Vodnářka

Když vás v padesáti vyhodí z práce, na jejímž úspěchu je vybudováno vaše dosti silné ego, rozletí se také všechny karty toho pomyslného křehkého domku vašeho života. Je pak jen na vás, jak se ke všemu postavíte. Ješitný a dosud velmi úspěšný Georg zapře celou událost před svým okolím a vlastně hlavně před sebou a stává se naivním nevyrovnaným dítětem s touhou po pomstě. Trpí však akorát on a jeho přítelkyně, kterou rychle se bortící život Georga strhává s sebou. Je pak otázkou, jak dlouho je tohle dětinské běsnění ještě zajímavým romantickým dobrodružstvím a kdy se překlopí ve zbytečné a zbabělé vykrucování se před odpovědností. Josef Hader podává snímek s humornou shovívavostí a nechává diváky tvořit vlastní náhled na motivy a jednání postav. Díky za to.

Ač bych film všem doporučila ke zhlédnutí, Spike Lee prostě není můj šálek kávy. John David Wahington, Adam Driver i další podávají brilantní herecké výkony, humorná i vážná stránka děje do sebe výborně zapadají, příběh hladce ubíhá... Stejně jsem však z kina odcházela bez jakéhokoliv nadšení, či hlubšího zážitku. Závěrečné scény ze současných Spojených států navíc považuji za trapně vyděračské, i když chápu, že pro vybuzení aktivity v masovějším diváckém okruhu asi mají určité odůvodnění. I tak prostě nevím a mým zážitkem léta BlackKlansman prostě nebude.

Pravoúhlá poezie z regálů supermarketu, po Německu, kouzelně, potichu, s citem. O tom, že nápoje mají rádi cukrovinky a nepůjčují vysokozdvižný vozík konzervám. O lidech, Vánocích, o střípcích štěstí mezi námi, na které je třeba nezapomenout. O samotě, přátelství, vztazích. Bez velkolepých hollywoodských dramat, s o to hlubší náloží emocí a vizuálním požitkem.

Přestože Murnauův Sunrise u tehdejších diváků propadl, já se neskutečně bavila celou dobu. I při projekcích v dvacátém prvním století snímek strhne poutavým příběhem, v němž se režisér vyžívá v krutostech lidské naivity, ženských lstí a mužské snaze 'hlavně nic neřešit'. Murnau si až krutě pohrává s detaily, jejichž prostřednictvím si kdesi v dáli pohazuje emocemi diváků a táhne jejich pozornost, kam se mu zlíbí. Zbývá jen užít si ji - společně s geniálně promyšleným filmovým řemeslem a perfektním živým doprovodem skupiny Forma.

Pro mě zatím nejslabší Bergmanův film. Pár vtípků od potulných komediantů, klasické podvody za oparem magie, žárlivost a další lidské slabosti absenci zajímavého děje nezachrání.

Bergmanova tehdejší žena Käbi Laretei mu k tomu řekla, že "se mu povedlo mistrovské dílo, ale zároveň jeho doposud nejnudnější film." S tím druhým si troufám nesouhlasit. Naopak, neměla jsem problém splynout s příběhem, veškerou skepsí, zklamáním a bezmocnou snahou vyrovnat se s vlastním selháním a ztrátou víry. Sven Nykvist k tomu opět dopomáhá geniální kamerou a Ingrid Thulin s Gunnarem Björnstrandem, na nichž příběh stojí, jsou ve svých rolích nezapomenutelní.

Několik scén ze života Billa Robinsona, hodně stepu, hodně lásky, trocha zklamání a skvělá taneční čísla. Bill Robinson zvládá i ve svých pětašedesáti tančit a skákat na bubnech a užívat si při tom své boty s dřevěnou podrážkou, které v té době byly novinkou. I přes to, že snímek pokrokově zapojuje pouze černé herce, jedna z hlavních dějových linek - 'dělala jsem kariéru a měla se raději usadit na statku a vychovávat děti ' - dnes působí až urážlivě. Jinak ale docela zajímavý náhled do světa muzikálových experimentů 60. let.

