Trammbo

Fellinimu se do příběhu o jedné italské prostitutce, v podstatě velmi tragickém, podařilo napěchovat tolik radosti a naděje, že jsem opět uvěřil v existenci světlých zítřků. Nino Rota tuto náladu perfektně přeložil do hudebního jazyka, jenž empaticky podkresluje herecký koncert Giulietty Masiny, která bravurně balancuje na hraně karikaturnosti (zběsilá gestikulace, mimika, typicky italská uřvanost), když to ale příběh vyžaduje, dokáže neuvěřitelně zjemnit a zcitlivět. Cabiria v jejím podání je stejnou měrou otravná jako okouzlující, a právě proto tak reálná a lidská. Finále filmu je perfektním příkladem splynutí všech zmíněných elementů v naprosto geniální celek. Silnější emocionální katarzi jsem u filmu už dlouho nezažil. 10/10 PS.Nečtěte obsah na čsfd, je v něm vyzrazený téměř celý děj.

Plejáda naprosto zhovadilých logických děr a postav pohybujících se chováním na hraně demence. Celý tenhle paskvil držel nad vodou pouze kompetentně slizký Spacey, příjemnej Whitaker, jehož postava byla ale zoufale nevyužita, a pomerně solidní kamera. Idylický konec, kdy postavy jakoby mávnutím kouzelného proutku zapomenou na všechny své fatální neshody působí jako parodie sebe sama. 2/10

Gummo je sugestivní portrét lidí, žijících v těch nejnižších možných patrech americké společnosti. Korine se nesnaží vyprávět ucelený příběh, místo toho tvoří extrémně zneklidňující mozaiku lidí, kterým v životě nezbylo nic jiného než čichat lepidlo. O to horší je, že těmi nejdůležitějšími postavami ve filmu jsou děti. Pro film ikonický kluk s růžovýma králičíma ušima, jako by připomínal nevinnost, kterou tyhle děti snad nikdy neměly. _ Reálné lokace zasypané odpadky a prolezlé šváby a až na výjimky neherci. Korine tuto až dokumentární autenticitu podtrhuje ruční kamerou a vkládáním krátkých vhs segmentů a fotek, které obsahují momentky doplňující depresivní obraz života chudé části obyvatelstva jednoho města v Ohiu, které k tomu bylo nedávno zasaženo tornádem (nejvíce se zaryje do mysli monolog ženy o zneužívání otcem a rozhovor, kde jedna postava popisuje, jak zapálila kočku). _ Chudoba, špína, beznaděj, mrtvé kočky, pach chcanek. A lidi žijící v tom. To je Gummo. 9/10

Shluk několika lidských příběhů zapletených do sebe, odehrávajících se v neonové džungli nočního Hongkongu. Jednotlivé postavy jsou sympatické, skvěle zahrané, a díky voice-overům dostanete možnost jim opravdu porozumět a sžít se s nimi. Vizuálně je to film absolutně dokonalý. Wong Kar-Wai zde předvádí naprostou režijní masterclass, kdy pomocí hyperkinetické ruční kamery, rychlého střihu, širokoúhlých objektivů a různých hrátek s obrazem (zpomalování, zrychlování, černobílé filtry atd.) do filmu bravurně převádí hektickou atmosféru asijské metropole (na tom má také podíl skvělá hudba). I scéna, kde nájemný zabiják zastřelí 8 lidí, je tu zatraceně nádherná. Och a ten konec… Fallen Angels může být na poprvé poměrně náročné dílo, vizuálem i způsobem vyprávění příběhu, když se ale naladíte na jeho vlnu, dostanete zážitek překonávající jakákoli slova. 10/10

