progression

Tak jsem si znovu zopáknul záznam výborného koncertu jedné z největších legend folk and country Willieho Nelsona. Nedlouho po obdobném koncertu při příležitosti Willieho sedmdesátin se opět sešlo na koncertním pódiu mnoho hodně významných hudebních velikánů. Setkání moderoval Willieho kamarád herec James Caan a postupně uváděl mnoho významných hostů. Zajímavé bylo, že přestože mnohé hudební ikony, přestože dost často jejich hudební hlavní preference byly někdy od folk and country docela vzdálené, na koncertním pódiu si navzájem velice dobře porozuměli a vyhověli. To jenom dokazuje to, že hudba je buďto dobrá anebo nikoliv a na tom (pomocí všemožných hudebních směrů a proudů) až tak moc nezáleží. To právě odlišuje ten rozdíl mezi hudebními ikonami, které toho ve svém hudebním životě dokázaly neuvěřitelně moc, přitom neztratily skromnost a pokoru a spoustou vycházejících a brzy zase zapomenutých hvězdiček, které si užily okamžiky slávy, o interpretech všemožných karaoke verzí ani nemluvě ...  Na pódiu se tady vystřídali legendy Bob Dylan, Merle Haggard, Al Green, Ben Harper, Carole King, Kid Rock, Shelby Lynne, Keith Richards, Jerry Lee Lewis a mnoho dalších. Jen mi přišlo trošku líto, že na pódiu nezazněla (anebo se do záznamu nevešla) překrásná píseň "Angel flying too close to the ground". Ta mi (jako moje srdcovka) zní v uších velice často.  https://www.youtube.com/watch?v=PbNTK0Q3qPA Nedávno oslavil Willie Nelson požehnanou devadesátku a jak jinak než stylově na koncertním pódiu spolu s plejádou hudebních gratulantů !   https://www.youtube.com/watch?v=TmfBh8i7s90

Jelikož italštinou nevládnu, originální název mi nic neříkal, ale vzhledem k tomu, že "učitelské filmy" mám rád, viděl jsem jich mnoho a velká většina z nich patřila k silně nadprůměrným, dal jsem filmu šanci. Film "To Sir With Love" se Sidney Poitierem a ústřední písní v podání Lulu patří k mým největším srdcovkám (možná i proto, že jsem jej viděl jako první z této kategorie) a velice rád si jej občas "opráším". Tohle je navíc film životopisný, což je rovněž můj šálek čaje:. O existenci učitele Alberto Manziho jsem předtím neměl tušení, ale o to příjemnější překvapení pro mne film (překládaný jako "Nikdy není pozdě") byl ! Příběh učitele, který měl "zhůra dánu" schopnost a talent předávat poznatky i životní pravdy a hodnoty velice poutavou, i když hodně neortodoxní formou. Dalo mu hodně úsilí si "svoje metody" i pravdy obhájit a vybojovat, ale nakonec se mu to podařilo. Třeba za to mohly i životní náhody a souběh šťastných okolností, ale "štěstí přeje připraveným" a o tom všem je tento vyjímečný film, který diváka naplno vtáhne do děje a už nepustí až do samého konce. Úsilí prosadit své revoluční učitelské metody samozřejmě naráželo na byrokratické předpisy i zaběhlé zvyklosti. "Mocní" samozřejmě nemají zájem na přílišné zvyšování inteligence národa, protože se jim pak hůře ovládá. Když navíc byrokratická pravidla vymýšlejí lidé ve skutečnosti hodně odříznutí od reality (velice často s mocí spjatí), je výsledek takový jako je. Takže film je i hodně nadčasový a skýtá i mnoho námětů k zamyšlení... Učitel Monzi si nakonec (i když ho to stálo hodně úsilí) své obhájil a jeho metody hodně pomohly mladé generaci (v ústavech pro mladistvé), tak nakonec i celému národu (v rámci TV výuky), které byly zaměřeny pro všechny, ale v první řadě pro ty nejpotřebnější v zaostalejších oblastech Itálie, kterých v tehdejší době bylo stále dost. Ve filmu byla samozřejmě také znázorněna i úloha a vliv médií (v první řadě TV) na vědomí národa (tedy těch "ostatních"). Je potřeba se snažit si tu svobodu médií (obzvláště těch veřejnoprávních) hlídat a ochránit, aby se nestaly jen dalším nástrojem pro utužování moci... Karel Kryl to ve svých písních předvídavě popisoval výstižně a naprosto přesně. Každopádně v současné době negativních událostí a zdůrazňování negativních titulků od "novinářů" a paparazziů působí nesmírně pozitivně a myslím, že existuje málokdo, koho by se tento film a dojmy z něj vůbec nedotkly. Uvědomuji si, že můj komentář subjektivní je a více než o filmu jsou v mém komentáři obsaženy ty následné dojmy. Za to se omlouvám, ale tento film mne docela trefil přímo na komoru. Jak trefí jiné diváky je samozřejmě na nich :-) Nakonec přesvědčete se sami ...

