Ramanam

Výpravný historický snímek vypráví o památné třetí bitvě u Pánipátu, ke které došlo v roce 1761. Věnuje se jak bitvě samotné, tak i okolnostem vedoucím k tomuto velekrvavému konfliktu mezi Maráthskou říší (velká část Indie - hl. hinduisté) a Durránskou říší (Afghánistán a přilehlé oblasti - hl. muslimové). Vítěz byl sice jen jeden, ale ve výsledku vlastně nikdo, protože se obě armády navzájem vyčerpaly. Jediné, čeho se podařilo dosáhnout, byla velká hromada mrtvol jak vojáků samotných, tak i desítek tisíc civilistů po již rozhodnuté bitvě, což nám (asi raději) už ukázáno nebylo. Jestli někoho popřípadně stále trápí, proč se dodnes nemuslimské obyvatelstvo Indie s muslimským úplně nemusí, tak stačí říci krátce jen - tisíciletá zkušenost. Ta zkušenost, kterou v Evropě odmítáme a děláme, že neexistuje. Upřímně žasnu nad většinovým (ne)přídělem hvězdiček, to jako vážně? Nechápu... Historické filmy mám ve velké oblibě, zvláště pokud jsou situovány do mých stěžejních míst, mezi které Indie bezesporu patří. Sice 18. století již není pro mě tolik atraktivní, ale v Indii to ono „nedávno“ není ani poznat. Je pravdou, že příběh postrádá výraznou romantickou linii, ale ta vždy přítomna býti nemusí. Hlavní důraz je zde kladen spíše na politicko-válečnou tématiku a strategii. Pro někoho možná nudné, ale nikoliv pro mne. Osobně jsem se nenudil ani na okamžik a byl jsem napnutý v očekávání dalšího vývoje. Opravdu mě to moc bavilo se vším všudy. Množství výborných momentů a pronesených slov tomu přidávalo na hlubším významu. Finální bitva trvá půl hodiny, není odbytá a efekty v rámci indických možností naprosto vyhovující. Úchvatné oblečení té doby společně s vizuálem jsou pastvou pro oči. A. Kapoor není hercem mnoha emočních poloh, ale nemám s ním vůbec žádný problém. K. Sanon je nejen dobrá herečka, ale i velmi pohledná žena a moc jí to tu slušelo. S. Dutt určitě nebyl ani zamlada prvoplánový typ milovníka a krasavečka. Je jiný, zvláštní, ale rozhodně charizmatický, a to se počítá nejvíce. Rozhodně jsem s jeho postavou žádný problém neměl a nemyslím si, že musí být každý panovník/vojenský velitel zosobněním totálního zla a šílenství. Hudební stránka se mi rovněž moc líbila. Jak v klasické formě, tak i ta v podkresu. Písní bylo poskromnu, ale například Mard Maratha je naprosto luxusní a skvěle propracovaná do všech detailů. Hodnocení je tady bídné a navíc vím, že se filmu nedařilo ani co se týká tržeb v kinech, takže jsem očekával nějaký skandální propadák. Nalezl jsem něco naprosto jiného. Od samého počátku jsem věděl, že pod čtyři hvězdy nepůjdu ani náhodou. Nejenže jsem nešel, ale navíc ještě jednu hvězdu přidal. Skoro tři hodiny utekly jako voda a jsem moc rád, že mohu Panipat přidat do mé elitní pětihvězdičkové společnosti. Samozřejmě bych si našel pár maličkostí, které bych mohl tvůrcům vytknout, ale proč? Dostal jsem více, než v co jsem doufal a snad v té upřímné spokojenosti nezůstanu osamocen.

