DJ_bart

"Ty jseš nemocnej?" "Ne, jsem jenom starej." ________ Režisérka Julie Docornau, která divákům zvedla žaludky před pěti lety svým fascinujícím celovečerním debutem, kanibalským coming of age hororem 'Raw', se záhy - ač jako zelenáč - okamžitě zařadila nejen mezi výrazné filmové provokatéry, ale také mezi významné představitele nové vlny tzv. francouzské extremistické kinematografie – kam např. patří i můj nejoblíbenější režisér, Gaspar Noé. No a letos opět zabodovala jak u diváků tak kritiků rovnou na mezinárodním festivalu v Cannes svým nejnovějším projektem – intenzivním festivalovým slowburnerem s enigmatickým názvem 'Titane' – který nejenže nemá žádné formální mantinely a neštítí se narušit vaši komfortní zónu, ale v neposlední řadě naprosto klame svým tělem. A klame tělem ihned z několika důvodů: samotná zápletka příběhu je sice neuvěřitelně klišovitá a stupidní, ale tu nekonvenční, experimentální a extrémně perverzní formu, jíž je příběh vyprávěn, jsem si jistým zvráceným způsobem naprosto zamiloval...... Příběh zachycuje životní dilema psychopatické sériové vražedkyně a antihrdinky Alexie - kterou famózně ztvárnila debutující herečka Agatha Rousselle - ta se živí jako tanečnice a trpí obsesí pro soulož s auty (tohle není ani špička ledovce celkový bizarnosti snímku), a posléze se po sérii brutálních událostí ocitne v nečekané spirále bezvýchodných situací, z níž není lehkého úniku, a nakonec se dostane do láskyplné náruče stárnoucího hasiče, který si každý večer do prdele píchá steroidy, jehož role se chopil veterán Vincent Lindon. To vše má samozřejmě obří háček, jenže dál vám nejenže nic říct nemůžu, ale taky ani nechcu. 'Titane' je totiž v jádru silně autorský, nepředvídatelný, ambivalentní, nejednoznačný a skandální počin, o kterém je před projekcí radno nevědět zhola nic...... Sama Julie Docornau 'Titane' popisuje jako pomyslnou variaci na řeckou mytologii, respektive na zrození bohů Titánů - a zároveň vychází z jejích osobních nočních můr, kdy se jí několikrát nezávisle na sobě zdálo, že porodila automobilové součástky. Tyto atypický diegetický aspekty Docornau prezentuje skrze nekompromisní brutalitu, černý humor a nekonvenční formální stylizaci takovým masochistickým způsobem, že oproti tomu novější snímky Quentina Tarantina působí jako nevinná selanka pro předškoláky. 'Titane' je však unikátní tím, že má ihned několik specifických interpretačních rovin a způsobů, jak si symboliku snímku vyložit k obrazu svému – žádný z nich však není zcela správný, či zcela špatný. Kupříkladu v mých očích je 'Titane' fenomenální extravagantní ódou na fetišismus a filmový exhibicionismus – je-li vám libo, nefalšovaná trashová jízda, která nespoutaně kombinuje prvky brakového body horroru, rodinného melodramatu, kriminálního thrilleru, černé komedie, a autoerotiky/soft-porna - to vše s příchutí motorového oleje a důrazem na fyzično a intimnost. Jde totiž o snímek senzuální, tělesný, až metafyzický, a přesto plný zjevných i skrytých kontrastů, které si musí divák buď najít sám, anebo popřípadě domyslet. Docornau je totiž povahou provokatérka, a záměrně nechce nechat diváka jen tak v klidu, chce jej dráždit za jakoukoliv cenu či úsilí. A zároveň, jakožto hrdá feministka, do toho všeho navíc velmi nenásilně a hravě akcentuje aktuální a neméně kontroverzní téma dekonstrukce genderu a pohlavních stereotypů skrze béčkové meta-žánrové prvky zmíněného body horroru' kdy zjevně vychází z ranné tvorby Davida Cronenberga. Divák tak nemá sebemenší tušení, jestli má film brát zcela vážně, anebo si má užívat jeho těžko uvěřitelnou absurditu a temný humor. Nemluvě o emocionálním hledisku snímku, které dbá na motiv odpuštění, samoty, boje s vnitřními démony a hledáním vlastní identity jenž je zhmotněn v skutečně intimním vývoji turbulentního vztahu ústřední dvojice - což je v podstatě stěžejní středobod a katalyzátor gradace celého filmu. Vše je následně nasnímané mnohdy surreálnou kamerou pod taktovkou Rubena Impensa, s níž podniká hotový divy a estetické čáry máry, snaží se synchronizovat s pohybem postav, díky čemuž dává mizanscéně nepopsatelný tělesný rozměr. Nejde opomenout ani perfektně využitý písničkový soundtrack plný návykové old-schoolové muziky, který umocňuje vizuálně podmanivé taneční scény...... Já vím, že to vše, co jsem právě popsal, působí a vyznívá jako přebubřelý chaotický mišmaš všeho možnýho a rádoby artový honění ega režisérky - ale světě div se, ono to všecko kupodivu naprosto mistrovsky funguje. 'Titane' je tak ve výsledku opojnou audiovizuální symfonií, kde synergie zvuku a obrazu nemá jakékoliv chyby či nedostatky. Jde o zážitek tak provokativní, rozporuplný, úchylný, a cynický, že naprosto zaslouženě získal Zlatou palmu, tedy nejprestižnější ocenění, na festivalu v Cannes – což je kontroverze, vzhledem ke kontroverznímu filmu, sama o sobě. Dokud neuvidím 'Vortex' Gaspara Noého, je pro mě 'Titane' zatím nejen bizár roku, ale rovnou i film roku – jelikož těžce pochybuju, že do tý doby uvidím něco lepšího, něco, co by mě dokázalo tak odvázat a vypálit ze sedačky. Možná přeháním, a možná jsem se jenom nechal až moc unést. Julie Docornau jednoduše řečeno natočila esenci toho, proč existuje kinematografie, a proč právě evropský artovky jsou jejím pomyslným vrcholem – a já ji za to líbám nohy. Už nyní se nemůžu dočkat, co za šílenost natočí příště..... // VERDIKT: vlhký sen pro cinefily a fanoušky spalovacích motorů. 9,3 karburátorů z 10 🔥🚒 //

