Pohrobek

Když se tajná agentka Delilah (Kim Cattrall) snaží na vlastní pěst tvrdě zakročit proti zákeřným obchodníkům se zbraněmi a drogami, nevede se jí nejlépe a je zastřelena. Avšak její kolega Paul (Billy Zane) ji zanese ve stavu klinické smrti ke svému příteli Lucasovi (François Guétary), jemuž se z ní pomocí umělých "náhradních" dílů podaří sestavit cyborga s nadlidskými schonostmi, který se bude v boji proti všehoschopnému obchodníku se zbraněmi Kasharianovi (Yorgo Voyagis) hodit... Ne nejslabomyslnější akční film s účastí roku 1994 do šlechtického stavu za zásluhy o film a divadlo povýšenou Dianou Rigg.

Tady mě zaujal pouze řidič autobusu (Ray Charles - jestli jste si toho někdo všimnul.)

Nalezec se slibným jménem Baby Monroe se postará v newyorském sídle OSN o pořádný zmatek. Poněvadž se jedná o mezinárodní území, je OSN odpovědná za děvčátko, jehož péče se přechodně ujal Frank Larrimore (Bob Hope), předseda Komise pro ženskou otázku. Nikoho dítě příliš nezajímá, dokud Larrimore neohlásí, že ho předá "nejlepšímu" národu. To rozpoutá velkou mezinárodní soutěž, v níž se každý stát snaží Larrimora přesvědčit o svých kvalitách...Průměrný Hope v komedii podle povídky Eugena Valeho.

Cesta na voru do pekla, cesta s ďáblem na palubě. Apokalypsa před Apokalypsou, za pár šupů, za cenu nezměrného vypětí fyzického a především duševního - herci svoje role vysloveně "protrpují" - ale tak, že jim dodávají ještě větší křiklavosti. Tenhle film není dokonalý - ani jím neměl být. Jako krutý, působivý, místy neskutečně překvapivě ironický ( o té hlavě a jejím "Zehn!" budu přemýšlet ještě dlouho) obraz muže, ne-li ďábla, který kráčí stále dopředu, je to ale dokonalost sama. Klaus Kinski - zběsile rozhánějící opičky pošklebující se mrtvolám udolaných conquistadorů - do svého pekla snad i dorazil!

Dost otřesné. Po pravdě řečeno, bych něco takového zrovna od polského filmu nečekal. Vynikající jako kvalitní, značně objektivní dokument vysoké vypovídací kvality. Především při zachování naprosté absence přislizlostí všeho druhu a byť jen náznaků "populismu" (I tomu invalidnímu příběhu jsem uvěřil do písmene.)

Fíhá! Toto jsem nečekal. Takový Cassavetes pro "nenáročné". Silná tématika postižených dětí ve stejně silném podání "natvrdo". Proč se rodí postižené děti. Jaký má jejich život smysl. Co si musí prožít jejich rodiče. A co mohou naopak tyto děti dát svému okolí. Ve své době poměrně nové téma, rozhodně zpracováno mnohem lépe než většina současných pokusů. Cassavetes to sice není na sto procent - i v tomto příběhu však prosvítá jeho rukopis, především co se postavokresby týče - dost věrohodné figury Reubenových rodičů, jak Sophie v podání Cassavetesovy dvorní herečky a manželky v jedné osobě Geny Rowlands, tak utrápený ale stále neporažený Ted Stevena Hilla. V hlavní roli však předčasně zestárlá a životem krutě smýkaná Judy Garland ve své předposlední roli a tak, jak ji rozhodně neznáme. Já jsem se na to díval hlavně kvůli svému oblíbenci Burtu Lancasterovi, který sice nezklamal, ale nebyl hlavní položkou filmou, což vlastně ani nebylo zamýšleno. Vyplatí se minimálně ze čtyř důvodů - 1) téma postižených dětí, 2)raný Cassavetes, 3) pozdní Garland a 4)Lancaster v nejlepší formě.

Mezi německými bláznivými komediemi osmdesátých let nadprůměr - to však v této kategorii příliš neznamená. Nicméně - ústřední dvojice Dieter Hallervorden + Iris Berben vyložená polena nejsou a pak film režíroval známý "Funes - režisér" Jean Girault. Divákům nad 10 let však stejně nedoporučuji.

Krásný příspěvek k tradičním japonským kaidan - duchařským filmům. Podivuhodný formou i obsahem. Naplněn skutečně horoucí a překrásně stylizovanou erotikou. Zvláštní svým občasným takřka groteskním přístupem. Podivuhodná jízda mlhou v rikše, tažené zavražděným manželem. Hra světla, listí, vášně, lásky i strachu. Strhující obrazy těla padajícího do studny i horečného hledání na dně bahnité propasti - jak v samotné studni, tak v dotčených lidských duších.

Jsou americké filmy, které používají patriotismus jako hlavní stavební kámen celého příběhu. Jsou filmy, které mají za úkol patriotimus probouzet. Jsou filmy, které se na patriotismu přiživují. Všechny tyto kategorie silně nemusím. Air Force One však naštěstí patří do úplně jiné kategorie, a to mezi filmy, které svým okázale najevo dávaným patriotismem zalepují neuvěřitelné mezery v nich samých anebo jen čirou nudu, která by z nich vzešla. Jedná se tak vlastně o chytrou parodii. To, že jakkoli velkou nadsázku, kupa Amíků stejně spolkne i s navijákem, je ale známá věc, a tak se jen těším, až bude natočen film, ve kterém americký prezident na hlavu porazí čínského šampiona v ping-pongu anebo vychytá americkým hokejistům olympijské zlato v ledním hokeji. A navíc nikoho jiného než Harrisona Forda si na tomto místě ani neumím představit.

Podivuhodný film v každém případě. Řemeslně novátorský a přitom dokonalý. Jako oslava sovětského člověka a jeho obětí v průběhu Velké vlastenecké války také skvěle fungující, tady je však možná trochu problém. Neříkám, že si těch statečných děvčat nevážím, ale možná trochu více reality a méně "rambovský" a glorifikující průběh i konec by neškodily. S typicky ruskou stopáží, avšak též s typicky ruskou intensitou prožitku. Překrásné lyrické vzpomínky děvčat i Vaskova. První polovina hodně příjemná, druhá - bojová - o nic méně, uvěřit jí je však trochu problém. Každopádně se skláním před paterem mladých hereček, z nichž pro čtyři se jednalo dokonec o filmový debut. Pro milovníky válečných snímků povinnost každopádně.