Zcela pohodový a svěží příběh o stárnoucím playboyovi, který je zvyklý se pouze bavit a nic neřešit, tedy mimo sebe. Ke svému sobeckému já a tělu je naopak pozorný až až. Myslí si, že je mu stále dvacet let, realitu odmítá vidět, stejně jako následky svých činů. Zodpovědnost mu nic neříká, vázat se nehodlá, natož mít rodinu. To se však jednoho dne změní, když se setká s jednou mladou dívkou. Tato událost a všechny návaznosti k ní přidružené mu totálně obrátí život naruby ve všech ohledech. Bude tak muset projít zatěžkávací zkouškou svého charakteru, po které bude nezbytné změnit postoj k sobě, ke svému způsobu života, myšlení a smyslu toho, co je v životě opravdu důležité. Moc se mi líbilo samotné zpracování, které zbytečně nefilozofovalo s mravokárným podtextem, ale vtipnou a nenucenou formou, přitom s jasným poselstvím, ukazovalo, jak generační obměnu a s tím související projevy stárnutí, tak krásnou proměnu hlavního hrdiny. Kde hraje svůj prim síla a důležitost rodiny a dobrých lidí celkově. Navíc humor nebyl nijak pitvořivý, ale naopak jemný, citlivý a trefný. „Jazz“ (S. A. Khan) byl i přes svoji povahu vnitřně dobrák, jen mu to zatím nedocházelo. Potřeboval od života kapku popošťouchnout. Byl to takový potrhlý sympaťák a člověk se s ním zcela určitě nenudil. S. A. Khan hrál s přehledem a výborně, ostatně jako vždy. Velmi mile mě překvapila nová tvář A. Furniturewala. Takové jemné sluníčko a na další filmové setkání s ní se už nyní velice těším. Tabu zde měla jen malou roli, ale její Ananya určitě pobavila a připomněla tak všechny možné až nemožné mimózní hledače věčného míru a lásky. Hudba spíše příjemně dokreslovala příběh, než aby byla sama o sobě dominantní. Ovšem našel jsem si tam dvě výborné písně. První je novou verzí Ole Ole (Yeh Dillagi 1994). Sami poté můžete posoudit, jestli je nové vždy lepší (můj vítěz je zcela jasný - devadesátková). Kdo chce navíc vidět mladého Saifa, tak ať neváhá. Druhou je starší kousek Husn Hai Suhana (Coolie No. 1 1995) - to je ta, při které „Jazz“ trsá ve svém bytě. Hodnocení mířilo vysoko - od silné čtyřhvězdy, po slabší pětihvězdu. Musel jsem proto dát (jako vždy) na svůj vnitřní pocit. Ten mi říkal, že pouhé čtyři hvězdy jsou prostě málo, a že musím neochvějně směřovat o třídu výš. Je mi jasné, že se o žádné světové megadílo nejednalo, ale naprosto skvělým vyvážením všech nejcennějších a přitom různorodých ingrediencí se podařilo vytvořit vskutku kompaktní dílo, skvěle při sobě držící. Do mého vkusu se trefili přímo ukázkově. To nemohlo zůstat bez povšimnutí a mé až nadšené odezvy.

Tak to byla docela síla! Už jsem si myslel, že jsem toho viděl dost, abych byl alespoň malinko v „obraze“ v tom, jak to v Indii chodí, ale oni mě dokáží hodně překvapit i nyní. Nevěděl jsem, jestli sleduji obrázky s příběhem odehrávajícím se v dalekých končinách, nebo jestli sleduji dění ve „svaté“ EU. Musím přiznat, že mi to řádně hnulo žlučí. Má se tedy cenu vůbec snažit proti teroristům bojovat? Ano, zase ti mírumilovní muslimové, vděční a plní lásky. Úplně jsem si říkal, jakou měla Indie velkou příležitost to v roce 1947 vyřešit a „něco“ s tím udělat, ale systémově se nedělo nic, takže problém trvá dodnes. Naprosto nechápu myšlení tolik uctívané v našich končinách (jak vidno, tak nejenom u nás), že je-li v patnáctihlavé smečce pět psů, kteří trhají ovce a dalších pět tomu přihlíží a hlasitým štěkotem je povzbuje, tak to je jen a jen vinou pasáčka, že nezahájil vyšetřování a složitě a nákladně neprošetřuje, který pes je ten slušný, a který ten „psychicky unavený“. Není to chyba psů, kteří by sami ze své společnosti tyto členy