Aneb láska prochází žaludkem...... Režijní debut francouzské režisérky Julie Docornau, Raw, je relativně netradiční alternativa k žánru coming-of-age filmů, kde je motiv dospívání a ztráty nevinnosti až druhořadou složkou. Prvotní je zde totiž byť jednoduchá, zato nechutná premisa: mladá vegetariánka Justine začíná studovat na veterinární škole, kde shodou okolností studuje i její sestra – a jakožto nováček musí povinně podstoupit krvavý 'přijímací rituál', při němž je zároveň donucena sníst syrovou králičí ledvinu – důsledkem toho se v ní probudí nečekané a dosud nepoznané pudy: neutuchající hlad po syrovém mase. To může vyznít lehce absurdně, jenže Julie Docornau se navíc snaží Raw autenticky vybalancovat na pomezí psychologického dramatu o dospívání, což se jí daří na výbornou. Snímek tak uvažuje o krvežíznivé touze po mase/kanibalismu na úrovni jakési analogie či metafory k motivu dospívání, kde se zlomové životní momenty (první sex, nástup na vejšku, hledání vlastní identity) řeší výhradně skrze tělesné zážitky, a to častokrát velice extrémní a emočně destruktivní...... Nelze se taky moc čemu divit – Raw je již z principu koncipován jako neuvěřitelný sadomaso a silně živočišný film, který své protagonisty obnažuje až na kost (DOSLOVA) díky čemuž získal pověst filmu, u něhož diváci při projekci mnohdy buď utíkají ze sálu, anebo je popadají mdloby. Já sám musím uznat, že mám celkem dost nakoukáno, a viděl jsem všelicos – nicméně tady jsou častokrát vyobrazeny tak neskutečně explicitní scény, při jejichž sledování jsem buď odvracel zrak, anebo se mi chtělo upřímně zvracet – a naopak jsou zde i primárně na efekt dělané scény, které jakoby Julie Docornau točila na truc, jen aby dodržela tradice a obyčeje francouzské extremistické kinematografie – a tou je šokovat za každou cenu. Raw je tak ve výsledku extrémně provokativní a silně nekomfortní zážitek, který vám nejenom nebude po chuti, ale rovnou vám obrátí žaludek naruby. Jinak jde o delikátní žánrovou lahůdku, kterou si žádný filmový fajnšmekr nesmí zapomenout přidat na své menu. HLAD JE STOPRO ZARUČEN. Slabším povahám však radím si na filmovým jídelníčku objednat jiný pokrm. Garance Marillier je mimochodem doslova k sežrání...... [VERDIKT: 8,5 syrových flákot z 10. Nejlepší reklama na vegetariánství, co jsem za poslední dobu viděl. Hannibal Lecter může závidět 🥩]

