Pohrobek

Myšlenkově částečně postmoderní, částečně strukturalistická výpověď o jen těžko polapitelné pravdě, k níž se člověk nemusí vždy dopracovat kauzálními postupy. Z právního hlediska znamenitý, cynicky opravdový příspěvek k problematice koherentního řetězce nepřímých důkazů jakožto prostředku k usvědčení pachatele. Celkově pak atmosférický, nesmírně propracovaný komorní minimalistický film překypující skvělými hereckými výkony, depatetizovanými dialogy a promyšlenou mizanscénou.

Po Krvavé svatbě druhý Saurův krok do světa tance. Tentokrát vznikla podivuhodná syntéza flamenca a opery, klasického díla a moderního dramatu. Příběh se opět odehrává takřka pouze ve zkušebně a opět je podán jakožto film ve filmu, drama v dramatu. Struktura je složitější, tentokrát už navenek vystupuje i samostný "hlavní" příběh, jenž - zdálo by se - může upozadit ústřední Merimého záplatku. Ovšem tak tomu není, možná s překvapením zjišťujeme, že interakce příběhu starého víc než stopadesát let a toho z žhavě přítomnosti je naprosto symetrická, že vlastně nevíme, o kterou Carmen tu jde, který z příběhů si pomáhá pozadím toho druhého, co je hrané a co je skutečnost. Výjimečná, žhavě energická podívaná.

Absolutně kompaktní kousek, strhujícím způsobem adaptující Lorcovu dramatickou klasiku. Na první pohled zcizující podání příběhu jakoby až z druhé ruky pomůže zároveň s velmi účinným minimalistickým projevem a pečlivým navozením dokumentární atmosféry rozpoutat stále gradující hody vášně, žárlivosti a nefalšované tragédie. To nejlepší ze španělského tance, hudby, dramatu i filmu v nádherném baletním snímku.

Nesmírně ilustrativní vyobrazení toho, jaký kdysi býval život v Evropě. Klid, harmonie, pokora, skromnost, rytmus práce i přírody, řád, hluboce prožívané city a víra. Svět, jaký už dnes nenajdeme. Takový, který jsme snad ještě stihli vytušit z vyprávění našich praprarodičů.

Velmi levicový snímek, který obsahuje víc naděje než skutečnosti. Je opravdu umně poskládán a nabízí řadu efektních, ovšem možná i trochu účelových okamžiků. Užitečné však minimálně proto, že zjistíme, že podobná iniciativa vůbec existuje.

Mystické zamyšlení nad plynutím času, času, který nemilosrdně plyne v přírodě, který nabízí stále se opakující nádheru jednotlivých ročních období, která nejde zastavit, jimž se nejde vyhnout. Podobně je tomu i v lidském životě, kdy se člověk musí vyrovnávat s vlastní slabostí, kdy dědičnému hříchu utéci nelze.

Snímek vyprávějící o lidech vykonávajících andělské poslání v hroutícím se světě. S jistými náznaky transcendence - panenské početí a celková stylizace do apokalyptického či takřka záhrobního prostředí New Yorku zmítajícího se v hnusu, děsu a beznadějném cyklu drtícím jakoukoliv snahu o změnu či nápravu.

Snaha o komorní duchařský snímek. Těžko říci, jde-li spíš o horor či thriller. Uměřené, svým způsobem poctivé, respektive snaha o poctivost se filmu upřít nedá. Famke Janssen svoji titulní roli zvládá a absence křečovité pointy si zaslouží pochvalu. Ale to je asi tak všechno.

Význačný snímek tématizující osudy brazilských otroků, kteří uprchli z otroctví a v 17. století vybudovali v odlehlé oblasti Brazílie vlastní stát. Především atmosferické, rytmické, roztančené a nesené hudební složkou, která spojuje tradiční témata brazilských černochů s vyloženě popovým aranžmá. Jednotlivé postavy jako by pouze slouží ústřední myšlence o nezdolnosti otroků, kteří budou za svoji svobodu bojovat, ať se děje, co se děje. Dílo obsahuje spoustu ideologie - naivní vykreslení života uprchlých otroků v jejich "zemi zaslíbené", ale každopádně mu nechybí spousta dynamiky a síly - ve formálním provedení i v příběhu.

Značně experimentální a svobodomyslný snímek, jenž však zároveň nemá daleko k akademickému formalismu. Ideologicky nesmírně naivní, vizuálně silný a přetékající dynamikou a čistě ruským pojetím pohybu a života. Každopádně velmi cenný příspěvek jak k umělečtějšímu sovětskému propagandistickému filmu, tak k tématu ruského nazírání na neruský, tentokrát ten iberoamerický, svět.