Iv_

Přes pomalý rozjezd k neskutečné jízdě. Od smíchu k slzám, od nasrání k pochopení. Patřím do skupiny lidí, kterou byste označili jako alkoholika, protože myšlenka půl promile alkoholu v krvi jako hnací motor mi připadá neuvěřitelně zajímavá a z části pravdivá. Ale! Nic se nesmí přehánět a člověk jako tvor ovlivnitelný a snadno závislý na potěšeních je absolutně nepoužitelný ve chvíli určení správného dávkování něčeho co vám může vlít znovu krev do žil. Zjistíme, že tím jenom zakrýváme problémy, které jsme za střízliva nevyřešili a jenom se přesvědčujeme, že už jsme přece všechno změnili.  Někoho tenhle experiment může zabít a někoho i přes veškerou tu šílenou smršť může dovést k uvědomění. I když i tak, prostě si neodpustíme ten „poslední“ tanec. To byl mimochodem jeden z nejúžasnějších závěrů dramíček, jaký jsem kdy viděla a že už jsem jich viděla. Senzační Mads, který mě nikdy nikdy nezklamal v žádné roli, tady „pije jak dán“ a to oni umí evidentně stejně tak dobře, jako točit tyhle filmy.

Neortodoxní záležitost. Skvěle vystihnutá atmosféra v obou dějových linkách, kdy vám tvůrci dávají natolik objektivní pohled na věc bez zbytečných klišé a přitom citlivě, že nestojíte vždy oběma nohama jasně jen a pouze na jedné straně. Pravidla komunity jsou neúprosná, ale našlo se v nich i místo pro malá pochopení (například vztah babička x vnučka, ovlivnění synů „králů“ jejich matkami). Ortodoxní život židů ve Williamsburgu na jednu stranu děsí, na druhou tak nějak ve skrytu duše obdivujete to, s jakým zápalem je hlavně starší generace schopná hájit to, za co v minulosti tolik trpěli a často i osobně. Těžko pak soudit takového člověka za jeho názory. Ovšem svoboda moje končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, takže touhu Esty víc než chápu a nedokážu si vůbec představit tu tíhu situace a myšlenek. Kdy se i ona přece částečně cítí být se svou vírou spjatá a nemusí to nutně znamenat prakticky to, že bude půlku měsíce spát v oddělené posteli od svého muže, protože je „nečistá“. Příjemně realisticky bylo vykresleno i její putování po Berlíně, kde nebyla naštěstí použitá velká klišé o tom, kterak se utečenec, který přespává ve sklepě konzervatoře, stal ze dne na den uznávaným pianistou. Nebyla tu naštěstí ani žádná velká láska za louží, prostě šlo jen o dobrý sex a nová přátelství i tvrdost dnešního ambiciózního světa. Nebyly tu ani úplně klasické happyendy, ale zůstalo u pozitivních nadějí ve vzduchu a představy toho co asi přijde. Doufám aspoň ve 2. řadu, opět o 4 naprosto dostačujících dílech. Protože Berlín, Berlín tu byl úžasný, jaký dnes zaplať pánbůh po tom všem je. Soundtrack přidává tu poslední hvězdu.

Tady už nám Antonioni nevysvětlí slovem v podstatě vůbec nic. Je tedy fakt jen na nás, abychom z Delona a Vitti podprahově vytáhli co se dá. Ta šeď, když už naším největším problémem není to, že nemáme co jíst a nestřílí se nám nad hlavama, z toho teče. Doslova.