Deštěm nasáklá jihokorejská atmoška je ta tam, a ani démonický rituály to nezachrání. Takhle k posrání zdlouhavej horror jsem neviděl...... čert to vem. 👹

Studio Asylum moc dobře ví jak natočit prvotřídní shitpost.

"Kdo se nedokáže poučit z historie, je odsouzen k tomu ji opakovat." – tímto významným citátem od George Santayana otvírá režisér Peter Bebjak rekonstrukci (ne)slavného útěku Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi, a následném vzniku zprávy, jež se stala zcela prvním zveřejněným svědectvím o existenci koncentračních táborů. Přestože jde o příběh, který zásadně ovlivnil tehdejší válečné dění, jde o jeden z několika tisíců historických střípků, jež jsou zcela neprávem zapomenuty...... 'Správa' je sice adaptací velmi věrohodnou a autentickou, ale zbytečně oddramatizovanou, prakticky bez gradace, či napětí – což je však z odlišného úhlu pohledu tvůrčí záměr, kterým se Bebjak pokoušel umocnit ztělesnění utrpení, a v divácích navodit pocit beznaděje a subjektivní emoce protagonistů. Z hlediska řemesla a formálního zpracování jde však o nadstandardní a nesmírně zručnou práci, byť celkový potenciál se dal využít víc lukrativněji. A ač jde o dílo se slovenskými kořeny, je 'Správa' ve všech měřítkách skutečně plnohodnotný mezinárodní film se vším všudy. Na závěr nelze opomenout ani finální titulky, které podkresluje audiokoláž sestavená z projevů popíračů holokaustu anebo výroků populistických, nacionalistických či extremistických politiků (Trump, Le Pen, Kotleba, Salvini, apod.), kteří vědomě útočí na současné terče moderní společnosti, jimiž v tehdejších dobách byli právě židé: na uprchlíky, migranty, homosexuály, romy, a celkově menšiny – čímž snímek akcentuje velmi jasné poselství: "Strach vede k hněvu. Hněv vede k nenávisti. Nenávist vede k utrpení." .... uživatelský hodnocení je totálně mimo mísu. A pak že na ČSFD nejsou náckové.

Nemám šajna, co tvůrci při natáčení týhle bizarní céčkový zvrhlosti brali za matroš, ale chci to taky, a to s gramáží minimálně čtyř lopat. Děkuji.