Tak tenhle film jsem ještě pořád nevydýchal a asi ve mně bude rezonovat ještě pořádně dlouho. Poslední film ikony polské kinematografie Andrzeje Wajdy a důstojný pomníček za jeho rozsáhlou filmografií obsahující mnoho nezapomenutelných filmových skvostů. Je obdivuhodné v devadesáti letech natočit takovýhle film. V šedesátých/sedmdesátých letech jsme v kinematografii (nejenom) patřili mezi naprostou světovou špičku, ale "kdeže loňské sněhy jsou" ... Je obdivuhodné jaké filmy točí v posledních letech Poláci. Nevyhýbají se žádným tématům i těm "dost třeskutým" a ve srovnání s nimi bohužel prohráváme hodně vysoko na body. Vynkající Boguslaw Linda v roli malíře Wladyslawa Strzeminskiho (možná jeho životní role), ale zdatně mu sekundují i další, např. mladičký herecký objev Bronislawa Zamachowska, kterou si určitě rovněž zapamatujete. Film nejenom o tom jak se minulý režim (pod dohledem "rudého bratra") vyrovnával s elitami (nakonec my bychom mohli také vyprávět ...) je vyprávěn strhující formou a ty výklady a teorie o umění jsou velice poučné a fascinující. Podobné filmy by se měly uvádět před volbami pro ty, kteří dokázali rychle zapomenout, i pro ty mladší generace, které dřívější "pořádky" nezažily a nenechat se zblbnout před volbami od  rojících se populistů a "našeptávačů návratu ke starým pořádkům". Ono to zprofanované heslo "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak" si lze vysvětlovat i trošku odlišnou formou :  S "kýmkoliv" ale hlavně JINAK, nakonec "mírotvorné" činy oné "rádobyvelmoci" můžeme neustále sledovat v přímém přenosu :-(  Opravdu již více než 100 let "země neomezených možností" a dokud neskončí to "kremelské panoptikum" na smetišti dějin, tak se asi víceméně nic nezmění ... Tak mne napadla čistě hypotetická otázka : Kdyby se tenkrát před 105-ti lety pár "revolucionářů" neožralo a nezačli střílet z Aurory - kde by teď ta lidská civilizace byla  :-?

Výborný film, který se pokouší zmapovat události před i po tragédii ve Smolensku. Předešlý režisérův film o Gdaňských událostech nasadil laťku hodně vysoko. Tento film trošku zaostává, přesto že jde o skutečně zajímavé, kontraverzní a "třeskuté" téma. Ale opravdu stojí za shlédnutí. Dost mne překvapuje velice nízké hodnocení, ale samozřejmě netuším kolik z těch odpadových hodnocení je z dílny trollů, kteří dost pravděpodobně film neviděli ... Každopádně je moc dobře, že režisér Krauze tento film, který se dotýká všech Poláků (ale nejenom jich) mohl natočit, bohužel to byl režisérův film poslední. Film mapuje události bezprostředně po tragédii, ale i ty další v průběhu času a zaměřuje se i na události předcházející (hodně mne zaujal např. popis schůzky v Gruzii roku 2008 - ta asi báťušku Putlera moc nepotěšila :-)  Samozřejmě že filmový scénař obsahuje i různé úpravy, ale myslím, že velká většina filmu je založena na "faktech", i když svědci podezřele ubývali, ubývají a budou ubývat, Každopádně pravda s nejvyšší pravděpodobností vyjde najevo, i když asi ne pro tu naši generaci, ale až pro tu příští (přespříští), stejně jako tomu bylo v případě Katyně, gulagů, hladomorů atd. Prostě ta "mírotvorná" velmoc v čele s Kremelským panoptikem je opravdu zemí neomezených možností a to už více než 100 let. Asi bych malinko poupravil to mnohokrát zprofanované spojení "diktatura proletariátu" na "diktaturu Kremlu" :-(  Přiznám se, že postava investigativní novinářky mne moc neseděla. Ona ta hranice směrem k "paparazziům" je dost úzká. Na druhou stranu Novináři (s velkým N) jsou opravdu hlídacím psem demokracie. Nebýt jich mohlo by to dopadat jako podle mediálního bonmotu "A teď uslyšíte nejnovější zprávy. Poslouchejte co chceme, abyste si mysleli !!! " ...  Ve filmu byla hodně zajímavá postava vdovy po generálovi. Tak by mne trošku zajímalo, jaký byl její další osud. Každopádně film skýtá mnoho pohledů i námětů k zamyšlení. Ale to od začátku skýtala i samotná událost (i bez natočení filmu). Toho smradu se ihned po události začlo linout docela dost a volné pokračování (Kremelského) scénáře můžeme teď sledovat denně v přímém přenosu ...

