Deverant

Tim Thomas je jeden z nejperverznějších hrdinů, kterého jsem na plátně kdy viděl. Ne postav, ale hrdinů, protože vzhledem k tomu, že Seven pounds zůstávají v podstatě jen a jen slzavou a dojímavou podívanou, která po divákovi chce aby chápal a soucítil s jeho motivacemi, nemůže Tim hrdinou nebýt. Jeho zvrácenost nespočívá v tom, že se kvůli výčitkám svědomí odhodlá zabít, ani v tom že se po smrti (a ostatně už i před ní) nechá rozřezat a rozmístit do několika dalších lidí, dokonce ani v tom, že se rozhodl odejít ze světa groteskně a velmi bolestivě pomocí - medúzy (jedná se myslím o chironex fleckeri, opravdu tak smrtící jak se ve filmu říká), ale tím, že se staví do pozice soudce, že si vybírá, koho zachrání a koho ne, že chce, aby mu „obdarovaní“ dokázali, že si jeho „pomoc“ zaslouží. Tím se pro něj z jeho sebedestrukce stává zdroj moci (a slasti), on sám sobě dává svou „obětí“ právo rozhodovat, kdo bude žít a kdo zemře (nebo kdo uvidí a kdo ne: Ezra jako vegetariánský prodejce masa je další pokřivenou figurou, něco jako nenásilí vyznávající prodejce zbraní), je samosoudcem toho co – a kdo – je dobré a co je špatné. Tím se diskredituje jakákoli úvaha o opravdovosti pokání a snahy o vykoupení (třeba patologického a směřujícího k stejně bizarnímu konci), z neúmyslné smrti sedmi lidí, které mu postavila do cesty náhoda, se stává záchrana stejného počtu pečlivě vybraných, a tedy mimoděk i úmyslná smrt těch, co si nezasloužili žít, protože neprošli výběrem, protože nebyli dost „dobrými lidmi“.

Muk gong není vlastně až tak filmem o vojenství a vojenské taktice, které se věnuje soustavněji jen v první půlce, ale filmem o politice, která je přítomná celou dobu a v druhé polovině zcela převládá: všechna konflikty v druhé půli, jsou charakteru právě politického, motivy jednání jsou ideologie a moc. Ge Li jedná v souladu se svou mírumilovně-válečnickou ideologií, král se obává ztráty své moci, generál Xiang Yan-zhong vidí jako jediné možnosti konce boje ve shodě se svou válečnickou ideologií jen vítězství nebo smrt. Ve chvíli kdy je ohrožena stávající mocenská struktura, jde jakékoli možné vnější nebezpečí stranou, všechny síly se napínají k likvidaci hypotetických bodů odporu. Takřka po vzoru stalinských čistek po Druhé světové válce, která přinesla jisté uvolnění, jsou královi poddaní, kteří poznali vlastní schopnost zvítězit nad nepřítelem, podrobeni represím, údajně odbojní důstojníci zlikvidováni, ti kdo se odváží zpochybnit královu legitimitu (Yi Yue) umlčeni a tím donuceni k doznání a pasivitě (králova výsměšná otázky jestli Yi Yue, které byl na jeho rozkaz vyříznut jazyk, chce před popravou něco říct). Konec je zcela neradostný: král je přese všechno po konečném vítězstvím, na kterém se takřka nepodílel, oslavován jako jeho strůjce, vůdcové odporu proti němu, který si sám vynutil, mrtví, Ge Li odchází se skupinou sirotků do neznáma. Jeho pouze obranná strategie se ukazuje jako nedostatečná, neschopná změnit základní rozpory uvnitř toho co by měl bránit, její úspěch se obrací proti jejímu strůjci (Ge Li je obviněn ze zrady právě proto že zachránil Liang). Když Ge Li mluví o tom, že pouze univerzalita dokáže zahladit rozepře – války může skončit jen sjednocení všech národů (Číny), setkává se se slabinou této univerzality: kopáč tunelů, kterého zachránil před rozlíceným davem mu sděluje, že univerzální láska znemožňuje opravdu někoho milovat. Když se snaží zachránit tu kterou miluje, je už pozdě – Yi Yue bez jazyka nemůže volat o pomoc a utopí se mu na dosah ruky, aniž by o ní věděl.

