Vodnářka

Připomíná to trochu Humans of Prague, Humans of New York a podobné. Jedno místo na světě a příběhy osob trávících léto právě zde. Vzpomínky, vyprávění nebo střípky jejich životů právě tady a teď u jezera. Kaleidoskop světů jednotlivých postav - teenagerů, postaršího pána, dětí, zaměstnanců i vedení - které spojuje právě jedno rekreační středisko. Každý příběh nás přenese jiným směrem, chybí zde však pro dokument naprosto zásadní přesah mimo jednotlivé osoby. Pořád tedy postrádám důvod, proč vlastně takové snímky vznikají.

Tohle fakt bolí, zejména proto, že potenciál ten film měl vážně obrovský. Nápad vzít pár Čechů na mezinárodní misi a vytvořit kvalitní komedii založenou na parodování velkých bijáků z vesmíru, kde, daleko od Země, hrdinové přicházejí na rádobyhluboká moudra a uleptané pravdy, mohl být skvělý. K tomu nadějné charaktery, kvalitní herecké obsazení, můj oblíbený Jiří Havelka! No...a absolutně, absolutně vůbec nic z toho nevyšlo! Snad jen ze dva dobré vtipy by šlo ocenit a Vendy je chvílemi opravdu kouzelná, celý ten film ale upřímně vůbec nedává smysl a poenty vyšumí do prázdnoty Marsu. Jako by si po pár kvalitních myšlenkách celý štáb začal jet na drogách a vzdal jakýkoliv ohled na diváka nebo ambici přinést smysluplný film.

Oleg Sensov je určitě úspěšný režisér a osoba, které si neskutečně vážím, bohužel tento snímek se vůbec nepovedl. K první asi tři čtvrtině nemám co dodat - příběh o klukovi, který chce být nejlepší v hraní hry Quake a zároveň tuší, že to takhle celý život nepůjde, je fakt dobrý. Co tam však dělá ta druhá půlka, díky níž se děj úplně rozpadl, to fakt netuším.

Donbas, místo zasažené válkou, o kterou již média nemají zájem, a místo zrodu samozvané Doněcké lidové republiky. Do její každodenní absurdity se vydáváme v dokumentu původně vystudovaného matematika Sergeje Loznicy, který nám servíruje koktejl bizárností, hororu i násilí. Setkáváme se s tvrdou propagandou, pečlivou tvorbou fake news, hádkami na zasedání místní vlády, tvrdou šikanou mezi vojáky i okolím nebo fraškovitou svatbou. Zajímavý osobitý pohled na tuto často přehlíženou oblast, o němž však nevím, co přesně chce říct. Zároveň doporučuji si předem pro lepší orientaci ve filmu přečíst alespoň pár základních informací o donbaském konfliktu.

Jana Andert, talentovaná reportérka a dokumentaristka, se vydává doprostřed Mosulu, mezi jednotky Golden Division a přímo do přední linie bojů s Islámským státem. Z první ruky tak zprostředkovává záběry z předních linií, ze samotné armády, která patří k jedné z nejprestižnějších v oné oblasti, z každodenního života místních obyvatel a z místních stanů zdravotníků. Andert se daří výborně přenést místní atmosféru, každodenní čekání v sutinách města, blízkost výbuchů, sebevražedných atentnátníků i sniperů, na což ovšem vojáci Golden Division reagují profesionálním chladem a rychlou akcí. Místní jsou postupně zatlačeni do nebezpečných oblastí, kolem leží spousta mrtvých těl, běžná irácká armáda utíká z boje. Jednotky ISIS zabírají jejich pozice a Golden Division se ocitají v obklíčení. Jana Andert přináší obrovsky silné svědectví, které dovede probudit z otupělosti, k níž mnohé diváky dohnaly často neautentické televizní reportáže.

Snímek bez zprávy, bez charakterů a bez konceptu, ale jak prohlásila režisérka - to přece není potřeba. Spousta hvězd a pár úvah nad nimi, okouzlující záběry, fascinující podívaná. Letní večer v trávě a zírání na oblohu "naživo" však snímek nenahradí.