"Wouldst thou like to live deliciously?" ________ Britsko-americký koprodukční snímek 'The Witch' je bravurní režijní debut Roberta Eggerse (cena z festivalu v Sundance budiž důkazem), který se pokouší autenticky a co nejupřímněji odpovědět na atypickou otázku: jakou podobu měl strach před více než čtyřmi staletími? Zdání ovšem klame – Eggers sice kladl tvůrčí důraz na naturalismus, ale 'The Witch' paradoxně nabízí víc otázek, než očekávaných odpovědí...... První polovina filmu sestává převážně z modlení, citování Písma svatého, a sebemrskačského kajícnictví ve jménu náboženského fanatismu rodiny, která si množící se katastrofy, jež ji postihují, neumějí vysvětlit jinak, než jako boží odplatu za své domnělé hříchy. V druhé polovině se vše radikálně otočí o 180° na folklorní báchorkou o ztrátě racionality a zdravého rozumu, kdy se pod nátlakem vzájemné nedůvěry zpřetrhávají veškerá pouta a vazby členů rodiny asketických evangelíků, kteří za čarodějnictví a ďáblovo znamení označují vše, co se vymyká dobovým standardům, čímž pomalu vzniká kolektivní paranoia, která posedne i mysl samotného diváka...... 'The Witch' se všeobecně honosí různými superlativními přívlastky – nejčastěji se používají adjektiva typu originální, strašidelný, milník hororového žánru za posledních několik let, atd. To všechno zde platí pouze za předpokladu, že divák akceptuje komplikovanou hru, kterou s ním režisér Robert Eggers hraje. Eggers totiž nepodlehl nárokům dnešního konzumenta rádoby primitivních vyvražďovaček s hektolitry krve, a namísto toho naservíroval žánrovku ze starý školy, která jde již od prvopočátku proti jakýmkoliv stanoveným škatulkám i šablonám, a nakonec ji převlékl do dobové pověsti o čarodějnici z temného lesa...... K tomu si připište na účet podniku deprimující vizuální estetiku, nepříjemnou hudbu, anebo naprosto démonicky expresivní projevy herců – snímku samozřejmě vévodí Anya Taylor-Joy, která si zde vydláždila chodník slávy – no a máte zaděláno na hrůzu nahánějící zážitek. Bohatě stačí jednoduchý námět a mistrovská forma. Jo a mimochodem, staroangličtina mi dala celkem zabrat. Každopádně přesně takhle má vypadat objektivně kvalitní horror současného tisíciletí, který se nebojí rozvířit žánrové vody, a jít proti proudu. Už nikdy nebudu kozy vidět stejně..... // VERDIKT: 8,8 kozlů z 10 🐐 // [#HORROR'SNOTDEAD]

Ikonický italský horor 'Suspiria' od Daria Argenta je v rámci i mimo rámec audiovizuálního umění naprosto revoluční počin, který definoval filmový subžánr takzvaného neon cinema, a nezpochybnitelně ovlivnil hororový žánr jako takový. Stěžejním elementem zde však není relativně přímočarý a monotónní příběh, ale naprosto fascinující nekonvenční vizuál. Právě díky nadčasový vizuální estetice, kompozici křiklavých tónů barev, a výtvarné stránce jako takové, která na svou dobu neměla sebemenší obdoby, je 'Suspiria' zcela unikátním kinematografickým dílem, kde je formální hledisko nadřazeno hledisku obsahovému – což nemusí být každému po chuti. Sice jde o provokativní a nesnesitelně pomale gradující zážitek, ale tahle temná pohádka o čarodějnicích pro dospělé je absolutní povinnou četbou pro každého cinefila a fanouška hororového žánru.....

Krom názvu má americký snímek 'Suspiria' fakticky pramálo společného s italským originálem. Artová stylizace pod taktovkou Luca Guadagnina se samozřejmě nezapře – oproti originálu není vizuál složený výhradně z neonů a křiklavých tónů, ale je saturován do deprimujících studených barev – jenže krom zmíněného názvu, přepálený stopáže a základní premisy jde o naprosto odlišnej film, který je naprosto zbytečně škatulkován do pozice remaku kultovní klasiky. A to je škoda......

