Trammbo

Film o spalující vášni jednoho chybujícího člověka. Aronofsky udělal wrestlingu medvědí službu tím, že ho i přes jeho bizarnost a sebedestruktivní náturu vyobrazil jako srdcařskou komunitu plnou lidí, kteří egoistické šarvátky a nevraživou kompetetivnost dávají stranou z lásky ke sportu a dobré show. Wrestler je tedy sice sportovním filmem, ale hlavní hrdina zde nebojuje proti nějaké konkrétní entitě nesoucí jinak barevný trikot, nýbrž proti stárnutí, osamění a především sobě samému. Boj na život a na smrt. Mickey Rourke jako “The Ram” podává pravděpodobně životní výkon, který je o to silnější tím, že se vztahuje k jeho vlastní kariéře. Právě tu neustálou snahu zůstat na vrcholu, a to i za cenu zdraví a osobního života Rourke zahrál tak bolestivě lidsky, že je ze samotného sledování filmu jasné, že do této role vtiskl svou životní zkušenost. Nejcivilnější a zároveň nejlepší Aronofsky, kterého jsem zatím viděl.

Hluboký ponor do jedné mafiánské rodiny. To nejkomplexnější, co kdy bylo o tématu mafie natočeno. Sorry, Scorsese...

Kaurismakiho poetika odřená až na úplnou kost. Antická tragédie v hávu sociálního dramatu. Kontrast otřesností, které se ve filmu dějí, a forma, se kterou je film nezúčastněně popisuje, z toho dělá nejmrazivější (a za mě nejpůsobivější) kousek finského humanisty.

Perfektní pochopení toho, co dělá zábavné špatné filmy a seriály zábavně špatnými. Od brakových zápletek, přes absolutně diletantský střih a herecké výkony, až po prosakování omezených názorů titulního spisovatele do jeho příběhů.

Mistr artového braku o oživlých vraždících předmětech opět v akci! Neuvěřitelné, ale pravdivé má sice premisu výrazně komornější, než Dupieuxovy nejznámější rozdováděné hříčky, neztrácí ale tvář. V onom nádechu surreálna, syntezátorovém soundtracku (výjimečně ne jeho vlastním) a míchání existenciálních muk ohledně neodvratnosti stárnutí s vtipy o robotickém penisu, můžeme vidět jeho styl krystalicky čistě.

Shiva Baby je nejsilnější ve výstižném pojmenování problémů a úzkostí dnešních "stárnoucích mladých" a v zábavném vyobrazení dynamiky mezi Danielle (skvělá Rachel Sennott) a její židovskou rodinou. Když ale dojde k Danielliným interakcím s milencem a jeho nečekaně objevenou manželkou, které by měly být hlavním hnacím motorem filmu, začne její silně nesmyslné chování, díky kterému se do oněch nepříjemných situací začne dostávat téměř stoprocentně vlastní vinou, pohřbívat jakékoli napětí.  6/10

Krize středního věku v groteskní historce o bundě, která dělá z lidí magory. Příběhově sice přímočaré, ale o to efektivnější ve stupňování absurdní atmosféry světa, který vypadá reálně, ale z reality je zároveň něčím drasticky vykloubenej. Vybledlé podzimní barvy sedí filmu stejně dokonale jako Jeanu Dujardinovi ona titulní bunda. Quentina Dupieuxe si zapisuju mezi oblíbence jako autorského tvůrce originálně hravých filmů, které dokážou stejnou měrou uspokojit jak zaryté cinefily, tak běžnější diváky (což mi můžou potrvdit kámoši, které jsem na projekci vytáhnul, čeeest borci).10/10

Otázky, zdali by měla mít policie v zájmu dopadení zločince možnost užít kapánko toho starého dobrého policejního násilí a jestli ti zločinci stejně nemají až moc práv, které film pokládá, působí z dnešního hlediska až vtipně neaktuálně. Samozřejmě, že ne! Samozřejmě… no jakože i když… Drsný Harry servíruje tak morálně jednoznačnou situaci a tak slizkého záporáka, že úspěšně poslal všechny mé etické zásady woke člověka 21. století na 102 minut do kómatu, a tak jsem mohl s klidem v duši fandit všem Harryho špinavým výstřelkům. 10/10

Proč posedl amok pana R? Po více jak 80 minutách naprosto bezduchých dialogů a vyprázdněných situací ze života pana R. dostanete docela solidní představu proč. Fengler s Fassbinderem tentokrát vyměnili pro první Fassbinderovy filmy typickou statickou kameru za kameru ruční a téměř s nulovým střihem servírujou jeden nepříjemně trapný výjev, který se táhne déle než fronta na berňák, za druhým. Náhlý, ale intenzivní moment, kdy, jak bylo samotným názvem předznamenáno, panu R. konečně rupne v bedně, působí v kontextu zbytku filmu až osvobozujícím dojmem. Ironický úšklebek v podobě finálního střihu do titulků je dokonalým zakončením tohohle existencionálního hororu. 9/10

Fellinimu se do příběhu o jedné italské prostitutce, v podstatě velmi tragickém, podařilo napěchovat tolik radosti a naděje, že jsem opět uvěřil v existenci světlých zítřků. Nino Rota tuto náladu perfektně přeložil do hudebního jazyka, jenž empaticky podkresluje herecký koncert Giulietty Masiny, která bravurně balancuje na hraně karikaturnosti (zběsilá gestikulace, mimika, typicky italská uřvanost), když to ale příběh vyžaduje, dokáže neuvěřitelně zjemnit a zcitlivět. Cabiria v jejím podání je stejnou měrou otravná jako okouzlující, a právě proto tak reálná a lidská. Finále filmu je perfektním příkladem splynutí všech zmíněných elementů v naprosto geniální celek. Silnější emocionální katarzi jsem u filmu už dlouho nezažil. 10/10 PS.Nečtěte obsah na čsfd, je v něm vyzrazený téměř celý děj.