Seti

Warrior je bezesporu výtečný film, ovšem pětková smršť, která se tu kolem něj rozpoutala mi přijde trochu přehnaná. Příběh znesvářených bratrů a jejich otce, kteří si skrze MMA Tournament k sobě znovu nacházejí cestu, je natočen v klasickém duchu podobných filmů a vyplňuje téměř všechna základní žánrová schémata (jedná se o takový mix Rockyho, Fightera a Cinderella Mana). Režisérovi nemám rozhodně za zlé, že pracoval s látkou tímto způsobem (je asi dost obtížné v dnešní době vnést do žánru něco zcela nového), protože se mu podařilo vysoustružit skvělý a především vyvážený mix akce, dramatu a klišé, jenž si diváka podmaní strhující atmosférou. Průběh finální katarze jsem sice očekával tak trochu v opačném gardu, pak jsem si však uvědomil, že ze strany Hardyho postavy by to bylo asi nesjízdné (po Warriorovi se opravdu těším na jeho Banea, jelikož nekompromisní živočišnost, veškeré výrazivo a děsivá muskulatura předznamenávají ultimátního záporáka a batmanova Freddyho Krugera).

V první půli jsem se v některých chvílích obával, že půjde o klasickou utahanou refnovinu, kterým jsem zatím moc na chuť nepřišel. Moje obavy se naštěstí nepotvrdily a Refnova režie konečně sloužila příběhu a nešlo jen o samoúčelnou vizuální onanii. Jsem nanejvíc potěšen, že se Nicolas s přibývajícím časem začal slušně rozpalovat a téměř naplno využil potenciál, jež mu látka nabízela. Bez Ryana Goslinga si však lze Drive jen stěží představit. Jeho dokonalý minimalistický výkon potvrzuje, že se jedná o jednu z nejzářivějších vycházejících hvězd na současném holywoodském nebi. Víc než solidní náplast za zpackaného Fastera.

Fantasy příběh o zakázané lásce na čínský způsob, který je s přimhouřeným okem v klidu stravitelný i pro Evropana. Film hodně shazuje rádoby bombastická CGI "epičnost", na kterou se přeci jen v Číně ještě nedostává prostředků a tradičně "komediální" stránka. Filmařské postupy jsou sice okatě obšlehnuty z různých holywoodských fláků, ale z celkového pohledu to režisérovi docela funguje. V rozmáhajícím se žánru čínské fantasy se The Sorcerer and the White Snake řadí do lepšího průměru.

Dlouho jsem se rozhodoval mezi 2 a 3, ale nakonec Anne a Jimovi přilepším. Pravdou však je, že jsem se při jejich jednom dni chvílemi solidně nudil, a že by to mezi nimi nějak výrazně jiskřilo se rozhodně říci nedá. One Day je proto v zásadě nevýrazná romantika, již zachraňuje poměrně originální forma vyprávění a několik nadprůměrných momentů.

Emma Roberts byla fajn, ale jinak začínají být tahle indie dramata vyprávěná z perspektivy "divného" teenagera nějak na jedno brdo.

Z pokračování Pařby ve Vegas se vyklubal v podstatě remake zasazený do bangkokských ulic. Pokud tento fakt divák přijme a nebude od Phillipse očekávat nic navíc, bude se mu rozhodně s druhým Hangoverem vyrovnávat daleko lépe. I když se téměř totožný scénář snaží ještě víc tlačit na pilu, což není vždy ku prospěchu, tak první párty překonat prostě nemůže. Některé věci jsou tak v důsledku značně přepálené a některé zase dost rozpačité. Phillips ovšem stále nabízí dostatek materiálu, jenž mě dokázal nějakým způsobem pobavit. Bangkok se Vegas ani náhodou nevyrovná, nicméně se z mého pohledu fanouška jedná stále o slušnou záležitost. Hodnocení je někde na úrovni Due Date, tedy slabé 4.

Brilantní a kousavá reflexe společnosti odrážející nejen hrozby studené války v čele se zničením samotného lidstva, ale také otázku lidských práv nebo věčný střet vědy s vírou, potažmo pravdy s dogmatem. Proslavená závěrečná scéna výtečně relativizuje celkový dojem, jenž si divák o jednotlivých stranách v průběhu filmu vytvořil a staví celý snímek do zcela nového světla. Planeta opic je skvělé sociální drama, které je v dnešní době stejně aktuální jako před 40ti lety a zcela zaslouženě se stalo filmovou klasikou.

Slušné zachycení duševní proměny městského spořádaného člověka, vrženého do extrémní situace v nespoutané divočině. Napětí šlo ale určitě vyšroubovat ještě o stupínek výš.

Námět, vizuál i atmosféra jsou prvotřídní, nicméně pokulhávající scénář a evidentně béčkový rozpočet podráží téhhle francouzské futuristické záležitosti nohy. Potenciál tu byl přinejmenším na sci-fi spielbergovských rozměrů, reálná podoba se však blíží spíše komorní televizní detektivce.

Floria Sigismondi přináší film o osudech první dívčí rockové kapely, která ve svých letech nejen šokovala, ale také skončila stejně rychle jako začala. Scénář se zaměřuje především na dvě ústřední protagonistky, z celkového pohledu na mě ovšem působí značně povrchně a zkratkovitě. Možná to bude tím, že příběh samotné kapely ničím nevybočuje ze zaběhlých schémat a nějakého skutečně zajímavého a nečekaného momentu se v něm divák nedočká. Po skvělém úvodu mapujícím vznik kapely následuje daleko méně záživné vrcholné období a finální rozvrat už je docela nuda. Holky byly v rolích fajn, ale film samotný je spíš lehký nadprůměr - nic, co by už člověk neviděl jinde a lépe.