I přestože mají manželé Marblesovi ve sklepě malou lidskou množírnu a vedou síť prodávající heroin na základních školách, jsou v médiích zastiňování zločineckou drag queen Divine, která si vysloužila titul „nejoplzlejší žijící osoba“. Manželé započnou boj s Divine o toto přízvisko.___Dekadentně exploatační klenot Johna Waterse, který se právem stal kultem, a ve kterém je, dnes již legendární scéna, snězení reálného psího hovna jen vrcholkem ledovce, ledovce, který zahrnuje širokou škálu oplzlých zhovadilostí, nekomfortně blízkým záběrem řitního otvoru počínaje, scénou znásilnění zahrnující smrt slepice konče. Waters s jeho bizarními kolegy to ale dokázali podat tak přepáleně a s obdivuhodným humorným nadhledem a láskou, že i když budete zhnusení, nemůžete mu nic z toho zazlívat. Nízkorozpočtovost zde funguje jako hlavní audiovizuální devíza. Většinou toporně nasnímané záběry z jednoho úhlu a nikterak kvalitní obraz a zvuk (ve velké části exteriérových scén tvůrci radši používají nediegetickou hudbu a naprosto potlačují zvuky světa) ještě více umocňují odpudivou poetiku celého díla. Všichni herci předvádějí skvělé „over the top“, dost často fyzické, herectví. Celé skvadře vévodí naprosto brilantní Divine. Watersův scenář je verbální Vietnam, a Divine z něho repliky prská s tak přesvědčivou grácií, že když na otázku, jaké jsou její politické názory odpověděla: „ Kill everyone now! Condone first degree murder! Advocate cannibalism! Eat shit! Filth are my politics, filth is my life!“, tak mi to v tu chvíli přišlo jako celkem rozumné stanovisko. Pojem „Shitshow“ nemá výstižnějšího filmového zástupce. Tyjonevímasinejlepšífilmcokdybylnatočen/10

I když se na první pohled Horace and Pete může zdát jako sitcom (motiv rodiny, interiérové lokace, jednoduchá práce s kamerou),jedná se o naprostý protipól sitcomu, anti-sitcom chcete-li. Komik Louis C. K. si ho sám napsal, produkoval, režíroval, hrál v něm (Horace), ale co je hlavní, po dokončení ho vypustil na své webové stránky. Díky téhle naprosto neortodoxní produkční taktice Louis získal plnou tvůrčí svobodu, což je na celém díle, které bychom mohli bez nadsázky označit jako Indie TV, opravdu silně znát. Nihilismus, depresivní humor, extrémně dlouhé záběry, různá délka epizod, komplexnost postav, absence moralizování a politická nekorektnost, která ale není v žádném případě prvoplánová, ale díky které se seriál dokáže dotknout různých ožehavých politicko-sociálních témat nestranně, z více úhlů pohledu, a někdy až překvapivě citlivě. Hlavní dějovou linku, která s každou epizodou nabírá na temnotě, o rozvrácené rodině vlastníci již po sto let hospodu v Brooklynu, barvitě doplňují sami návštěvníci hospody, ať už to jsou postavy štamgastů, jejichž dialogy dost často patří mezi vrcholy epizod, nebo jednorázoví návštěvníci, kteří s sebou do hospody přinášejí svoje depresivní mikropříběhy. Není možné nezmínit, jak je obdivuhodné, že se C. K. do tak neobvyklého projektu podařilo obsadit áčkové herce jako je Steve Buscemi, Eddie Falco, Alan Alda, Jessica Lange nebo Laurie Metcalf, kteří všichni podávají brilantní výkony, a theme song(snad nejlepší, jaký jsem kdy slyšel) mu složil Paul Simon, polovina dua Simon and Garfunkel. Horace and Pete je prostě a jednoduše naprosto jedinečné dílo, které se nepodobá ničemu, co do teď v rámci televizní tvorby vzniklo. Nejlépe ho charakterizuje asi 40 minut dlouhá třetí epizoda, kterou z většiny tvoří monolog bývalé Horacovy ženy (Laurie Metcalf). Pomalý a zdrcující. 10/10

Spíše strasti nežli slasti nezávislého režiséra Nicka Reva, při natáčení jeho nízkorozpočtového filmu. Tom DiCillo ve svém Životě v oblouznění zobrazuje snahy svého fiktivního kolegy o natočení pouhých tří scén, které ale bohatě stačí k nervovému kolapsu režiséra i samotného diváka. Komické problémy, které Nick musí řešit, se na sebe neustále vrství a tím bravurně vytvářejí napětí a úzkost z následujícího problému, který dřív nebo později našemu režisérovi spadne na hlavu jako dvaceti tunové závaží. Například při scéně zaznamenávání ruchu v místnosti se mi z toho sžíravého očekávání téměř zastavilo srdce (něco takového ve mně naposledy vyvolalo Uncut Gems). Steva Buscemiho, jako obvykle, nemůžu dost vynachválit, každým svým „Action“ a „Cut“, každou svou grimasou si upevňoval jednu z nejvyšších pozic v mém žebříčku oblíbených herců. Skvěle mu sekunduje hlavně Catherine Keener a Dermot Mulroney. Široká paleta zajímavých vedlejší figurek skvěle spoluvytváří bizarní atmosféru natáčení a po celou dobu připomíná, o jak křehký proces se jedná a kolik se toho ještě může v tomhle konkrétním případě posrat. Vše dohromady to vytváří geniální komedii až s thrillerovým přesahem, která vzdává hold všem nezávislým filmařům, kteří se navzdory nespočtu všelijakých problémů znovu a znovu a znovu rozbíhají hlavou proti zdi, při honbě za perfektním filmem, který dost možná nikdy nedostihnou. Tenhle nezávislý počin je perfektní za všechny ty, kterým se to nepovedlo. 10/10