Tak jsem si po mnoha letech zopakoval skvělý životopisný film o Edith Piaf natočený podle výtečného románu, který napsala Momonka (Simone Berteaut). Jako by film vůbec nezestárnul, zasáhnul mne úplně stejně jako tehdy (stejně jako román). Film sice zobrazuje jen první polovinu románu, krušné začátky Edith, čím vším si prošla než se stala slavnou i všechny rány osudu, které ji potkaly v začátcích její kariéry (a další ji čekaly i později, když už byla slavnou - to už v tomto filmu není, spíše ve filmu  Edith a Marcel, natočeném o něco později. Obdivoval jsem skvělý herecký výkon Marion Cottilard v novém filmovém zpracování života Edith Piaf, ale nemohu si pomoci, pro mne je "srdcovka" tento film, Herečka hrající Edith je nejenom vizuálně věrohodnější (Edith byla opravdu hodně malá - o to měla větší hlas) i prostředí pařížské periférie, kde Edith vyrůstala je v tomto filmu podle mne přirozenější a věrohodnější. Zpěvačka Marsová nazpívala písně Edith Piaf do filmu také výborným způsobem a hlas Edith Piaf ve filmu zazní až v úplném závěru filmu, kde zpívá asi svoji nejslavnější píseň "Ničeho nelituji". Vzhledem k tomu, že román psala Momonka, která žila celou dobu věrně po boku Edith, obsahuje film i hodně zajímavého z života Edith, což už třeba není tolik vidět v novějších filmových zpracováních. Každopádně skvělý filmový zážitek a ještě více ten čtenářský, který je pochopitelně úplnější a komplexnější.  Obé můžu jen doporučit.

Výborné sociální drama britského režiséra Kena Louche výstižně zobrazuje neúnavný konflikt mezi na jedné straně smyslem pro spravedlnost a boji proti křivdám a na druhé straně zobrazením stále se rozrůstající byrokracie. Téma v současné době bohužel velice aktuální. Ta byrokratická pravidla jsou bohužel nastavovány těmi, kteří přímo úměrně výšce postů a vlivu jsou čím dál tím více odkloněni od reality, takže některá rozhodnutí jsou opravdu "na palici" a proti zdravému rozumu. Když se něco nepodaří (slušně řečeno), posílí se stavy, vymyslí další byrokratická pravidla a úřady a jede se dál. Problém je hlavně to, že přibývají neustále ti "chovní" a nikoliv ti "tažní", takže je to bludný kruh. Hlavní hrdina, zdánlivě "bručoun, prudič a šťoural", ale muž s ohromným srdcem, který přes svůj nelehký osud se snaží jak pomáhat těm slabším, kteří pomoc potřebují, tak i bojovat s těmi větrnými mlýny nesmyslné byrokracie. Přesto, že představitelé ústředních postav byli pro mne neznámí, podali vyjímečné a nezapomenutelné herecké výkony a celkové vyznění tohoto filmu ve mně rezonovalo a asi ještě bude rezonovat dost dlouho. Ne náhodou se mi vybavil severský film Muž jménem Ove , který má s tímto filmem mnoho společného. A v tom boji proti nespravedlnostem světa a ústřední postavou mi vzdáleně připomněl i legendární Eastwoodovo Gran Torino.

