrchol Skřivánky na niti, jež sice nevynikají až tak silnou formální přesností jako "Vlaky," ani půvabnou nostalgií jako Postřižiny, ale spojují v sobě hrabalovskou poetiku, jeho laskavost i zájem o člověka s kritickým pohledem na temná léta padesátá, kdy i ti největší intelektuálové byli ze dne na den odstaveni, a kdy se budoucnost bytí začala jevit jako značně nejistá. Scéna s hrdiny stojícími za deštivého počasí okolo ohně, ve snaze se alespoň trochu zahřát, je přesným ztělesněním toho, co mám na tvorbě Jiřího Menzela a Bohumila Hrabala tak nekriticky a upřímně rád.

Nejlepší Bondovka, jaká kdy byla natočena. A když ne to, pak rozhodně nejlepší ze série Daniela Craiga. Sam Mendes pochopil, že James Bond je jen jeden, zároveň ovšem dobře ví, že i značka 007 musí jít kupředu s dobou. Přináší tedy jedinečný mix staronového bondovského vyprávění. Javier Bardem je jedním z nejlepších Bondových protivníků, Ralph Finnes se typově blíží původnímu "M", Naomie Harris je krásnou Moneypenny, Ben Whishaw solidním nástupcem "Q," a stará dobrá Judi Dench se objevuje naposledy v roli šéfky MI6. Roger Deakins stojí za výbornou kamerou, Thomas Newman pak za skvělou hudbou. Newman vytvořil vynikající akční soundtrack, stejně tak i další motivy, kterými udává tón celého filmu, přičemž zůstává zcela v souladu s Deakinsovou kamerou. A úvodní song od Adele? I díky tomu zůstane Skyfall už navždy jednou z mých nejoblíbenějších Bondovek. A krátký výstup Alberta Finneyho mě taky moc potěšil. Dva Oscary za píseň a střih zvuku.

Obraz římské smetánky v režii génia sice už dnes není tak filmařsky drásavý jako v době svého uvedení (Zlatá palma v Cannes), avšak po stránce významové je stále plnohodnotnou výpovědí o roli jednotlivce uvnitř hemžící se lidské marnosti. Felliniho opus magnum pro mě sic představuje spíše 8 1/2, či ještě více nedostižná Silnice, a přestože z hlediska filmových odpovědí na Sladký život dávám přednost Sorrentinově Velké nádheře, zůstává La Dolce Vita přelomovým dílem moderní kinematografie s úchvatným milovníkem Mastroiannim a grandiózním finále.

S láskou Vincent je detektivka a animák v jednom. Takhle se na to musí. Pro mě jeden z nejsilnějších filmových zážitků roku 2017. Zcela jedinečný a dokonalý "ručně" natočený animovaný film o posledních dnech života velkého umělce Vincenta Van Gogha a následném střetu událostí a teorií. Když jsem se dozvěděl, že film byl připravován sedm let a 100 světových umělců každý záběr ručně namalovalo na plátno, a že postavy byli točené se skutečnými herci a následně zabarveny, tak jsem si řekl, že takového filmu si opravdu cením, a hlavně jeho tvůrců, avšak celé to působilo spíše jako jeden velký experiment, než ucelené dílo. Zfilmovat život jednoho z největších umělců všech dob a ještě v animované verzi jeho vlastních děl je jedinečný nápad. Životy mnoha malířů jsou ve filmovém zpracování opravdu zajímavé. Egon Schiele, Francisco Goya či právě Van Gogh. Na filmy o těchto lidech chodím opravdu rád a zejména u Egona Schieleho jsem byl doslova unesen. Nechci stejně skvělý film Egon Schiele urazit, ale tou vnitřní poetikou bylo S láskou Vincent ještě o něco silnější. Schiele měl ale zase silnější, jak vnitřní, tak vnější vyprávěcí linie. Tím nechci říct, že S láskou Vincent, který byl ještě k tomu ručně malován, byl vystavěn hůře. Egon Schiele ho u mě o takových 5% porazil, ale to vůbec nevadí. Musím říct, že S láskou Vincent mohu po umělecké stránce přirovnat k hrané klasice Žízen po životě s Kirkem Douglasem. Duo Dorota Kobiela a Hugh Welchman se filmu skvěle zhostili a napsali výrazný a opravdu skvostný scénář, jenž kombinuje rysy experimentálního animáku a temnou detektivkou. Jednotlivé záběry byly jako Van Goghova galerie. Herci v čele s Douglasem Boothem a skvělou Saoirse Ronan byli všichni skvělí - jejich překreslení bylo fantastické. Bylo krásné vidět právě Van Gogha v barvě jeho vlastních děl. Clint Mansell je skladatel, kterého moc nemusím, za tento film bych ho ale nominoval na Oscara pro nejlepší hudbu. Hlavní téma The Night Cafe bylo překrásné. Přeji filmu, aby v kategorii animovaný film zvítězil, i když to bude s neméně skvělým Cocem velký boj. Tenhle film stojí hlavně na příběhu. Není to životopis. Je to film o teoriích, lásce, smrti, psychologii, a podává nám pozoruhodně obraz a poslední okamžiky života jednoho z největších umělců. Je to drsný, něžný a dech beroucí film zároveň. Finální scéna byla jedinečná. Délka je ideální. Ke konci to začne být lehce zdlouhavé na dialogy, ale stejně jde o fantastické dílo kterého si budu velmi považovat. Opravdu si cením těch, co ho kousek po kousku poskládali k sobě. U mě to nejlepší hodnocení.

