progression

Volné pokračování romantického příběhu "Před úsvitem". Trošku jsem se obával, že už režisér nápady vyčerpal v první části a pokračování už "ztratí grády", což se u různých pokračování bohužel dost často stává. Opak byl pravdou, druhá část díky geniálnímu scénáři i dialogům tu první ještě předčila. Opět (nejenom) "pěší road movie" tentokrát po překrásných zákoutích Paříže vyšperkovaná hodně zajímavými rozhovory mezi ústřední dvojicí, která je o "něco starší" včetně geniálního "slovního odkrývání" toho, co všechno se v jejich životech událo mezitím. A jako třešnička na dortu závěrečná písnička, která příběh zajímavě dotváří včetně opět otevřeného závěru, takže divák "necynik" opět doufá, že se s hrdiny neloučí navždy.

Jeden z mnoha filmů na téma neposlušní žáci versus učitelé, kteří se žáky snaží zaujmout a "zpacifikovat". Vím, že ve skutečnosti to nefunguje zdaleka tak ideálně jako ve filmech, přesto tyto pozitivní filmy mám rád a pokud v nich má velký význam hudba i její vnímání, zajímají mne tím spíše. V tomto případě probíhá "pacifikace" (nejenom) formou sborového zpěvu. Při castingu se opravd podařilo vybrat neskutečného hlavního dětského představitele. To je skutečně Anděl (vizuálně a pěvecky) s ďáblem v těle. A Gérard Jugnot v ústřední úloze učitele hudby je sázkou na jistotu. Tato role mu opravdu sedne perfektně - co se týče vizáže, ale hlavně jeho hereckého umění. Myslím, že speciálně u něj jsem snad na slabší herecký výkon nenarazil ani v jiných filmech. Proto mám toto hudební drama ve svém žebříčku oblíbených "srdcovek" poměrně vysoko, stejně jako např. "Opus pana Hollanda" či "Panu učiteli s láskou".

Tak jsem si znovu zopáknul záznam výborného koncertu jedné z největších legend folk and country Willieho Nelsona. Nedlouho po obdobném koncertu při příležitosti Willieho sedmdesátin se opět sešlo na koncertním pódiu mnoho hodně významných hudebních velikánů. Setkání moderoval Willieho kamarád herec James Caan a postupně uváděl mnoho významných hostů. Zajímavé bylo, že přestože mnohé hudební ikony, přestože dost často jejich hudební hlavní preference byly někdy od folk and country docela vzdálené, na koncertním pódiu si navzájem velice dobře porozuměli a vyhověli. To jenom dokazuje to, že hudba je buďto dobrá anebo nikoliv a na tom (pomocí všemožných hudebních směrů a proudů) až tak moc nezáleží. To právě odlišuje ten rozdíl mezi hudebními ikonami, které toho ve svém hudebním životě dokázaly neuvěřitelně moc, přitom neztratily skromnost a pokoru a spoustou vycházejících a brzy zase zapomenutých hvězdiček, které si užily okamžiky slávy, o interpretech všemožných karaoke verzí ani nemluvě ...  Na pódiu se tady vystřídali legendy Bob Dylan, Merle Haggard, Al Green, Ben Harper, Carole King, Kid Rock, Shelby Lynne, Keith Richards, Jerry Lee Lewis a mnoho dalších. Jen mi přišlo trošku líto, že na pódiu nezazněla (anebo se do záznamu nevešla) překrásná píseň "Angel flying too close to the ground". Ta mi (jako moje srdcovka) zní v uších velice často.  https://www.youtube.com/watch?v=PbNTK0Q3qPA Nedávno oslavil Willie Nelson požehnanou devadesátku a jak jinak než stylově na koncertním pódiu spolu s plejádou hudebních gratulantů !   https://www.youtube.com/watch?v=TmfBh8i7s90

Hodně zajímavá detektivka anglické školy se zajímavým scénářem i hereckými výkony. Obzvláště Sophie Okonedo mne zaujala (neviděl jsem ji zdaleka poprvé).

Krásný dokument o jednom z nejkrásnějších a nejzajímavějších míst naší země Českém ráji. I u mne je tomu tak, byl jsem tam mockrát a v různých ročních obdobích a nikdy mne tento "klenot Čech" nezklamal. Vzhledem k tomu, že od poslední návštěvy už "pár" pátků uplynulo, rád jsem si nejznámější místa připomenul i zavzpomínal, těch zážitků a nostalgických vzpomínek bylo opravdu "hafo".

