Faye

Spíš dokumentární portrét města a jeho obyvatel, kteří se setkávají v obchodě s cigaretami, každý má nějakou tu historku. Známý režisér se rozhodl přestat kouřit a tu poslední si vychutnat právě tam, kde je léta kupuje „Cigarety jako by ti připomínaly tvou smrtelnost. Každý šluk je jako pomíjivý moment, pomíjivá myšlenka. Když vydechneš, kouř zmizí. Víš, připomíná ti to, že žít znamená taky zemřít. Nevím, bude mi to chybět.“ Přitom se zamýšlí i nad věcmi, které ho ve filmech udivují „Proč v každém filmu, kde někdo střílí... . když mu dojde munice, odhodí tu zbraň pryč. Jako použitý zapalovač. Proč to dělá? Zbraně stojí spoustu peněz! Neumí si ji znovu nabít? “ Kromě Jarmusche a jeho filozofování a krátkého zpestření v podobě Madonny v roli „Paní, nesu vám psaní“ teda pardon „ mám pro vás telegram“, mě příběhy z Brooklynu vůbec, ale vůbec nebavily.

Na podzim roku 1992 se britské oddíly zapojují do mírové mise OSN v Bosně. Jejich úkolem je .... co vlastně? Hlavně nezasahovat. „ Když se začne střílet, musíme být neutrální. Nepomáháme při etnických čistkách“. Takže jen dohlížejí, takové jsou rozkazy, jenže na každém kroku se dostávají do situací, kdy je jejich zásah nezbytný. Ale rozkazy jsou rozkazy. Modré přilby tedy přihlíží rabování, vypalování domů, vyhánění obyvatel, střílení do civilistů. Nemají ani mandát k převezení malých dětí do bezpečí „ Jak zní rozkaz? Čekat až je zabijou? Tak nám pošlete pytle.“ Situace, kdy polovojenská banda se samopaly vyhání dva bezmocné starce z jejich rozpadajícího se domku a jen díky zásahu vojáka OSN nejsou odvlečeni, pouze jim zastřelí psa, by se dala brát jako ojedinělý úspěch. Kdyby ovšem druhý den neležela stařenka vedle psa a muž nevisel umučený na domě. Film ukazuje válku takovou jaká je, bez zbytečného patosu, bez příkras. Po filmu „ Hotel Rwanda“ jsem si myslela, že už se mnou nic nedokáže tak otřást. Spletla jsem se „Warriours“ byl pro mě ještě hrůznější zážitek, možná i proto, že místo, kde se vše odehrálo je i mnohem blíž.

„Podstatou lásky je touha po štěstí a cesta k jeho nalezení“. Skutečný příběh ženy, která nalezla lásku, jenž přetrvala i když neúprosná nemoc vyhrávala nad slovy, myšlenkami, intelektem. Zůstala jí láska a trpělivost muže s kterým léta společně nacházeli štěstí. Výborné herecké páry a především vynikající Judi Dench v roli ženy, které se ztrácí svět „Cítím jako bych se potápěla do tmy“.

Současné Polsko viděné zmateným a udiveným pohledem Jozefa, pro kterého se zastavil čas zhruba před 17 lety, kdy se ukryl za zdmi kláštera. Jedno vystoupení zpívajících mnichů a Jozef je poznám svojí velmi naštvanou manželkou. A jelikož ženáč nemá v klášteře co pohledávat, vykopnou ho bratři ( ve slušivé teplákové soupravě) do 21. století. Se zbytkem znechucené rodiny (syn v politice, starší dcera účinkuje v erotické reality show, mladší dělí čas mezi PC a drogy) a přítelem své ženy, se seznámí až v luxusní vile, kde má na měsíc k dispozici část garáže. Začalo to jako komedie, která postupně hořkla..... až zůstal smutný film o společnosti ve které žijeme.

Potraty byly, jsou a budou vždy téma kontroverzní a velmi citlivé a to nejenom z hlediska morálky, ale i zákonů. Vera Drake je zosobněním snad všech ctností ( a vůbec to nemyslím ironicky!). Svědomitá, pracovitá, laskavá, obětavá, vždy ochotna pomoci druhým. Její nezištnou pomoc a pochopení poznaly i ženy, které se ocitly v potížích a Vera jim pomohla jako andělíčkářka. Závažné komplikace po jednom zákroku a do té doby bezúhonné ženě se zhroutí její obyčejný svět. Imelda Staunton zahrála trochu naivní a dobrotivou Veru tak přesvědčivě, že k ní nemůže pociťovat jakékoliv negativní emoce snad ani nejhorlivější zastánce katolické církve, dělala to co dělala, ne pro peníze, prostě jenom pomáhala.