Připomíná to táborovou bojovku, ale tentokrát na ostro, v panice a s desítkami mrtvých. Ocitáme se uprostřed kempu na norském ostrově Utøya. Od prvního výstřelu prožíváme společně s postavami více než hodinu vyhroceného boje o život, plnou zmatku, strachu a nejistoty. Netušíme, co se děje, odkud přijde výstřel, kolik útočníků je a kam utéct. Každá minuta je nekonečná a pomoc nepřichází. Vidíme umírat mladé lidi a to, že jakékoliv neuvážené rozhodnutí se nemusí vyplatit. Na Utøye došlo k mnoha chybám, zejména ze strany policie, která reagovala příliš pomalu, a následky byly fatální. Snímek, bolí a nenechá nikoho se nadechnout. Divákům však nepřináší jen další drastický biják, ale hlavně zprávu, že je sice chyba žít stále ve strachu, ale nebýt na rizika připraven, je chybou mnohem větší.

Šest příběhů, které se, jak už to tak bývá, postupně proplétají. Scénky plné humoru, nápadu, kvalitních hereckých výkonů a výborného střihu pobaví a dohromady tvoří snímek, za který se Poláci rozhodně nemusejí stydět. Bohužel, jednotlivé postavy a situace mají z mého pohledu o dost větší potenciál, který zůstal nevyužit. I tak stojí za zhlédnutí.

"Co když půjdete jinam, co když půjdete do Prahy? Vy pořád žijete v tom výběžku, tady jim to můžete klidně házet přes stůl... Telata!", volá se svou typickou laskavostí na studentky střední odborné školy jejich učitelka. Vandsdorf. Město skoro na konci světa a čtyři studenti různých oborů. Nic jako dřív nás provádí krátkou, ale důležitou částí jejich života a starostmi, které jim toto životní období v tomto prostředí přináší. Snad i proto je nejčastější reakcí diváků v prvních minutách pobavení, chvílemi přerůstající až ve výsměch. Tyto reakce však velmi brzy opadají, při bližším kontaktu si jednotlivé postavy získávají obdiv a respekt. Přestože se jejich odpovědnost vůči každodenním školním povinnostem rovná téměř nule, s životními výzvami se dovedou poprat mnohem sebejistěji, silněji a samozřejměji než mnozí jejich velkoměšští vrstevníci z generace mileniálů. S obrovským respektem sleduji také dospělé, kteří se v jejich životě vyskytují - jejich učitele a vychovatele, kteří se dovedou skvěle vžít do situace svých studentů a nebýt pro ně pouze nechápajícími pedagogy, kteří se tváří, že škola je vše. Své studenty chápou stejně, jako je chápou Kokeš s Tasovskou, kterým se tak podařilo přinést nejen spoustu důležitých otázek, ale také autentickou a přitom velmi nadějnou zprávu z končin jednoho z českých výběžků.

Byla to jedna velká jízda. A to doslova. Zkopírovali pár amerických obrázků skejtu, doma v dílně vyrobili desky a kolečka, postavili rampy a překážky, napsali pár prosebných dopisů do velkých západních firem. A ono to fungovalo. Kolem skateboardu se v 70. a 80. letech vytvořila úzká komunita srdcařů, pro něž skate představoval svobodu, kamarády a cíle se posouvat dál. Šimon Šafránek dovedně kombinuje silné záběry z těchto let se současným vzpomínáním tehdejěších aktérů nejen na samotný sport, ale na tehdejší dobu v Československu, vztahy uvnitř komunity nebo proč někteří i přes možnosti nechtěli ze země odejít. Je obdivuhodné, jak dokonale Šafránek proniká do této subkultury a přenáší její atmosféru na plátno. Samozřejmě k tomu obrovsky napomáhá skvělý výběr hudby, uslyšíme The Clash i Mekyho Žbirku. Film, jehož příprava začala kampaní na Hithitu je pro mě zatím nejpříjemnějším filmovým překvapením letošního roku.