odsunuli a odstranili, ale je to chyba vždy někoho jiného. K tomu se přidají protesty jiných psů a organizací „ziskově neziskových“ na ochranu zvířat, stěžující si jen na špatný pohled doprovázející ono hledání těch „možných zlých“. Těch, kteří za to nemohou, ale byli k tomu donuceni těmi ostatními „vrčícími“ ovcemi. To aby se z toho pasáček opravdu ... Jednoduché řešení se zbavit všech psů není na pořadu dne, možná se on sám i ovce nudí. Samotní psi ani neznají slova své „knihy knih“, ale proč taky, že? On jim je někdo rád vysvětlí, bohatě stačí mít jenom zuby, mozek netřeba. Do toho ještě samy ovce prostřednictvím médii a politiků bečí ku prospěchu psů - z tuposti, pro peníze, moc a slávu. Stačí přeci žít uprostřed stáda a ti na okraji..., takový je život. Skvělý argument, že se jednalo o „nevinná štěňata“ mě vážně uzemnil. Řeší někdo (ano, řeší bohužel...) věk psa, který vám zadáví ovci? Nestačí jen provedný skutek? Psi se prostě řídí a budou vždy řídit jen svým zákonem a ovce mohou jen doufat, že budou vždy tam „někde uprostřed“. Opravdu jsem netušil, zda se jedná o Brusel, nebo Dillí, jak smutné zjištění. J. Abraham se na takové role hodí parádně. Emočně to příliš „rozbalit“ neumí, ale tam, kde to není vyžadováno, umí být bez problémů přesvědčivý. Příjemně zaujala i herečka M. Thakur, i když neměla v příběhu mnoho prostoru, tak byla radost ji sledovat. Rozhodně se budu na další setkání s ní těšit. Hudba spíše doplňková a až na jednu vyjimku mě ničím výrazným neoslovila. V hodnocení musím jít na plný strop, nebylo zbytí. Toto zákulisní „loutkohraní“ bylo ukázáno moc krásně ve všech možných barvách, které byly řádně emočně vyhrocené. V takovém případě nemohu jinak. Jen pozor pasáčku zdejší, aby smečka psů nenašla v ovcích tvých zalíbení.

Tak to jsem vážně nečekal! Příběh roztomile potřeštěné smolařky přinášejí štěstí indickému národnímu kriketovému týmu, navíc povýšené fanoušky a médii na úroveň bohyně se mi i z ukázek zdál lehce přehnaný a rozpačitý. O to více jsem byl zvědav, jestli se má předpověď naplní, či nikoliv. Za sebe mohu konstatovat, že nejen nenaplnila, ale výsledné mě naopak velmi příjemně překvapilo. Snímek je nádherně vystavěn, místy působí dojmem až jakési „nadýchanosti“. Nechápal jsem, že je už konec. Neuvěřitelně mi to uteklo. Já bych si klidně další půlhodinu s radostí přidal, aby se mohlo rozvést více zajímavých momentů. Části věnované hře samotné absolutně nenudily. Romantických pasáží bylo méně, než mohlo. Chtěl jsem další a další přídavek. Při scénách s tím „zbožštěním“ až zamrazilo, co lidé považují za svaté a k čemu (a za co) se modlí. Hlavní herecké duo bylo úžasné. S. Kapoor a D. Salmaan vytvořili nádherný a sympatický pár. Jestli D. Salmaan chytne šanci za pačesy, tak se o jeho zářnou kariéru v Bollywoodu bát nemusíme. O postavách, které ztvárnili nemohu rovněž říci nic špatného. I poté, když u nich přeci jen došlo ke konfliktu, chápal jsem jejich postoje a držel jim palce. Oslovily mě i mnohé postavy vedlejší, takže není opět co řešit. Hudba spíše doplňková než vystavěná na jasných hitech, ovšem to není nic proti ničemu. Líbila se mi, jen to u mě nevyvolalo patřičný efekt „hudebního štěstí“, který výraznější indická hudba má na rozdávání. V hodnocení jsem byl dlouhou dobu na vážkách. Silné čtyři, či slabých pět hvězd? Rozhodl jsem se až na samém závěru a o stupínek přidal. Není to ten klasický představitel pětihvězdy, který mě totálně uzemní a nutí pouštět si ho dokola se stejným pocitem naplnění. Přesto právě oním pocitem, kterým se nakonec vždy rozhoduji, musím misky vah přiklonit ku prospěchu plného hvězdného pole.