Tvůrci takových úspěšných filmů jako "Nedotknutelní" nebo "Samba" si zase posunuli laťku na další úroveň. Tohle dílo ale není ani zdaleka komedie, i když s častými střípky humoru se i v tomto vářném filmu setkáváme a je to jen k prospěchu. Film o vyjímečných lidech s autistickým postižením, kteří to v životě nemají vůbec lehké (včetně jejich nejbližších), ale rovněž o vyjímečných pečovatelích a pomocnících, kteří obětavě pomáhají tam, kde zdravotní péče (stát) nedokáže (nebo ani "byrokraticky nechce") pomoci a někdy tu péči přestane zvládat i samotná rodina. Syrové, ale velice realisticky pojaté drama natočené velice poutavou, lidskou a laskavou formou dokáže diváka plně vtáhnout do této vážné problematiky a díky "těm humorným střípkům", v nichž jsou tvůrci asi opravdu mistři, celkový dojem při sledování jen navyšuje. Je moc potěšitelné, že v současném světě plném negativních zpráv a honbou za zisky existují i lidé, kteří svým morálním postojem a lidskými vlastnostmi upřednostňují pomoc těm, kteří ji potřebují a to bez ohledu na zisk i své životní pohodlí. To všechno nám film obnažuje velice výstižnou formou. Tu dodatečnou hvězdičku jsem musel přidat za obdivuhodný herecký koncert Vincenta Cassela v roli, na kterou u něj opravdu nejsme vůbec zvyklí !

Docela podařený počin, moc pěkně se na to koukalo. Psí výkony byly přirozené a uvěřitelné. Ty psí komentáře byly dost možná inspirovány filmy "Psí poslání", PP na psí útulky byl rovněž nepřehlédnutelný, ale není to zdaleka film jen o psech, ale rovněž pronikavá studie lidských povah a vlastností - těch pozitivních, ale i těch "druhých". Herci si své role náramně užívají, Bolek Polívka ("Nedovedl jsem si představit, co si s ním počnu a teď nevím, co si počnu bez něho"). Moc vydařené bylo i varhanní přirovnání Zbygniewa Czendlika ("To, že jsou falešné, poznáš u varhan okamžitě, u některých lidí ale ani za celý život ! "). Vzájemné hledání psa i jeho "páníčka" je znázorněno poutavou formou a závěr filmu se obzvláště vydařil. ALE nemůžu si pomoci, pro mne to za více než 3 hvězdičky není, protože na úplně stejné téma mne daleko více zasáhl (o ty další 2 hvězdičky) film, který je o půlstoletí starší a kterým se možná tvůrci inspirovali, i když jeho kvalit po obsahové i obrazové stránce nedosáhli (Bílý Bim, Černé ucho).

Dechberoucí životopisné drama o vyjímečné, ale současně i hodně kontraverzní osobnosti generála Pattona, o kterém jsme se my ze starší generace z pochopitelných důvodů ve škole vůbec neučili. Útržkovité informace jsme získávali až o něco později a nikoliv ze zdrojů oficiálních. Pod vedením režisérského velikána Schaffnera vzniklo nezapomenutelné dílo, které osobnost generála Pattona ukazuje se všemi klady i zápory v syrovém a současně strhujícím rytmu. Diváka nenechá ani na chvilku vydechnout a hluboce ho vtáhne do příběhu a "zarazí do křesla", což zrovna režisér Schaffner uměl velice dobře.  Výborná hudba a především vynikající herecký koncert George C. Scotta, který tu zlatou sošku dostal naprosto zaslouženě. Takováhle postava, ta se mu musela opravdu skvěle hrát. "Nepotřebuji, aby mne mí vojáci milovali, ale aby za mne bojovali !"

Moc povedený koncert evergreenů S + Š tentokráte v originálních swingových aranžích. Je obdivuhodné jak to Jiřímu Suchému v jeho věku ještě zpívá a jeho životní i výrazová vitalita na sebe stále strhává pozornost i nostalgické vzpomínky co všechno "vyváděl" v mladších letech. Výborný Emil Viklický a jeho trio, což u něj vůbec nepřekvapuje. Originální aranže i vlastní improvizace zaujmou od začátku až do konce. Dokonce i u písní, kde by si posluchač říkal, že zrovna u některých písní, které má v paměti zaškatulkované úplně v "jiném kabátku" se to přece nedá zeswingovat, ale opravdu dá :-)