Roba Zombieho jsem poprvé zaznamenal jako hudebníka, a z jeho haloweensky laděného industrial metalu jsem vyvodil, že k hororům chová opravdu velkou lásku, proto jsem se těšil, co se z jeho filmové prvotiny z roku 2003 vyklube. Výsledek se napoprvé hodně zalíbil, napodruhé vyloženě nadchnul. V tu chvíli, kdy si uvědomíte, že hlavními hrdiny filmu není sympatická čtveřice snažící se o přežití, ale jejich neméně sympatičtí trýznitelé (o čemž svědčí i Zombieho manželka v roli roztomile zvrácené vražedkyně), stane se z filmu naprosto závratná jízda, kdy se smějete při každém brutálním vtipu a hlášce, kterou na vás vyprskne. Jeho neodmyslitelnou součástí a také hlavním důvodem, proč se jedná o tak osobité dílo, je neotřelé zpracování a vizuál. Zombie stříhá nůžkami rychleji než holič v barber shopu, neustále zoomuje, rozděluje obraz na půlky, střídá filtry, hází všude rychlomontážemi a celé to podbarvuje skvělým industriálním soundtrackem (plus jedna geniálně použitá country písnička). Možná si teď říkáte, že to zní přeplácaně, až kýčovitě. Ano! Přesně takové to je a je to naprosto perfektní! Na této grindhouse pouťové estetice stojí celý Robův zvrhlý svět, na kterém jde vidět, že byl zplozen z čisté lásky k žánru, a do kterého se určitě rád zas někdy podívám. Kapitán Spaulding navždy! 10/10

Po druhé návštěvě Harveyho Pekara a jeho bizarních přátel musím své původní hodnocení o úroveň zvýšit. Mé minulé námitky k občasné zmatenosti děje a celkové nesoudržnosti filmu se rázem rozplynuly a v hlavě mi zůstala jen čistá radost z neobvyklého filmového zážitku. Důvodů, proč American Splendor obdivovat, je hned několik. Ten první je samozřejmě naprosto úchvatný Paul Giamatti, který tímto filmem společně s o rok mladší Bokovkou dokazuje, že role zatrpklých neurotiků má prostě v malíku. Dále tu máme hravě originální zpracování, kdy jsou hrané pasáže komiksově stylizované (často jsou zde použity přímo části z originálních komiksů) a prokládají je interview segmenty se samotným Harveym Pekarem (společně s několika dalšími reálnými předobrazy postav), který celou dobu dění filmu komentuje a později do něho i vstupuje. Film tedy není jen skvělým životopisným komediálním dramatem, ale obstojně funguje také v jakési lehce dokumentární rovině. Převážně jazzový soundtrack je finální sladkou třešničkou na dortu, který se na první pohled může zdát, jako by ho pekli pejsek s kočičkou, ale po ochutnávce zjistíte, že se jedná o delikatesu prvotřídní kvality. 9/10

Sympatická evropská variace na boxesrké filmy. Velkolepost amerických boxerských spektáklů zde nahrazuje komorní zpracování, které je zbavené nediegetické hudby, intenzivní gradace, výraznějšího střihu a celé je nasnímané ruční černobílou kamerou. Samotný boxerský zápas nezabírá plochu ani pěti minut a po jeho skončení život všech postav pokračuje normálně dál. Ve zkratce, film si zakládá na civilním zobrazení každodennosti boxerova života a jeho vztahu k Raije, dívce z rodné vesnice, do které se těsně před zápasem zamiluje. Z této skromné civilní atmosféry sice vycházejí nejlepší momenty filmu (například epizodka s drakem), ale jak to tak i samotný reálný život dělá, dost často nudí.  6/10