Vodnářka

Film má skvělý nápad a velké ambice a zároveň dost absurdních scén, kterými se propadá do balastu trapnosti a prázdných gest. Bohužel...

Je dobré nenechat se odradit první sérií, která je nuda, od druhé série už ale přidávám hvězdičku navíc..

Neinspirovala se tady J. K: Rowling k Harrymu Potterovi?

Svým ironickým příběhem dovede Woody ještě skvěle pobavit, pohledy do myšlenek hrdinů však již dávno ztratily svoje vtipně absurdní kouzlo, které příběhu dodávalo něco nového. Teď už se díky nim příběh akorát táhne a přitom neřeknou nic, co by běžný divák nedovedl vypozorovat.

Dva docela neúspěšní třicátníci, co se "snaží" uspět ve světě showbusinessu, prorazit jako komici, ale někde uvnitř si to možná sami nedovedou představit a vlastně je nejvíc naplňuje cynické hejtování světa a všech, kdo jsou jenom trochu úspěšní nebo trochu šťastní. Téma, které není vlastně ani originální, ani zajímavé. S každým dalším dílem ale Julie, Billy, Arthur a ostatní baví víc a víc a při formátu deseti dílů o 23 minutách za sérii s na ně vlastně dívá moc dobře.

Krutost, násilí, touha způsobovat bolest a týrat slabší. Je to hluboko v nás, v našich pudech? Proč? Může si oběť za svou bolest sama? Je víra cestou k nenásilí, je víra naivní cestou slabých, je víra levným terčem našich krutostí? Film nás zavede do spleti utrpení a absurdní nevinnosti, bez hodnocení, bez toho, aby nás tahal na jakoukoliv stranu. Jen chce, abychom přemýšleli abychom se ptali sami. A dělá to fakt dobře.

Mám ráda Toma Tykwera.

Obvykle fakt nemám ráda tohle osekaně zjednodušené prezentování autistů jako těch chytrých asociálů, co milují pravidla, a ani nemusím tyhle naivně optimistické příběhy, bez větších problémů, s převážně dobrými konci a dobrými lidmi. Atypical má ale tak sympatické postavy, chytlavý příběh a kouzelnou Brigette LundyPaine, že mu všechny "nedostatky" s radostí odpustím :)

"Je to taková naše černá skříňka..." Se vším, co o sobě nevíme, nesmíme vědět a vlastně ani nechceme vědět. Skupina rádoby blízkých přátel a partnerů při jedné večeři vyzkouší, co vše tyto skříňky během pár hodin prozradí. A kolik toho naše důvěra, touhy a předsudky unesou. Okouzlující, krásné a lehké.

Řekla mu, teď spolu budem a budem spolu cestovat. Tak cestovali a byli spolu. A bylo to dobrý. Chvíli. Pak přišla realita, něco jako - když chci jíst a mít hezký oblečení, potřebuju peníze, když chci peníze, měl bych pracovat, když mám (nechráněnej) sex, budu mít pravděpodobně dítě. A o to bych se měl starat. Reakce každého z hrdinů je na situaci jiná a Bergmanem opravdu skvěle vyobrazená. Jde vlastně o dost jednoduchou zápletku, je ale zábavně odvyprávěná a doprovázená úžasnou kamerou, tak typickou pro Bergmanovy snímky. Jeden švédský kritik prohlásil, že "zobrazování domácího násilí a erotických scén mezi Bergmanovy silné stránky rozhodně nepatří, ostatní věci mu jdou ale výborně a tak mu to klidně odpustíme." S čímž rozhodně nemůžu nesouhlasit.