Proti proudu a proti všem, ale co naplat, když to tak zcela jasně a skutečně cítím. Celou dobu jsem byl plně ponořen do příběhu, hltajíc každou jeho drahocenou minutu s plným nadšením a zaujetím. Dnes již nesleduji každý výlisek Made In USA, a tak nemohu jasně určit všechny filmy, kterými se nechali tvůrci inspirovat. Já sám si vystačím s několika podobnostmi viděnými v sérii o Jamesi Bondovi, takže kdo se podivuje nad tím, jak je něco takového možné, tak se rovněž musí stejným kritickým pohledem dívat i na filmy z této řady. Kdo se pozastavuje na zpomalených ukázkách, kde vyniknou vytrénovaná těla hlavních hrdinů, tak ho musím rovněž upozornit, že podobné „nenápadné“ prvky jsou v každém prvním i druhém filmu z USA, kde nezůstane jen u herců, ale jsou zde tak představeny naprosto prvoplánovitě i herečky. To vám nevadí? Styl natáčení a „filmařského jazyka“ je pro vás hůře uchopitelný? Ano, je to indický film, no a? Nutí vás někdo se na to dívat? Jestli ano, tak to nahlašte na první policejní stanici! Jedná se o omezování osobní svobody a musíte jednat! Z T. Shroffa se stává rok od roku zářivější herecká hvězda a ze spojení s již kultovním H. Roshanem vzniklo pro mě bez přehánění kultovní duo, ve kterém precizní zkušenost sdílela své žezlo s obrovskou nadějí do budoucna, jenž vyčnívá svým umem již v součastnosti. Fenomenální nápad a spojení, které jsem si neskutečně užíval. Zkuste tedy kritizovat něco, co není vidět jinde, kde to naopak většina oslavuje a nazývá kultovní. Není to jen zemí původu? Co třeba písně? Někdo při nich trpí, někdo si je, jako já, bezmezně užívá. Je to jiné? Ano. Je na tom něco špatného? Nikoliv, jen pro našince nezvyklé. Nic víc a nic míň. Jestli vás to jakkoliv omezuje, tak se zařiďte dle mé rady uvedené výše, nebo tyto filmy vynechte. Já osobně konstatuji, že písní bylo bohužel velmi málo. Provedením dobré, ale kdo zná, jak to umí v Indii rozpálit, tak zde zůstali hodně pozadu a za očekáváním. Možná i díky tomu, aby tento film zabodoval i tam, kde publikum tyto věci ocenit neumí, třeba i u nás. Vysoký rozpočet se nějak zaplatit musí, že? Nápad, akce a hlavní herecké duo mě naprosto uchvátilo. Musím se však rovněž zmínit i o záporech. Moc jich nebylo, ale přeci jen. Vůbec mi nesedla herečka V. Kapoor a závěrečná půlhodina, kde jsem samotný nápad přijal, ale postrádal jsem původní sebejistý styl vyprávění, ve kterém jsem poprvé cítil „umělost“ a odbytost, což je škoda. Jinak naprostá paráda od první minuty a i přes tu závěrečnou část jsem unešený a maximum pěti hvězd je toho jasným důkazem. Tímto osobně děkuji Lomrimu za to, že porušil svá pravidla a snímek přeložil. Poskytl mi (nám všem) tak opět vskutku výtečnou podívanou.