..... „Často si pleteme to co si přejeme s tím, čím to ve skutečnosti je.“ Po vizuální stránce naprosto omračující už od úvodních titulků. Příběh Heleny, která se po konfliktech s rodiči ocitá ve Městě světla plné masek ..... bez masky (pouze s vlastní tváří) ..... „Jak poznáš jestli jsi šťastná nebo smutná, když nemáš masku? Nebo rozčilená? Nebo připravená na moučník? -Mám obličej.“. „Abych byl upřímný, vy lidé pro mě vypadáte všichni stejně. Bez pořádných obličejů můžete být kdokoliv.“ Černé lepkavé bláto ze Země stínů, z kterého s každým plesknutím vznikne pavouk s obrovským okem. Okřídlené kočky s lidskou maskou, které si pochutnávají na knihách. Urážlivé létající knihy „Dokud si myslí, že se ti nelíbí, tak se stěhují zpátky do městské knihovny“. A možnost okny nahlédnout do reality, na sebe sama. Originální šílenost u které jsem pouze na pochybách pro koho je vlastně určená, ale pro děti asi ne.

Někdy je prostě potřeba se zastavit a rozhlédnout se. A přesně tohle Torkild ( a nejenom on) tak potřeboval, protože svého dosavadního života má už po krk „Je mi čtyřicet. I o svých narozeninách střílím po lidech. A dostanu jako dárek AK-44.“ Připomenout si svá traumata z mládí taky neškodí a potom vlastně ani nevadí, že příčinou zastávky je porucha auta, které kleklo v tu nejnevhodnější chvíli, kdesi na lesní cestě. A protože prchat pěšky s miliony z krádeže na zakázku a navíc s postřeleným kamarádem dost dobře nejde, může se stát, že zastavení se změní v zakotvení. Žánr si netroufnu kategoricky zařadit a přestože s touhle partou bych nešla krást ani švestky u silnice, bylo mi s nimi moc fajn.

Lea se potřebuje zbavit bot, závislosti na manželovi a změnit vydavatele. Její úspěšné růžové románky ztmavly. „ Ti kdo kupují naše příběhy chtějí zapomenout na problémy, chtějí snít o lepším světě.. jakkoliv nepravdivém. Reality, ty má každý dost u sebe doma“. Prostě musí začít znovu. Pro mě další, ale jinak jeden z prvních filmů Almodóvara o ženách, které už něco prožily, něco prošvihly, něco pochopily a něco musí změnit, s osvědčenou trojkou Rossy de Palma, Chus Lampreave, Marisa Paredes. „ Jak zvláštní bývá život. Krutý, plný paradoxů, překvapivý. A časem spravedlivý.“

Piotr, který dováží vraky (teda auta) z Německa, není při jednom z návratů už vpuštěn domů. A jelikož na lavičce v přístavu je spaní nepohodlné tak s pocitem „jsem neodolatelný a každá se o mě postará“ hledá nějakou u které se zabydlí. A balí s takovým zápalem ( a s jednou úvodní větou!!!!), že oslovuje opakovaně i stejné ženy. A abych tak nějak citlivě shrnula své pocity k tomuto dílku, ve kterém jsem nenašla ani vtip ani romantiku, půjčím si z něj pouze zásadní větu, která mi mluví z duše. „ Idž w cholere!“ 1* pouze za Štětín ( z nostalgie) vždycky se mi tam moc líbilo.

Nikos Dyzma je obyčejný hrobař a taky ještě umí pronášet brilantní proslovy na poslední sbohem. Od života nic moc neočekává a jediné co ho vážně štve je, že musí věčně pít teplou vodku. Jeho život se změní v okamžiku, když od pošťáka převezme (místo nebožtíka) pozvánku na banket. Takže oblékne černý pracovní šat a vyrazí mezi diplomatickou smetánku, kde se konečně roznáší ta správně vychlazená vodka. Po nějaké čtvrté páté skleničce se mu podaří urazit vicepremiéra a v tom okamžiku se stává hrdinou večera, kdekdo si s ním chce připít (teda kdekdo:ministři, senátorka, podnikatelé atd.).Ráno má sice strašnou kocovinu, ale i vizitky, známosti a vyráží vstříc závratné kariéře. Ve své první funkci prezidenta dozorčí rady, přebíhá z ložnic vlivných žen do ministerských kabinetů a na večírky politických špiček akorát má opět nouzi o tu vychlazenou vodku. Většinou se pije koňak nebo whisky a když už je vodka. tak zase teplá. Ale co, vždyť jeho kariéra je teprve na samém začátku. Je to spíš na slušné 4*, ale jelikož Polákům tuhle báječnou politickou satiru závidím, dávám 5*. Vřele doporučuji obzvlášť před volbami.