V Mosulu

Klobouk dolů za odvahu přinášet informace přímo z bitvy. Toto je pravý obraz politiky západních demokracií. Země sužovaná roky civilní válkou, města srovnaná se zemí, nekonečné oběti obyvatelstva a lidí, kteří musí vzít do rukou zbraň proti všem, kteří jim vyhlásili válku. Snad jen titulek: "Šlo o nejničivější a nejkrvavější městskou bitvu od druhé světové války" je zbytečný, jelikož to není pravda a to ani v té oblasti, stačí se podívat na Sýrii. (01.02.2019)

Viděl jsem televizní verzi, ale i ta dost dobře vykresluje atmosféru, která musela v Mosulu panovat, resp. bychom ji tam našli nejspíš i dnes. Líbilo se mi minimální zasahování dokumentaristky a zároveň to, že se člověk dokáže plně orientovat, kde se zrovna nachází, co se děje. A také jeden z důkazů, že česká dokumentaristika nepatří na dno žumpy, což mi párkrát nedávno přišlo. (02.02.2019)

Jana Andert, talentovaná reportérka a dokumentaristka, se vydává doprostřed Mosulu, mezi jednotky Golden Division a přímo do přední linie bojů s Islámským státem. Z první ruky tak zprostředkovává záběry z předních linií, ze samotné armády, která patří k jedné z nejprestižnějších v oné oblasti, z každodenního života místních obyvatel a z místních stanů zdravotníků. Andert se daří výborně přenést místní atmosféru, každodenní čekání v sutinách města, blízkost výbuchů, sebevražedných atentnátníků i sniperů, na což ovšem vojáci Golden Division reagují profesionálním chladem a rychlou akcí. Místní jsou postupně zatlačeni do nebezpečných oblastí, kolem leží spousta mrtvých těl, běžná irácká armáda utíká z boje. Jednotky ISIS zabírají jejich pozice a Golden Division se ocitají v obklíčení. Jana Andert přináší obrovsky silné svědectví, které dovede probudit z otupělosti, k níž mnohé diváky dohnaly často neautentické televizní reportáže. (05.07.2018)

Nekonečné hromady trosek vyvolávají svojí bezútěšností tíseň a zvuková stopa výbuchů a výstřelů skutečně napomáhá pocitu autenticity do té míry, že si připadáte, jako byste stáli v epicentru bitvy. Záběry na vyděšené uprchlíky a raněné děti jsou emocionálně působivé, o tom žádná. Na druhou stranu i odvaha Jany Andertové má - a logicky musí mít - své meze. V některých záběrech se vojáci Golden Division spíš předvádějí na kameru a jinde zase s největší pravděpodobností před kamerou své emoce krotí. Čekal bych, že se reportérka pokusí vojákům dostat více "pod kůži", přimět je k cenným osobním výpovědím. Rozsáhlejší mohl být i zasvěcující komentář. Obecně jde o dokument, který útočí spíš na city, než by diváka bombardoval informacemi a zasvětil ho hlouběji do problematiky. Osobně dávám přednost spíš tomu druhému, takže za mě jen 65 % celkového dojmu. (02.02.2019)

Dokument je to šílený z ještě šílenějších míst a ač se považuji za otrlého diváka, který už na obrazovce viděl lecos, v jednu chvilku jsem zvažoval, že to vypnu. Dívat se na zraněná batolata lapající svými malými tělíčky po vzduchu, holčičku držící si pahýl místo ruky, jakéhosi chlapce běžícího ulicí odkudsi z z místa výbuchu a chuchvalců prachu s bezvládným tělíčkem kojence... To jsou šílené záběry. A to věřím, že nám ještě Jana Andert neukázala všechno. U sledování si človék musí neustále říkat a děkovat štěstí, že se narodil zrovna a právě tady. A že i když nám zdražili paštiku, nesmíme dělat ohňostroje a na FB panuje cenzůra, máme se jak prasata v žitě. Nemáme si vůbec nač stěžovat! Ale vůbec na nic! Nezasloužili jsme se o to, ale měli jsme tu kliku, že jsme se narodili na zrovna hodně bezpečném kousku zěmě. A jelikož si opravdu myslím, že stejně jako v minulých stoletích křesťanství, tak teď půlka světa tone v krvi kvůli islámu, měli bychom se zasadit aby se sem to náboženství násilí nikdy nedostalo a nezakořenilo tu. Źádná diverzita. Prostě ne. Stačí se podívat jak vypadá Evropa na západ od nás. Vezmete si domů přivandrovalce z Afriky a on vám udělá Afriku z vaší země. Druhé co mne škovalo v dokumentu byly ty prázdné pohledy všech přeživších. Chlapci zavazují skalpovanou hlavu a on jen sedí a kouká. Jasně, byl určitě v šoku, ale i spousta tázaných kolikrát až neuvěřitelně v klidu odpovídala o svých příbuzných, že zůstali tam, že jsou mrtví, nebo že je odvedl ISIL... Jako kdyby mluvili o tom, že syn s manželem šli na fotbal... Šílené. Ač byl Saddám jakej chtěl, udržoval v zemi ordung. A to platilo i o Kaddáfím a dalších... Vkrádá se tak kacířská myšlenka, že někde ve světě, kde na tom ještě nejsou s tou demokracií tak daleko prostě ta diktatura funguovala, ba co víc, možná být i musí. * * * * (13.01.2024)