Ou! Nečekané a velmi příjemné překvapení! Opět výsledné hodnocení, které mi hlava nebere, ale budiž, každý máme jiný vkus. Doufám jen, že ostatní uživatelé film skutečně viděli celý a bez nějakých již v hlavě nastavených a utkvělých předsudků, že to těm „směšným“ Indům zase pěkně natřou, čímž se jim dozajista zvedne společenská prestiž a uznání svého okolí. Hmm, tak hodně štěstí! Příběh je velmi temný, syrový až brutální a rozhodně i značně psycho. Na indické poměry zcela určitě. Nápad výtečný a gradující finále rovněž. Vše v jakýchsi kapitolách, které se pozvolna otevírají a rozvíjejí. Rovněž zasazení počítačové hry PickMan krásně ladilo s dějem, což se nám ozřejmý až v samém závěru tohoto dozajista tajemného až jemně nervy drásajícího snímku. Taapsee Pannu podala postavu životem těžce zkoušené ženy na výbornou. Od začátku jsem tušil, že toto bude něco zcela jiného, než na co jsem zvyklý a co jsem očekával. Poté se vše ustálilo, takže jsem byl připraven mé hodnocení směřovat ke čtyřem silným hvězdám, než nastal zlom a bylo o maximálních pěti hvězdách rozhodnuto. Film je ve své podstatě jednoduchý, není v něm mnoho postav, ani se příliš nerozvíjí jednotlivé události (což je ve výsledku plus, neboť přidává celku na hutnosti atmosféry odcizení, chladu a prázdnoty), ale je zpracován a veden vskutku bravurně. Musím tvůrcům pogratulovat, toto se vážně povedlo!

Ou, tak to byla totální paráda! Tak nízké ohodnocení? Musím se smát a nevěřícně kroutit hlavou. Tento film jsem chtěl vidět od doby, co bylo avizované jeho uvedení. Téma banditů a psanců je určitě zajímavé, ale rozhodně jsem nečekal způsob a kvalitu sdělení, které pozvolna přicházelo a rostlo. Ze začátku jsem si říkal, že se bude jednat o další „žalozpěv“, kde si budou „ti dole“ stále stěžovat na systém a nespravedlnost, když přitom sami vrší zločin za zločinem, ale k mému nadšení jsem se spletl. Nádherně zpracované charakteristiky postav a jejich následný vývoj. Úchvatná a napínavá atmosféra nesoucí zřetelné stopy meditativních poloh. Přemítání o životě a jeho směřování, aneb o smyslu výrazů dharma/karma každého z nás. Že nic není jen černobílé, že následkům svých činů neunikneme, ale můžeme si kdykoliv zvolit novou a hlavně lepší cestu. Dostane se i na téma kast a postavení žen v indické společnosti. Jelikož se jedná o venkov, je všem informovaným jasné, že to nic hezkého nebude. To vše doplňuje krásná hudba na podkresu, která dokáže jednoznačně celý vnitřně silný a emotivní příběh vygradovat k nezapomenutelnému zážitku. Na své si přijdou dozajista i příznivci akčních přestřelek, o které není rozhodně nouze. Kdo viděl snímek Královna banditů, tak určitě v jistém okamžiku zbystří, neboť se s ní hlavní hrdinové setkají a ani poté se municí šetřit nebude. Závěr je naprosto dechberoucí a samotný konec..., třešnička na dortu! Tady vážení nejde jen o přestřelky mezi bandity a policií, zde je přítomno i něco mnohém hlubšího. Zápletka není něčím mimořádná, ale natočené je to skvěle, k čemuž přispěly i herecké výkony všech zúčastněných. Nejdříve jsem chtěl dát za čtyři hvězdy, poté jsem rozmýšlel i o pěti, ale pak už nebylo co řešit a přiděluji plný a zasloužený počet hvězd. Mám moc rád příjemná překvapení a zde jsem jedno zaručeně dostal.