Jedinečný filmový zážitek! Z mého pohledu nejčistší Lynchův snímek, a přesto tak neuvěřitelný! Ohromné humánní poselství, které zosobňuje toto nadčasové dílo mě absolutně semlelo! Nemůžu uvěřit, že jsem viděl skutečný příběh "Sloního muže" a nikoliv jen dokonalou fikci z pera snového vizionáře Davida Lynche. Anthony Hopkins (v hlavní roli lékaře Fredericka Trevese) je naprosto vynikající a John Hurt coby zákeřnou nemocí deformovaný "sloní muž" John Merrick je zkrátka kouzelný:-). Fenomenální filmařina, podpořena krásnou černobílou kamerou, podtrhující temný obraz Londýna 19. století, vrcholí v samotném finále, když se ozve špička celého díla: znějící Adagio v závěrečné scéně, kdy se John uchyluje ke spánku... Jsem z toho uchvácený a zároveň neuvěřitelně emočně strhaný a zdeptaný. Musíme jen doufat, že příběh "Sloního muže" se už nikdy nebude opakovat. 100%. Dokonalý film.

Ještě nikdy jsem asi neviděl film, jenž by definoval vztahy mezi nebem a zemí s takovou silou prožitku jako Dreyerovo Slovo. A přitom je to zcela prostinký příběh. Už teď se nemůžu dočkat až zhlédnu Utrpení Panny Orleánské. Masterpiece!

Ve Smrt a dívka nás Polanski zavádí do divadelní hry o třech protagonistech. Hrdinka (Sigourney Weaver) si v sobě něco nese, její manžel (Stuart Wilson) se snaží vše poklidně řešit a cizinec (Ben Kingsley) má zaděláno na pořádný problém... Roman Polanski mi opět dokázal, že je velký režisér, i když k dokonalosti mi tentokrát něco chybělo. Polanski nás hodně pokouší, samozřejmě nezapomíná ani na provokaci (viz. dámské kalhotky jako roubík). Příběh nakonec dovádí do epického finále, jež leží kdesi mezi pravdou a lží / spravedlností a slepou mstou. Závěr se krom dramatického rozuzlení nese i v duchu obrazového kouzlení Tonina Delli Colliho (jeden z jeho posledních filmů) a hudebního doprovodu Wojciecha Kilara. Zároveň nesmím opomenout pro děj zásadní Schubertovu skladbu "Death and the Maiden," která zazní hlavně v úvodní a závěrečné scéně. Rafael Yglesias a Ariel Dorfman (autor původní hry) napsali skvělý příběh o utrpení, poznamenání i smíření. Polanski zde nezastírá svůj tvůrčí rukopis, jako vždy výborně vede herce, přičemž je umí pevně držet na určitých pozicích a dle potřeby s nimi hýbat jako na šachovnici. Sigourney Weaver hraje duševně poznamenanou Paulinu, v níž přítomnost Bena Kingsleyho odstartuje dlouho skryté osobní trauma a započne cestu odplaty. Stuart Wilson sehraje v této hře důležitou úlohu - prostředníka, který jejich setkání více méně řídí. Co filmu ubírá? Svým způsobem jeho nepřirozenost, chvílemi mi přijde příliš vykonstruovaný, což pro mě není u Polanského úplně zvykem. 75%. Pořád je to každopádně dobrý film.