"I must not fear. Fear is the mind-killer. Fear is the little-death that brings total obliteration. I will face my fear. Only I will remain." ________ Převést komplexní mytologii kultovního vědecko-fantastického románu 'Duna' od Franka Herberta na stříbrné plátno se pokoušelo mnoho zkušených filmařů – na její nerealizovatelné produkci si zejména vylámal zuby vizionář Alejandro Jodorowsky, jelikož se v tehdejší době mělo jednat o finančně nejnákladnější filmový projekt vůbec, a verze od Davida Lynche se zase nesetkala s příznivými ohlasy. 'Duna' tak postupem času získala pověst literárního díla, jejíž převedení na filmové plátno je prakticky nemožné...... Jenže pak se jí po desetiletích lačnosti zhostil renomovaný režisér Denis Villeneuve, který realizování 'Duny' považoval jak za své životní poslání, tak za nesplněný dětský sen. A zvěsti o tom, že jde o novodobé Hvědné války, nelhaly. Nalijme si tak prosím čistého vína, a přiznejme si jedno primární stanovisko: nejnovější filmovou adaptaci románu 'Duna' lze zcela bezvýhradně považovat za plnohodnotný vědecko-fantastický epický epos, který vás svou úchvatností smetou jak písečná bouře. Villeneuve totiž natočil impozantní dvě a půl hodiny trvající ódu na velkolepost, jež má i paradoxně komorní a v zásadě minimalistickou rovinu, až z toho zrak přechází. Co zde však Villeneuve předvádí je nefalšovaný audiovizuální porno, díky čemuž servíruje tu nejčistší dávku melanže široko daleko – i proto je nutno uznat, že z hlediska filmového řemesla je tohle exkluzivní koření vskutku peprné, a nejde ani opomenout, že Villeneuve zde svým způsobem etabloval umělecký směr tzv. 'blockbusterového arthouse'. Villeneuve byl vždycky perfekcionista, tudíž není divu, že až encyklopedicky prezentuje diegezi onoho fikčního makrosvěta a její nesmírně komplexní futuristické mytologie i kauzalit prostřednictvím opulentní a hyperbrutalistní výpravy. Byť hrdinové samotného příběhu jsou víceméně archetypální, hvězdný casting je natolik sympatický, že každý si zde najde svého miláčka či oblíbence. Orientální nádech je neskutečně poutavý, divák má přesto dojem, že jeho mysl není ukotvena na planetě Zemi, ale přímo na písečné planetě Arrakis – s tímhle aspektem se samozřejmě pojí fenomenální soundtrack od Hanse Zimmera, což je hotovej balzám na (d)uši........ 'Duna' je tak v rezoluci pohlcujícím a neméně intuitivním audiovizuálním zážitkem, který vašim vjemům poskytne intenzivní orgasmus – to vše ale podráží fakt, že jde v podstatě o prolog k něčemu ještě většímu – takže přirovnání k 'Společenstvu Prstenu' je zcela na místě. Přeci jen závěrečnou replikou snímku je věta "Tohle je teprve začátek." Co víc dodat? O tak famózní adaptaci se ani Jodorowskymu nesnilo. Denis to dokázal. Frank Herbert by byl pyšnej. Lynch se může jít zahrabat. Jediný, co zbývá, je si položit zásadní otázku: Je 'Duna' epický velkofilm se vším všudy? Zajisté. Jedinečná filmová událost? Určitě. Nejlepší film roku? Ani zdaleka – takovou ambici 'Duna' prostě nemá – ačkoliv mnohá očekávání budou bezesporu uspokojena, stále jde 'pouze' o expozici k druhému dílu, u něhož se méně znalí diváci budou možná ztrácet. Tady už k čirý dokonalosti fakt chyběli jen ti Pink Floydi – před projekcí tak doporučuju ještě zkouknout dokument 'Jodorowsky's Dune' – neboli příběh o tom, jak mohla 'Duna' vypadat pod neméně megalomanskou taktovkou psychedelického mága Alejandra Jodorowskyho :))) ...... // VERDIKT: definice audiovizuální velkoleposti. Must see záležitost. 9,1 červíků z 10 // #senddunes