Pojí je skutečné přátelství již od dětství, kdy se chromý sirotek Aman (Sanjay Dutt) seznámí se synem ze zámožné rodiny Akashem (Salman Khan), který se ho zastane, když si ho ostatní kluci kvůli jeho postižení dobírají. Rodina si sirotka rovněž oblíbí a vychovají ho jako vlastního. Oba nyní již mladí muži jsou ale svoji povahou značně odlišní. Aman je plachý a introvertní. Píše pod pseudonymem Sagar velmi úspěšné básně, které okouzlí mladou dívku Pooju (Madhuri Dixit), se kterou si píší dopisy. Pooja netuší jak Sagar vypadá, ale zamiluje se do něj. Aman se do dívky rovněž zamiluje a díky fotce její podobu zná. Po čase ji tak navštíví, ale nepřizná se, že je oním básníkem, po kterém její srdce touží, neboť se stydí za svoji nemohoucí nohu. Dívce proto řekne, že básníka zná osobně, aby s ní mohl trávit čas. V tom ho přijíždí navštívit Akash, který je úplně z jiného těsta. Neposedný a extrovertní sukničkář a častý potížista ve městě potká dívku, do které se okamžitě a opravdově zamiluje. Netuší však, že je to Pooja, kterou rovněž tajně miluje jeho nevlastní bratr. Když to Aman zjistí, vymyslí plán, ve kterém bude svého bratra za básníka vydávat. Akash ovšem nemá vůbec tušení, že oním básníkem je ve skutečnosti Aman. Vztah mezi bratry a jejich společnou láskou bude muset projít velkou životní zkouškou..... Krásná a stoprocentní bollywoodská klasika se vším všudy. Zde není místo pro přímé postoje a činy. Postavy si musí pěkně samy zkomplikovat život, a poté čekat na konání osudu za velkých vnitřních i vnějších melodramatických duši a srdce rvoucích scén, které je donesou až k vysněnému cíli. Buďto člověk takové filmy ihned zatratí, nebo si je zamiluje. Já mám zcela jasno - miluji je! Špičkové obsazení, naprosto výborná hudba, z které bych vyzvedl skladby Bahut Pyar Karte Hain (ženskou i mužskou verzi) a Tu Shayar Hai Main Teri Shayari. Vidět tyto nyní již kultovní indické herce o skoro třicet let mladší bylo za odměnu. Rovněž scéna v kostele, kdy se hlavní hrdina na Boha zlobí, a poté prozře, byla nádherná a opravdová. Mé velké díky tak letí za Andreou1717, která se nebála přeložit starší snímek i přesto, že z nějakých podivných důvodů si mnoho diváků myslí, že co je nové, je vždy lepší, a tak se podobné tvorbě vyhýbají obloukem. Osobně nechápu, ale budiž, každého volba. Já si zvolil zcela jasně tento film za pětihvězdičkový. Nějaké nedostatky nemělo cenu hledat, neměl jsem potřebu a jen se nechal unášet atmosférou, písněmi a příběhem. Toto je vážení klasika, která se dnes již takřka netočí, a o to je vzácnější, když se k nám dostane překlad.

Příběh, atmosféra a zpracování jsou jasnými klady tohoto zajímavého snímku, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Doporučuji všem, kteří se chtějí něco dozvědět a přiučit o tématu fungování kastovního systému v Indii v běžném životě. Nabízí se dvě roviny - vnitřní a vnější. Po stránce vnitřní je nám ukázané opět jasným důkazem, že správné pochopení své vlastní víry je pro většinu Indů něčím naprosto vzdáleným, ale nejsou v tomto rozhodně osamoceni. Vše chápou jen zevně, vidí své štěstí pouze v materiálním zabezpečení (viz. píseň v úvodu - krásný to socialistický žalozpěv). Věří vůbec v něco doopravdy? Chápou zákony a fungování karmy? Mají nějaké vysvětlení, proč se zrodili oni sami v tak bídných podmínkách? Náhoda? Vrtoch Boha? Tu samou slepotu můžeme vidět i na opačném sociálním pólu. Ti „čistí a nadřazení“ si dovolují k těm nižším prakticky cokoliv. Zamýšlí se vůbec, co je čeká, až se čas naplní? Kdo do jednoho mlátí, bude druhým mlácen. Není na to jeden pokus a vše má svůj čas. Krásný to příklad duchovního materialismu, který nahrazuje víra v lepší svět díky sociální spravedlnosti. Všechno všem! Už žádná bída a utrpení! Fungovalo to někdy? A proč ne? Co to vše spojuje? Člověk a jeho mysl, která zničí jakoukoliv dobrou myšlenku ve víře, že mít se lépe na úkor druhého je jeho svatá povinnost. Na co mám též alergii je, když nám tvůrce umělým způsobem ukazuje scénky podpořené dialogy, které nám jakožto „hlupákům“ musí pěkně pomalu a jasně předvést a vysvětlit, co si máme myslet. Co je dobře a co je špatně. Rád bych toto oželel a podobné agitace by si mohli tvůrci odpustit. Myslím, že by i člověk slabé inteligence pochopil z příběhu samého, že chování postav je dost přes čáru, a že podobná praxe je v normálním životě zcela zavrženíhodná a nepřípustná. Jinak jsem moc spokojený a dozajista se tato témata musí otvírat a poukazovat na ně. Realistické, dramatické, kruté, ale díky takovým lidem, jako byl hlavní hrdina může i do tmy přijít světlo a zapudit ji. Hodnotím pěti slabými hvězdami, neb poučování „na zakázku“ opravdu nemusím a výsledný prožitek mi to lehce pokazilo.