Události které se v Nepálu odehráli mezi roky 2001 (nástup krále Gayanendry) a 2006 (ustavení republiky) u nás nejsou příliš známe, byly pochopitelně zastíněny útoky z 11. září a následným děním. The Sari Soldiers se snaží tyto události přiblížit, problém je, že poněkud nedostatečným a nedostačujícím způsobem. Nejde pouze o portrét šesti žen v občanské válce zmítaném Nepálu, sledujeme i sílící odpor proti monarchii a její pád. V tom spočívá jeden z rozporů The Sari Soldiers. Na pouhé portrétování příliš skluzává k obecnému dění, na dostatečnou reflexi obecného dění (byť třeba prizmatem oněch šesti žen, proč ne) příliš klouže po povrchu. Nedostatkem je třeba absence aspoň těch podstatnějších statistických čísel, jež by umožnily divákovi udělat si konkrétnější představu, např. o počtu žen v maoistickém vojsku - dozvíme se že "podstatnou část" tvoří ženy, podstatná část může být v případě žen u vojska ale stejně tak 15% jako 75% (pro zajímavost, odhady hovoří o 1/5 až 1/3 žen mezi členy strany i bojovníky). Hlavním problémem je ale akcentování lidskoprávní ideologie proti politice jako takové. Jako podstatnějším hybným momentem změny, nebo spíše: pocitu nutnosti změny vůbec, je předestírán individuální boj za lidská práva a maoisté, vedoucí už několik let válku proti autokratickému a kastovnímu režimu jsou marginalizováni (mimochodem, právě maoisté vyhráli volby v r. 2008 když získali 220 mandátů z 575), podobně jako jakékoli silovější strategie protestu (jako je jen mimoděk zmíněná generální stávka mezi 5. a 9. dubnem 2006) ze strany aliance sedmi stran (o kterých se v dokumentu mluví poněkud konfúzně jako o demokratických stranách, přičemž ale jaksi není řečeno, patrně aby se tím západní divák zbytečně nemátl, že čtyři z nich jsou komunistické a zbylé tři socialistické nebo sociálně demokratické), stejně tak se nedozvíme nic o podpoře, ve formě zbraní i peněz, králova režimu ze strany Spojených států. Z toho všeho přetrvává pocit jakéhosi umělého ohlazování hran politického konfliktu, z kterého se vytknutím (jistě nezpochybnitelné) lidské tragédie Déví Sunawary a její ztracené dcery, a právě tato tragédie je vlastním těžištěm dokumentu, stává něco přístupného pro západního diváka. Ale touto depolitizací a převedením na rovinu "univerzálních hodnot", tedy lidských práv, se pak poněkud ztrácí možnost vhledu do vlastní situace Nepálu a, koneckonců, i nepálských žen.

Hannah Arendtová mluvila o banalitě zla, Medvídek je zlo banality. Zbytečné, prázdné a hlavně odporně hloupé. A jestliže takle někdo žije (ti z uživatelé tvrdící že "takový život opravdu je") pak nechápu jeho masochismus, že se na to ještě chce dívat.

Firecreek není město smolařů. Firecreek je město deprivantů. Ani jeden z jeho obyvatel není schopen jakéhokoli intencionálního jednání (i Arthur zabíjí pouze omylem), a jediný kdo by se zdál být k němu disponován, tj. Cobbova manželka a autoritativní Dulcie jsou od počátky vyloučeny z dění porodem, tedy de facto svým ženstvím. Ostatní setrvávají v letargii narušené jen nabádáním Cobba buď k větší aktivitě nebo k větší pasivitě. Důvodem proč je Cobb odhodlán položit svůj život, a to i ve chvíli kdy Larkin chce odjet a nepředstavuje už pro něj ani pro město žádné nebezpečí, není nic jiného než snaha být poslušen naléhání velkého Druhého. Proto mu nakonec nestačí pouze Larkina vyhnat, je nutné ho zabít (a ne náhodou je toho nakonec neschopen a ten kdo to musí provést je - žena), aby se mohl opravdu, a ne pouze titulárně, vřadit do Symbolična, které se tímto činem zároveň může restaurovat ve své neporušenosti. Pětice desperátů, prchajících z nejasných důvodů do bezzákonosti, anomičnosti hor, je totiž pro město v podstatě vpádem Reálna, jak o tom mluví i ztroskotalý advokát (ztroskotalý na neschopnosti se rozhodovat, jednat), když říká, že děs, který mezi obyvateli Firecreeku vzbuzují, pochází z jejich jinakosti a neschopnosti města tuto jinakost přijmout, z narušení zaběhlé rutiny, z toho že nevědí co se může stát a jejich jistota, že dnešek bude stejný jako včerejšek je zpochybněna. Proto Cobb musí zcela nesmyslně riskovat svůj život, dokonce i přes Larkinovu jednoznačnou nechuť ho toho života zbavit, proto je vlastně daleko krvelačnější než zabiják Larkin, proto musí všichni desperáti nakonec zemřít, aby byly ostrohy Reálna zatlačeny zpět a Symbolično bylo obnoveno ve své celistvosti.

