Deverant

Není to o tom jak se ze zlého policajta stane hodný, ale trochu drsný policat. Žádné napravení se nekoná, žádné "nejsem jako ty". Je to o tom že zkorumpovaní jsou naprosto všichni, jsou jen různé druhy korupce.

Ano, má to spoustu hluchých míst a zvlášť zpočátku (pominu-li skvělého Orsona) jsem si musel sám sebe ptát, čemu že se mám vlastně smát, ale tak zhruba se začátkem plesu se vše vcelku slušně rozeběhne a některé bizarnější gagy mě opravdu dostaly (celý ples, muž se železnou maskou, v podstatě všechny výstupy Hugh Griffitha). Snímek určený spíše milovníkům podivností. "Myslel jsem, že je to maškarní ples."

Srovnávat Be Kind Rewind s předchozími Gondryho snímky nelze. Je to přece jen trochu jiný šálek kávy. I když vlastně ne tak úplně. Ale když se přenesete přes to, že se nejedná o další exkurzi do duše eskapistické a slabošské postavy, zjistítem že jde o daleko radostnější, hravější a potrhlejší (Jack Black aka Magneto) film. A co se mu nedá v žádném případě upřít, je že má srdce.

Henry Fool je ve Fay Grim postaven zcela na hlavu, resp. jeho postavy a zlomky zápletek jsou odkormidlovány do žánrových vod špiónského thrilleru, ale ne tak zcela. Fay Grim vládne podobná sarkasticko-melancholická nálada jako v Henry Foolovi, v níž se ironie střídá, nebo spíše občas až neodlučitelně (neanalyzovatelná směs?) mísí s tragičnem plynoucím z jisté neodvraitelné nevyhnutelnelnosti. Dle mého se nejedná ani náhodou o parodii, protože tématem je Hartleymu (mimo jiné) mnohem spíše paranoidní svět promísených (opět směs) stran ve "válce proti terorismu" počátku 21. století případně jeho zobrazování, než špionážní žánr jako takový. A co se týče údajného zvážnění v druhé půli filmu, nemám pocit že k něco takového v něm nastává viz např scéna Henryho rozhorovoru s ne-nejhledanějším teroristou na světě, nebo okamžik kdy se ruský, americký, francouzský, izraelský a arabský agent nacpou do jedné dodávky, která vzápětí vyletí do vzduchu. Hartleho humor obecně je zvláštní a trochu mrazivý, vždy je přítomná i jakási tíživost či nehostinnost. Fay Grim je ale rozhodně skoro takový zážitek, jako Henry Fool.

Půvabně pohádkové a navíc bilingvní. Animace postav mě zpočátku trochu vyděsila, ale po chvíli jsem si zvykl a přišel i na to že má svůj smysl a kouzlo (vystvitne to obzvlášť třeba v případě lva). A stejně tak celý svět, pracující tak trochu ironicky s pohádkovými narativními strukturami (kterých je, jak víme od Proppa opravdu jen pár), jak evropskými tak orientálními. Třeba celý závěr, kdy jsou postupně přinášeny všechny postavy a každé je znovu vyprávěn celý příběh, aby došlo k opětovnému prolnutí do evropské sféry (sestřenka královny džinů) a pohádkovému konci, kdy je, jak také jinak, každý spokojen.

Historie? Vždyť je to prostě fantasy podvržená dobře znějícím názvem, který přímo odkazuje na podobně laděný historický film One Million Years B.C. Jsou tam hodná zvířátka, staré čarodějnice a vysušení dědci vydávající se za boha a na konci myslím dokonce mezi těma bobulema něco co vypadalo jako kukuřice. Je tam i hodně ze Stargate, trochu z Apocalypta a při nájezdu na vesnici se mi okamžitě vybavil Conan. Vytýkat by se dalo leccos, a po právu, a fikční svět je koherentní asi jako kůlnička na dříví. Ale na druhou stranu je 10,000 B.C. díky tomu skoro po celou dobu vlastně zábavný. A ještě na konci ta neolitická revoluce v praxi...

Album které je částečně (opravdu jen částečně, šest tracků z celkových pětadvaceti na albu, ovšem včetně všech intelude) soundtrackem k Idlewildu znám už dlouho, a byl jsem zvědavý jak vlastně vypadá ten film. OutKast mám opravdu hodně rád, a to se ukázalo trochu problematickým, protože jsem si nějak za celé dvě hodiny nedokázal zvyknout na to, že je to vlastně film a ne velice dlouhý videoklip. Videoklipu by více odpovídal i scénář, ale upřímně řečeno, to jsem očekával předem a vlastně mě to nijak zvlášť nevadilo. Stylizace občas funguje skvěle, občas pokulhává, někdy působí přepjatě. Hudba je výborná, ale to jsem už věděl. Ve výsledku Idlewild působí rozklíženě a nejistě, přičemž se mu tuto inkoherenci daří maskovat jen se střídavými úspěchy, a určitě má víc než pár much. Pro toho komu jméno OutKast nic neříká se jedná nejspíš o ztrátu času.

Přeze všechny výhrady, které je na adresu Red Planet možné (a do značné míry po právu) vznést, a také jsou zhusta vznášeny, jak dokazuje zdejší hodnocení, přesto si myslím, že cizost a nepřátelství kosmu k člověku a vůbec celá protikladnost lidského a nelidského (ať už tím je mimozemský život či Asimova ignorující robot) stejně jako vztah člověka k člověku v nelidském prostředí tematizuje tento film poměrně zručně. Natolik, aby si zasloužil více pozornosti než proklimbaný večer a necelých padesát procent.

Jen několik poznámek k titulní postavě. A postavě spíše jen titulární. Oliver je totiž jen prázdným prostorem, vakuem jež je pohybováno mezi opravdovými lidmi, jimiž ostatní postavy v drtivé většině jsou. Vzdává se jakéhokoli nároku na vlastní identitu a možnost autentického konání, je zcela pasivní a téměř vždy, i v případech kdy nemusí (kromě jeho útěku od rakváře, jež ale jen restituuje počáteční stav ztracennosti) přistupuje na pravidla hry daná někým jiným (dobře to ilustruje např. průběh loupeže v domě jeho dobrodince nebo závěrečný útěk po střechách, kdy Billův pes je nepoměrně aktivnějším činitelem). Opravdu je jen tou hezkou tváří o které mluví Fagin, a od které si tolik slibuje, za kterou už ale není žádné ego a žádná osobnost.

Hlas kteý občas vychází z něčích úst, ale většinou odnikud, provádí rekonstrukci minulosti, která je zároveň rekonstruováním přítomnosti. Místa jsou vzájemně zaměnitelná, nekonečné koridory a pokoje jež jsou jeden jako druhý, mohlo to být zde i někde jinde, mohl to být i někdo jiný, a čas, který nic neznamená, to vše otevírá prostor pro nekonečnou hru diferencí. Se surrealismem nemá film moc společného, Robbe-Grillet jako hlavní teoretik a jeden z nejvýraznějších představitelů Nového románu, který Resnaisovi byl více než jenom scénaristou, vnesl tímto snímkem postupy Nového románu do kinematografie.