Tak tato jízda se mi vážně líbila. Nepamatuji si jiný indický film, který by mi mohl nabídnout tolik námořních bitev a zajímavých momentů v těchto končinách vskutku nevídaných. Je to akční, je to zajímavé, je to též vtipné a nezapomíná se ani na vážné momenty. Kostýmy, interiéry i exteriéry nelze než chválit. Už jen toto by samo o sobě stačilo jako slibná pozvánka ke shlédnutí. Ústřední postava sedmilháře a podvodníčka s velkým charisma v podání Aamira Khana, byla výborně napsaná, a co je hlavní - výborně zahraná! A ano, drobně připomínala jednoho nejmenovaného piráta z Karibiku, ale žádnou lacinou „kopírku“ jsem naštěští nezaznamenal. Podobnost ano, ale jinak postava žila svým vlastním životem a věru si to nadmíru užívala. A. Bachchan jako hlava pirátského odboje proti Britské Východoindické společnosti byl též přesvědčivý i v bitevních scénách, a to považte jeho věk! K. Kaif tu hraje až druhé housle a její úloha je předurčena hlavně pro hudební čísla, ve kterých však nevypadá věru vůbec zle. Ještě bych zmínil herečku F. S. Shaikh, k jejíž postavě se mé sympatie tříštily. Asi to bylo určené rolí, ale po celou dobu se mi zdála takřka bez emocí a výrazu, inu mnoho mě nepřesvědčila. Ale pozor! Otevřete to nejlepší šampaňské, neb byl v příběhu přítomen jeden uvědomělý Brit! Sám jsem málem spadl ze židle, ale je to tak! Jsem v šoku a šťastný, oni skutečně existují! Bohužel se jinak setkáváme doslova ze zcela jiným černo-bílým zpracovnáním (zde výkladově naopak) v tom, co je dobré a ctnostné, a co zlé a zavrženihodné. Inu i ono naivní vlastenectví a vzkazky tvůrci nacpali i sem měrou více než nadbytečnou. To je to jediné, co mi asi vážně vadilo. Ty podivné dějové zvraty a nápady, které občas vykouzlily na mé tváři nevěřící výraz, jsem jako fanoušek Indie přijal bez větších problémů, ale ty řeči a umělé národobuditelské pózy a uvědomělost..., všeho moc škodí, přátelé. Že by si tím něco kompenzovali? Další věc, která jednoznačně neoslnila, byla hudba. Provedením hezká a nápaditá, ale jinak sama o sobě nevýrazná (i když až při závěrečných titulcích přišla nečekaná kompenzace). V hodnocení to bylo od začátku zcela jasné. Pod čtyři hvězdy se určitě nepůjde. Námořní souboj se odehrával mezi slabou pětihvězdou a silnou čtyřhvězdou. Pro plno zajímavých a neokoukaných momentů, za příběh samotný a rovněž za parádní výkon A. Khana jsem se rozhodl jít s hodnocením výše. Mám mnohé proti, ale..., užil jsem si to pěkně od začátku až po samý závěr. Bylo to jiné a mělo to duši. Jsem více než spokojen a nad momenty, které to srážely dolů, jsem raději přimhouřil obě oči.