Odklon od oidipovské sktruktury, která incestně pervertuje jak konec Févalova románu, tak i obou předcházejících (mně známých, klidně jich může být víc) adaptací, je rozhodně osvěžující. Navíc tato změna není až tak svévolná a nereflektovaná, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože po momentu kdy se Aurore Lagardérovi nabízí, jí on vysvěluje, že jakýkoli vztah mezi nimi by byl incestní, a tak tato možnost se nakonec "terapeuticky" realizuje pouze přes její matku. Sympatická verze.

Trvalo mi několik měsíců si utřídit, jaký postoj vlastně k It's a Wonderful Life zaujmout, resp. jasně zformovat jaký postoj jsem k němu vlastně vnitřně zaujal. A ten je ve výsledku dost kritický. Capra je na mě asi příliš oslavovatelem toho reakčního, konformního (v 19. století by se řeklo šosáckého), liberálního sentimentu rostoucích předměstí a to co se tváří jako sociálněkritické, jako je rýpání do zlotřilého boháče, je ve výsledku jen obrana tržních principů

To že Schmitt točí i filmy (dle vlastního scénáře ovšem) jsem netušil a přišel jsem na to až při závěrečných titulcích, značná literárnost Odette Toulemonde ale byla nepřehlédnutelně znát. Nejen postavením které ve filmu zaujímá literatura (konkretizovaná brakovou červenou knihovnou) a její statut z hlediska čtenáře ale i samotným způsobem vyprávění (tedy vlastně jistou režijní neobratností, kdy jsem měl občas pocit že čtu ilustrovaný text). Základním výrazovými prostředky jsou přitom kýč (víc než každý druhý záběr je neuvěřitelně kýčovitý) a klišé, což je dáno samotnou prací s žánrem červené knihovny (Balthasar se ptá svého vydavatele zda jsou v jeho románech klišé - ten odpovídá že ne, což je očividná lež - a následně si stěžuje že jeho život je jich plný), přičemž nejzajímavější (a nejzábavnější) na celém filmu jsou právy rozpory které vznikají mezi obsahem (eskapismus) a formou (návrat a stvrzení - skoro by se chtělo říct nietzschovská amor fati - skrze klišé), kdy pojmy obsah a forma se netýkají snímku jako takového ale života (a celého fikčního světa) Odette.

Nepociťuji nějakou zásadní rozpornost "první" a "druhé" poloviny filmu, naopak jak vykreslení situace Tovaryšstva Ježíšova v jihoamerických koloniích, tak transformace vojáka v kněze a poté opět ve vojáka je naprosto konzistentní a funkční. Stejně tak mluvit o křesťanské agitce pokaždé, když křesťanství není ve filmu kritizováno je slaboduchost (a opravdu by mě zajímalo v jakém směru se ti, kteří toto zmiňují cítili být agitováni). To co mě na The Mission vadí, je způsob jakým jsou prezentováni Indiáni. Kombinace rousseauovského ušlechtilého divocha a bytosti, která sice zpívá, ale nemluví, z nich dělá prázdnou (resp. vyprázděnou) entitu a naprosto pasivní objekt záměrů evropanů, v čemž se ani jezuitští kněží neliší od otrokářů,ať už je vedou do bitvy nebo na procesí.

Elvis: "Ve 2:45 se tu zas sejdeme." JFK: "Ne, při rychlosti jakou se pohybujeme bude možná lepší, když začneme ve 2:30." Na jednu stranu ujetost o tom jak Elvis s "Kennedym" nahánějí mumii v domově důchodců, na druhou melancholický film o stáří a o tom co přináší.