Omlouvám se ostatním hercům, ale nezapomenutelná "One Woman Show" Báry Hrzánové v roli Helenky Součkové, žákyně 2. třídy ZŠ. Její geniální monolog i herecké ztvárnění "období husákovské normalizace" z pohledu osmileté Helenky a podle knižní předlohy Ireny Douskové (první část trilogie) nutí diváky neustále oscilovat mezi záchvaty smíchu i pocity přesně opačnými. Člověk by ani nevěřil, že celá "tehdejší doba" se dá popsat a hlavně předvést takovýmto absurdním způsobem. O to silnější je pak ten výsledný dojem.

Tak jsem zase dostal chuť si zopakovat úžasný režisérský a kameramanský "majstrštyk". Minimum dialogů, o to víc nádherných vizuálních obrazů, podmanivá hudba. O co méně slov, o to více podnětů k zamyšlení. Budhistický chrám ve středu horského jezera, nádherně zobrazené střídání ročních dob i životních etap. I když asijská kultura je dost odlišná, poselství filmu je "nadkulturní" i nadčasové, každý si v něm může (pokud má chuť) najít to svoje eventuálně si poselství filmu "promítnout" do své kultury, rodiny, sebe i svých nejbližších. Těch podnětů film poskytuje měrou vrchovatou a je na každém, co si z něj odnese. To se Kim Ki-Dukovi s vydatnou pomocí kameramana obzvláště povedlo. Určitě vyznění tohoto filmu si najde i své odpůrce, což je vlastně zase "jejich poselství navenek" i "odhalování" vlastních hodnot i životních postojů, každopádně "každý svého štěstí strůjcem".

Legendární Hubovo a Brichcínovo zpracování Krále Leara z prostředí Pražského hradu s Janem Třískou v hlavní roli jsem bohužel naživo neviděl. Televizní záznam samozřejmě nemůže plně zachytit atmosféru konkrétního představení, přesto se jedná o neskutečný zážitek. Viděl jsem ho před lety a velice rád jsem si záznam opět připomenul. Je jen ohromná škoda, že při příležitosti, kdy si divák pořád uvědomoval, že tohoto hereckého velikána s nezaměnitelným hlasem i mimikou už nikdy naživo neuvidí. Představení samozřejmě "kraloval" hodnostně i herecky, ale většina ostatních (včetně mladší generace) nezůstávala o moc pozadu. To se to asi hraje s takovou hereckou osobností. Působivé prostředí Pražského hradu evokovalo historické reálie Shakespearova příběhu a herci hráli opravdu jako o život, na čemž měl určitě lví podíl skvělý překlad Martina Hilského. Třískův výkon byl opravdu strhující, až z něj chvílemi "mrazilo". Tato Třískova role podle mého názoru patří k jeho nejpůsobivějším a skutečně nezapomenutelným. "Obávám se", že moje hvězdičkové hodnocení se u tohoto hereckého koncertu také nikdy nezmění.

Krásná romantická komedie nejenom o tom, že láska je všude okolo nás. Geniální scénář, hvězdné herecké obsazení a skvělá hudba přináší nevšední zážitek. Pestrá skládanka zdánlivě nezávislých příběhů se navzájem prolíná a postupně se pospojuje až k závěrečnému finále. Je to perfektní "urychlovač" dobré nálady, pokud jste ji před shlédnutím třeba měli přechodně ve srabu. Nezapomenutelných scén je ve filmu "hafo", těžko vybírat. Namátkou třeba svatba v kostele, "cedulkové" vyznání, tiskovka s americkým presidentem, školní koncert (malá Olivia Olson zpívá neskutečně) a mnoho dalších. Všichni představitelé jsou neuvěřitelně přirození a nezapomenutelní jsou i dva hlavní dětští představitelé. V souhrnu je to bezpochyby Love Actually...

Drsné protiválečné drama z doby americké občanské války. Režisér Minghella rozehrál strhující drama okořeněné milostnou zápletkou, které ani přes dlouhou stopáž ani na chvilku nenudí. Skvělé herecké výkony (Nicole Kidman, Jude Law, Natalie Portman a další), ale především Renee Zellweger v roli tulačky Ruby. To je hodně zajímavá postava a Renee si ji opravdu náležitě "užila", za což ji zlatá soška zcela oprávněně neminula. Některé scény jsou opravdu drsné, ale do příběhu patří a Minghella je mistrně skládá a mixuje s těmi příjemnějšími a také se skvělými hláškami v podání Ruby. To všechno včetně výborné hudby i kamery nezapomenutelný zážitek jen podtrhuje.