Ač nejoddanější fanynka Mirka Krobota nemůžu dát víc... Jedno olomoucké smyčcové kvarteto a pár lidí kolem něj, co se ztrácejí v ulicích centra města, svých životech a scházejí se v Ponorce, která už dávno ztratila svůj někdejší lesk a sílu undergroundu. Prázdnota jejich života se však táhne i celým filmem, který, ač se tváří jako výpověď o jedné generaci, jen zdlouhavě, bez konceptu, sleduje pár podivínů, kteří navíc nejsou ničím zajímaví. Když se o generaci třicátníků točili na přelomu tisíciletí Samotáři, jednotlivé postavy v čele s Jirkou Macháčkem vám i přes silný opar trávy opravdu připomněly jednotlivé situace života a navíc svým osobitým humorem bavili do poslední minuty. Kvartetu bohužel chybí jakákoliv myšlenka a vlastně i důvod, proč tento film chtít vidět.

Tři ženy ztracené ve velkoměstě, světě mužů a islámských pravidlech. Tři hrdinky řešící každodenně jak přežít v životě, který si nevybraly. Ali Soozandeh se však nesnaží z těchto žen dělat nereálné superpostavy, které jdou až za hranice uvěřitelného a naopak nechává diváka sledovat starosti každodenního významu - jak žít jako svobodná matka, zda lze uniknout z okovů reality manželovy rodiny a jestli je vůbec možné vůbec uniknout z tohoto světa jinak než skokem z nejvyššího patra svého domu. Mužský svět se pak v kontrastu jeví jako mnohem zábavnější a zajímavější, i když i v něm, slovy jednoho z hrdinů, "tě můžou pověsit pro nic za nic". V té vší krutosti však Soozandeh spolu s postavami nachází také střípky humoru, ať už při cestě dvou mladých mediků pro "novou" panenskou blánu, nebo provokativním telefonátu mladému domovníkovi. Ten však také nezůstává bez následků. A právě v tomto jemném humoru uprostřed zvrácenosti společnosti je největší síla jednotlivých hrdinů i filmu samotného. Spolu s tím nepřestává fascinovat rotoskopie, ač se můžeme bavit, jak moc nezbytná konkrétně pro tento film byla. Nakonec tak tedy jediné, co lze snímku vytknout, je zbytečnost snahy dostat postavu malého syna jedné z hrdinek do popředí snímku a snad i určitá přehnanost krutosti dnešního Teheránu.

On byl charismatický a talentovaný umělec, ona krásná a dost drzá na to, aby zpívala u něj v souboru. Zamilovali se, jak už to tak ve filmech chodí, ale oba měli dost svých chyb a byli příliš sobečtí na to, aby ideální lovestory vydržela déle než vždy pár let. Bonno zpíval v osmdesátých letech: "I cannot live with or without you...", Pawlikoski volí pro stalinské Polsko lidovou píseň, která má podtrhnout emoce, magnetizmus a kouzlo hrdinů, ale myšlenka vlastně zůstává. Hudba spolu se skvělou kamerou Lukasze Žala unáší diváka atmosférou snímku i energií Joanny Kulig a daří se jí nechat ho jen okouzleně zírat na plátno. Co se však Pawlikovskému nedaří, je zapojení problémů doby, železné opony a vlastně celé studené války do příběhu hrdinů. Divák musí vyvinout opravdu velké úsilí, aby si sám dovysvětlil, že jednání postav vlastně souvisí s režimem, jednotlivé situace často vůbec nefungují pohromadě a motivy Zuly s Wiktorem většinu času nedávají smysl. Srovnání s Idou mi tím pádem přijde hodně ambiciózní myšlenka. Studená válka bohužel vzdává jakoukoliv snahu pohrát si s obsahem, a tak jej raději nechává ubít (byť geniální) formou. Mně osobně to na dobrý film moc nestačí.